Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Twitter není deníček, Caie!

13.02.2011 (19:15) • Bunny • FanFiction parodie • komentováno 1× • zobrazeno 5587×

Seděl jsem ve věži a čekal na oběd. Netrpělivě jsem vyťukával do dřevěné područky mého trůnu Ódu na radost. Byl jsem mimořádně podrážděný - Heidi už měla téměř minutové zpoždění a tvrdé dřevěné sedátko trůnu mě tlačilo do mé vznešené upírské zadnice. Letmý pohled na kyselé výrazy mých bratrů Ara a Marca mi napověděl, že na tom nejsou o nic lépe než já, ale rozhodli jsme se vydržet sedět až do chvíle, kdy dorazí Heidi s obědem. Samozřejmě nikdo z nás nemohl tušit, že Heidi bude mít tak velké zpoždění. Za dveřmi se ozvalo hlasité šeptání - jídlo právě dorazilo. Se zpožděním třiapadesáti sekund.

Vysoké dveře se otevřely dokořán a dovnitř se nahrnula asi třicetičlenná skupinka turistů. Aro vyskočil z trůnu, jako by ho někdo píchnul do zadku.

„Vítejte ve Volteře, přátelé!“ prohlásil. Nikdy jsem nepochopil, proč mluví k jídlu. Musel jsem ale uznat, že lidé mu občas odpovídali, narozdíl od pečeného vepřového bůčku, se kterým si povídal za svého lidského života.

Dveře se se zaduněním zavřely a my jsme se začali vrhat lidem po krku. Každý z nás si oběť vyhlédl, už když vcházela do věže. Často se stávalo, že si jednu oběť vyhlédlo víc upírů. Dnes kvůli tomu Jane třískala s Arem o zem a o kousek dál právě Felix mrštil o zeď mou ženou Athenodorou. Já jsem měl štěstí - toho zamyšleného chlapíka se silnými dioptrickými brýlemi a brašnou přes rameno jsem si vyhlédl jen já. Vysál jsem z něho všechnu krev a zklamaně musel konstatovat, že byl asi chudokrevný. Nebyl jsem ale tolik žíznivý, takže mi to tolik nevadilo.

Sundal jsem mrtvému tělu brašnu z ramena a zvědavě nakoukl dovnitř. Byla téměř prázdná až na několik svlékacích propisek, dva výtisky komiksu Čtyřlístek a velkou těžkou knihu. Svlékací propisky jsem hodil Alecovi - takové věci se mu vždy líbily - a zbytek jsem si nechal. Všiml jsem si, že Heidi na mě zírala poněkud nakvašeně, když jsem vracel Čtyřlístky zpátky do brašny. Nechal jsem to být, teď jsem se prostě těšil, až si přečtu nové přírůstky do mé skromné knihovničky, čítající už 9473 svazků.

Vydal jsem se do mých komnat, protože ve věži jsem se nemohl pořádně soustředit. Prošel jsem několika ložnicemi, které - jak jsem nedávno zjistil - kromě mě a Athenodory využívali i Alec a Demetri - každý sám, samozřejmě. Alec si v posteli pouštěl pornofilmy z mé sbírky - začal filmy skrývajícími se pod písmenem S, konkrétně titulem Sněhurka a sedm trpaslíků a pokračoval až k písmenu T. Skončil u titulu Tři hobiti si hrají s prstenem. Demetriho jsem zase načapal, jak si obléká Athenodořino oblečení - její velikost XXL mu padla jako ulitá, navíc mu fuchsiová barva skvěle ladila k černým očím.

Posadil jsem se do pohodlného čalouněného křesla, které speciálně pro mě ukradl Felix v OBI a začal se zabývat důležitým vnitřním dilematem. Jakou knihu si přečíst dřív? Když začnu číst dřív tu velkou černou knihu, existuje velké riziko, že mi Felix ukradne Čtyřlístky a daruje je Heidi, na druhou stranu jsem byl opravdu zvědavý, o čem černá kniha pojednává. Strávil jsem rozhodováním bezmála půl hodiny. Nakonec zvítězila má stará zvědavost.

Vytáhl jsem knihu z brašny a pořádně si prostudoval obálku. Asus...hm, to jsem ještě nečetl. Kromě názvu knihy tam nic nenapsali. Otevřel jsem výtisk, zdálo se, jako by kniha neměla stránky. Navíc byla psána zvláštním jazykem - první slovo, které jsem přečetl, bylo QWERTZ. Vyhledal jsem v regálu svůj nejnovější výtisk slovníku cizích slov z roku 1722 a zkusil jsem tam to slovo najít. Žádný výsledek.

Kniha dvakrát krátce zapípala. Zapípala? Sakra... odkdy knihy pípají?! Na obrazu nahé ženy sedící na motorce na vedlejší stránce se objevila malá tabulka s nápisem ICQ. Co to má znamenat?! Ta kniha mi... vyhrožuje? Vystrašeně jsem uskočil ke dveřím. Buď si ta kniha žije vlastním životem, nebo už pokrok natolik dospěl, že se nevyrábí jen ozubená kolečka a sluneční hodiny, ale i pípající knihy. Tak či tak, jsem upír, neměla by mi nijak ublížit. Pomalu jsem se přiblížil zpátky ke knize. A v tu chvíli mi to došlo. Tu knihu jsem viděl v jednom pornofilmu. Nebyla to kniha, nýbrž prazvláštní přístroj, se kterým bylo možno komunikovat na dálku, poslouchat hudbu, nebo sledovat filmy.

Přečetl jsem si obsah tabulky. Už jsi zkoušel ten twitter? stálo tam. Dotkl jsem se rovné plošky u písmen. Malá šipka na obrázku se o kousek posunula. Nasměroval jsem šipku na tabulku a opatrně klepl na rovnou plošku. Tabulka se zvětšila. Váhavě jsem ťukl na písmeno N – záhy se objevilo i v tabulce. To mi dodalo odvahu a klepl jsem i na písmeno E. Celou větu, kterou jsem napsal, jsem po sobě pro jistotu třikrát zkontroloval a pak stiskl tlačítko Enter, stejně jako to udělala hrdinka pornofilmu. Přístroj znovu zapípal a v tabulce se objevil nový text.

No tak se zaregistruj, ne?

Jak? vyťukal jsem po dvou minutách přemýšlení nad tím, jak se píše otazník.

Vyplň otazník na téhle stránce: http://www.twitter.com/join

Dobře, napsal jsem. Nasměroval jsem šipku na podtržený text a zlehka jsem klepl na rovnou plošku. Fotografii nahé ženy nahradilo bílé pole nadepsané Windows Internet Explorer. Po několika dlouhých sekundách bílé pole nahradil dotazník. Podíval jsem se na první políčko. Měl jsem vyplnit svoji přezdívku. Zamyslel jsem se. Celou mou existenci mi nikdo kromě Athenodory neřekl jinak než mým jménem. Budu si muset vymyslet novou přezdívku. Pohled mi padl na výtisk Čtyřlístku. To je ono. Moje přezdívka bude první jméno, které se v komiksu objeví.

Začal jsem listovat jedním ze Čtyřlístků. Sakra. První jméno, které se tam objevilo bylo Fifinka. Zkusil jsem to tedy znovu. Hned další bylo Pinďa. Dál už jsem raději nehledal, měl jsem totiž vážné obavy z toho, co bych tam ještě mohl najít. V duchu jsem se probíral všemi pro a proti jmen Fifinka a Pinďa. Nakonec jsem došel k názoru, že Fifinka je jméno ryze ženské, a tak jsem do kolonky s přezdívkou doplnil Pinďa. Během následujících tří hodin jsem si založil emailovou schránku (Hračka!) a do další hodiny jsem byl zaregistrován na twitteru.

Nová éra začala.

***

Za dva dny jsem už byl na twitteru pečený vařený. Trávil jsem tam každou mou volnou minutu, přidával jsem tam příspěvky o zajímavých věcech, co se dnes udály ve Volteře („Felix právě ukradl v Kauflandu kuře, šroubovák a dva výtisky časopisu Dívka, které si okamžitě zabral Demetri.“), zajímavosti o gardě („Demetriho nohy v minisukni jsou příšerně sexy.“), o mých bratrech („Aro přešel ze značky Lady Speed Stick na Rexonu for Teens.“), nebo o mně („Mnohem víc, než A- mi chutná B-, nejlepší je ale AB.“). Poté, co jsem zjistil, že přístroj disponuje i webkamerou, jsem přidal i několik fotek s mými obědy. Twitter se stal mým deníčkem, vyléval jsem si tam duši („Aro mi nedovolil dovolit Felixovi to, co jsem mu chtěl dovolit a dovolil mu to raději sám... nikomu na mně nezáleží.“) a přitom jsem si byl stoprocentně jistý, že to nikomu neprozradí. Rozuměl jsem si s twitterem mnohem více než s Athenodorou. Sice nemluvil, ale zato mi naslouchal.

Za ty dva dny prožité s twitterem jsem si našel přes 300 uživatelů, kteří mě následovali – vůbec mě to nepřekvapilo, jsem přeci bůh. Je samozřejmé, že mě obyčejní lidé následují. Byl jsem rád, že je twitter loajální, protože kdyby se ti uživatelé dozvěděli o mých problémech, nejspíš by mě již nenásledovali.

Přístroj dvakrát krátce zapípal. Tentokrát mě to už nevyděsilo. Zvědavě jsem otevřel tabulku s nápisem ICQ a přečetl si zprávu.

Hele, Pepo, už sis pořídil ten nový notebook? Psals přeci, že ten tvůj Asus je strašně poruchovej, stálo tam. Snažil jsem se soustředit, najít cestu z téhle noční můry. Nemohl jsem uvěřit, že si ten přístroj ani po dvou dnech strávených se mnou nedokázal zapamatovat mé jméno.

Nejsem Pepa, vyťukával jsem na klávesnici, zatímce jsem se snažil potlačit vzlyky. Neuspěl jsem, draly se ven a já je nemohl nijak ovládnout.

Co blbneš? Jsi Pepa, bydlíš v Písku a jsi IT technik v Simelonu*! Tři minuty jsem zdešeně hypnotizoval písmenka, než jsem se přiměl odepsat.

Jsem Caius, bydlím ve Volteře a jsem bůh!

Víš co, Pepo? Ozvi se, až ti přestane hrabat! Dobrou půlhodinu jsem nebyl schopný se pohnout. Pocit zrady ochromil celé mé tělo. Z tohoto stavu mě vymanila až tichá myšlenka na twitter někde v koutku mé upíří mysli.

Probral jsem se z transu a podíval se na hlavní stránku mého profilu. Radostí jsem začal skákat do stropu (i o trochu výš – Renata, která má komnatu nad tou mojí z toho nebyla moc nadšená.), přišla mi totiž má historicky první zpráva na twitteru.

Ihned se dostav do věže, psal mi jakýsi Arominator. Na nic jsem nečekal a vyrazil jsem. Když jsem došel do věže, nestačil jsem se ani divit, jak moc se to tam změnilo. Aro měl teď trůn na samotce, aby nikoho neobtěžoval svým jedovatým puchem. Kolem Marcova trůnu stála v popílku skupinka zajímavě vonících lidí (!) s tupými výrazy a zvláštními učesy. Jane měla pusu špinavou od jakési hnědé, smradlavé hmoty a kolem sebe měla poházené odpadky. Hned vedle ní stál Alec; tvářil se nesmírně blaženě a přitom měl ruku zastrčenou kdesi v hlubinách svých kalhot. Na místě, kde ještě před dvěma dny stál můj trůn teď stála jedna jediná plesnivá noha ze dřeva. Aha. Tak na tohle potřeboval Felix ten šroubovák, co ukradl v Kaufu. Nejvíc mě ale upoutalo pódium ve středu sálu, na kterém se sem a tam procházel Demetri na vysokých jehlách a v honosné dámské róbě od Versaceho, což jsem zjistil díky tabuli visící nad pódiem. Prošel jsem kolem pódia. Demetri mě obdařil zářivým úsměvem; odhalil přitom zuby, které měl umazané od rtěnky, kterou si nalíčil i rty. Identifikoval jsem ji – byl to odstín cabaret red, rtěnka kdysi patřila Athenodoře. Domyslel jsem si, že ji Demetrimu daroval Felix.

„Caie!“ zavolal na mě Aro. Zdál se mi nabručený, tak jsem k němu přiklusal co nejrychleji. Kolem Arova trůnu byl červenou křídou načrtnut kruh – došlo mi, že jde o hranici snesitelnosti Arova zápachu. I průměr dvaceti metrů tomu odpovídal.

„Co potřebuješ, bratře?“ zeptal jsem se s pohledem upřeným na bílé kruhy, které měl Aro v podpaží.

„Byla tu policie,“ odpověděl mi Aro a kývnul hlavou k hromadě vysátých těl v policejních uniformách. Jedno tělo bylo nahé – uniformu si zkoušel Felix; byla mu trochu malá – švy v rukávech mu popraskaly a knoflíky létaly všude po věží. Jeden dokonce trefil olizující se Jane do oka.

„Mohli jste mi taky jednoho nechat,“ zabrblal jsem podrážděně.

„Prozradil jsi nás, Caie!“ okřikl mě netrpělivě.

„Cože?“ vydechl jsem tupě.

„Twitter není deníček, Caie! To, cos tam napsal, i všechny fotky, které jsi tam vložil, už viděly stovky lidí a můžou to vidět další!“ zavrčel na mě. Zíral jsem na něj, neschopen čehokoli.

„Přikázal jsem – nebo spíš dovolil – Felixovi, aby ti ukradl notebook. To bude tvým trestem,“ prohlásil přísně. Rozvzlykal jsem se.

„Zabij mě, Aro. Prosím!“ zašeptal jsem. Smrt byla pro mě v tuto chvíli jediným možným východiskem. Bez notebooku, jak mu říkal Aro, budu zase sám a nepochopený a to nechci.

„Ne, Caie,“ odpověděl. Povstal z trůnu a pozvedl paži; po celé věži se rozšířil ten nechutný puch.

„Otevřete okna,“ slyšel jsem zamumlat Aleca.

„Nemůžeme. Felix ukradl kliky ze všech oken,“ oznámila Jane nešťastně a kousla si čokolády.

„To je konec,“ hlesl Alec poraženě. Že by mi svitla naděje?

„Žádný konec! Já nás zachráním!“ zapištěl Demetri. Zul si lodičky, obě jednou políbil a pak jednu prohodil oknem na západní straně a tu druhou oknem na východ. Věž se začala plnit čerstvým vzduchem. Plamínek mé naděje zhasl stejně rychle jako předtím vzplál.

„Přátelé!“ pokračoval Aro, který si snad ani nevšiml toho malého incidentu, který se právě odehrál. „Tímto vám zakazuji zabít Caia, ať vás bude prosit jakkoliv, nebo vás nas-naštve čímkoliv!“ oznámil a pak se znovu posadil. Vzlykajíc jsem se svezl na podlahu. Po necelých dvou minutách jsem zaslechl kroky blížící se ke mně. Vzhlédl jsem. Nade mnou se skláněl Marcus, za ním stálo jeho pět lidských kumpánů.

„Dónt vóry, bí hépy. Nechceš jointa?“

*Simelon - firma, zajišťující připojení k internetu

Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Twitter není deníček, Caie! :