Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Tak to je brutus!!! 13. kapitola

28.10.2015 (14:45) • chloe • FanFiction parodie • komentováno 5× • zobrazeno 2857×

13. kapitola

Bella

Bavila jsem se právě s Edwardem o tom, co se mnou vlastně hodlá udělat, když jsem v rámu zrcadla zpozorovala jemné vlnění a dosti podstatnou změnu oproti bílé zdi předtím.

Uviděla jsem celou svoji rodinu shromážděnou kolem zrcadla, ale nevypadali, že by mě registrovali. Dokonce ani Edward, který mu stál hodně blízko, nic neviděl. Ani jeden z nich. Jediný, kdo mě viděl, byla ta druhá Bella. Dívala se mi přímo do očí.

„Co po mně ještě chceš?“ zeptala jsem se jí.

„S kým to mluvíš?“ zeptal se mě Edward z téhle strany.

„S tvou ženou,“ objasnila jsem mu a kývla jejím směrem. Ne že by ji mohl vidět…

„Ona se na nás dívá?“ otázal se.

„Jo, právě teď,“ přikývla jsem a naprosto zbytečně mávla rukou jejím směrem.

Edward mou dlaň následoval pohledem, ale vážně nemohl nic vidět.

„Bello, Bello, kampak ses nám to vydala,“ zamumlal si.

„Polib si,“ odsekla mu druhá Bella a můj Edward se na ni podíval jako na blázna.

„Ty ne.“ Zakoulela očima.

„Tak, co po mně ještě chceš?“ zopakovala jsem svou otázku.

„Chceš zpátky? Nebo ne?“ odpověděla mi otázkou.

„Samozřejmě. Celou tu dobu, ale ty…“

„To už neřeš,“ odmávla to. „Radši jdi pro ostatní a zařiď, aby to tam u vás vypadalo co možná nejvíc stejně jako tady, což znamená, že se budete muset přemístit a tak…“

„Co tak najednou?“ ptala jsem se podezřívavě.

„Radši dělej, nebo si to ještě rozmyslím,“ popoháněla mě a tvářila se u toho, jako by ji tohle celé skutečně rozčilovalo.

„Tak jo,“ řekla jsem jen a začala všechno vysvětlovat Edwardovi na téhle straně zrcadla.

***

Přemístili jsme sebe i zrcadlo do stejné místnosti a i ostatní si poposedali, jak mé druhé já nakázalo. Když to na obou stranách zrcadla vypadalo téměř totožně, řekla mi, abych požádala Emmetta, aby byl připraven, že jakmile projde na druhou stranu, tak zvedne pravou ruku na důkaz toho, že už je zase sama sebou. V ten moment by měl zrcadlo rozbít.

V rychlosti jsem její povely přetlumočila všem ostatním a nemohla jsem ani slovy vyjádřit, jak už se nemůžu dočkat, že se vrátím domů…

„Takže, jdeme na věc?“ ujišťovala se.

„Ano,“ přikývla jsem a přiložila ruku na rám.

Chvíli mi trvalo, než jsem ji dostala do správné pozice, která byla naprosto totožná s tou její a těsně přiléhala k symbolu. Jakmile však byla umístěná správně, začala slabě světélkovat. Posléze se však záře stále více zvětšovala a zvětšovala. Nakonec mě pohltila docela a všechno kolem zmizelo.

Byl to zvláštní pocit, ale brzy pominul a já se zase ocitla ve svém těle.

Hned jak jsem se ujistila, že stěny jsou bílé a oči všech přítomných opět ze zlata, vrhla jsem se Edwardovi přímo do náruče. Samozřejmě jsem málem opomenula zvednout onu ruku, ale Emmett to i tak pochopil.

„Tak fajn. Skončeme to,“ oznámili oba dva Emmettové a chopili se rámu.

Náš Emmett uchopil zrcadlo a hodil s ním o protější stěnu. Slyšela jsem zvuky řinčícího skla, ale neotáčela jsem se. Stačilo mi pouhé vědomí, že už je ta věc napadrť a už nás nikdy neohrozí.

Zbyla z něj jen halda střepů a třísek, které se stejně spálí, což roztaví i zbytky zlatého rámu…

Ani jsem nedokázala vyjádřit, jak strašlivou úlevu jsem cítila, že jsem zase zpátky doma. Důkladně jsem pohlédla na všechny členy mé rodiny a viděla v jejich očích tu bezbřehou lásku, kterou jsem neměla možnost vidět až příliš dlouhou dobu. Ano, bylo to jen pár dní, ale mně to připadalo jako celá věčnost.

„Vítej zpátky,“ řekl Edward.

„Ach, Edwarde,“ povzdechla jsem si a pevněji ho k sobě přivinula. „Ani netušíš, jak strašné to tam pro mě bylo. Tak moc tě miluji,“ vzlykala jsem.

„I já tebe,“ zašeptal mi do vlasů, ale já si v té chvíli uvědomila, co se vlastně stalo mezi ním a tou druhou Bellou a odtáhla jsem se.

Nemohla jsem si pomoci. Miluji ho, ale připadala jsem si zrazená a podvedená a to i přesto, že on to vlastně ani nemohl tušit, že to nejsem já, protože ona svým způsobem byla já. Shodovaly jsme se ve všech fyzických detailech. Horší bylo to, co bylo skryté uvnitř.

„Tak strašně se vám za všechno omlouvám,“ spustila jsem.

„Nemůžeš se obviňovat z něčeho, cos nemohla ovlivnit,“ skočil mi do řeči ihned Edward.

„Teď hájíš mě nebo sebe?“ vyjela jsem na něj a nedokázala tomu nijak zabránit.

Edward na mě smutně pohlédl, protože si právě uvědomil, že já to vím. Už už se nadechoval k vysvětlování, ale já jsem ho svým pohledem zarazila. Nechtěla jsem to řešit právě teď a hlavně ne tady před celou rodinou. Lehce pokýval hlavou, jako že rozumí, spěšně zamumlal nějakou výmluvu a vytratil se.

Stála jsem tam a s bolestí v srdci sledovala, jak odchází. Bolelo to mnohem víc než to, že mě v podstatě podvedl, protože to ve mně vyvolalo vzpomínky na to, jak mě před několika lety opustil. Sice jsem si slíbila, že už na to nikdy vzpomínat nebudu, ale nedokázala jsem tomu zabránit.

„Jestli za to někdo nese vinu, jsem to já. Neměla jsem ten křáp tahat domů,“ prohlásila Esmé zdrceně.

„Edward má pravdu. Nemohla jsi to tušit. Nikdo to nemohl tušit a tudíž nikdo na tom nenese vinu. Důležité je, že jsme zase spolu.“

Nevěděla jsem, zda mluvím jen o Esmé, nebo i o Edwardovi, ale byla to pravda. A nejen to. Bylo to to jediné, na čem skutečně záleželo.

„Jaké to tam vlastně bylo?“ začal se vyptávat Jasper.

„Jazzi, jsem si téměř stoprocentně jistá, že Bella o tom teď nechce mluvit,“ zaškaredila se na něj Alice.

„Určitě to muselo být hodně zlé a to by nám mělo prozatím stačit, jistě nám to později všechno povíš, že?“ vmísil se do debaty Carlisle.

Bylo mi jasné, že o tom bude chtít mluvit hlavně on, protože tohle se nestává každý den, a pokud jde o tyto zvláštnosti, občas se chová trochu jako Aro. Tedy, ne tak přehnaně, ale zajímá se o to.

„Jistě,“ souhlasila jsem, ale jenom kvůli nim. Kdyby to bylo na mně, už bych se o tom nikdy ani slůvkem nezmínila.

„Bello, já se ti ještě jednou tak strašně omlouvám…“ začala se znovu omlouvat.

„To je vážně dobrý, Esmé. Už je to přece v pořádku,“ ujistila jsem ji, protože jsem opravdu nestála o to, aby si to nějak vyčítala.

I přes pověsti, co se o tom zrcadlu tradovaly, to přece nemohla tušit…

„Chci na to zapomenout a jít dál.“

„To je vlastně docela dobrý nápad,“ souhlasili už i ostatní, přestože byli tak strašně zvědaví.

„Co kdyby ses teď šla převléknout do něčeho méně… No, prostě… Svlékni ze sebe ten sado-maso obleček, ať tě v tom Renesmé nevidí,“ poradila mi Alice.

Sado-maso obleček? Zarazila jsem se a vůbec poprvé na sebe pohlédla.

Ou, pomyslela jsem si.

Předtím jsem to oblečení viděla v odrazu zrcadla na té druhé Belle, ale nenapadlo mě, že když se prohodíme, tak mi zůstane.

„Bože, co jsem to měla na sobě?“ nechápala jsem a necítila se v té těsné kůži ani trochu příjemně.

Tohle jsem prostě nebyla já a můj šatník už teprve ne…

„Mně to připadá pěkný. Drsný, ale sexy,“ nesouhlasil Emmett.

„Fajn, tak to můžeme zkusit dát Rosalie, uvidíme, co ti na to poví,“ ušklíbla jsem se.

„To ti ihned předvedu,“ řekla a vlepila Emmettovi jeden ze svých výchovných pohlavků, které mu čas od času věnovala, když už to vážně přeháněl.

„Tak, a máš to,“ zasmála jsem se, když se zatvářil jako nějaká vyoraná myš.

„Tak jo, už se moc těším na Nessie, takže se raději opravdu půjdu převléknout,“ zašveholila jsem a snažila se vytratit.

Věděla jsem, že na mě v domku bude čekat Edward, abychom si promluvili. Nevěděla jsem, zda jsem na to připravená, ale bylo to nevyhnutelné…

***

Vešla jsem do našeho malého domečku a šla přímo do naší ložnice. Nechtěla jsem nic jiného, než mluvit se svým manželem.

Našla jsem ho sedět na naší posteli. Tvář měl ukrytou v dlaních a už podle držení těla bylo znát, jak moc ho to všechno vlastně mrzí a jak tím sám vnitřně trpí. Znala jsem ho dost dobře na to, abych věděla, že nikdo ho nedokáže potrestat přísněji, než on sám…

„Edwarde,“ oslovila jsem ho a váhavě se posadila vedle něj.

„Já ti rozumím. Chápu, že jsi naštvaná, i mně je ze sebe zle, že jsem to nepoznal dřív, než… Než se to stalo, ale musíš vědět, že miluji tebe. Jenom tebe a nikoho jiného a že i když jsem byl ve skutečnosti s ní, myslel jsem, že jsi to ty. To s tebou jsem se miloval, ne s ní…“

„Ššš,“ zadržela jsem jeho příval slov, protože teď byla řada na mně, abych něco řekla.

„Víš, já vlastně nechci nic jiného než být s tebou. Nikdy jsem o víc nežádala, ale přesto jsem víc dostala. Ty a Renesmé jste pro mě nejdůležitější na světě a to, co se stalo mezi tebou a tou druhou Bellou, na tom nic nezmění. Nikdy,“ ujistila jsem ho.

„Vážně?“

„Ano, vždycky to budeme jen my dva a to ti slibuji. Navíc jsem to pořád byla svým způsobem já. Jen trochu bizarní. Vlastně chápu i ji. Když je tvůj vlastní život v troskách, tak prostě žárlíš a chceš být někým jiným. Ona k tomu dostala šanci a chtěla ji využít, ale… Nakonec udělala správnou věc a to se počítá.“

„I tohle je jeden z důvodů, proč tě tak strašně miluji. Jsi prostě dobrá až do morku kostí. Dokážeš odpouštět i osobám, které si to nezaslouží,“ řekl s pohledem upřeným do mých očí.

„Miluji tě,“ řekla jsem dojatě a přitáhla si ho k sobě.

Naše rty splynuly v polibku a zase bylo všechno tak, jak má být.

On a já… Napořád…

Tak, a máme tu první happyend, ale bude tomu tak i na druhé straně? 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Tak to je brutus!!! 13. kapitola: