Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Zalití sága: Vypití

25.09.2010 (08:15) • Deedee • FanFiction parodie • komentováno 2× • zobrazeno 3738×

Věci se změnily od našeho příjezdu z Latté. Charlie zuřil. Mé časté mizení a následné pobyty v nemocnici způsobené Edwardovou přítomností mu lezly krkem. Ale co, ať si prská hořký kafe, já Edwarda miluji a budu s ním přes všechno nebezpečí.

Leželi jsme zrovna spolu na nepoužívané plantáži. Stébla trávy mu sem tam kryla kůži a ta šedla. Proplétala jsem své prsty jeho a on mě hladil a líbal. Bylo mi krásně. Chtěla jsem takhle zůstat na pořád. Dost možná se mi mé přání vyplní.

 „Bello,“ promluvil náhle jak vytržený ze snu. „Přemýšlel jsem nad budoucnem. Třeba bys mohla přestat pít kávu a utéct někam daleko, kde by tě Caro nenašel.“

 „Ne, Edware,“ přerušila jsem ho, „nemohu vaši rodinu zase ohrozit. A pak, já chci. Chci, abys mě změnil. Chci být navždy s tebou.“

„Být takovým monstrem, jako jsou kofíři, to za to nestojí, zrníčko.“

„Nepřemlouvej mě. Vím, co to znamená. Vím, co všechno budu muset obětovat. Pro tebe to ale chci podstoupit.“

Zadíval se na mě těma úchvatnýma šedýma očima. Byly tak vážné. „Pak by asi bylo vhodné udělat ještě jednu věc, zrníčko. Vezmeš si mě?“

Ta otázka mi málem způsobila infarkt. Nebo to byly ty tři hrnky kafe k snídani? No každopádně ten kofein nabudil mou mozkovou aktivitu a ta teď šrotovala jako kafemlejnek. Představa mě v jemně mléčných svatebních šatech s Edwardem po boku byla tak lákavá. A co teprve ta noc... Ne! To přece nejde. Jak by na to asi koukali ostatní lidé. A co Charlie?

„Já... já nevím, Edwarde,“ řekla jsem nakonec, „asi potřebuju ještě trochu času.“ Kdybych jen tušila jak málo času mi zbývá.

Zalití sága:

Vypití

„Teď mi zas pro změnu ten kluk leje smetanu do kafe?“ zeptal se Charlie, když mě Edward s pokornou omluvou přivezl minutu po smluveném čase. 

„Tati, nemůžeš nás nechat? Mám ho ráda,“ štěkla jsem na něj. Charlie chvíli dělal nepřístupného, ale nakonec povolil.

„Dobře. Přestanu ho pořád kontrolovat. Ale ty mi slib, že se budeš věnovat i jiným přátelům. Třeba Jacob je prý poslední dobou smutný. On ti pomohl, když tě Edward nechal.“ Poslední větu řekl hodně vyčítavě.

Jacob. Už je to dlouho, co se mi neozval. Bylo mi hrozně líto, že ztrácím tak báječného přítele. Poslední zprávu od něj jsem dostala na sáčku od čaje v restauraci. Stálo na něm: Rád bych Bello, ale nemohu. Charlie má pravdu. Musím zjistit, co tím myslel, a zase obnovit náš vztah. Nechci o něj přijít.

„Dobře,“ odkývala jsem Charliemu a vyrazila k Jacobovi.

Před domem jsem nasedla na kolo, ale měla jsem prasklou duši. Do podšálku! Stihla jsem si pomyslet a už stál vedle mě Edward.

„Nechoď za ním, Bello. Čajodlaci se nedokáží kontrolovat. Jestli ho rozrušíš, mohl by přetéct,“ varoval mě urychleně. 

„Jak víš, že jdu… jistě, Alice. Edwarde, musím se s Jacobem zase vidět. Říct mu, jak se věci mají. Alespoň ještě před ukončením školy.“

Škola. Tam byl poslední dobou pěkný blázinec. Nikdo nemluvil o ničem jiném, než o závěrečných zkouškách. Sháněli se učební pomůcky, domlouvala barva šatů, vymýšlela řeč. Do toho všeho přišla Alice s báječným nápadem.

„Co třeba večírek? Mělo by se to oslavit a u nás je místa dost,“ vypadlo z ní jednou u oběda. Ostatní spolužáci byli nadšení možností strávení večera v Caffenově vile, ale já měla na paměti minulou oslavu a její následky.

„Jsi si jistá?“ zeptala jsem se jí asi dost nezdvořile, protože zůstala zmateně sedět a civěla do prázdna. Jasper jí jen jemně stiskl ruku. Ha, má nejspíš vidění.

Edward mě odvezl k Charliemu na stanici sdělit mu novinu. Po té aférce s shakerem a Jasperem mi Caffenovi koupili ještě jeden dárek. Lístek do USA, abych se ještě potakala se starými známými a užila života bez kofeinu. Po maturitě budu přeměněna a jinou chuť víckrát nepoznám. 

Charlie měl zrovna v kanceláři dospělý pár. Vypadali oba strašně nešťastně a plakali nad jakousi fotografií.

„Jsou to rodiče Rileyho Presse,“ tlumočil mi Edward jejich rozhovor, „je to zřejmě další oběť těch vražd v Tchibu.“ Věděla jsem od táty o masakrech, které se v nedalekém městě dějí, ale chtěla jsem znát víc podrobností.

„A ty myslíš, že by tam mohlo jít o kofíry? O tom měla Alice vizi?“ snažila jsem se z něj vymámit nesrovnalosti, které mi stále unikaly.

„Bohužel. Ty vraždy mají na svědomí další kofíři. Jich se bát nemusíme, ale chovají se proti kofírským zákonům. Mohli by přilákat pozornost Latté.“

„A ti by se pak dozvěděli, že jsem ještě na živu,“ dokončila jsem za něj. Kývl a pak už vyšel Charlie před dům. 

„Kdybych cokoli zjistil, ozvu se vám,“ rozloučil se s nešťastnými rodiči. „Ahoj, Bello, Edwarde.“

„Dobrý den,“ pozdravil Edward vychovaně, ale nelibě.

„Ahoj, tati. Přišla jsem ti říct, že jsem se rozhodla vybrat podzimní prázdniny na ten let do USA.“ 

„Už tyhle prázdniny?“ Charlie byl nejdříve překvapený, ale pak mu došlo, co by to mohlo znamenat a dodal s pohledem nevraživě upřeným na Edwarda: „Vlastně, proč ne. Aspoň si trochu odpočineš od tohohle města. Jen tam na sebe dávej pozor.“

„Nemějte strach, postarám se tam o ni,“ dodal Edward a podával Charliemu dvě letenky. Otcův pohled mě rozesmál.

V USA bylo nádherně. Žádné problémy, nebezpečí, škola, nic. Slastné prázdniny. Jen když jsem poslední den ráno držela v rukou sklenici s mlékem a pozorovala, jak se bílá tekutina váže ke skleněným stěnám a tvoří na nich bílý povlak, uvědomila jsem si, jak moc mi to bude chybět. Pak se můj pohled ale stočil na Edwarda a já mu s nadšením padla do náruče. Budu s ním. Jen on a já, už napořád.

Když mě Edward dovážel další den ráno na svém luxusním kole ke škole, už tam na nás čekal Jacob. Šel nám naproti se vší odhodlaností, až jsem z něj měla strach, že fakt přeteče.

„Konečně si ji vrátil?“ osočil se na Edwarda.

„O co tady jde?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Kontroluje si, že jsi ještě pořád člověk,“ odpověděl mi Edward.

„Nic mi není, Jacobsi. A ani nebude.“

„Ona o ní neví? Tys jí to ještě neřekl?“ naléhal dál na Edwarda, jakoby mě vůbec nezpozoroval.

„O čem nevím?“

„Jacobe, je zbytečné ji…“

„Přišla si pro ni. Měla by to vědět.“

„Velveta?“ došlo mi konečně. Je tady a jde po mně? Proto jsou všichni Caffenovi tak vyděšení! Proč mi to neřekl?!

„Bello, já… nechtěli jsme tě zbytečně děsit.“

„Nemusíš se o mě pořád tak starat, Edwarde. Některé věci bych si ráda vyřešila sama,“ osočila jsem se na něj. „A ty! Chci s tebou mluvit,“ otočila jsem se k Jacobovi.

Edward mi ještě chtěl něco říct, ale já na něj měla vztek. Nastoupila jsem za Jacoba na koloběžku a rozjeli jsme se k rezervaci.

Cestou mi vyprávěl o problémech mezi čajodlaky. „V sadě máme mezi sebou pevné vztahy. Když se jednomu děje něco v šálku, ostatní to také cítí. Šíří se to jako kruhy v čaji, chápeš? A Sam se zrovna přelil do Emily. Leah, která dřív byla se Samem, konvicí celé smečky, má pocity k nesnesení.“

„Jsi si jistý, že byl dobrý nápad, abych sem v takové situaci přišla?“

„Určitě. Kluci už se na tebe moc těší,“ řekl a měl pravdu. Před jeho dům se ihned seběhli všichni čajodlaci.

„Ahoj, Bello! Konečně jsi taky dorazila,“ volal nadšeně Embry. „S Jacobem to už bylo k nesnesení.“

„Jo, to bylo pořád: Kéž by Bella přišla na čaj,“ pitvořil se Paul.

„Kéž bych Bellu pozval na čaj a ona přijala,“ přidal se Jered.

„Kéž bych Bellu pozval na čaj, ona přijala a já jí ho uvařil,“ završil to Seth.

„No jo, moc vtipné,“ snažil se je zklidnit Jacob, ale já už smích málem prskala. „Seth už se taky přeměnil,“ zamluvil to rychle. „A tohle je Leah, jak jsem ti říkal,“ dodal, když ze dveří domu vyšla krásná indiánka.

„Jasný, přiveď si tu skoropijavici až domů,“ štěkla na Jacoba, přeměnila se v krásně zdobený šálek a zmizela v lese.

„He, je vtipná,“ odlehčil Jacob situaci, ale mě se to dost dotklo. „Nesmíš ji tak brát,“ vysvětloval, když jsme zase byli spolu. „Je prostě naštvaná, že se jí Sam přelil.“

„Co je to… To přelití, Jacobsi?“

„Je to něco jako zamilovat se na první pohled - ale ten pocit je mnohem silnější. Úplně ti to mázne mozek, zblázní smysly, změní tě to. Přeliješ svůj čaj do srdce někoho jiného a tomu pak patříš.“ Jak o tom mluvil, jako by popisoval vlastní pocity.

„A ty už ses do nějaké přelil?“ zeptala jsem se opatrně a trochu se obávala odpovědi.

„Ne, to bys poznala,“ potřásl hlavou a smutně máčel sáček čaje v horké vodě. „Ještě pořád máš ráda čaj?“ zeptal se a podával mi hrnek. Byla vhodná chvíle mu to říct.

„Ano, stále. Až do zakončení školy.“ Jeho rozzuřený pohled dal jasně najevo, že mou poznámku pochopil. Vyděšeně jsem poodstoupila, protože se zdálo, že brzo přeteče.

On se ale jen rozkřičel: „Takže ty to vážně uděláš? Vážně se staneš jednou z nich? Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale vědět to, radši bych tě u toho srázu nechal spadnout, než abys žila takhle!“ 

Do očí se mi vehnaly slzy. „Jak jsi mohl... Edward měl pravdu, neměla jsem za tebou chodit.“

„Ne, počkej! Bello, promiň!“ křičel za mnou, ale já už běžela lesem domů.

Bylo pozdě večer a před domem bylo nepříjemné ticho. Vešla jsem dovnitř a ve dveřích mě nachytal Charlie. „Takže se tě rozhodl zase vracet pozdě?“ osopil se na mě.

„Byla jsem s Jacobem, tati,“ setřela jsem ho.

„Aha, no a pozdravovala jsi ho ode mě, doufám,“ opáčil hned. To už ale na dveře klepal Edward. Vytáhl mě před dům a vlekl ke kolu.

„Věděl jsem, že se něco stane!“ Polkla jsem. Copak věděl, že jsme se s Jacobem pohádali?

„Ale Edwarde, nic zas tak strašného se nestalo!“ snažila jsem se ho zarazit.

„O Jacoba nejde. V tvém domě byl cizí kofír, Alice ho viděla, jak si prohlíží tvůj kávovar.“

Velmi rychle jsme dorazili ke Caffenům. Všichni už čekali v uvítací hale.

„Kdo to byl?“ zeptal se okamžitě pan Caffen.

„Někdo nový, neznáme ho,“ odpověděl Jasper.

„Je to Riley Press. Poznal jsem ho v Aliciných myšlenkách,“ opravil ho Edward.

„Ten pohřešovaný?“ zeptala jsem se a on přikývl.

„A kdo ho tam poslal?“ položila další otázku Esme.

„Mohla to být Velveta?“ doplnila jsem ji a čekala kladnou odpověď, ale Rosalie to vyvrátila. „Ne. Alice ji hlídá a nic takového neudělala.“

„Pak tedy Lattéovi,“ konstatoval Edward.

„Ani ty ne. I Carova rozhodnutí ohledně Bellinina kofeinu hlídám,“ upozornila Alice

Jasper se postavil a rozhodně oznámil: „Ať už to byl kdokoli, bude potřeba zvýšit Bellinu ochranu.“

„Další hlídky u jejich plantáží?“ zeptala se otráveně Rosie a Emmett vedle ní sykl a pohladil ji po vlasech.

„Ne, ona má pravdu. Nemohu vaší rodinu pořád takhle využívat. Děláte toho pro mě až až. Vím, kdo mě může hlídat. Tékanné,“ rozhodla jsem.

A tak se všechno roztočilo na plné obrátky. Když mě nemohl střežit Edward, byl se mnou Jacob. Při každém setkání si nezapomněli vyměnit pár milých slov a pořádně se předvést. Chtěla jsem je uklidnit a prohlásila, že od teď piji jen čokoládu. Ale moc to nezabralo.

Jacob mě jednou večer vzal na čajový dýchánek jejich sady. Byla to velká pocta, protože nikdo cizí se přede mnou téhle akce neúčastnil. Celý čajový servis se sešel v po japonsku zařízené místnosti, zapálily se vonné tyčinky a rozdělala vodní dýmka. Bylo to moc milé, protože nejstarší z členů Tékanné vyprávěl jejich příběhy.

„My, Tékanné jsme v této oblasti již velmi dlouho. Ale teprve když přišli první osadníci, setkali jsme se s velkým nepřítelem, šediváky. Jeden ve stínu šedý muž napadl naši vesnici a téměř ji zničil. Ale jak naši prapředkové ucítili nebezpečí, zmocnila se jich pradávná síla čaje a změnili se v čajodlaky! Ti dokázali šediváka zastavit. Ale on nebyl sám. Jeho družka se přišla mstít - pak další a další. Mnoho věcí se změnilo, ale šediváci zůstávají našimi nepřáteli pořád. I teď cítíme jejich přítomnost, proto se vás tolik náhle přeměnilo. Budeme potřebovat sílu čaje, moji drazí hrnečci.“

Jeho slova, zjištění, které přinášeli Caffenovi… měla jsem strach. V Tchibu se děli hrozné věci. Edwardova rodina se domnívala, že jde o novovypité. Jen ti mají totiž takovou sílu, aby mohli drancovat celé město. Podle Jaspera si někdo v Tchibu dělá vlastní armádu. Carlisle řekl, že nebudou zasahovat. Stále věřil, že Caro problém vyřeší.

Já se ale bála jako nikdy před tím. Celá armáda, která by mohla nalákat Latté, a navíc Velveta. Edward mě neustále uklidňoval a byl snad dokonalejší než kdykoli před tím. Cítila jsem se s ním tak úžasně. Ovšem Jacobova společnost mi také začínala být čím dál tím milejší. Zřejmě to poznal.

Když jsme se byli projít kolem sazenic různých druhů čajových keříků, pozvala jsem ho na Alicin večírek. Poděkoval a pak začal přemílat:

„Bello, musím ti to říct dřív, než se vzdáš svého života.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale nenechal mě. „Miluju tě, Bello. A vím, že ty mě taky. Jen kdybys mi dala alespoň možnost ti to dokázat. Se mnou bys měla lepší život než s ním, Bello.“

„Jacobe, promiň, to nezměníš…“ Jacobs mě ovšem nenechal mluvit.

Popadl mě kolem krku a políbil. Rozhněvalo mě to, já mu to přece nedovolila! Vší silou jsem ho praštila do břicha. Cítila jsem, jak mi pěst dopadla na tvrdý porcelán a v kostech mi zakřupalo.

„Áááá!“ zařvala jsem bolestí. Jacob mě ihned vzal a odvezl k doktorovi. S obvázanou rukou jsme jeli domů - tam už na něj čekal Edward. Jeho pohled jasně říkal, že ho zabije.

„Co se to tu děje?“ zeptal se zmateně Charlie. Jacob sklopil hlavu a přiznal se.

„Políbil jsem Bellu a ona mi vrazila pěstí… a zlomila si prstní kůstky.“

„Cože?“ zařval vztekle Charlie a odvlekl mě domů. A bylo jasno, už nemá rád ani Jacoba. Třeba teď Edward stoupne v oblibě.

„Podívej! Tomu novému kávovaru už chybí sítko!“ vztekal se Charlie dál „Dojeďte s Edwardem ke Caffenům pro nové.“ Jeho povelu jsem se musela pousmát a s nadšením jsem ho splnila.

U Caffenů kluci hledali vhodnou součástku a Emmett se zasmál mému zranění „Tak pěstí do porcelánu, jo? Ty budeš ještě drsná novovypitá.“

Jediné Rosie to nepřišlo vtipné. Sebrala se a uraženě odešla. Měla jsem strach, že jsem něco udělala špatně, a taky mi ta její věčná nevraživost lezla krkem, a tak jsem šla za ní. Seděla u bazénu a ráchala si nohy ve vodě.

„Rosalie, proč mě tak nenávidíš?“ zeptala jsem se přímo.

„Nenávidím?“ vrátila mi otázku. „To není nenávist, Bello. Já ti závidím.“

„Proboha co?“ Nutkání zasmát se mě přemohlo. „Na tom není nic k smíchu. Máš šanci. My ji neměli. Máš šanci žít normálně a ty si vybíráš špatně. Jen tak zahazuješ svůj život!“

„Rosalie, je to můj život. Klidně ho zahodím. Není na něm nic, co bych si chtěla nechat. Nikdo přece nemá dokonalý život.“

„Můj byl. Absolutně dokonalý,“ začala rychle vyprávět s šedýma očima upřenýma do vody. „Byla jsem mladá, krásně opálená, s velkou budoucností. Můj snoubenec, Royce Kahvi, měl ty největší plantáže kávy v celé Jižní Americe.

Byl večer před svatbou, když jsem ho a jeho partu sběračů lusků potkala vedle zapadlé kavárny. Hned jak jsem se k němu přiblížila, cítila jsem, že si kávu ochucovali rumem. Začal na mě sprostě pokřikovat a pak mě drsně políbil. Chtěla jsem ho odstrčit a odejít, ale on mě nenechal. Pak se na mě ti ničemové vrhli a strhali ze mě šaty, jako bych byla kávová rostlina.“ Z jejího vyprávění mi naběhla husí kůže. Zastyděla jsem se za své chování.

„Nechali mě tam ležet a já myslela, že jsem mrtvá,“ pokračovala tiše, „ale našel mě Carlisle a udělal ze mě kofíra. Mnohem raději bych zemřela. Věci se zlepšily, když jsem našla Emmetta. Zachránila jsem ho, když ho jeden plantážník nabodl na vidle. Ukradl mu totiž pěknou hromadu nejlepší kávy. Emmett byl vždycky zlobidlo,“ pousmála se, „ale už takhle zůstaneme. Nejsou už další možnosti. Nikdy žádné posedávání v houpacím křesle na verandě, pohled na sklizenou plantáž a čtení pravnoučatům pohádky o Princezně na kávovém zrnku, nebo o Kávové královně. Ty tu možnost máš, proč ji nechceš?“

„Víš, Rosalie, já nechci nic víc než život s Edwardem. To mi stačí.“

„Jednou bude něco, co budeš chtít víc. Něco, pro co budeš i vraždit,“ odvětila děsivě. „Kofein.“ Pak se zvedla a odešla.

Konec školního roku přišel velmi záhy a s ním i večírek u Alice. Spolužáci se sešli okolo bazénu a užívali si nádherného dne. I já byla spokojená, věděla jsem, co mě brzo čeká a těšila jsem se na to. Všechno to samozřejmě musel narušit Jacob.

„Myslela jsem, že po mé podpásovce nepřijdeš,“ řekla jsem mu uraženě.

„Pozvala jsi mě přece. Odpusť mi, Bello, choval jsem se jako idiot. Rád bych to svedl na nějakou bylinu, ale byl jsem čistý. Už to nikdy neudělám,“ omluvil se a dal mi řetízek s přívěškem čajového listu jako dárek ke konci školy. Neměla jsem chuť kazit si s ním náladu, a tak jsem mu odpustila.

Zaslechla jsem Alice, jak vykřikla, a pak už jsem jen viděla Jaspera a ostatní odcházet do vedlejší místnosti.

„Přijdou za čtyři dny,“ oznámila Alice naléhavě, když jsme se všichni, i s Jacobem, sešli.

„No páni, to je fofr,“ okomentoval to Emmett s úsměvem.

„Emmette, na tomhle není nic k smíchu. Co budeme dělat, nejsme na tak rychlou bitvu připraveni?“ zeptala se naléhavě Rosalie. „Jaspere!“ Všechny šedé oči i ty mé a Jacobovy se stočily k blonďatému kofírovi.

„Sami nic. Jsme bezbranní jak rozemletá káva ve větru,“ konstatoval bezradně.

„Jde o bitvu s tou zrzavou kofírkou?“ zeptal se Jacob se zájmem. „Jestli můžeme nějak pomoct ji zničit, určitě se celá sada přidá.“

„Ano, jde o ni. Má v Tchibu vlastní armádu novovypitých. To není hraní v lese, Jacobe. Jsi si jistý?“ upozornila ho Alice. Snažila jsem se mu dát najevo, že to nemusí dělat, ale on si stál za svým.

„Tak jo! Budeme spolupracovat a nalijeme těm novovypitejm kyselý mlíko do kafe!“ zařval bojovně Emmett a všichni se rozesmáli.

A tak začala příprava na bitvu. Překvapovala jsem sama sebe, protože jsem se tak nějak vůbec nebála. Možná jen pocit, že už to brzy bude za mnou, mě uklidňoval. Možná to bylo tím kafem o půlnoci. Spíš asi to druhé.

Byla zábava pozorovat, jak čajodlaci a kofíři spolupracují. Neustále si nadávali a hádali se, ale táhli za jeden provaz. Hlídkovali u našeho domu, cvičili se na souboj, plánovali.

Tři dny uplavaly jako čajový lístek v řece a přišel den K. Jasper rozdával poslední rady před bojem. Celou dobu to byl on, kdo je cvičil proti novovypitým. Mně poradil, že mám kolem místa boje rozsypat svou kávu, abych je tím zmátla. Jak tohle všechno ví? Neodolala jsem, a když jsme byli o samotě, zeptala jsem se. S prázdným výrazem v šedých očích začal drmolit svůj příběh:

„Už je to hodně dávno. Ve velké válce o kostky cukru. Stál jsem na straně Dvoukostkové federace a byl jsem jmenován nejmladším majorem v armádě! Bohužel jsem se ale do bitvy s Jednokostkovou unií vůbec nedostal. Cestou jsem totiž narazil na tři krásné dámy v nesnázích. Nemohl jsem je nechat trpět bez špetky kofeinu, a tak jsem sesedl z kola a nabídl svůj šálek. Jedna z nich ke mně přistoupila, vzala ho ode mě a pak se po mně vrhla. Tím skončila má éra vojáka a začala doba loutky. Jihlavanka, tak se jmenovala, mě vzala k sobě. Připadal jsem si jako lžička v kafi. Jen jsem míchal její novovypité. S jejich sílou drancovala zem a já je pomáhal cvičit. To díky mé zvláštní schopnosti. Ale mě to ničilo, nechtěl jsem takový život. Jednou jsem se konečně odhodlal a uprchl jí. Pak jsem potkal Alici a věci se zlepšily.“

„Taky, že ti to trvalo,“ ozvala se Alice vedle něj a políbila ho.

Tak proto nás cvičil on. Zajímavé. Až přejde všechno to nebezpečí, musím zjistit minulost celé rodiny. Ale teď na to nebyl čas. Zítra bude bitva.

„Zařídila jsem ti to u Charlieho, Bello. Ano, mě má rád. Dneska večer u mě přespáváš. Ale já tam nebudu, čeká na tebe Edward,“ uchechtla se a kývla k domu. Ihned jsem její narážku pochopila a rozeběhla se tam.

Edward už na mě čekal. Zavedl mě k sobě, pustil hudbu a posadili jsme se.

„Zítra budou ostatní bojovat, ale my půjdeme do kaňonu, jak jsme se domluvili s Jacobem. Přes ten jeho hrozný pach čaje nás Velveta neucítí. Budeš v bezpečí,“ snažil se mě uklidnit, ale zdálo se, že by to spíš potřeboval on.

„Neboj se, Edwarde. Dopadne to dobře. Máme obrovskou přesilu a dobrý výcvik. Co se může stát?“ zeptala jsem se a projela mu rukou vlasy. Chytil ji do své dlaně a ustaraně přivřel oči. Pak se zvedl, a když se otočil, držel v ruce malou krabičku. Klekl si přede mnou na koleno a upřeně se na mě zadíval. V těch hlubokých šedých očích jsem četla, co přijde. Otevřel krabičku a v ní byl nádherný prsten s diamantem ve tvaru kávového zrna.

„Teď víc než kdy jindy chci vědět jednu věc. Vezmeš si mě, Isabello Milk?“

Nedokázala jsem to už odmítnout. Až ta bitva skončí, beztak bude čas. Proto jsem ho místo odpovědi vroucně políbila. Položil mě na postel a líbal a hladil. Přála jsem si, aby nepřestával. Ale on se odtáhl a pokynul k prstenu. Ale jistě, stará škola. Nejdřív svatební šálek, pak až noc. Povzdechla jsem si a usnula mu v náručí.

Další den ráno mě Edward donesl do přístřešku pod jedním z velkých útesů kaňonu. Není to tak dávno, co jsem z nich skákala. 

„Bitva začala,“ řekl nešťastně. Schoulila jsem se do rohu přístřešku a bylo mi zle. Jacob musel bojovat, takže jsem zůstala jen s Edwardem. Jeho přítomnost byla milá, ale můj žaludek neuklidnila. Měla jsem o ně hrozný strach a chtělo se mi z toho zvracet. Edward jen bezradně sledoval, jak blednu, až zelenám. Nakonec to nevydržel a s nějakými nepěknými řečmi odešel pro Jacoba.

„Ahoj, Bello, jak se cítíš?“ Bylo mi tak špatně, že jsem mu nedokázala ani odpovědět. „Na, tady máš. Napij se, uleví se ti.“ Podával mi mátový čaj. Cítila jsem, jak mi Jacobovo objetí a teplá tekutina dělají dobře.

„Musíš při tom myslet na takový věci?“ okřikl ho Edward.

„Promiň, ale aspoň jí pomáhám. Neohrožuji jí život,“ vrátil mu. Neměla jsem sílu se do toho motat a dělala jsem radši mrtvou kávovou rostlinku.

„Věř mi, kdyby to nebylo její rozhodnutí, nikdy bych k tomu nesvolil. Ale už ji znova nenechám samotnou.“ řekl nakonec Edward nešťastně.

„Jo, to nenechávej. Další marihuanu už pro ni pěstovat nesmím. Povolený jsou jen tři kytky.“

„Víš, kdybys mi nechtěl přebrat zrníčko mého života, asi bych tě docela bral, Jacobsi,“ pousmál se Edward.

„Neříkej mi tak. Víš, kdybys mi nechtěl zabít nejdůležitější lísteček v mém životě, možná bych… ne, ani tak ne. Vždyť smrdíš jako spálený kafe.“ Dusila jsem smích, dokud neodešel.

„Co to mělo být, Edwarde?“ ptala jsem se s úsměvem.

„Když mu takhle smrdím už teď, co teprve bude říkat po svatbě?“ zasmál se i on, ale to se z venku ozvalo naštvané: „Cože?!“ Ale ne, Jacob to slyšel! A Edward musel vědět, že to uslyší. Řekl to schválně! Zlostně jsem se na něj podívala a vyběhla za Jacobem.

„Jacobsi, počkej! Nech mě ti to vysvětlit!“

„Není co vysvětlovat. Že ses mi ani nenamáhala říct, že se budete brát! Alespoň půjdu umřít s klidným srdcem, že jsem se stejně snažil zbytečně!“

„Právě proto jsem ti to nechtěla říct, aby sis nějak neublížil. Protože jsi pro mě důležitý!“ Dohnala jsem ho a chytila za paži. „Víc důležitý, než je pro čaj horká voda.“

„To asi nestačí, Bello. Tady nejde o čaj nebo o kafe. Tady jde o nás.“ Chtěl zase odejít, ale já ho nenechala. „Řekl jsi mi, že už mi znova pusu nedáš, dokud si sama neřeknu. Teď si říkám.“

Nezaváhal ani na chvíli a políbil mě. Byl to krásný a dlouhý polibek, ale cítila jsem v něm tu hořkou lítost. Pak se otočil a už v klidu odešel do boje. Za mnou stál Edward. Viděl to. Byla jsem na něj trochu nahněvaná, on to sám způsobil, ale stejně jsem se cítila provinile.

„Takže měl trochu pravdu. Něco k němu přece jen cítíš?“ zeptal se mě, čekajíc na ortel smrti.

„Cítím, Edwarde. Mléko se hodí do čaje i do kávy. Ale do kávy víc. Tebe miluji,“ řekla jsem odhodlaně a políbila jeho. Mnohem vášnivěji a mnohem šťastněji. 

Pak už se ale u nás objevil Seth a Edward ucítil Velvetinu přítomnost. Postavil se přede mě a čekal na příchod vetřelců. První se objevil ten pohřešovaný kluk, Riley Press.

„Riley, nedělej to. Poslouchej mě, jen tě využívá. Jsi pro ni jen lžička v kafi, dobře to vím, čtu v jejích myšlenkách. Nechá tě zemřít. O tebe jí nejde. Chce jen Bellu, chce se pomstít za Jamese. Neposlouchej ji!“ snažil se ho Edward přemluvit, ale Velveta mu šeptala do ucha, že mu přece říkala o jeho schopnostech a že má věřit v jejich lásku. Bylo to tak průsvitné jako málo vylouhovaný čaj, ale ten kluk jí stejně věřil.

V jediné vteřině se vrhl po Edwardovi, jenže na záda mu skočil Seth a udělal z něj ex-presse. Velveta děsivě zařvala a vrhla se po nás. Zdálo se, že Edwarda dostane, ale pak jsem si vzpomněla na tu historku kmene Tékanné a Jasperovy rady a zachovala jsem se dle nich. Řízla jsem se kamenem do ruky. Má krev plná kofeinu provoněla okolí. Velveta se zarazila a v tu chvíli jí Edward urazil hlavu. Bylo po ní. Konec strachu. Jak ráda jsem pozorovala její tělo škvařící se v horké vodě.

Když jsme dorazili na mýtinu, boj už ustál. Jacob ležel zraněný na zemi, měl ulomený kousek ucha. Carlisle slíbil, že mu sežene náhradní díl. Čajodlaci odešli a na místě zůstali jen Caffenovi, já a pak jedna malá novovypitá holka. Edward mi řekl, že je to Bree. Bree se nechtěla prát a byla tak mladá. Carlisleovi s Esme jí bylo líto a chtěli ji vzít mezi nás. Jenže to už se k nám blížily čtyři postavy v hnědých pláštích. Dva černoušci, obr a lstivec. Jane si sundala z hlavy kápi a promluvila:

„Tak vidím, že jste si jednu schovali. Na památku, nebo co?“

„Nechtěla bojovat. Vše nám řekla a my za ni ručíme,“ snažil se ji Carlisle umluvit.

„Ale ona není kávovar, aby měla záruční lhůtu. Ne, Latté nedává druhé šance,“ dořekla nekompromisně a Felix se vydal k malé dívce. Musela jsem odvrátit pohled, když té chudince rval hlavu.

Pak Jane ještě dodala: „Caputchina bude nesmírně zajímat, že ještě není kofírem.“ A odporoučeli se.

Večer jsme s Edwardem leželi u něj v pokoji na pohovce. Ještě stále jsem se vzpamatovávala z celého dne. Měla jsem za sebou rozhovor s Jacobem, který snad urovnal náš vztah. Všechno se zdálo být za námi. Ta beztížnost problémů mi přišla divná. Podezřelá, jako příliš světlé kafe. Edward se mě snažil odreagovat, a tak se z legrace zeptal:

„Jak bys chtěla – jen, kdyby náhodou, aby se jmenovalo naše dítě?“

„Holčička by mohla být po našich maminkách,“ řekla jsem, co už plánuji tak dlouho, „Ness Caffenová.“ Usmál se a políbil mě.

Dočetli až sem? Páni! :D Jestli vás zajímá, jak to bude s Bellou Milk dál, mám pro vás špatnou zprávu. Já nevím. Jak už někteří bystře podotkli, píšu podle filmů. Ani Prázdný hrnek (čtvrtá část, kterou plánuji) nebude výjimkou. Tedy, určitě ho napíšu, ale budete si muset počkat do premiéry. Na druhou stranu, bude na dva díly. :D

Mrzí mě to, ale mám pro vás alespoň malou kompenzaci. Čekání si můžete zkrátit novelou Druhý malý šálek Bree Turkkové. Tedy samozřejmě, pokud máte ještě chuť.

Nová pěna      Shrnutí

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Zalití sága: Vypití: