Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Za vším hledej Bellu!

26.10.2010 (18:00) • BeSwan • FanFiction parodie • komentováno 1× • zobrazeno 4245×

1. kapitola - Zlomový den v životě Isabelly Swanové aneb jak Bella k batůžku přišla...

Zůstala jsem šokovaně stát na místě a zírala do prostoru, kde se ještě před chvílí nacházel… Edward. To si ze mě dělá srandu? To mě tu jen tak nechá? Najednou jsem pocítila, jak do mě nabíhá pocit zatoulaného štěněte, které nikdo nechce.

Měla jsem v plánu schoulit se do klubíčka a stěžovat si, ale když mi po pár pokusech došlo, že to evidentně nikoho nezajímá a Edí nikde, rozhodla jsem se změnit techniku – jednat.

Větve létaly, listí šustilo, mech třídy Sphagnopsida řádu Sphagnales mi odpadával od bot a Sasanky decentně uhýbaly… Tak tohle by teda fakt nešlo! Takhle mě tu nechat a klidně se vypařit. Lepší? Bezpečnější? Já mu dám… Teda nedám, naopak. I kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělám! Bídák – odnesl to pařez. Had – teď to byla skupinka blatouchů rodu… Sakra.

Naštvaně jsem pokračovala a následně razantně vkráčela do domu. Důkladně, až to zadunělo, jsem práskla dveřmi a jala se uskutečňovat svůj plán. Váza u dveří bohužel neustála ‚nadšení‘ v mé hlavě a nervově se zhroutila. Načež jsem si uvědomila malý háček…

„Zlatíčko? Co se děje?“ Agrrr… Sakra. Neměl by být v práci?

„Ta váza, ona to… Nezvládla, je mi to líto, tati,“ vypadlo ze mě a obešla jsem Charlieho, s jehož fasádou by mohl konkurovat i… Zmetek jeden, jak mohl?

Když si uvědomím, kolik toho ještě mám… Vydechla jsem a s hrozným dusotem se vydala po schodech do svého pokoje.

Znovu jsem práskla dveřmi a pak si sedla na židli a pro budoucích pět minut, anebo ne, deset minut jsem se rozhodla hypnotizovat protější kout. Jo, myslím, že tahle doba by měla na truchlení stačit. Hm, měla bych v tom koutě uklidit… Ale k věci.

„Co si to jen myslí! Tvrdí, jak strašně mě miluje, a pak si frnkne? Frrr a je pryč… Jen tak, prej pro mé dobro! Já mu dám dobro,“ zavrčela jsem trucovitě do tichého pokoje. Najednou mě napadla spásná myšlenka, no spásná, nebudeme to s tou biblí přehánět. Mimochodem, nesídlí Řím v It…

Přiskočila jsem ke skříni, popadla pár potřebných věcí a naházela je na postel. Ale pak jsem si uvědomila jeden  problém. Batoh! Ten s Bobem, anebo Bobkem? Jsou to vůbec oni? No, je to chlupatý. Říkejme tomu Ferda. Mimochodem, nebude lepší ten obyčejnější? Nikdy, jestli něco ve Volteře mají, tak je to zcela určitě vkus. Ferda -  bezpochyby.

Teda jen doufám, že se nepletu. Ono takový pár set let starý upír… Kdo ví.

Šoupla jsem ho tedy na postel těsně vedle posledního vydání: Jak se nestát stravou,aneb pohyb mezi predátory v nehostinných krajích. Naházela jsem do batůžku to, co šlo, ale i to co nešlo, neboť by se to taky mohlo hodit, člověk nikdy neví.

Tak tedy knížku do letadla – mám.

Časopis… ehm do letadla – mám… Ehm Co?

Pas – mám… To jsem fakt já?

Prázdnou peněženku. Počkat... Prázdnou!

Tak jsem v háji. Posadila jsem se na postel a začala fňukat. Tohle není fér! Jeden člověk si tu chce udělat výlet a nemůže, jelikož je švorc! Hlasitě jsem vzlykla a tím k sobě do pokoje hodlala přivolat Charlieho.

Charlie ‚přiběhl‘ s jazykem skoro až u země a s image parní lokomotivy se jal plnit otcovskou povinnost.

„Ach, zlatíčko, proč pláčeš? Už to má za sebou. Nebolelo ji to. V podstatě nic necítila. Taky se mi bude stýskat, ale určitě seženu novou. No tak, Bells, váz je na světě hodně. Ale, drahoušku. Neboj, táta koupí slona...“ Zasmál se svému vtipu. Ačkoli mám Charlieho ráda, občas si říkám, jestli by pod paží neměl nosit balík sena – náhradní paměťovou jednotku.

„Bells?“

„Chtěla jsem si zajít do města, víš… Koupit si něco na sebe, nebo pro sebe,“ fňukla jsem doufajíc v jeho správný, otcovský přístup. „Třeba nové povlečení, protože to s těmi kytičkami… No, ale zjistila jsem, že nemám peníze… Penízky, ani korunku. Ani jednu malou malilinkatou roztomilou…

„Bells… Ale to nemusíš kvůli pár drobným brečet, ne?“ řekl chlácholivě a já se v skrytu duše tetelila blahem. On je tak báječný… není jako ostatní chlapi. Skvělé. Hned, jak se vrátím, koupím mu dům… radši chatu… nebo raděj jen auto… spíš houpací křeslo… ne, raděj jen knížku… Kytka bude stačit.

Avšak s hrdostí a odhodláním Achillea jsem se rozhodla nedat na sobě nic znát. Nehledě na to, že až mu řeknu, kolik to bude… Nedal by se ten oceán přeplavat?

„Tak tady máš dva dolary, to bude stačit ne?“ usmál se na mě a podal mi bankovky. A je to tu. To je vtip? Za to ani nenatankuji!

„Ale, tatí…“ spustila jsem a vyvinula zvuk umírajícího kojota. A ihned to zabralo, Charlie vytáhl z peněženky zbytek a všechno mi podal… Tomu říkám príma taťka.

„Děkuji.“ Vyskočila jsem na nohy, popadla batůžek a vyletěla ven rychlostí kulového blesku. Jen aby si to nerozmyslel. Co nejrychleji to šlo, jsem nastartovala a vyrazila. Tedy já chtěla vyrazit, ale můj Chevy byl zásadně proti. Ale pár dobře mířených nadávek a už si to rázoval po dálnici – směr Port Angeles.

Pustila jsem si rádio na plné pecky – ale po chvíli mě to šumění začínalo deptat. A tak jsem otevřela okno a celou cestu si prozpěvovala:

„Aro sedí ve Volteře – juchů…

Vlasy černé, bílá kůže – huhů…“

Svoboda! Skvělý pocit… Myšlenkami jsem byla u svého milovaného, roztomiloučkého, zubatého upírka, načež mi na mysli vyvstal pohled na Edího na sluníčku a spustila jsem:

„Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech… Tádadam!“

Když v tom… Škyt. Škyt. Škyt? Škyt! Šky… t… t. Ne! To se nesmí stát… On umírá! Byla jsem ochotná k dýchání z úst do úst, čemukoli, ale… nic. Tak jsem vystoupila do toho deštivého odpoledne, nahodila batoh na záda a rázovala si to pěšky.

Kap. Kap, kap. Kap, kap, káp a kap – jinými slovy déšť. Byla jsem čím dál tím víc naštvanější a myslím, že i šťavnatější, protože víc vody už moje oblečení nebylo schopno pochytit. Doslova to ve mně doutnalo! Tohle se může stát jen mně!

„K čertu!“ zanadávala jsem znovu, ale bylo mi to houby platné! Mě už snad zachrání jen zázrak a jelikož zázraky neexistují... Neříkalo se to i o upírech?

Kecla jsem si na patník a čekala na onen zázrak. Ale o snad milion – kyselých, mokrých, studených - kapek víc a nespočet sprostých slov, jsem to vzdala. Prostě jsem se zvedla a vydala se do Port Angeles.

„I am singing in the rain. I am singin in the rain.“ (pozn. aut.: Z muzikálu Zpívání v dešti/ Singing in the Rain)

Po chvíli mě ale míjela skupinka nadšených a až neuvěřitelně šťastných a optimistických turistů. No, jestli se chci dostat do Volterry, budu potřebovat hodně optimismu, ne? Sice mě trošku znervózňovala ta věta, kterou pořád opakovali, ale co na plat. Jdu s nimi… Budu jim říkat: Přátelé na cestě. Jo… A spustila jsem s nimi.

„Háre Kršna, Hare Hare Kršna…“ (pozn. aut. : nábož. sekta)

Zatáčky míjely, slimáci uhýbali, kapky padaly a my si zpívali.

„Háre Kršna, Hare Hare Kršna…“

Letiště Port Angeles - Ha! Vida ho! Ten nápis! On existuje!

Opustila jsem tedy své přátele, se všemi se důkladně objala a… No tam budu muset přihlásit Edwarda…

Hm, no nic. Sebrala jsem sebe a Ferdu – oficiální název pro všechno s chlupama – v tomto případě: můj a jen můj milovaný batůžek… Ferda. A vydala se vstříc letištní hale.

„Dobrý den!“ řekla jsem jakoby nic. Divá ženština za pultem se na mě zamračila - malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba - očividně pozorujíc můj outfit. Chtěla jsem na ni vrčet, ale uvědomila si, že tohle ještě neumím! ‚Zatím, Edí!‘ To jen aby bylo mezi námi jasno.

Ale dneska mě už vůbec nic nerozhází! Nic! Ani pan Barnes se Simpsonů. Prostě nikdo. Ani… Ne, prostě nikdo.

„Dobrý den, slečno. Co si přejete?“ řekla přeslazeným hláskem. Ale já ji stejně prokoukla…

„Chtěla bych jet do Itálie,“ snažila jsem se znít mile, ale po dnešku to byl naprosto nadlidský úkon.

„Jet nebo letět?“ zeptala se s tím nepříjemným úsměvem ředitelky, která – jakékoli ředitelky.

„To je snad jedno jestli to letadlo pojede, nebo poletí, hlavně že se dostanu z bodu A do bodu Itálie!“ usmála jsem se na ni, až to bolelo. Ono to skutečně bolelo. Kde jsou moji ‚Přátelé na cestě‘. Baba, nemá ani kouska citu pro chudé pocestné. Potřebuju obejmout!

„Kdy si přejete letět?“ Grrr.

„Včera bylo pozdě,“ spravila jsem ji. Evidentně pochopila a vložila mi letenku do ruky. Chytrá holka – budu jí říkat… Raděj jsem jen zaplatila.

„Letí to za deset minut, přeji Vám příjemný let,“ řekla ještě, ale to už jsem si to ťapkala k odbavovacímu pultu. Hodila jsem tam toho svého chcíplého křečka – morče – prostě Ferdu a čekala, až projde tím divným… Tou divnou věcí…

Pak jsem si ho zase vzala – není to králík? No jasně, už ho poznávám… králík… Ferda.

Tak zase příště… Bon Voyage...

(cestou do letadla) „Háre Kršna, Hare Hare Kršna…“

Ahojky lidičky, tak co vy na to? Máme pokračovat?

Jen do nás ;)...

Vaše BeSwan a Salazaret

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Za vším hledej Bellu!: