Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Všechno je to jenom sen, doufám! 7

04.08.2010 (10:30) • Shena • FanFiction parodie • komentováno 0× • zobrazeno 1959×

7. kapitola - Knihovna

Záhadným způsobem jsem se dostala ke knihovně. No, byla to taková malá knihovnička.

Menší budova ve stádiu rozkladu a není vyšší, než dvě patra. Staré, hnusné dveře, co vypadají, že se během pěti minut rozpadnou a klika oblepená něčím, co vypadá jako shnilé rajče. Horor.

Vzala jsem za kliku, zavřela za sebou, ale jak jsem se otočila, rukáv se mi otřel o to, co vypadalo jako rajče a věřte nebo ne, všude se mi to rozplizlo.

„No fuj!“

„Přejete si něco, slečno?“ optal se mě starý dědeček, co seděl za miniaturním stolečkem na naprosto nepohodlné židli. Kroutil se tam, jako by měl v břiše tasemnici, a přitom se snažil tvářit normálně. Vypadalo to všelijak, ale normálně určitě ne. Výraz v tváři se mu změnil, když vyděl ten můj.

„Co čumíš, ty náno pitomá. Děláš, jako bys nikdy neviděla nábytek z IKEI. Už takhle mám těžkej den, ještě ty mě ser!“

„Cože?!“ vyjekla jsem a vyvalila jsem na něj nechápavě oči. Ale to byla chyba. Z milého dědečka se vyklubal satan. Ta jeho verbální facka byla na jeho věk dobrá, ale když mě začal honit po patře s plácačkou na mouchy, začala jsem silně uvažovat, že je mentálně narušený. Naštěstí se ale brzo udýchal a musel se zastavit. Z dálky na mě řval, že jestli se ještě ukážu, vytasí na mě baseballovou pálku.

„Bych chtěla vědět, kde teď nějakou seženete, dědo?“ řvala jsem na něj ze schodů.

Později na mě řval něco o tom, že mě tu zamkne a já vážně začínala mít strach o jeho zdraví. Nandala jsem si sluchátka, aby mi ten idiot přestal zvedat mandle a začala se postupně prodírat všemi částmi knihovny.

Prohlížela jsem si nějakou záhadnou složku, co měla nápis „Nejhledanější osoby U.S.A.“, když mi někdo zaťukal na rameno. Nikdy v životě jsem se tak nelekla.

„Ahoj, chceš s něčím pomoct? Hledáš něco?“ optal se mě pan Záhadný a já si ho prohlížela od paty až k hlavě. Typicky sjetý teenager jedenadvacátého století. Co víc, technař. Proboha, proč já?

„Já…“ nebyla jsem schopna cokoli ze sebe vypravit, to mu musím nechat, vážně mě vyděsil. To se mi líbí. Ne Brvo, neflirtuj, máš teď svého pana božského. Soustřeď se jenom na něj! Mimochodem, když už jsme u toho...

„Neznáš náhodou jméno toho kluka, co je ve městě nejoblíbenější?“ optala jsem se po trapné chvilce, která se sekundu od sekundy prodlužovala, ale já jsem chytrá holka a můj mozek konečně začal fungovat na správné vlně, tak i má slova měla najednou smysl. Je stalking vážně tak nebezpečný? Proboha, vždyť se chci jen vloupat k němu domů a následovat ho kamkoli se hne, to přece není tak špatný, že ne?

Hnusná a hloupá reverzní psychologie. Hloupý a stupidní terapeut, co mě s ní furt trápil. Zpátky do reality Brvo, prohlíží si tě nějakej týpek, tváří se jako bys byla hamburger a on nenažranej Američan.

„Takže tobě se taky líbí?“ tvářil se, a i zněl, dost zklamaně, tohle ho asi bolelo, ale koho to zajímá? Já. Chci. Svého. Pana. Božského.

Asi tušil, že mi to tak rychle nepálí, nebo si jen myslel, že mu nehodlám odpovědět a spustil:„Retard Hulen. Jmenuje se Retard Hulen.“

Hodila jsem milionový pohled, řekla své sladké díky a upalovala od něj. Zastavil mě. Chytl mě za paži a donutil mě se na něj podívat.

„Hej, uvidíme se ještě někdy?“ optal se nenuceně, ačkoli bylo jasné, že tohle bylo asi tak nenucené, jako tlačenka v puse hladového labradora, který si, jen tak mimochodem, otevřel zamčenou špajzku. Dost s tím. Tvař se mile, buď hodná a neotravuj ostatním kolem sebe kyslík. Jen. Buď. Hodná.

„Na,“ řekla jsem a vytáhla jsem si z kabelky, kde byl mimochodem i pepřák, baterka, dalekohled a menší mačetka, svojí vizitku a podala mu jí. „Ale zavolej, až se ti zhnusí techno,“ vyprskla jsem na něj a odkráčela s hrdostí na duši. Jen co jsem zašla za roh, jsem se sesypala.

„Ach. Už jsem tak dlouho žádného z nich neměla,“ vzlykala jsem s hlavou vztyčenou směrem k nebi, ale místo toho viděla jen promáčený strop, z kterého velice pomalu odkapávala jedna kapka za druhou.

„Do pr....“ Jedna ta hnusná kapka mi spadla přímo do oka. Fuj. Proč já? Vstala jsem, vzchopila se, utřela si slzy, ohlídla se, jestli mě někdo nesleduje a pokračovala v prohlídce dál.

***

Co byste chtěli ve Drogs? Nejen, že je to velká díra uprostřed ničeho, ale už z názvu města vyplívá, že tady o knihy ani tak moc nejde.

V Rhoenixu, městě, kde jsem dřív bydlela, než tam na mě vydali zatykač a já byla donucena uprchnout, byla knihovna obrovská. Ne, že bych tam chodila pro knihy. No tak dobrá, chodila jsem tam i pro knihy. To víte, občas se hodí znát lidskou anatomii…

Rhoenixská knihovna byla jako každá jiná, knihy byly rozděleny do kategorií – dramata, poezie, beletrie atd. – které tady, v Drogs, očividně neznali. Jak jsem se tu pomalu procházela, zjistila jsem, že zde neexistuje žádný řád. A i kdyby znali tyto „směšné a stereotypní“ kategorie, kdo se stará? Tady se přece do knihovny nechodí kvůli vzdělání. Ne! To lžu. Oni berou návod na to, jak si vyrobit brko z toaleťáku za vzdělání.

Kategorie zde byly pouze dvě a jejich název mě dosti zaskočil. První kategorie s názvem OPIÁTY mi vyloudila úsměv na tváři, ale ta druhá, to byl šok. Víte, čekala bych, že budu neúprosné hodiny trávit nad zbytečně tlustými knihami, abych se dozvěděla aspoň něco málo o Retardovi a jeho rodině, ale že se druhé oddělení v Městské knihovně v Drogs bude jmenovat S&H (Shrekovi a Hulenovi), tak to mě vážně nenapadlo.

Vešla jsem dovnitř a přestala dýchat. Kategorie „S & H“ obsahovala, na rozdíl od té druhé, celé čtyři pokoje knih, krabic a sešlých boxů. To, bylo nečekané.

Nadechla jsem se a zrychleně si to vše prošla, abych měla aspoň přehled, co tu vše je. Úžas opadl. Nad dveřmi v místnosti s názvem „Hulenovi a zase Hulenovi“ byl leták, který oznamoval, co se v této části knihovny nachází. Bylo tam doslova:

Právě se nacházíte v místnosti, která se zabývá jednotlivými členy této rodiny. Jestli chcete vědět víc informací, tak jděte někam, nebo si to tu prostě najděte. Jo, a jestli máte problém přečíst tenhle krasopis, tak si pořiďte lupu,

Váš správce Městské knihovny v Drogs.

PS: Caspere, až si tu zase budeš číst knížky sám o sobě, aby ses mohl obdivovat, dělej to alespoň míň nápadně – je to trapné! A přestaň brečet nad tou stránkou, kde ti Angelina Jolie chválí tvůj zadek, je úplně zmáčená a je už použitelná leda jako hajzlpapír!

Toto bylo divné! To je určitě ten děda. Přesně, za tímhle vším stojí ten dědek! Poohlídla jsem se a zamířila ke stěně s názvem „Retard Hulen“. Všude byla samá srdíčka a odkazy s čísly nějakých neznámých holek.

„Super, fanynky! Co víc, se může ještě stát.“ Pomalu jsem si procházela Retarodovu svatyňku a po hodině jsem si všimla velkého nápisu na stěně. Byl zhruba uprostřed a asi metre na metr. To, co hledáte, máte vždy přímo před očima. U mě tomu tak bylo. Doslova! Bylo tam:

Retard Hulen

Pudlová 22

Drogs 721 44

„Bože, já jsem idiot, trávila jsem tu hodinu! A přitom?!“ prohlásila jsem s přáním, aby do mě na místě uhodil blesk. Až když se stále nic nedělo, vydala  jsem se směr Pudlová. Dokonce byl pod tím i štos mapek města s křížkem na místě, kde můj idol bydlí. Že by náhoda?

Tak jo. Vyskočila jsem oknem z prvního patra do trávy, protože ten tukan mě tu opravdu zamkl. Idiot! Kvůli němu jsem si zlomila kotník a vypadala jsem, jak kulhavej maniak s mačetou v ruce. Realita je krutá, já vím, tati…

Dostala jsem se tam, byl to činžák, možná trochu modernější, ale furt činžák. Copak nemají na to, aby si postavili vlastní barák? Čert to vem. Na mapce bylo propiskou napsáno „12. patro dveře č. 48“. Rychlými pohyby jsem vklouzla dovnitř, když vycházel nějaký pejskař. Pak jsem se vydala k výtahu. Nebyla náhoda, že jsem zmáčkla jedenácté patro, abych co nejdřív vylezla ven z té odporné, smradlavé věci. Sakra, proč to tu tak všude smrdí po psech? Ironie, že? Zavřelo se to za mnou a já byla happy, že ten puch zůstal ve výtahu a neobklopuje mě dál. Musela jsem se rozhodnout. Žij pro dnešek a nečekej na to, co bude zítra. Zabouchala jsem na první dveře, co jsem viděla, mačetu jsem si připravila do pravé ruky za zády. Tohle. Bude. Boj.

K ménu překvapení dveře otevřel Bike, můj kulaťoučký přítel, kamarád, spolužák ze střední. Sebestřednost je špatná vlastnost! Čin byl rozhodující. Popadla jsem ho za triko a táhla ho dovnitř, do jeho bytu, nebo bytu rodičů, na tom nesejde. Usmívala jsem se přitom na něj a on vypadal víc blaženě než by měl. Do háje co to…

„Stýskalo se mi,“ vypravil ze sebe a já zůstala stát, jak opařená.

„Jsi sjetej?“ řvala jsem na něj, po chvilce uvědomění.

„Já? Ne! Proč? A proč bys tu jinak byla? Vždyť na sebe stále koukáme, flirtujeme. Je to vzájemné, já to viděl, nemůžeš to popřít. Nemůžeš.“ Síla jeho nevyrovnanosti a zklamání mě dostala, on se do mě zamiloval. Chudák jídlo! Chytla jsem ho za kulatou bradu a přilepila svá ústa na ty jeho, po třech vteřinách se odlepila a utřela si rukávem pusu. Zabralo to. Teď je můj, úplně ho to odrovnalo. Doslova slintal blahem, sakra já jsem ale mrcha.

Dívala jsem se mu přímo do očí, nikam neuhnul, sledoval mě, jak zhypnotizovaný.

„Jsem zraněná, teď mě dovedeš k vám na balkon a pomůžeš mi vylézt na balkon Retarda Hulena. Nikomu o tom nebudeš vyprávět a zapomeneš, že jsem tu byla. Dnešek nebyl.“

„Ano,“ odpovídal stále pod hypnózou mého hlasu. Jak jsem přikázala, tak taky udělal. A já už byla na balkoně rodiny Hulenů.

„Márija matka boží!“ vyhrkla jsem v tom nekonečném štěstí. Z okna jsem mohla vidět Retarda na pohovce. Četl si. Na sobě jen kalhoty a sexy hrudník přímo bil do očí. „Ten. Je. Tak. Sexy!“ řekla jsem trochu hlasitěji, než jsem původně zamýšlela a on sebou cuknul. Okamžitě jsem zalezla za parapet.

Snad mě neviděl? Co bych mu na to asi řekla? Že jsem přišla zčekovat, jestli si ze sebe už umyl můj oběd? Bože, já už jsem zralá na psychiatrii. Pomoc!

Shrnutí

6. kapitola x 8. kapitola

Autor: Shena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno je to jenom sen, doufám! 7: