Cullenovi v historii srdce Evropy od KateSwan • STMÍVÁNÍ.eu

Povídka Dívka, která zastavila válku od KateSwan se umístila na 2. místě v kategorii Cullenovi v historii srdce Evropy.

Gratulujeme... ;-)

05.07.2011 (08:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 6× • zobrazeno 1895×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Dívka, která zastavila válku

Seděla jsem před domem a s kýblem mezi nohama jsem myla špinavé nádobí. Přitom jsem sledovala, co se děje okolo.

Malý Peter a Lucy si hráli na honěnou – nebo spíše Peter ji tahal za vlasy a ona před ním utíkala. Helen u domu naproti mně prostírala na zem mokré bělostné košile. Nechápu, proč to dělá teď, když slunce skoro zachází za okraj – to jí neuschne.

Vedle domu Helen seděla na pařezu Anikka a usmívala se – ten úsměv ji snad nikdy nepřejde. Zrovna zašívala oblečení kostí. Má to holka těžké, když pracuje pro Ara. Jde na lov a vždy přijde s roztrženým rukávem nebo nohavicí a ona mu to chudák pořád musí opravovat. Ale co, určitě je ráda, že může pracovat pro někoho tak důležitého, jako je on.

„Ááa,“ začala pištět Lucy. Ohlédla jsem se po ní. Dřepěla na zemi a mnula si chodidlo, zatímco Peter na ni koukal, jestli jí nic není.

Lucy se zvedla a po jedné nožce ke mně dohopsala. „Teto Jane, to bolí,“ fňukala.

Odložila jsem špinavé nádobí. „Ukaž, já se ti na to podívám,“ uklidňovala jsem ji. Mezitím si sedla vedle mě a já jí zvedla nohu, která ji bolela.

„Budeš mi ji muset uříznout?“ ptala se se slzami v očích.

„Ale kdeže,“ zasmála jsem se. Ty děti – s nimi se člověk nikdy nenudí. „Šlápla jsi na kamínek, viď? Ale neboj, je to jen malá odřeninka, zítra o ní nebudeš vůbec vědět.“

„Dáš mi na to bylinky, aby to nebolelo už teď?“

„Jestli chceš, tak můžu,“ cvrnkla jsem ji do nosu a zvedla se. Došla jsem do spíže a odlomila kus usušené čekanky. Pak jsem došla do kuchyně a z vědra vody odebrala malou mističku.

Vrátila jsem se k Lucy.

„Můžu já sama?“ zeptala se a sahala po květině.

Usmála jsem se a čekanku ji podala. Lucy rozdrolila lístečky mezi prsty a vhodila je do vody. Potom vzala misku a celou ji vypila.

„Tak co, lepší?“ vyzvídala jsem.

„Ty bylinky pomohly, už zase můžu běhat!“ rozzářila se jako sluníčko a odběhla pryč za Peterem – zřejmě aby teď mohla tahat za vlasy ona jeho.

Sedla jsem si zpátky k lavoru a dál myla nádobí – a přidala jsem i mističku, ze které teď pila Lucy.

Zafoukal chladivý vítr a donesl ke mně vůni táboráku. Tak večeře už se vaří. Teď byly na řadě Mary a Annii – a vlastně i Bridget, kterou zaučovaly do tajů vaření. Jsem zvědavá, jestli udělají divočáka – snad muži měli dobrý den a ulovili aspoň něco.

Poškrábala jsem se na předloktí. Když jsem šla brzy ráno pro vodu, abych potom nemusela čekat mezi ostatními, zřejmě jsem se škrábla o nějakou čnící větvičku a škrábla se – nevím, nějak si to nepamatuji. Teď ten škrábanec vypadal jako půlměsíc. Už jsem si na to vzala nějaké bylinky, ale od té doby je mi nějak mdlo.

Po deseti minutách se ozval hluk. Všichni se shromažďovali na začátku vesnice a přibližovali se k nám.

„Felix, Felix,“ provolávali jméno a jásali u toho. Prošli kolem mě. Uviděla jsem Felixe, jak na zádech nese divoké prase a na všechny se kření. V obličeji byl celý špinavý – ale komu by to vadilo, když skolil tak nebezpečné zvíře?

Vedle mě přistál oštěp a luk se šípy. Vzhlédla jsem. „Vítej, Demetri.“

„Hm,“ zabručel a na nic jiného se nezmohl. Nejraději bych protočila oči v sloup, ale to jsem nemohla – co kdyby mě viděl? Musela jsem na něj opatrně, neboť Demetri je výbušná povaha.

„Jaký byl lov?“ vyptávala jsem se. Můj muž měl to štěstí, že ho vybrali do družiny a mohl lovit s ostatními – tím měl výsadu v tom, že si mohl dovolit víc než oráč na poli a mohl si zasloužit pocty. A navíc si mohl dříve vybrat ženu.

„Hm,“ zabručel znovu. Byla jsem ticho – věděla jsem, že po chvíli promluví, aby se podělil o své myšlenky.

„Lov byl příšerný. Felix skolil dalšího kance a všichni mu provolávají slávu. Já už jsem divočáka neulovil, co je luna dlouhá,“ stěžoval si.

„Neboj, třeba při tobě síla bude stát v zítřejší den,“ uklidňovala jsem ho.

Něco si zabrblal pod vousy, ale neslyšela jsem co.

Dál jsem drhla poslední talířek a dívala se na vzdalující hlouček obdivovatelů Felixe.

„Jak to, že ještě nemáš umyto?“ zavrčel najednou.

„To víš, Lucy si odřela nožku, tak jsem jí pomohla,“ vysvětlovala jsem.

„Proč pomáháš dětem, které nejsou naše? A navíc dětem, které zplodil Felix?!“ rozohnil se.

„Uklidni se, muži,“ položila jsem mu ruku na rameno.

„Sakra ženská, umažeš mi oblečení!“ odstrčil mě a začal si čistit košili. „Koukej to dodělat, mám hlad a bez misek tam jít nemůžu.“ Zranění na předloktí mě začalo svědit.

Rychle jsem domyla nádobí a špinavou vodu potom vylila k blízkému kmenu stromu. Za neustálých nadávek typu „Ty jsi pomalejší než šnek,“ a „Nemůžeš hnout tím svým zadkem,“ jsem sebrala dvě misky a dřevěné lžíce. Nejradši bych se na něj osočila, ale nešlo to.

Pak jsme se vydali do útrob vesnice, kde na nás čekala pořádná večeře – kus divočáka a horká brambora ve slupce – dnešek se prostě podařil.

Demetri si snažil i přidat, ale na ostatní by se nedostalo, takže mu to nedovolili. To ho ale neodradilo od toho, aby ode mě škemral mou porci.

Najednou se zatáhlo a nebe ztmavlo. Zvedli jsme se a každý se rozprchl do svého domu – věděli jsme, že bude následovat padání vody a nechtěli jsme být mokří.

Zavřela jsem za sebou dveře a posadila se na slamník. Za chvíli se začalo ozývat padání vody na střechu a skrz slámu ji trochu prosakovalo do místnosti.

Položila jsem misku s jídlem vedle sebe a tam, kde padala voda, jsem postavila kbelík.

„Hm,“ slyšela jsem rozplývat se Demetriho. Pohlédla jsem na něj. Seděl na mém slamníku a ujídal mi z misky.

„Demetri, to je moje,“ pípla jsem. Nesměla jsem mu oponovat nebo něco, ale tohle už překračuje všechny meze. Klidně ať si nadává, že jsem pomalá a že jsem včas neumyla nádobí, ale tohle ne.

Rána se znovu ozvala a vyšlehla mi do těla pronikavou bolest.

„Není. A stejně už víc nepotřebuješ, jsi vykrmená dost,“ nechal se slyšet. Tak tohle přepískl.

„Okamžitě mi to jídlo vrať!“ zvýšila jsem na něj hlas. To bylo nepřípustné, ale já jsem se doopravdy naštvala. Rána mi začala ještě více pulzovat nesmírnou bolestí.

„Mňam,“ olízl se ještě naschvál, když to všechno spořádal. „Můžeš to umýt.“

„Já nejsem tvoje služka,“ řekla jsem mu nevrle a chytila se za ruku, jak se ta bolest čím dál tím víc stupňovala.

„Ne? A co tady jiného děláš? Mám tě tu jenom proto, abys mi uklízela.“

Tak tohle bylo moc. „Opravdu? Jestli je to tak, tak víš co? Odcházím od tebe! Kéž by panovala Sulpicia!“

A s tím jsem vyběhla z domu, nepřestávajíc si držet zranění.

***

„Vezmi to a jdi to pověsit, prosím,“ požádala mě matka a do ruky mi strkala lavor s oblečením.

„Ano, matko,“ odpověděla jsem a vzala si to od ní.

Došla jsem na okraj vesnice, kde mezi dvěma stromy byla natažená šňůra. Lavor jsem postavila na zem a do ruky vzala jednu košili a přehodila ji přes špagát. Potom přišla na řadu jedna z nejtěžších kožešin, které jsem kdy viděla – určitě byla otce, kterou zdědil po pradědovi nebo ještě po někom starším. S námahou jsem ji zvedla nad hlavu, ale nedokázala ji přehodit.

„Uf,“ zafuněla jsem a zkusila to znovu. Tíha se najednou zmenšila a já ji s lehkostí přehodila.

„Příště to nech radši na tvé matce, tohle není nic pro tebe. Ale zase na druhou stranu jsem rád, protože tě mohu vidět,“ ozvalo se za kožešinou.

Svraštila jsem obočí. Zpod kožešiny se vynořila hlava plná bronzových vlasů a bledé pokožky. Rozbušilo se mi srdce a zadrhl dech. Edward.

„Edwarde,“ usmála jsem se, „co tady děláš? Neměl bys cvičit na lov?“

„Už jsem docvičil. John tvrdí, že jsem připraven na svého prvního divočáka,“ podělil se o tu novinu a vypnul hruď.

„Páni!“ koukala jsem na něj obdivně. Jen málo mladých mužů jako je Edward se dokázalo tak obratně naučit s lukem. Ale poslat ho už rovnou na lov?

„A až ulovím divočáka, můžu si vybrat svou ženu.“

Trošku jsem posmutněla. Měla jsem Edwarda ráda – a nejen to, cítila jsem jakýsi tlak v prsou, který by se chtěl dostat ven –, ale on by si mě vybrat nemohl. Byla jsem ještě moc nezkušená na to, abych se mohla starat o svou vlastní domácnost – a navíc, o Edwarda se zajímala spousta jiných dívek, které byly několikrát půvabnější než já. I když jim to asi bylo prd platné, protože všichni z vesnice Cullenovi odsuzovali.

„Tak vybírej pečlivě,“ poradila jsem mu. Některé dívky by mu totiž dokázaly pěkně zavařit.

„Já už mám vybráno,“ usmál se. Posmutněla jsem ještě víc.

Edward si toho zřejmě všiml a úsměv mu povadl. „Tobě to vadí?“

Rychle jsem se usmála, abych to zamaskovala. „Samozřejmě, že ne.“

„Aha,“ protáhl zase on a nespouštěl ze mě oči.

„Tak dobře,“ vzdala jsem se. Nedokázala jsem se dívat do těch jeho zlatých očí a lhát mu. „Vadí mi, že mluvíš o jiných dívkách. Nechci se o tebe dělit,“ řekla jsem v žertu. Ale myslela jsem to vážně.

„Taky se o mě dělit nemusíš,“ přikyvoval a oslnil mě jedním z úžasných úsměvů, které uměl jen on.

„Jak to?“ byla jsem zvědavá. Mezitím jsem ale vzala další kus oblečení a pověsila ho – naštěstí byl lehký.

„Chci si vybrat tebe,“ oznámil mi.

Koukala jsem na něj a nevěděla, co mám udělat. Obejmout ho? Ne, to může žena udělat, až když je za něj provdaná. Říct mu, že je to špatný vtip? Nevypadal, že by to myslel v žertu. Odmítnout ho? To bych mu nemohla udělat. A ani jsem to nechtěla udělat.

Edward se mezitím ke mně přisunul blíž.

„Chtěla bys ke mně patřit? Být mou ženou?“ ptal se a přiložil mi ruku na tvář. Jeho studený dotyk mě rozechvěl – ne ale zimou, nýbrž jeho přítomností.

„Já – já,“ nenacházela jsem slov. Jen jsem koukala do těch jeho očí, které mě přitahovaly, jako když lunu přitahuje zem.

„Stačí říct jen ano a já ti splním všechno, co si budeš přát,“ sliboval. Jak je vidět, stál o mě.

„Myslím,“ konečně jsem našla hlas, „že to nebude potřeba.“

Zamračil se a odstoupil ode mě. „Nechceš mě?“

„Ano, chci,“ vyhrkla jsem rychle. „Ale nemusíš mi nic slibovat. Já,“ nevěděla jsem, jak to mám vyjádřit.

„Ano?“ vybídl mě, abych pokračovala.

„S tebou se cítím o něco lepší. Připadám si důležitější a šťastná, že můžu být po tvém boku. Vždy se mi rozbuší srdce, když tě vidím a nejradši bych tě objala nebo políbila, i když se to nesmí.“

„Ani když to ten muž chce?“ sváděl mě a přistoupil ke mně tak blízko, že jsme se skoro dotýkali nosy.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nesmí se to.“ Ale nejraději bych to udělala.

„Neboj se. Do konce luny ulovím divočáka a vezmu si tě,“ sliboval.

„Nepůjde to.“ Na mé tváři se znovu objevil posmutnělý úsměv.

„Proč by ne? Má rodina proti tomu nic nenamítá.“

„Možná, že tvá ne, ale ta má bude určitě proti.“

„Proč by měli? Vadí jim snad, že si chci vzít dívku, ke které mě vše táhne?“

„Matka s otcem chtějí, abych si vzala někoho jiného. Nechtějí, abys to byl ty. Zřejmě víš, kvůli čemu,“ odmlčela jsem se, ale když se na mě nechápavě díval, napověděla jsem mu. „Tvé oči. Jsou jiné než všech ostatních, proto vás odsuzují. Nechápu proč, vždyť jsou tak nádherné,“ rozplývala jsem se, ale hned jsem se vzpamatovala.

„Promluvím s nimi,“ rozhodl se Edward.

„Ne, to ne,“ mírnila jsem ho. Můj otec byl dosti hrubý a nechtěla jsem, aby urážel i Edwarda.

„Dobrá, když si to přeješ ty, nechám to prozatím být.“

„Isabello! Kde jsi tak dlouho s tím prádlem?!“ křičela má matka na celou vesnici.

„Musím to rychle pověsit a jít,“ zalekla jsem se a oblečení rychle skládala na šňůru.

„Pomohu ti,“ nabídl se Edward a už vedle mě dával další šaty.

„Isabello!“

„Už jdu!“ zakřičela jsem zpátky, aby mě matka slyšela. „Děkuji,“ poděkovala jsem potom Edwardovi.

„Pro tebe cokoliv,“ usmál se a znovu se dotkl mé tváře. „Uvidíme se u večeře, Bello.“ Potom se otočil a rychle mi zmizel z dohledu.

Bello. To zní úplně jinak než Isabella. Tak… něžněji. Líbilo se mi to.

„Isabello, co tam děláš? Okamžitě pojď domů, musíš umýt nádobí!“ volala na mě matka, která už stála na konci cesty a směřovala si to ke mně.

Rychle jsem popadla lavor a pospíchala k ní. „Promiň, matko, nešla mi pověsit otcova kožešina,“ omlouvala jsem se.

„Ani oblečení nepověsí,“ kroutila matka hlavou a spráskla ruce. „Co ty jen budeš dělat? Doufám, že jsi tu otcovu kožešinu nepoškodila – musela bych ji donést k Debbií, ale i tak by Charlie určitě poznal, že byla zašita. Teď už ale mazej do kuchyně a umyj nádobí, než se otec vrátí.“

Poslechla jsem ji a odešla domů. Lavor jsem naplnila vodou a pustila se do nádobí. Vzala jsem si vše ven – kdyby mi nějaká ta kapička ukápla, otec by se rozlítil a matka jakbysmet.

Dříve to tu nebývalo. Dříve, když jsem ještě byla malá, tady vládla Sulpicia. Poslouchala jsem o ní různé příběhy.

Sulpicia byla mocná vládkyně, která vládla celé zemi. Všechno, o čem rozhodla, jen vzkvétalo a dařilo se. Všichni ji poslouchali na slovo a uctívali ji jako moudrou a krásnou ženu.

Ale jednoho dne, když měla Sulpicia rozhodnout o tom, komu z bratří připadne dům po otci, ji jeden z bratrů nařkl. Byl to ten, který soud prohrál, a aby si vybil zlost, začal urážet naši panovnici.

„Žena nemůže vládnout! Žena má být v domě a všechno obstarávat, ne vládnout! Žena nemá rozum! Jak praví přísloví: Dlouhé vlasy, krátký rozum!“

A tak se stalo, že si Sulpicia musela najít muže. Nechtěla ale jen tak ledajakého – musel být chytrý, aby uměl vládnout celé zemi, ale přitom netoužil po moci. A takovýchto mužů se najde opravdu málo.

Ale Sulpicia vytrvala a dál hledala, všude nechala poslat posly, aby našli jejího budoucího muže. A jednou se jim poštěstilo.

Došli na pole, kde zrovna oralo spoustu mužů. Posli mezi nimi chodili a vyptávali se, co jsou zač a jestli mají ženy. Když byli volní, položili jim otázku, co musí umět panovník, aby dobře vládl. Všichni muži vyjmenovávali rozum, soudnost, soucit nebo rozhodnost, ale žádná odpověď se neshodovala s tou, kterou jim řekla Sulpicia.

Zastavili se u posledního oráče a zeptali se ho na totéž. A on odpověděl: „Panovník nesmí mít nic, jinak by nemohl vládnout. Všechno, co má, musí odevzdat svému lidu.“ To byla ta odpověď, kterou jim dala Sulpicia. A tak poslové neváhali, oblékli oráče do královského roucha a předvedli před Sulpiciu.

Jakmile Sulpicia spatřila oráče, okamžitě se do něj zamilovala a věděla, že bude dobrý král.

„Jak se jmenuješ, oráči?“

„Mé jméno je Aro, milostivá paní.“

A tak se stalo, že si Sulpicia vzala za muže Ara – oráče. Nikdo proti tomu neprotestoval, dokonce ani ten jeden z bratrů, co ji urážel.

Celá země kvetla a byly to ty nejkrásnější doby, jaké kdo kdy zažil.

Ale po dvanácti lunách Sulpicia vážně ochořela. Nikdo jí nedokázal pomoci – ani bylinky a léčivé masti nefungovaly. A tak se stalo, že úžasná vládkyně skonala.

Aro pro její smrt dlouho truchlil, ale musel vládnout dál. Jenže neměl takové schopnosti, jako měla Sulpicia. Nedokázal udržet tak velkou zemi pod svým vedením. Muži si začali více dovolovat na ženy a už si nebyli rovni. Ženy se nemohly bránit a tak zůstaly pod mocí mužů s tím, že budou moct mít alespoň nějaká nicotná práva. A právě toto spoustu žen už nechce dodržovat. Nechtějí být jen jakýsi majetek muže.

Dál jsem drhla nádobí a přemýšlela.

Po nějaké době, když už jsem umyla vše, co bylo k mání, a seděla jsem na zemi vedle domu, abych si odpočinula, jsem zaregistrovala nějakou ženu. Nebo alespoň jsem si to myslela – byla totiž zahalená do oblečení a nebylo ji moc dobře vidět do obličeje. Měla dlouhé blonďaté vlasy a tam, kde ji nic nezahalovalo, měla bělostnou pokožku.

Okolo ní postával hlouček dívek a žen a pozorně ji poslouchaly. Mezi posluchači byla i má matka. Viděla jsem, jak se usmívá – to jsem u ní hodně dlouho neviděla.

Potom se hlouček rozpadl a má matka si to mířila přímo ke mně co největší možnou rychlostí. Zhrozila jsem se, jestli jsem něco neprovedla.

„Isabello, rychle, vezmi si nějaké jídlo a zabal ho. Já mezitím vezmu to nejcennější, co máme,“ přikázala mi.

„Matko, co se děje?“ ptala jsem se. „Kam se to chystáš jít?“

„Půjdeme obě,“ řekla a v očích se jí zalesklo. „Už mě nebaví tady dělat tvému otci poskoka. Ať se stará sám. Půjdeme žít nový život.“

„Kam?“ zeptala jsem se opatrně.

„Tam, jak je ten starý hrad – jak se vyskytuje v pohádkách. Je ukrytý v lese a nikdo nás tam nenajde.“

„Půjdou i ostatní?“

„Ano, chystají se všechny ženy.“

„A co muži?“ nechápala jsem.

„Ti tu zůstanou a budou se o sebe starat sami. Jen ať vědí, co to všechno obnáší,“ mluvila a přitom zpod hrnce vzala barevný kamínek, který jsme jednou našly, když jsme byly na procházce.

Takže Edward tu zůstane? Jak dlouho ho neuvidím?

„Matko, na jak dlouho ten výlet je?“

„Isabello, cožpak to nechápeš? My jdeme za lepším životem, odcházíme od mužů. Už se sem nebudeme nikdy vracet.“

Už se sem nebudeme nikdy vracet – to jako, že už nikdy neuvidím Edwarda? Ale já chci, aby zůstal součástí mého života!

„Už jsi přinesla to jídlo?“

Rychle jsem došla do spíže a zabalila potravu. Mechanicky jsem to matce podala a chtěla odejít pryč – nechtěla jsem opustit Edwarda, to budu radši doživotní služka mužů!

Matka mi ale ranec vrátila zpátky do náručí. „Můžeš vzít něco i ty. Já už všechno mám, takže můžeme vyrazit.“

„Já –“ chtěla jsem jí odporovat, ale ona mě utnula.

„Rychle, než se vrátí všichni muži. A hlavně buď potichu. Jen jdi za tou ženou a nech se od ní vést,“ dávala mi instrukce.

Vyšla jsem z domu s matkou v patách. Jen neochotně jsem to tady všechno opouštěla. Rozhlížela jsem se všude okolo, jestli neuvidím Edwarda, abych se s ním rozloučila – nebo ještě lépe –, aby to všechno zastavil a já ho nemusela opouštět. Nikde ale nebyl.

„Rychle, vidíš tu ženu za vesnicí?“ šeptala matka, aby ji nikdo jiný neslyšel.

Podívala jsem se na ni – stála tam jak prastarý kmen stromu, se kterým nic nepohne, a okolo ní se shromažďovaly ženy – byly tam snad všechny z vesnice.

Došly jsme k ní. Asi jsme byly jedny z posledních, protože jsme se hned daly do pohybu a ponořily se do útrob lesa.

***

Vracel jsem se do našeho domu. Byl jsem zrovna za Johnem – chtěl po mně pomoc s naostřením šípů, aby zvěř tolik netrpěla při zabíjení.

Procházel jsem vesnicí, ale všude panovalo ticho. Nikde nebylo ani živáčka. Kde jsou všechny ty ženy, které vždy zajišťovaly konverzaci a šum vesnice? Teď nikdo nesedí u domů a nemyje nádobí ani nevěší prádlo. Co se stalo?

Zrovna jsem procházel okolo domu, kde bydlí Bella. Poskočilo mi srdce – i když je jako z kamene – a já neodolal nakouknout do domu, kde se má budoucí žena nacházela.

Zaklepal jsem na dveře a čekal, až se mi někdo ozve nebo otevře dveře. Dlouhou dobu se ale nic nedělo. Když už jsem ztrácel naději, otevřely se dveře a v nich se objevil otec Belly – Charlie.

„Dobrý večír,“ pozdravil jsem ho a doufal, že za jeho zády uvidím svou vyvolenou. Chtěl jsem spatřit ty její hnědé oči, které připomínaly kmeny čerstvě vykvetlých stromů. Její úsměv, který se jí utvořil pokaždé, když mě spatřila. Nebo alespoň zaslechnout její tlukot srdce, který se jí vždy zrychlil, když jsem byl nablízku.

„Nazdar,“ zavrčel potichu. „Nevíš, kam se poděly všechny ženy z vesnice? Už jsem mluvil i s tvým otcem, ale nikdo nic neví.“

Tak proto jsem žádnou dívku neviděl. V tom jsem se zarazil.

„Když říkáte všechny ženy, myslíte opravdu všechny?“ zeptal jsem se a doufal, že odpoví záporně. Bohužel ne.

„Ano, úplně všechny. Zmizela mi Reneé i Isabella. Co si mám bez nich počít? Kdo udělá večeři?“ kroutil zachmuřeně hlavou.

Zastavilo se mi srdce. Bella zmizela? Jak mohla zmizet? A hlavně, kam?

Rychle jsem se s Charliem rozloučil a pádil domů. Než se vydám za Bellou, musím si promluvit s Carlislem.

Otevřel jsem dveře a vtrhl dovnitř. Zrovna jsem zastihl Carlislea, jak věší bylinky – řemeslo doktora se prostě nezapře.

„Carlisle, co se děje? Žádná žena není ve vesnici!“

„Asi před hodinou sem přišla jedna žena. A nebyla člověk. Přesvědčovala všechny, aby opustily vesnici a přidaly se k ní. Nevím, jaký měla záměr. Kdybys tady byl, dozvěděl by ses víc,“ řekl a narážel na můj dar.

„Kam odešly?“ ptal jsem se s nadějí. Třeba to slyšel a já budu moct Bellu osvobodit – vím určitě, že nešla dobrovolně.

Carlisle mi ale zničil veškerou naději. „Nevím, neslyšel jsem nic, i když jsem chtěl.“

Sesunul jsem se na slamník a chytil se za hlavu. Proč? Chtěl jsem s Bellou žít a založit rodinu – no, to asi ne, když jsem upír – ale to je jedno. Proč se to muselo stát? Ztratila se s ostatními a jako by se po ní slehla zem. Vydal bych se ji hledat, ale když nemám ani jednu stopu? To nejde. Dokonce ani upír není všemocný.

Carlisle mezitím ke mně přistoupil a položil mi ruku na rameno. „Neboj se, Bella se určitě najde. Ostatní nám třeba řeknou, kde se nachází.“

To mě přimělo přestat přemýšlet o Belle a rychle jsem zvedl hlavu.

„Kde jsou vlastně Alice s Rosalií a Esmé? Neříkej, že šly taky!“ zhrozil jsem se. Neztratila jsem tedy jen dívku svého života, ale také polovinu rodiny.

Znovu jsem poraženě sklonil hlavu.

„Proč?“ zněla moje jednoduchá otázka.

„Ta žena naverbovala úplně všechny – jako by měla dar si všechny podmanit. Samozřejmě, že na ně to nefungovalo, ale ostatní ženy na ně naléhaly, že musí jít všechny. Když jsou s nimi ony, snad se jim nic špatného nestane – dokážou je ochránit.“

„Muži z vesnice to ale takhle nenechají. Půjdou je hledat.“

„Ano. Doufejme, že jim potom nic neudělají a odpustí jim.“

***

Po třech hodinách dlouhého trmácení tmavým lesem, kde jsme musely přelézat kořeny, drát se keříky a nedbat na pálení kopřiv, jsme se dostaly k hradu.

Vypadal vskutku úžasně. Celý byl postavený ze dřeva a dominovaly mu obrovské vstupní dveře – dalo by se říct brána. Hned u vchodu se tyčily dvě věže – nikdy jsem tak velké neviděla. Na ní stály nějaké ženy a šaty, které měly na sobě, jim povlávaly ve větru.

Procházely jsme různými místy, místnostmi a chodbami. Potkávaly jsme tolik žen a dívek – to bylo snad pět vesnic! Byly různě zahalené, některé okolo sebe měly omotané šály, aby jim nebylo vidět do tváře, jiné zase nosily obrovské dlouhé oblečení – takové ty pláště, které za vámi povlávají ve větru, když jdete hodně rychle.

Ta žena nás zavedla dovnitř do velké místnosti, kam se vešly všechny ženy z vesnice a ještě by zbylo místo na jednu další. Poté nás nechala, abychom se utábořily a bez jediného slova nás opustila.

„Isabello, prosím tě, vyndej nějaké jídlo, vůbec jsem nevečeřela,“ přikázala mi matka.

„Jistě,“ poslechla jsem ji a z uzlíku, co jsem nesla v náručí, jsem vyndala nějaké plody, které jsem dříve nasbírala.

Ale matka jen zakroutila očima. „Říkala jsem večeři, tohle by bylo leda na svačinu. Ukaž, dej to sem,“ sebrala mi uzlík a začala se v něm přehrabovat.

Nechala jsem ji tam a začala se procházet po místnosti. Všude okolo mě bylo dřevo. Stěny byly ze dřeva – z takového jemně opracovaného, který vybízel k dotyku, ale i tak pevného – to bychom jen tak neprobouraly. Země byla taky pokryta dřevem, jen ojediněle někde vyrůstal trs trávy. Nad námi se klenula střecha ze slámy – samozřejmě podložená dřevem. Ve zdích se ale také nacházely dva výklenky, kterými jsme mohly vidět ven do lesa, který obklopoval skoro celý hrad, kromě jedné louky.

Postavila jsem se blízko ke dveřím a všechny pozorovala. Připravovaly si jídlo nebo se rozhlížely stejně jako já. Úplně v rohu na druhém konci místnosti jsem zahlédla ženskou část z Cullenovic rodiny. Stačil mi jen pohled na ně a hned jsem si vzpomněla na Edwarda.

Edward. Nechala jsem ho tam, napospas samotného. Ach, jak jsem se k němu chtěla vrátit a nikdy ho neopustit!

„Už jsou tu další,“ uslyšela jsem někoho mluvit za zdí.

„Kdyby věděly, co je čeká… je to hrůza. Kéž bych Jane nikdy neposlechla,“ posteskla si druhá žena.

Hned na to se ale ozvalo vyjeknutí – jako by se ta žena něčeho lekla. Potom nějaká jiná žena začala něco říkat, ale nerozuměla jsem jí, bylo to moc potichu. A na závěr něco začalo křupat – jako když stojíte v té bílé hmotě, když je zima a začnete po ní dupat. Ozval se poslední zdušený výkřik a pak nastalo ticho.

„Jestli se budeš vzpouzet také, stane se ti to samé,“ řekl nějaký hlas, při kterém jsem si představila ženu úlisnou jak hada.

„Ano, paní,“ odpověděla žena a rychle odešla pryč.

Co se to tam jen stalo?!

„Milé dámy, vítám vás na svém hradě, který se pro vás stal novým domovem. Prosím, abyste se postavily do fronty a počkaly, až se na vás dostane řada,“ oznámila nám ta žena, která nás sem přivedla a odebrala se přes chodbu do jiné, malinké komůrky, kde k ní ženy začaly jednotlivě chodit. Žádná se ale už zpátky nevrátila.

Bála jsem se. Co se mi tam stane? Ty dvě ženy si něco povídaly – říkaly, že je to příšerné. Co tím myslely? Je to snad nějaká divoženka, která ráda pojídá dívčí maso? Nebo podobný přízrak?

Řada přede mnou se pomalu zmenšovala a všechny ženy si vzrušeně štěbetaly.

„Isabello, půjdeš první,“ rozhodla moje matka, „nechci, abys odtud utekla, když budu zrovna uvnitř. Bude to tak lepší a budu mít o tobě přehled.“ Chytila mě za ramena a postavila před sebe.

Nevěděla jsem, proč to udělala – opravdu kvůli tomu, abych neutekla? – což bych asi neudělala, na to jsem se moc bála, ale kdo ví – nebo se tak sama strachovala, že raději první posílá mě?

Byla jsem na řadě. Celá rozklepaná jsem otevřela dveře a vešla.

Opravdu to byla malá místnost. Z ní vedly ještě jedny dveře, neznámo kam. Ale nebylo to tu vůbec nijak zařízené – žádný stůl, žádná židle žádná postel. Žena, která nás sem přivedla, stála uprostřed a usmívala se na mě.

Tentokrát ale nebyla zahalená. Blonďaté vlasy jí spadaly na záda a tvořily okolo ní zářivý závoj. Kůži měla bělostnou, jako když v zimě padají bílé chomáčky. A vypadala tak ledově. Ale nejvíc mě udivovaly její oči – byly červené. Nešálil mě zrak, opravdu to tak bylo. Krvavě rudá barva. A těma očima se na mě dívala. Budila ve mně ještě větší strach.

Najednou ke mně vykročila. Lekla jsem se a chtěla se vrátit zpátky do chodby, ale dveře se už mezitím zavřely, takže jsem se na ně jen mačkala.

„Tvé jméno?“ zeptala se zvonivým hlasem, který byl plný autority. Byl to hlas, který jsem zaslechla na chodbě, kde se něco stalo. Proč jsem si toho nevšimla dřív?

Nechtěla jsem jí odpovědět, ale najednou ze mě vypadlo „Isabella.“

„Výborně,“ usmála se na mě a přiblížila se ke mně na krok. „Já jsem Jane,“ představila se. „Vítej mezi námi,“ řekla a než jsem stačila nějak zareagovat, chytila mě za ruku a kousla mě do ní. V tu chvíli se mi začernilo před očima a poslední, co jsem vnímala, bylo, jak mě táhne ke druhým dveřím.

***

Uslyšela jsem nějaký pohyb a rychle otevřela oči. Nejdřív jsem se ale musela zorientovat, kde jsem. Ležela jsem na zemi a okolo mě někdo procházel. Hned jsem se zvedla.

Stála jsem v obrovském pokoji, odkud vedly jen jedny dveře. Okolo mě byla spousta žen. Některé chodily po místnosti, jiné odpočívaly na zemi. Ale co tady vlastně všechny děláme?

Otočila jsem se a zrak mi padl na ženu, která tam ležela na podlaze a nehýbala se. Moje matka.

Přiskočila jsem k ní a nevěděla, co mám dělat. Proč se nehýbe, proč nic nedělá?

Vypadala, jako by byla mrtvá. To ale nesmí! I když se ke mně chová hrubě, pořád je to můj rodič! Musí žít!

Opatrně jsem na ni sáhla. Matka okamžitě otevřela oči a já vyjekla. Její oči byly červené, stejně jako měla Jane.

Matka se rozhlédla okolo sebe, a když mě spatřila, vykřikla také. Nechápala jsem, proč je tak rozrušená – to já bych se měla bát a vzít nohy na ramena.

„I-Isabello?“ zeptala se, jako by mě nemohla poznat.

„Matko,“ vydechla jsem. Ostřížím zrakem jsem ji pozorovala. Vypadala pořád stejně, ale tak… jinak. Měla bílou pokožku jako Jane. I oči měla stejné. Co se to jen stalo?

„Jsi to opravdu ty? Vypadáš… lépe,“ pochválila mě. Já ale žádnou změnu necítila. Jen jsem plná života – to je po tom, jak jsem se dobře prospala.

„Ty… taky,“ vrátila jsem jí to. Ale byla to pravda. Těch pár vrásek, které se jí na tváři objevily, když se usmála, byly pryč.

„Trochu mě škrábe v krku,“ položila si ruku na hrdlo.

Jen jak to řekla, ucítila jsem to taky. Nejdřív to byla zanedbatelná bolest, ale postupně se to stupňovalo k nevydržení.

V tom přišla do místnosti Jane. Na všechny se zářivě usmívala a všechny ženy se v tu chvíli postavily.

„Vítejte,“ přivítala nás. „Asi si říkáte, co se stalo, že jste tak jiné. Proč máte červené oči a bílou kůži nebo proč pociťujete tu bolest v krku. Pravda je, že jsem vám pomohla, abyste byly silnější a víc toho vydržely. Určitě si dobře pamatujete, co jsem vám povídala ve vesnici – už nemůžeme sloužit mužům, aniž by se k nám chovaly s úctou. Proto, abychom jim mohly udělit lekci, jsem z vás stvořila upíry – nadlidské bytosti, které před ničím neustoupí. Nebudete už tak slabé a bude se vám lépe bojovat. Ale jelikož jsme upírky, prahneme po krvi – proto to pálení v krku. Krev ale nesmí být jen tak ledajaká – můžeme jen krev mužů, jiná by náš zabila. Neukojíte svou žízeň, dokud se nezakousnete do jejich tepen a nepocítíte tu lahodnou, blahodárnou tekutinu, která nás posiluje. Už brzy se vydáme do války s muži, abychom s nimi změřily síly a získaly jejich respekt – ale nebude to jen tak ledajaká válka – budeme využívat svůj šarm a mužský chtíč, který po nás tak prahne. Bude to Dívčí válka! Teď, protože určitě máte hlad, jsem pro vás přichystala pár mužů – už se nemůžou dočkat, že?“ pohlédla ke svíjejícím se mužům, kteří se snažili vykroutit upírkám, které je držely. Ti muži ale nechtěli co nejrychleji k ženám – chtěli utéct.

„Takže dámy, nechte si chutnat!“

Upírky pustily muže, kteří začali zběsile utíkat směrem ke dveřím. Ale ženy byly mnohem rychlejší než oni a snadno je dostihly a vrhly se na ně. Všude se ozývalo vrčení a chlemtání krve. Cítila jsem v nose ten odér, který mě tak nesmírně přitahoval – ale také odpuzoval. Sledovala jsem počínání všech okolo a vůbec se mi to nelíbilo. Chtěla jsem co nejrychleji zmizet. Ale kudy?

Rozhlédla jsem se po místnosti. Žádný výklenek nebo skulinka ve zdi. Nic – je to jako ve vězení.

V tom jsem uviděla otevřené dveře. Všichni byli zaneprázdnění, takže jsem neváhala ani na chvíli a rychle proklouzla dveřmi do malé místnůstky, kde nás Jane všechny přeměnila a potom na chodbu, odkud jsem vyběhla ven.

Venku ale bylo světlo. Jak to? Vždyť jsme sem přišly za noci a potom jsme usnuly a spaly jen krátce – myslela jsem, že je pořád noc.

Musela jsem před tím ostrým světlem přivřít oči a zastínit si je. Teď, když je ze mě jiné, temné stvoření, které vraždí, jsem se bála vstoupit na slunce. Ale udělá mi něco? Jane se o ničem takovém nezmiňovala. Neměla jsem ale moc na vybranou – tady by mě ještě někdo mohl vidět a nahlásit, že jsem utekla.

Opatrně jsem posunula ruku blíž ke světlu. Byla jsem připravená okamžitě ucuknout, kdyby se cokoliv stalo. Jeden prst se přehoupl ze stínu na světlo a stalo se něco neuvěřitelného – začal se blýskat!

Pomalu jsem do světla vnořila celou ruku. Začala pableskovat a odrážet svit slunce všemi různými barvami. Zůstala jsem nad tím ohromeně stát a prohlížela si tu nádheru. Tohle že dělá moje tělo? Září?

Někde v hradě něco zašramotilo a já rychle vyběhla ven do lesa a schovala se za první strom, který tu stál.

Posadila jsem se a opřela o kmen stromu. Na kus předloktí mi svítil proužek světla, takže jsem se stále mohla rozplývat nad třpytem mé kůže. Dokonce i jizva, která měla tvar půlměsíce, se blýskala.

Takže slunce mi neublíží. Mohu chodit normálně ven a dívat se na stromy, kterými prosvítá světlo a cítit lehký větřík, který by mi čechral vlasy.

Co se tedy ale se mnou stalo? Co ještě se změnilo?

Ze země jsem zvedla malý kamínek a stiskla ho. K mému úžasu se rozdrolil na prach k mým nohám. Jane měla pravdu – jsme silnější. Takže měla pravdu i v tom, že musíme pít jen krev mužů? Nechci být taková zrůda! Proč se to jen stalo?

Sklonila jsem hlavu a začala vzlykat – žádná slza mi ale neukápla.

Je ze mě upír. Tím se všechno změnilo. Nemůžu k mužům – což znamená, že nemůžu za Edwardem, aniž bych ho zabila! Představoval jsem si, že s ním budu šťastně žít a mou jedinou starostí bude, jestli k večeři budeme mít divočáka nebo husu. Teď už ale ten sen definitivně pominul. Teď se musím starat o to, kde bych mohla ukojit svou žízeň. Ale já nechci být netvor a přežívat na mužské krvi! Vždyť mi ani nevoněla! Ale Jane říkala, že jiná by nás zabila. Možná by to bylo lepší, kdybych se otrávila a zmizela z tohoto světa. Stejně už nemůžu být s Edwardem. Nemůžu se ani ocitnout ve společnosti nikoho jiného než žen.

V tom okolo mě proběhla malá veverka. Slyšela jsem, jak jí pulsuje v žilách krev. Ani jsem si neuvědomila, že to nebohé zvířátko drtím v rukou a pomalu ho zabíjím.

Jiná krev zabíjí. Jiná krev zabíjí. Ano, jiná krev zabíjí.

Podlehla jsem instinktům a zakousla se do krku, kde kolovala osvěžující červená tekutina. Nenasytně jsem ji hltala a nemohla se jí nabažit. Myslela jsem, že to bude bolet, že budu křičet v hrozných mukách, ale nic. Alespoň to bude poklidná smrt.

Když jsem dopila i tu poslední kapičku, vrátila se mi rozumnost v celé míře. Teď jsem nevěděla, co dělat. Čekat, až jedovatá krev zapůsobí? Zkusit dojít hloub do lesa, aby mě nikdo nenašel?

Místo toho jsem ale opatrně vzala veverčino tělo a vyhrabala pro něj díru. Poté jsem ji do ní uložila a pohřbila ji. Navrch jsem dala velký oblázek. Bylo správné uložit ji sem – pomohla mi ke smrti. Sama jsem se potom pohodlně opřela o kmen a čekala na smrt.

Ale pořád se nic nedělo. Nezavíraly se mi oči, necítila jsem žádné pálení těla – nic. Ani jsem necítila bolest v krku. Nemělo by to být právě naopak? Měla bych mít v hrdle plameny, protože jsem okusila jinou krev než mužskou. Ale v krku jsem žádné pálení necítila – jako kdybych svou žízeň ukojila.

Tak co se tedy děje?

„Isabello!“ zazněl po celém lese hlas mé matky.

Rychle jsem se zvedla, oklepala ze sebe prach a vydala se za ní.

Stála u brány, bezpečně schovaná ve stínu, kam na ní světlo nedosáhlo.

„Kde se touláš?“ zakoulela očima a z koutku úst si setřela krev. Vlastně, celé oblečení měla potřísněné krví. Vypadala opravdu hrozivě. „To ses tak rychle najedla? A proč si vlastně v lese?“

Ale jakmile jsem vstoupila do slunečního světla, zalapala po dechu a všechny její otázky ustaly. Jen tam stála a samým překvapením měla pusu otevřenou.

„Jako by z tebe létaly jiskry,“ zašeptala ohromením. Sama potom vystoupila ze stínu a i ji ozářilo slunce. Začala se třpytit také. „To je nádhera!“ Na chvíli vypadala jako malé dítě, které by začalo dělat otočky a piruety a nadšeně u toho jásalo.

Pak ale zase zvážněla a vrátila se zpět do stínu. „Musíme jít za Jane, chce nás začít cvičit. Jsi jediná, kdo chybí. Proč si vlastně v tom lese?“

„Chtěla jsem přemýšlet.“ Což vlastně byla pravda. Ale pořád jsem nebyla malátná, pořád mi nic nebylo. „Jak si mě našla?“

„Nevím,“ pokrčila rameny. „Šla jsem za tvou vůní. Teď už ale pojď.“

Následovala jsem matku. Myslela jsem, že půjdeme zpátky do hradu, ale ona mě vedla okolo něho na louku. Tam už opravdu všechny ženy byly přichystané v čele s Jane a čekaly. Třpytily se celé ve své kráse – jako by se nad nimi vznášela zářivá aura. V ruce ale netřímaly žádné meče, sekyry nebo luky se šípy – nic. Měly jen holé ruce.

„Teď, když jsme všechny, můžeme začít. Budete se učit bojovat nejdříve rukama, a až poté, komu to půjde, se naučí zacházet i se zbraněmi – i když, někdy jsou spíš na obtíž. Rozestavte se do řad po pěti a ať okolo sebe máte dostatek místa,“ dirigovala nás. Sama si stoupla na vyvýšené místo. „Teď vám budu ukazovat nějaké chvaty a vy se je budete snažit co nejlépe napodobit a zapamatovat si je, ano?“

Zatnula pravou ruku do pěsti a vymrštila ji vpřed. Všechny jsme to po ní zopakovaly. To bylo docela lehké. Pak ale přišly věci daleko těžší – třeba jako vyskočit a otočit se ve vzduchu, zatímco do někoho imaginárně kopeme. Cítila jsem, že to nezvládnu, ale Jane nás všechny povzbuzovala, že jsme upíři, a že to zvládneme levou zadní. A tak jsem to zkusila. Ale nohy se mi nějak zašmodrchaly a já spadla na zem jak dlouhá, tak široká.

Všechny přestaly cvičit a dívaly se na mě. Některé ženy si mezi sebou šuškaly a posmívaly se mi. Rychle jsem se postavila – vždyť to se může stát každému, tak co na tom vidí za problém?

„Isabello!“ rozezněl se celou loukou hlas Jane a v několika ozvěnách se vracel zpátky.

Se sklopeným zrakem jsem se otočila k vůdkyni.

„Okamžitě odejdi ze cvičiště. Tvá proměna zřejmě neproběhla v pořádku. Nevím, co se stalo, ještě nikdy jsem nic podobného neviděla. Zřejmě nemáš nadání. Až tady skončíme, zajdeš za mnou a promluvíme si o tom. Teď nás opusť,“ rozkázala.

Poslechla jsem a vydala se se svěšenou hlavou k hradu. Cestou jsem minula matku, která se mě dívala s opovržením – jako by nemohla uvěřit, že jsem opravdu její dcera.

Znovu jsem se vydala do lesa, tentokrát hloub a čekání jsem si ukracovala zkoumáním svého těla – jaké má ještě schopnosti.

***

Zaslechla jsem kroky, jak se všechny ženy dostávají z palouku do hradu a přitom si povídají.

„Tobě to šlo hůř… nechápu, jak můžeš být takové nemehlo,“ povídala zrovna jedna žena nějaké jiné. „Zřejmě je to tím, jak si se jako člověk hodně přecpávala.“

„To není pravda. Šlo mi stejně dobře jako tobě, možné ještě líp! A nepřecpávám se!“ nechala se vytočit druhá žena. Potom jí skočila po krku a začaly se prát hlava nehlava. Nemusela jsem u toho být a vidět to na vlastní oči, abych si to živě dokázala představit. Stačil mi jenom zvuk – dokážu slyšet hodně daleko. To jsem si taky vyzkoušela, když jsem čekala, až ostatní skončí s tréninkem.

Ty dvě ženy roztrhla nějaká třetí. „Nechte se na pokoji.“

„Nepleť se mezi nás!“ vyprskly obě dvě naráz a začaly bojovat proti ní. Strhla se úplná mela.

„Tak dost!“ zařinčel hlas Jane. Všechny zvuky ustaly. Zřetelně jsem slyšela jemné ševelení větru, který se otíral o listy stromů nebo trávy. „Rozejděte se každá po svých! Proč vyvoláváte sváry, když máme společného nepřítele? Nemůžeme si dovolit mít mezi sebou různé hantýrky a nesoustředit se na náš cíl!“

Všechny souhlasně zamručely a rozprchly se do útrob hradu.

Já se rychle zvedla a utíkala k hradu – Jane se mnou chtěla mluvit, a kdybych přišla pozdě, určitě by mi pěkně vynadala – a možná nejen to. Byla jsem ráda za tu rychlost, kterou můžu použít – ale moc jsem si na ni ještě nezvykla.

Prosvištěla jsem bránou a hnala se do jejího pokoje – nebo spíše místnůstky, kde všechny přeměnila.

Chtěla jsem zaklepat, ale než jsem stačila položit prsty na dveře, ozvalo se „Dále.“

Zajímavé, jak rychle dokážeme zachytit někoho stejného druhu. A hned víme, o koho se jedná – jako když včela pozná pyl.

Bez sebevětší námahy jsem zatlačila na dveře a vstoupila dovnitř. Jakmile jsem se ocitla vevnitř a dveře se za mnou zavřely, přepadl mě stejný pocit, jaký jsem měla, když jsem sem přišla poprvé. Bála jsem se – což je zvláštní, když upír je zvrácená bytost a nebojí se vůbec ničeho. Ale já vážně cítila, jak se mi svírá srdce i žaludek a prostupuje mnou úzkost.

„Isabello,“ usmála se na mě. Ten úsměv se mi vůbec nelíbil. Byl tak strojený, nucený.

„Bohužel tu nemám nic na sezení – ale tobě to určitě nevadí, viď? Dokážeme být v jakékoli poloze a necítíme únavu nebo bolest. Ale teď se dostáváme k tobě – spadla jsi na cvičišti. To je fatální chyba, která by tě stála život. Kdybychom byly v opravdovém boji, bylo by po tobě. Udělala jsi to schválně či co? Upír totiž nikdy nespadne,“ zdůraznila. „Leda by došlo k nějakému problému, když ses přeměňovala. Ale kousla jsem tě úplně stejně jako všechny ostatní. Nevíš o ničem, co by to mohlo způsobit?“

Zavrtávala jsem pohled do podlahy. Samozřejmě, že to vím – udělala jsem si závěr, když jsem čekala, ale ani v nejmenším jsem se s ní o to tajemství nechtěla podělit.

„Nevím,“ zalhala jsem.

„Opravdu?“ přezíravě na mě koukala a čekala, až udělám nějakou chybu, která by mě prozradila.

„Ano, opravdu nevím.“

„Dobře. V tom případě musíme vyřešit, co s tebou. Když nedokážeš bojovat, jsi k ničemu. Nikde tě nevyužijeme a jsi v tom případě přebytečná.“

Zadrhl se mi dech. Věděla jsem, že se něco stane, ale že to dospěje až k tomuhle konci? Mohla bych třeba roznášet jídlo ostatním nebo něco podobného…

„Takže mě zabijete?“ zeptala jsem se a sama se divila, že v mém hlase nezní ani špetka strachu.

„Zřejmě ano,“ přikývla. „Je mi líto, ale prostě to tak musí být.“ No, líto jí to určitě nebylo, když se u toho tak usmívala.

Zůstala jsem netečně stát a čekala, co udělá. Vždyť, sama jsem se chtěla zabít a nezafungovalo to, tak proč nevyužít toho, když se mi nabízí dobrovolně Jane?

„Zvláštní. Všichni před tebou, které jsem musela zabít, do poslední chvíle žadonili o milost nebo se mě snažili přeprat, ale marně. Ale ty jen tak stojíš a čekáš klidně na smrt. To není jen tak. Co přede mnou skrýváš?“ pozorovala mě se semknutými rty.

„Vždyť už jsem říkala, že nic,“ pokrčila jsem rameny v hrané nechápavosti. Ještě že jsem teď upír, jinak by prokoukla, že jsem lhala.

„Přesto mi ale vrtá hlavou,“ říkala a obcházela okolo mě, jako když šelma pozoruje svou kořist, i když ví, že je stejně její.

„Dobře tedy. Když mi řekneš, co jsi udělala tak zásadního, že nemáš rovnováhu, jsi slabší a máš divné oči, nechám tě naživu. Nechce se mi zabíjet další – už stačily všechny ty dívky, které se mi tu popraly, a potom mi chyběla polovina vesnice. Tak co… platí?“ podívala se na mě a vpalovala se mi rudýma očima do těch mých, které prý mají divnou barvu. Vypadalo to, jako by k něčemu chtěla donutit, ale nefungovalo jí to. A já jí za každou cenu nechtěla říct, co vím.

Nechápavě jsem na ni koukala.

„Zajímavé. Když chceš, dokážeš blokovat můj dar. Tebe jen tak nezabiju, má drahá – ty se mi ještě budeš hodit,“ usmála se sama pro sebe a promnula si ruce. „Můžeš jít – ale neboj, zase si najdu chvilku, abych tě vyzpovídala.“ Přitom mi věnovala přímo ďábelsky usměv, až jsem se málem rozklepala.

Rychle jsem vyšla z místnosti a zamířila k ostatním z vesnice.

***

Venku se ozvalo tiché našlapávání. Kdybych neměl tak dobrý sluch, vůbec bych si toho nevšiml. Rychlostí, na kterou se zmůže jen upír, jsem přeběhl ke dveřím a otevřel je.

„Ach, konečně. Už jsme se báli, že se vám něco stalo,“ oddychl jsem si, když jsem před sebou viděl tři zahalené bytosti, které splývaly s tmou venku, aby je nikdo nezahlédl.

„Jsem tak rád, že se vám nic nestalo,“ usmál se na všechny přívětivě Carlisle, který stál hned za mnou.

„Nemáme moc dobré zprávy,“ zavrtěla jedna hlavou a vešla do domu, kde ji ozářilo jemné světlo ze svíčky. Byla to Alice.

„Řekla bych, že dokonce příšerné,“ vstoupila do světla Rosalie a za ní hned Esmé. Všechny si ze sebe shodily své pláště a posadily se na slamníky.

„Tak ven s tím,“ pokývl hlavou Carlisle.

„Ta upírka, co sem přišla, se jmenuje Jane. Je z druhé vesnice nějakých pět mil daleko. Nějak se nepohodla se svým mužem a naštvala se na něj – to víme od nějakých drben, kterým nic neunikne – a proto se vydala do všech vesnic naverbovat ženy a dívky všeho věku. Chce totiž vyhlásit válku mužům.“

„Ale proč? Co zmůže se všemi těmi ženami, které neumějí zacházet se zbraněmi? Muži je rozcupují na kousíčky,“ nechápal jsem.

Alice se na mě podívala zkoumavým pohledem – jako by mi říkala, jestli jsem normální a i tak uvažuju.

„Ne!“ vydechl jsem šokovaně, když jsem si to uvědomil. „Ne, ne, ne, ne, ne! Ona ze všech udělala upírky? Prosím, řekněte, že ne!“

„Je mi líto Edwarde, ale je to pravda,“ zašeptala Esmé a přisedla si ke mně, aby mi položila ruku na rameno.

„Takže z Belly je upír,“ zasmušil jsem se a schoval hlavu do dlaní. Chtěl jsem ji toho ušetřit – ale marně.

„Bohužel – zrovna dnes si jí Jane předvolala, aby spolu něco probraly – protože jakmile všechny přeměnila a vysvětlila jim, že můžou pít jenom krev mužů, načež jim jich několik předhodila jako svačinku, rozhodla se nás vycvičit. A právě Bella při nějakém chvatu spadla.“

„Upír nikdy nespadne,“ ozval se hned Carlisle, a na čele se mu objevila vráska.

„To jsme věděly také. Ale Bella spadla – a my jsme později přišly na to, proč tomu tak je. Bella totiž odešla z místnosti, kde se všechny ženy krmily, aniž by se sama do někoho nezakousla. Prostě odešla pryč,“ vyprávěla Alice.

„Ale to je nemožné,“ kroutil hlavou Carlisle. Jeho dosavadní znalosti našeho druhu to všechno popíraly.

„Ale ano, je to možné. Bella se totiž vydala do lesa, a když žízeň nevydržela, vysála veverku. Zrovna jsme se vracely z lovu, takže jsme ji viděly.“

„Bella je vegetarián?“ zasvítily mi oči alespoň nějakou nadějí.

„Ano. A právě kvůli tomu spadla. Když si vzala zvířecí krev, její tělo se oslabilo – sice měla dostatek krve, ale nebyla nejlepší a nedodávalo jí dostatečnou sílu. Vždyť i my jsme někdy zabili člověka, ale později jsme si zvykli na vysokou. Ale Bella začala už od začátku, takže…“

„Zajímavá teorie,“ pokývl hlavou Carlisle. „Ale jak to, že vy tam pořád jste? Když vás chtěla přeměnit, musela vidět, že už jste upíři. To vás nechtěla zabít?“

„Spoustu žen tam nosí různé tuniky a šály, aby si zakryly obličej – ještě si nedokázaly zvyknout na své oči. A tak jsme udělaly to samé, a když všechny začala přeměňovat, zůstaly jsme s jinými ženami. Jane je sice upír, ale i ona si nemůže pamatovat každičkou tvář, když už nashromáždila tolik vesnic.“

„Co ta Jane chtěla probrat s Bellou?“ ptal jsem se. Nechtěl jsem, aby se jí cokoliv stalo.

„Protože spadla, nemůže ji Jane k ničemu využít, takže…“

„NE! To nemůže udělat!“ kvílel jsem. „Kde je ten hrad schovaný?“

„Ničemu nepomůžeš, když se tam vřítíš jako vichřice,“ mírnila mě Rosalie.

„Musím ji odtamtud dostat!“ vzpouzel jsem se. Přece tam Bellu nemůžu jen tak nechat!

Najednou Alice přestala vnímat. Koukala přímo před sebe a všichni se zatajeným dechem čekali, co uvidí. Já to ale mohl rovnou vidět v přímém přenosu.

Bella – ve své upíří kráse - stála v nějaké místnosti naproti jednomu upírovi – určitě Jane. Pomalu se k ní přibližovala, kroužila okolo ní – věděla, že má vyhráno a může ji kdykoliv zabít. Něco jí povídala, ale potom se na Bellu pokusila vytvořit nátlak – upřeně se na ni dívala a snažila se jí vpalovat do očí – možná má podobný dar jako Jasper. Ale nějak to nezabíralo. „Zajímavé. Když chceš, dokážeš blokovat můj dar. Tebe jen tak nezabiju, má drahá…“

V tom se vše rozmazalo a vize skončila.

„Bella má dar,“ vydechla zaskočeně Alice to samé, co jsem chtěl říct já.

„Jaký?“ zajímal se Carlisle a ostatní jen viseli na Alice očima.

„Dokáže všechny dary potlačit,“ řekl jsem místo Alice. Nemohl jsem tomu uvěřit. Takže má bezbranná Bella se dokáže ochránit?

„Výborně,“ zaradovali se všichni unisono, kromě Alice.

„Ne. Teď bude ještě ve větším nebezpečí. Jane ji bude chtít co nejvíce využít.“

„Musíte mi ji hlídat,“ prosil jsem ženské polovičky. „Prosím.“

„Neboj se, nic se jí nestane,“ uklidňovala mě znovu Esmé.

***

Seděla jsem na paloučku a opírala se zády o kmen stromu. Všude okolo rostly stromy, jen z jedné strany jsem měla dobrý výhled na vyšlapanou cestu – což byl účel.

Trošku jsem si poposedla blíž ke stromu a neklidně se zavrtěla. Moc to ale nešlo – když jsem spoutaná provazem.

„Šššt!“ ozvalo se ze křoví a já hned přestala.

Asi po deseti minutách se ozval vzdálený klapot kopyt. Nasadila jsem útrpný výraz a bedlivě sledovala cestu očima, aby mi nic neuteklo.

Za chvíli se na obzoru objevil muž na koni a okolo něj šli ostatní muži ve stejném oblečení jako stráž.

Začala jsem hrát svou roli. „Pomoc! Pomoc!“ volala jsem a do hlasu mi pronikala panika.

Muž na koni ke mně dojel, a když mě viděl, jak jsem připoutaná ke stromu, vytáhl meč a chtěl pouta přeříznout. Byl velmi mladý, havraní vlasy se mu kroutily podél obličeje a sahaly mu až po uši. Propaloval mě očima zelenýma jako mech a prohlížel si mě od hlavy až k patě. Už už se napřahoval, že provaz přeřízne, když ho jeden z jeho mužů zastavil.

„Počkat!“zavolal na něj muž, kterému mohlo být něco jako mému otci. Díval se na mě podezřívavě, jako by očekával lest. „Co když je to žena, která je proti nám? Nebylo by moudré pouštět ji.“

„Ona je sama a nás je patnáct – ta si na nás nic nemůže dovolit,“ ujistil svého strážného a usmál se na mě – nevím, jestli aby mě přesvědčil, že se nemám bát nebo proto, aby bylo vidět, jak má nade mnou navrch.

„Ale stejně se přesvědčím,“ nenechal se jen tak ošálit strážný. Přešel ke mně a podíval se mi zpříma do očí. Na chvíli jsem v jeho očích zahlédla údiv – zřejmě se divil mým červeno-zlatým očím, které mám jako jediná ze všech upírek. Hned mi ale položil otázku. „Patříš k těm ženám, které bojují proti mužům? A odpověz pravdu!“

Jak byl blízko, cítila jsem jeho tepnu, jak pulsuje a vábí mě, abych se do ní zakousla. Jeho krev mi tak voněla, úplně zpívala. Málem jsem se neudržela a vysála ho, ale pak mě do nosu uhodil štiplavý odér a všechny mé chutě se rozplynuly.

Podívala jsem se na něj ustrašeným pohledem. „Ty ženy mě zajaly, ale já se jim pokusila utéct. Dostala jsem se až sem, ale pak mě dostihly a přivázaly ke stromu, abych se na slunci uškvařila. Prosím, můžete mě z toho dostat?“ To, že jsem byla ve stínu a slunce na mě nemohlo, tudíž jsem se nemohla uškvařit, byl jen malý detail.

„Vidíš, není to žádná past,“ ubezpečil ho ten muž, přičemž se na mě stále usmíval. Sáhl po meči, který měl připnutý k opasku a přeřízl mé vězení.

„Děkuji,“ vydechla jsem úlevou. „Nemáte něco k pití?“

„Ale samozřejmě,“ řekl a mohl se přetrhnout, aby mi podal měch s vodou. „Stejně jsme se teď chtěli někde utábořit, tak to můžeme udělat tady.“

Všichni muži se posadili do trávy – do stínu nebo na sluníčko – a jejich vedoucí co nejvíce ke mně. Já jsem pořád svírala měch a pomalu ho otevírala – neměla jsem potřebu pít – tedy alespoň vodu ne.

„Takže,“ odkašlal si, „ty jsi…“

V tom ze všech stran vyskočily ženy se zbraněmi – buďto zpoza keříků, za kterými se schovávaly nebo za kmeny stromů – a mířily luky na muže.

„Co to…“ nedořekl vůdce, protože ženy na nic nečekaly a vypustily své šípy, aby nemohl začít křičet.

Rychle jsem zavřela oči a snažila se nevnímat zvuky utrpení, které se okolo mě ozývaly. Nechtěla jsem to vidět, nechtěla jsem vidět muže, kteří jen tak pro nic za nic umírají a barví jinak nádhernou louku svou rudou krví.

Pak ječení a skřek ustal. Opatrně jsem otevřela oči a připravovala se na nejhorší.

Okolo mě se povalovalo všech patnáct těl mužů. Žádný se nehýbal, nekřičel. Ženy mířily přesně, takže žádný muž netrpěl déle, než bylo nutné. Trčely z nich šípy různých velikostí – byli jimi úplně prošpikovaní.

Udělala se mi zle. Bylo to ještě horší, než jsem si představovala. A mohla jsem za to já. Já a jenom já.

„Výborně,“ pochválila mě Jane a sklonila luk s nataženým šípem. „Jde ti to lépe, než jsem si myslela. Když jsme to jednou zkusily s jinou dívkou, hned ji poznali a zabili ji. Nemohly jsme nic dělat, ale aspoň jsme pozabíjeli i ostatní. Ale ty je dokážeš oklamat – zajímavé. Možná máš víc darů a k tomu obrovský talent.“

„Je to příšerné,“ ušklíbla jsem se a vytvořila příšernou grimasu. „Je hrozné chovat se jako neviňátko, přičemž je hned zradím.“

„Chceš z toho vycouvat?“ zeptala se mě hrubým hlasem a v očích jí vzplály dva malé ohýnky. Krvavě rudé ohýnky.

„N-ne,“ zalekla jsem se jí a nevědomky od ní o krok ustoupila.

„Jen do toho, vycouvej. Ale říkám ti, že tvé matce se to nebude líbit. Vlastně, bude běsnit. A ty víš, co tím myslím,“ významně na mě pohlédla.

„Ano, vím,“ zašeptala jsem. „Budu návnada. Nevycouvám.“

Její výraz se hned změnil. „Výborně, s tebou něco dělat je radost,“ usmívala se na mě.

„Dívky!“ zahřměla a všechen pohyb ustal, vše strnulo na místě. „Dnes jsme vyhrály jen malou bitvu, ale válka je na spadnutí. Pokud budeme tak dobré jako teď, zvítězíme!“ Z několika stran se ozvalo pochvalné zamručení. „A teď, protože jsme jistě vysílené, si nechte chutnat!“ řekla a ukázala na mrtvé muže, ze kterých pomalu unikala krev.

Ženy se nenechaly dvakrát pobízet a skočily po nich. Ale protože jich bylo tak málo a žen tak hodně, začaly se o stravu prát. Všude se ozývalo vrčení, trhání a křičení. Několik dívek se je pokusilo uklidnit, ale marně, takže se do rvačky přidaly taky.

Nechtěla jsem přihlížet takové pranici ani vysávání mužů a tak jsem se rozběhla do lesa. Letěla jsem jako vítr, který udeří vždy na podzim a oznamuje příchod zimy. Vnímala jsem každičkou větvičku, kterou jsem přeskočila, každý keř, který jsem minula, každý strom, kterému jsem se vyhnula. Vše bylo tak ostré, žádné rozmazané šmouhy. Věděla jsem přesně, kam našlapuju, kam zamíří další můj krok.

Po chvilce jsem se zastavila. Stála jsem v černém lese, který mě obklopoval a utahoval se kolem mého těla jako had, který lační po kořisti. Mohla jsem být upír, který je silnější cokoliv jiného, ale přesto jsem se bála. Bála jsem se toho lesa, který se stahoval jako smyčka a uzavíral mě uvnitř. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem se pořádně nadechnout. Chtěla jsem se rozběhnout a utéct odtud, než bude pozdě a dostane mě nějaký lesní skřet, který číhá za jedním z těch stromů a náramně se baví. Ale nešlo to. Všude byly ostré větévky a proplétaly se s jinými z vedlejších stromů. Nechtěly mě pustit ven, držely mě jako v pasti. Točila jsem se dokola a hledala nějakou mezírku, kterou bych utekla. Ale nikde nic. Zkusila jsem větvičky ulomit. Šlo to těžko, ale povedlo se mi to. Posílená tímto úspěchem jsem lámala další a další a snažila se uprchnout. Ale pokaždé, když jsem nějakou strhla, se za ní objevila další a ještě hůře se lámala. Začala jsem panikařit. Vrátila jsem se na původní místo a znovu hledala nějakou škvírku. Ale nic.

V tom jsem zaslechla vytí. A ozývalo se hodně blízko. Trhla jsem sebou a přešla k jedné straně mé pasti, která byla nejdál od vytí, abych měla alespoň chráněná záda.

Vytí se ozvalo znovu. Ale tentokrát z jiné strany – na té straně, co jsem stála. Rychle jsem se přemístila jinam a kmitala očima po té černé tmě, ve které jsem ani já nic moc nedokázala vidět.

Vytí se pořád přibližovalo. A pak se přidávalo další a další. Je jich víc – aspoň pět. Nevěděla jsem, kam se mám schovat. Stála jsem tam a rozhlížela se. Pod nohama mi křupaly suché větvičky a šaty se mi zapletly do nějaké pichlavé rostliny.

Najednou se větvičky na stromech začaly třást. Vyděšeně jsem sledovala, co se bude dít dál. Zpoza větévek se vynořil vlk – ale ne jen tak ledajaký, přímo obrovský. Měl zrzavě zbarvenou srst a přes jedno oko se mu táhla dlouhá růžová jizva, takže ho měl trochu přivřené. Ale i tak mu z očí šlehaly zlověstné blesky.

Rychle jsem ustoupila na druhou stranu, co nejdál od toho nebezpečí. Ale zpoza dalšího chrastí se vynořil jiný vlk – tento byl zbarvený do běla, jen občas se mu na srsti objevovala nějaká černá skvrna.

Spolu s ním se ke mně přiblížili ještě tři další – ti už byli černí jako temná noc bez luny.

Neměla jsem kudy uniknout. Jen jsem stála uprostřed té tlupy a neměla daleko k slzám.

Vlci tiše vrčeli, ale neútočili – jako kdyby si něco povídali, na něčem se domlouvali. Šel z nich velký štiplavý odér – takový, který cítím pokaždé, když je nablízku nějaký člověk a jeho krev mě vábí.

Z ničeho nic po mně vlk s jizvou vystartoval. Uhnula jsem před jeho mohutnou tlapou s drápy a vyšel ze mě ječivý skřek. Ozvěna mého hlasu se odrážela přes stromy, až vyzněla do ticha.

Vlci se dali do pohybu. Přiblížili se ke mně a potom začali dělat úkroky do strany, aby kolem mě kroužili. To samé dělala Jane, když se mě chtěla zbavit. Dávají najevo, že mají navrch a že nemůžu vyhrát. A já to věděla také. Upír neupír, nemám šanci.

Nechala jsem nohy, aby se mi podlomily a spadla jsem do větviček na tvrdou zem.

Vlci ustali v pohybu a natočili hlavu ke straně. To vždy dělávali koně oráče, když něčemu nerozuměli. A tohle byl asi stejný případ. Nechápavě na mě hleděli a stáli na místě jak přikovaní.

V tom jsem zaslechla šustění, jako kdyby někdo rychle běžel, a hlasitý křik, který se stále stupňoval. A potom se stromy začaly třást. Zpoza větviček vyběhly všechny ženy v podobě dlouhých šmouh, přeběhly ke mně a utvořily okolo mě ochranný kruh, aby na mě žádný z vlků nemohl.

Ti na nás začali vrčet a pokoušeli se mezi nás prorazit. Ale těch několik žen, které mě chránily, se nedaly a pokaždé vlka praštily, když se přiblížil moc blízko. Pak ale jeden vystartoval tak rychle, že to nikdo nedokázal zaregistrovat a chytil do zubů jednu z upírek, načež ji rozdrtil zuby a na zem se snesl jenom prášek a úlomky jejího těla. Na malou chvilku ustal všechen pohyb – všichni jsme jen sledovali vlka, který šlape po tom, co dříve bývalo tělo. Hned jsme se ale vzpamatovali a boj začal nanovo. Mrtvou upírku nahradila nová a tak se pořád střídaly, když nějaká padla. Ženy zasazovaly čím dál tím větší rány, zatímco vlci se pomalu vyčerpávali.

„Rychle!“ odněkud se vynořila má matka, přiběhla ke mně a popadla mě za ruku. „Musíme rychle utéct!“

Na nic jsme nečekaly a vtrhly do černého houští. Prolamovaly jsme větve hlava nehlava – když jsme na to byly dvě, šlo to lépe.

Hnaly jsme se lesem, zanechávaly za sebou jen ledový průvan větru a mířily na mítinku, kde zřejmě stále leželi mrtví muži. Ostatní ženy běžely za námi, hned za patami.

„Bello, není ti nic?!“ ptala se mě hned, co jsme zastavily. „Neublížili ti?“ strachovala se a ostřížím zrakem mě kontrolovala.

„Nic mi není,“ uklidňovala jsem ji, ale trochu se mi třásl hlas.

„Tak jsem se o tebe bála,“ vydechla a objala mě. To bylo poprvé, co mi takhle ukázala svou lásku ke mně.

„Isabello, co se tam stalo?“ obrátila se na mě hned Jane, v očích otazníky.

„Já… já nevím,“ zavrtěla jsem hlavou a bezmocně rozhodila rukama. „Všude bylo houští… nemohla jsem se dostat ven… a pak začali výt… obklíčili mě a chtěli zabít…“

„To byli vlkodlaci,“ nechala se slyšet jedna z upírek.

„Jak si tím můžeš být tak jistá?“ nedůvěřivě si ji měřila Jane.

„Jsou vyšší než normální vlci. A navíc – cítily jste ten štiplavý pach, který z nich vycházel? Kdyby to byli normální vlci, tak bychom cítily tu lahodnou vůni krve – ehm, chci říct, že bychom je neměly nijak cítit.“

To, co řekla, mě donutilo se na ni podívat detailněji. Měla na sobě tmavý šátek, který kontrastoval s její bledou pletí, a krátké vlasy barvy tmavého dřeva jí trčely zpod něj. Oči měla sklopené k zemi a šátek na ně vrhal stín, takže jí do obličeje skoro nebylo vidět.

Říkala, že cítila štiplavý pach – takže nejsem jediná, komu to připadá tak odpudivé.

„Možná na tom něco bude,“ připustila Jane. „Radši se vrátíme zpátky do hradu. A ty, Isabello,“ ukázala na mě, „to tady s těmi za tebou uklidíš – to je za to, jak za tebe padlo šest upírek – jen tak pro nic za nic! Kvůli tobě teď budu muset stvořit další, protože náš počet se zmenšuje… i když, už se blíží období, kdy zase budu obcházet vesnice…“

Otevřela jsem pusu a chtěla jí říct, že ty těla hned uklidím, ale Jane mě předběhla. „Pokud budeš chtít odporovat, prosím. Víš, co jsem ti říkala. Tvoje matka není tak dobrá, jak si myslí – klidně bych ji mohla vyměnit za nějakou jinou dívku, která by své družstvo vedla lépe!“ Ano, to je pravda – má matka dostala na starost svůj vlastní oddíl a snažila se ho co nejlépe vést. A byla na sebe moc pyšná. Ale moc jí to nešlo a Jane by došla trpělivost, nebýt mě, když jsem jí přikývla na to, že budu návnada pro muže.

„Uklidím to,“ řekla jsem co nejlhostejnějším hlasem, jakým jsem dovedla.

Jane jenom kývla a odebrala se do lesa spolu s ostatními – včetně mé matky.

Rozhlédla jsem se a povzdychla si. Okolo mě ležela těla umazaná krví, ale uvnitř nich nebyla ani kapička. Končetiny měli nepřirozeně zkroucené a pohozené do různých úhlů. Byl to velmi ošklivý pohled.

„Tak se do toho dáme,“ rozhodla nějaká žena a popadla mrtvolu za ruce. Při shýbnutí se jí vlasy rozvlály jako černá hladina vody a šátek jí sklouzl z hlavy. Když se zvedla, spatřila jsem její mateřský obličej a zlaté oči – moment, zlaté? Ohromeně jsem na ni zírala.

Všimla si, jak se na ni dívám a usmála se na mě.

Esmé. Edwardova matka. A je z ní upír.

„Pomůžeš mi prosím?“ zeptala se mě dívka, která stála kousek od ní. Byla to ta, která vysvětlovala Jane tu věc s vlkodlaky. Ale tentokrát už jí šátek nezahaloval obličej, takže se mi mohla vpíjet svýma zlatýma očima do těch mých.

Alice.

„Neříkej, že ho neuzvedneš sama,“ popichovala ji jiná dívka s vlasy barvy slunečnic a s očima zlatýma jako tekuté zlato proudící v řece.

To nemohl být nikdo jiný než Rosalie.

Cullenovi. A z celé ženské části se stali upíři. Už nikdy nebudou moct jít za svými drahými polovičkami. Navždy zůstanou tak jak jsou a ostatní umřou. Takový osud si nezasloužily. Byly na mě hodné, tak proč se jim to muselo stát? Proč se to muselo stát všem?

Tak strašně mi připomínaly Edwarda. Živě jsem si představila, jak přede mnou stojí na louce, vlasy mu jemně cuchá větřík, na tváři se mu usazuje pokřivený úsměv, který si schovává jen pro mě. A nakonec jeho na mě upře své citrínové oči plné života. Jakmile se do nich podívám, ztratím pojem o čase. Přitahují mě magickou silou, kterou nejde neposlechnout. Jsou jako ranní paprsky, které se lehce dotýkají mé kůže, když se probouzím. Jsou sladké jako jarní med, který včely tak pilně vytvořily. Jsou zlaté jako rozkvetlé květiny v létě. Zlaté oči…

V tom mě to zčista jasna napadlo, jako když z nenadání uhodí blesk. Zastavila jsem se v půlce pohybu.

Alice si hned všimla mé změny a přiskočila ke mně. „Bello, jsi v pořádku?“

Bello. Tak mi říkal. On a jenom on. Jeho hlasem to znělo tak nádherně a zvučně. A teď mi tak řekla jeho sestra, od které to znělo úplně jinak. Chtěla jsem, aby tady byl se mnou.

„Bello,“ zatřásla se mnou Alice. Podívala jsem se na ni.

„Edward,“ kňukla jsem. To už se ke mně přiblížily i Esmé a Rosalie.

„Co je s Edwardem?“ ptala se starostlivě Esmé.

„Je upír,“ vydechla jsem tak tiše, že to bylo jako pouhé ševelení větru. Ale ostatní mi rozuměly. Dívaly se po sobě a vyměňovaly si významné pohledy. Nakonec promluvila Esmé.

„Ano, je upír,“ přikývla a pečlivě si mě měřila, jestli něco nevyvedu.

„Je hodný upír, že ano?“ ptala jsem se. Vím, že je – cítím to uvnitř sebe – ale potřebovala jsem se zeptat.

„Spíše používáme výraz vegetarián. Jsme totiž závislí na krvi zvířat, která lovíme. A i když Jane říkala, že jiná krev než mužů nás zabije, není to pravda. Ale to jsi už zjistila sama, jak dobře víš,“ kývla na mě hlavou. Ano, ta nebohá veverka, které se okolo mě nachomýtla a já měla obrovskou žízeň.

„Takže celá rodina jste upíři,“ konstatovala jsem. Možná, že kdybych byla člověk a zjistila to, začala bych křičet, ječet nebo volat o pomoc – nebo co já vím? – ale teď, když vím, co pojmenování upír obnáší, to beru jako prostou věc.

„Ano, všichni. Skrýváme se, protože kdyby někdo zjistil, kdo jsme, museli bychom odejít z vesnice – ostatní by nás určitě chtěli zabít. Už teď jsme jen malý krůček od toho, aby nás vyhnali – to kvůli našim očím, protože mají jinou barvu.“

„A Edward… řekl by mi to někdy?“ chtěla jsem vědět, a kdybych mohla, zčervenala bych – vždyť se ptám své – doufám – budoucí tchýně. Přitom jsem hravě zvedla jedno mrtvé tělo a poodnesla ho do lesa, kde jsem ho přeházela větvičkami.

„Určitě. Ty sama bys to určitě po chvíli poznala. A Edward by ti nedokázal lhát moc dlouho – na to tě moc miluje. Ale co, teď už je to stejně jedno, no ne?“

Na to tě moc miluje – to zní tak hezky!

„Proč jste se sem ale přidaly? Vždyť jste mohli celá rodina odejít a vy byste se teď nedřely s mrtvolami a neposlouchaly Jane,“ nechápala jsem.

„To kvůli tobě,“ uvedla to na pravou míru Alice.

„Nemohly jsme tě nechat odejít, aniž bys neměla žádnou ochranu. Edward by se tě vydal hledat a bylo by mu jedno, jestli jsi na druhé straně země. Je to pro tvoje dobro i dobro Edwarda.“

Nevěřila jsem svým uším. Opravdu opustily rodinu, aby ochránily mě? To je tak… dojemné!

***

Procházeli jsme ztichlou vesnicí po vyšlapané cestě. Bylo už k večeru a nikde nebylo vidět ani živáčka. Nikde před domem neseděly ženy a nepovídaly si. Nikde neběhaly děti, jejich křik se nikde neozýval. Všude bylo naprosté ticho. Slyšel jsem i vlastní kroky, které křupaly o kamínky.

Konečně jsme došli k domu, ke kterému jsme směřovali – no, domu – spíše k hradu, u kterého stála stráž.

„Dobrý večír,“ pozdravil jsem jako vůdce smečky. „Chtěli bychom mluvit s panovníkem, pokud bude mít čas.“

Stráže na nás kývly, abychom šli za nimi. Procházeli jsme různě barevnými chodbami, všude plápolaly oranžové plameny ohně, v jejichž záři se leskly různé zbraně vystavené v chodbě.

Jeden ze strážných otevřel velké dubové dveře, ohlásil náš příchod a potom nás vpustil dovnitř.

Místnost byla obrovská. Všude byly vyvěšeny nějaké obrazy nebo dekorativní věci a až na úplném konci místnosti se nacházel panovník se skupinou mužů. Seděli na tlustém koberci, aby jim nebyla zima od podlahy.

Celá skupinka jsme došli až k Arovi. „Můj pane,“ pozdravil jsem ho a všichni za mnou se ozývali jako moje ozvěna.

„Same, copak tě sem přivádí?“ usmál se na mě mile Aro a pokynul nám, abychom se posadili. „Abys věděl, právě jsme se o vás bavili. Potřebovali bychom vaši pomoc. Ale nejdřív mi řekni, proč přicházíš.“

„Vstoupily na naše území. Kdyby jen to, dobře, ale když jsme s tím přízrakem chtěli skoncovat, přiběhlo jich o mnoho více a některé z nás zranili.“

„Jsou to vážná zranění?“ strachoval se Aro a přejížděl pohledem po nás všech, jestli na někom neuvidí obrovskou jizvu nebo zasychající krev.

Zavrtěl jsem hlavou. „Jen pár škrábanců, které se hned zahojily. Ale byli jsme hodně vyčerpaní a na to jsme doplatili. Všechny ty přízraky potom utekly, ale pár jsme jich pozabíjet dokázali.“

„Aspoň že tak,“ zamručel si pro sebe.

„Ale nechceme to tak nechat. Musí vědět, kam až mohou svobodně chodit! Nechceme, aby nás obtěžovali!“ vykřikl Seth, nejmladší z nás všech.

„Právě proto vás potřebujeme. Jak zřejmě víte, všechny ženy odešly z vesnic a zanechaly nás samotné. A později, když se muži vydali na lov nebo na cestu pryč, vždy záhadně zmizeli. Říkám vám, že za to mohou ty ženy. A vlastně už to ani nejsou ženy – jsou to ty přízraky – upíři! Jak to tak vypadá, chtějí nám vyhlásit válku. Ale my se nenecháme! A proto chceme požádat vás, jestli byste nám pomohli a ukázali tak všem těm stvořením, kdo je tady pánem.“

Otočil jsem se ke své smečce, co na to říkají. Ale už je znám tak dlouho, že hned poznám, co si o tom myslí. Paul, Quil, Embry a Jacob souhlasně pokyvovali hlavou a Jared a Seth vykřikovali „Samozřejmě! Jdeme to toho!“.

Otočil jsem se zpátky na Ara. „Jak to tak vypadá, máte nás v družině,“ usmál jsem se na něj a promnul si ruce – upíři musí dostat za vyučenou!

***

Seděla jsem u obrovského pole zarostlého trávou, opřená o strom a přivázaná k němu provazem. Opět. Zas a znova. Pokolikáté to už dělám? Nejméně podesáté a to jsem ještě mírná. Vždy, když uvidím nějaké muže, začnu volat o pomoc, muži mě zachrání, a když si chtějí odpočinout, ženy na ně zaútočí, a než stačí zakřičet, zabijí je. A tak pořád dokola a dokola. Protivilo se mi, že jsem jen návnada. Nechtěla jsem, aby vlastně kvůli mně umírali muži. Potom, co je zabily, jsem se vždy cítila jakási prázdná, úplně bez duše.

Ale tentokrát jsem se cítila jinak. Tentokrát to nebude takové jako vždycky. Přijde velká změna, kterou nikdo čekat nebude – to jsem cítila.

Zahlédla jsem, jak přes pole jde malá skupina mužů a dva z nich táhnou dřevěný vozík na kolečkách, zatímco ostatní pomáhají tlačit ze stran.

Když byli dost blízko, začala jsem volat o pomoc.

„Prosím, pomozte mi! Utekla jsem těm ženám, ale ony mě dostihly a uvázaly, abych umřela hlady! Prosím, pomozte!“ Tu verzi s mým útěkem jsme musely trochu poupravit, protože se našli i takoví muži, kteří byli tak chytří, že dumali nad tím, proč mě ženy uvázaly do stínu a ne na sluníčko – nemohla jsem jim vyprávět, že se na slunci blýskám – takže jsme to přetvořily tak, že umřu hladem.

Muži ke mně přišli blíž, ale pořád byli daleko na dostřel šípů – jako by věděli, co se skrývá za kmeny stromů.

„Jak máme vědět, že to není past?“ zeptal se mě obezřetně jeden muž s bradkou.

Laškovně jsem se na něj usmála. „Kdyby to byla past, zřejmě byste už byli mrtví.“

„To je pravda,“ souhlasil se mnou jeden z mužů a další dva souhlasně zamručeli – nechali se snadno ošálit mou krásou.

„Mně se to nechce líbit,“ stál si ale na svém ten fousáč.

„Osvobodíme ji!“ odporoval mu druhý a vytáhl krátký nůž. Vypadalo to, že se mezi sebou porvou – ani nebudeme muset zakročit.

„Tak prosím,“ pokynul jim rezignovaně rukou a ustoupil jim z cesty. Přitom ale nenápadně mrknul, skoro nepostřehnutelně, ale mně nic neuniklo.

Na něčem se domluvili. Ale na čem?

Dva muži ke mně došli, stáli tak blízko, že jsem ucítila jejich krev, jak mě vybízí, abych se jí nasytila. Nějaký provaz by mě nedokázal zadržet. Ale pak jsem ucítila ten štiplavý odér, který se mi dostal do nosu jako nepříjemná voda.

Druhý muž také vytasil krátký nožík a s úšklebkem se ke mně blížili. To se mi nelíbilo. Shýbli se ke mně, takže se mi dívali přímo do očí. Trochu znejistěli, když viděli mé skoro zlaté oči, ale hned ten pocit z jejich tváří zmizel. Čekali lačnící zrůdu s červenýma očima?

„Netvore! Zaplatíš životem!“ zavrčel na mě jeden z nich a chtěl mi zabodnout nůž do srdce. Věděla jsem, co chce udělat, ale než jsem stačila vykřiknout, do muže se zapíchl dlouhý šíp. Nevěřícně na něj valil oči a divil se, co dělá v jeho těle. Druhý muž se rozkřičel a chtěl mě zabít tím samým způsobem jako jeho mrtvý kolega, ale ani se nenadál a měl šíp v sobě také.

Když to uviděl muž s bradkou u vozu, začal zběsile křičet. Teď by ženy měly vyběhnout z lesa a zabít každého koho uvidí. Ale nic se nedělo.

Z nenadání se z lesa ozval příšerný skřek, ze kterého tuhla krev v žilách – co na tom, že já ji už nemám.

Nemohla jsem nic dělat. Seděla jsem strnulá hrůzou neschopná pohybu. Klidně bych provaz mohla protrhnout, ale nemohla jsem.

A pak z lesa vyběhly úplně všechny upírky následovány obrovskými stvořeními se srstí – vlkodlaci! Chňapali zuby po upírkách, které jen o vlásek unikaly smrti – vlkodlaci byli rychlejší!

Hnali všechny ven na volné prostranství, kde čekali další muži, kteří byli vyzbrojeni sekyrami, meči, noži – prostě čímkoliv, čím se dalo zabít.

Jeden vlkodlak zbarvený do tmavě hněda mě zpozoroval, jak to všechno sleduju s vyděšeným výrazem. Vyrazil ke mně a jeho úmysly byly zcela jasné – zbavit svět dalšího netvora, který se mu nabízel jako na talíři. Nijak nepospíchal, věděl, že nemám kam utéct. A já to věděla také.

Mezitím na druhé straně pole se muži dali do boje a postupovali směrem ke mně. Nechápala jsem, jak normální muži – žádní nesmrtelní – mohou zabíjet nás a nebát se. Ale hlavně, jak nás chtějí zabít? Protože Jane říkala, že jsme nezničitelné, nesmrtelné. Nebo to snad také lhala jako s tou krví?

A potom jsem to spatřila – muži drželi pochodně, zuřící ohnivé jazyky, které se komíhaly sem a tam. Máchali s nimi proti upírkám, některé úmyslně zapálili a ty se pak začaly sesypávat k zemi jako písek – úplně stejně, jako když vlkodlaci v lese zabili několik upírek.

Ten zrzavý se ke mně pořád přibližoval, bylo mu jedno, že všude zuří válka. Opatrně a tiše našlapovat, jako plížící se liška, která za chvíli zaútočí na svou kořist. Hledala jsem pomoc, kohokoliv, kdo by mi pomohl, ale všichni se věnovali zabíjení. A mezi nimi byly i Esmé a Rosalií a Alice. Zůstala jsem tu sama.

Vzpamatovala jsem a trhla rukama od sebe. Provaz se celý roztrhl a od stromu odlétly jen cáry.

V tom ale před vlkodlaka přiběhl mladík, široce na něj gestikuloval a křičel. Vlkodlak krátce zavrtěl hlavou, ale po dalším naléhání přikývl a odběhl pryč. Mladík se na mě otočil a se šíleným úsměvem se ke mně vydal, v napřažené ruce sekyru.

Neuměla jsem bojovat. Už při prvních chvatech, které jsem se učila, jsem spadla, takže na bojování mě moc neužije. Nevěděla jsem, co mám dělat. Bojovat se zamítalo. Nechat se zabít se zamítalo také. Takže zbývalo vzít nohy na ramena. Ruce jsem pořád měla obemknuté zezadu ke stromu, takže jsem je v mžiku stáhla k tělu. Chtěla jsem se zvednout a začít utíkat – věděla jsem, že bych mu utekla.

Najednou se k tomu mladíkovi přikradl jiný, sebral mu sekeru a porazil ho na zem tak tvrdě, že jsem slyšela, jak mu zakřupaly kosti. Mít mě na seznamu zabitých je asi hodně lákavé, jinak nechápu, proč se o mé zabití můžou přetrhnout.

Tenhle mladík ale hned sekeru zahodil a najednou stál u mě. Byl to tak rychlý pohyb, že byl vidět jen jako rozmazaná šmouha. Chytil mě za ramena a přitiskl k hrudníku.

Slyšela jsem jeho hlasitý dech, který mi proudil do vlasů, a cítila, jak se jeho hrudník zvedá a potom klesá – jestli od té rvačky nebo běhu, to nedokážu posoudit.

To objetí, ten dech, to tělo – něco mi to připomínalo. Nebo spíše někoho.

„Bello, tolik jsem se o tebe bál!“

Tohle byl ten hlas, který má říkat mé jméno. Protože to on mě tak prvně oslovil, to on ho vlastně vymyslel.

Vzhlédla jsem k němu a podívala se mu zpříma do očí. Bylo mi jedno, že okolo zuří válka. Bylo mi jedno, že okolo mě spousta lidí umíralo. Teď jsme byli jen my dva, nikdo jiný neexistoval. Žádné zvuky kromě našeho dechu jsme neslyšeli. Jen my dva.

Díval se na mě s láskou, přímo mu překypovala z očí. Úplně jsem cítila, jak se jeho láska okolo mě ovinuje jako obrovská liána, tiskne si mě blíž a blíž a já se mu odevzdávám.

„Edwarde,“ vydechla jsem skoro neslyšně. A neočekávaně – jak pro mě, tak pro něj – jsem ho objala kolem krku a políbila ho.

Bylo to úžasné – neexistoval pro to výraz, který by tento pocit dostatečně vystihoval. Tak příjemně omamné to bylo.

Edward ihned zareagoval a do polibku se zapojil. Co na tom, že nesmím políbit žádného muže nebo se s ním objímat. Tohle byl Edward. A ten byl má budoucnost.

Pronikavý skřek roztrhl naši soukromou bublinu a my leknutím nadskočili.

„Rychle,“ objal mě okolo ramen a vedl nás do lesa, kde se předtím ukrývaly ženy se zbraněmi.

Když jsme se skrčili za kmenem stromu, kde nás z druhé strany krylo křoví, ale přesto jsme viděli na tu vřavu na poli, něco mě napadlo.

„Co tady vlastně děláš? Neměl bys tady být!“

„Vadí ti má přítomnost?“ odpověděl mi otázkou.

„Ne,“ vyhrkla jsem rychle – možná až moc rychle, protože se mu na tváři objevil ten úžasný pokřivený úsměv. „Já jen… máš bojovat na druhé straně.“

„Ne,“ řekl a výraz mu trochu ztvrdl. „Nechci bojovat. A kdybych nepřišel až sem, už bys tu nebyla,“ připomněl mi incident, který se udál asi před dvěma minutami a objal mě okolo ramen.

„Neměli bychom jim jít pomoct?“ ptala jsem se.

„A na jako stranu by ses přidala?“

„No…“ nevěděla jsem, co říct. Na jedné straně stály všechny ženy, tak krásné a plné života. Mezi nimi stála i moje matka. A také Edwardova půlka rodiny. Ale na té samé straně stála i Jane – krutá, která s ničím neměla slitování. Jane, která věří, že má vždycky pravdu. A na druhé straně stáli muži, pouhé nicky v porovnání s upírkami. Byli zoufalí a bezmocní, proto vytáhli do boje. Moc dobře nevěděli, co je v bitvě čeká, ale přesto do ní vstoupili. Umírali po desítkách – a kvůli komu? Kvůli Jane, která chtěla obnovit vládu žen. A možná, že mezi těmi muži umírá i můj otec.

Bylo nemožné si vybrat stranu, na které bych bojovala. Prostě to nešlo.

„Vidíš. Nemělo by se vůbec bojovat. Ale teď už to nejde zastavit. Tohle se nemělo nikdy stát – tolik upírů proti obyčejným lidem. Kdo myslíš, že asi vyhraje,“ zachmuřil se a zavrtěl hlavou.

To bylo jasné. Upíři jsou silná stvoření, která se jen tak nevzdávají. Bylo by bláhové myslet si, že zvítězí lidé.

„Pošlete pro posily!“ zakřičela uprostřed bitvy Jane. Tu bych poznala kdykoliv. A ani v bitvě neztratila svůj autoritativní hlas.

Sledovala jsem několik žen, jak se rozběhly do lesa pro pomoc na hrad. Na hradě se schovávalo snad dvě stě žen – možná víc, možná míň – a byly vždy připravené vyrazit do boje. Jestli je přivedou, nebude pochyb o tom, kdo vyhraje.

Ale z lesa se vynořili vlkodlaci a upírky, které si nedávali pozor, hravě zabili. Žádná pomoc už nepřijde. Potom se vydali k zuřící bitvě a hlava nehlava je všechny zabíjeli. Předtím se jen dívali a pozorovali vývoj bitvy, ale teď zasáhli. Ozývaly se šílené výkřiky plné bolesti a utrpení a já s tím nemohla nic dělat. Mohla jsem jen poslouchat, jak křičí a žadoní o milost. Přála jsem si, aby mezi těmi naříkajícími nebyl někdo, koho znám a kdo mi byl blízký.

A pak se ozvalo hlasité zalapání po dechu. Bitva na poli ustala a vlkodlaci se stáhli na okraj pole.

Rychle jsem se postavila, abych viděla, co se stalo. Ale všude stály jen postavy a zakrývaly mi výhled.

„Dostali ji,“ zašeptal Edward a nevěřícně upíral zrak na pole. „Zabili Jane.“

Ohromeně jsem přešla až na okraj lesa. Zabili Jane. Tu Jane, která byla neporazitelná, a všichni se jí báli, ale také ji poslouchali. Zabili tu velkou a mocnou autoritu. Nemožné.

Všechny ženy na poli chvíli stály a nevěděly, co mají dělat. Bez své vůdkyně byly nic.

Muži se rychle ujali iniciativy a vrhali se na upírky, které ještě zůstaly naživu. Ženy se pokoušely dostat se pryč, ale na druhém konci pole je čekali vlkodlaci. Byly v pasti.

Žen pomalu ubývalo. Nemohla jsem se na to dívat. Bylo to tak kruté. Všude se ozývaly výkřiky, jenže tentokrát to byly ženské pronikavé hlasy.

„Edwarde, udělej něco!“ žadonila jsem a zacpávala si uši. Kdybych mohla, z očí by mi kanuly slzy.

„Bello…“ nedořekl, protože jsem se mu vytrhla z objetí a utíkala do středu toho všeho dění.

„BELLO!“ slyšela jsem za sebou zděšený křik Edwarda. Slyšela jsem také, že je mi v patách. Ale nevnímala jsem ho.

„DOST!“ zařvala jsem z plných plic. „Přestaňte!“

Na poli znovu ustal pohyb a všechny oči mě sledovaly. Cítila jsem Edwarda, jak stojí přímo za mnou.

„Nemyslíte, že už toho bylo dost?! Vždyť se podívejte, kolik je mrtvých! Každá strana utrpěla ztráty. Ale jestli to půjde takhle dál, nikdo nepřežije! Přece nechcete zahubit všechny ženy!“

Z roje mužů se vynořil muž se zlatou přilbou a mečem celým od krve.

„Vy nejste ženy! Teď už ne! Jste jen monstra, krutá stvoření, která lační jen a jen po krvi mužů! Správně byste ani neměly existovat!“ zahulákal a ukázal na mě špičkou meče.

To byl Aro. Sulpiciin muž, který má vládnou všem.

„To není pravda! Nemusíme mít vaši krev. Stačí nám krev zvířat,“ vysvětlila jsem mu. Všechny ženy, které ještě žily, zalapaly po dechu.

„Něco takového je nemožné!“

„Jane říkala, že jinou nesmíme!“

„Jiná krev by nás zabila!“

Všude se ozývaly ženské protesty.

„Já jsem pila zvířecí krev a stojím před vámi!“ Všichni se na mě zadívali, neschopni slova. „Nemusíme být monstra. Ty příšery, které tu s vámi bojují, stvořila Jane, kterou jste zabili. To ona nám vštípila do hlavy, že nesmíme jinou krev. To ona řekla, že musíme zabíjet muže. To ona řekla, že budeme vládnout všemu. Asi si říkáte, proč od vás ženy utekly, ale odpověď je jednoduchá – chovali jste se k nim ohavně! Jistě, někteří ne, ale to jsou výjimky. Podřizovali jste si je a museli vám dělat služky. Ale ženy taky mají duši, taky chtějí žít a užívat si jako vy.“

„Osočuješ nás, že se k ženám chováme špatně?!“ výhružně na mě zavrčel Aro.

„Ne, vyloženě špatně ne, ale měli byste s nimi zacházet lépe.“ Aro chtěl něco namítnout, ale já ho umlčela. „Schválně – všechny ženy a dívky, která z vás chce zase žít normálně? Vrátit se ke svému manželovi a dětem? A která chce zase poslouchat, jak je líná a měla by dělat služku?“

Několik žen zvedalo váhavě ruce, ale jakmile uslyšely o služce, hned ruce stáhly.

„Vidíte, nikdo. A teď – kdo chce žít se svým manželem, ale bez nějakého obskakování? Normální život, kde by půl práce odvedl muž a půlku žena?“

Sledovala jsem, jak se do vzduchu zvedají další a další ruce.

„Tak co? Budete nadále chtít ženy za služky a všechny je pozabíjíte? Nebo přijmete kompromis a ženy se k vám vrátí?“

„Ať se ženy vrátí, my si je budeme hýčkat!“ ozval se nějaký muž.

„Přijímáme kompromis, jen se prosím vraťte!“ říkal jiný muž.

„Vraťte se! Vraťte se! Vraťte se!“ ozývalo se ze všech stran. Aro jen tak stál a koukal na všechny muže, kteří skandovali. Pak pohled stočil ke mně.

„Dobrá, ať je po tvém,“ řekl a odhodil meč na zem.

Nevěřícně jsem se porozhlédla po všech upírkách i mužích, kteří se začali hledat mezi ostatními a vyvolávali jména.

Ucítila jsem ruce, které se mi obemkly okolo pasu. „Nechápu to. Jak jsi je mohla přesvědčit?“

„Sama nevím.“ Edward si mě otočil a dlouze políbil – jako by mi vynahrazoval všechen ten čas, který jsme promarnili, když já jsem byla návnada a on musel být u sebe doma.

„Isabello!“ volal nějaký mužský hlas mé jméno. Přerušila jsem polibek a hledala toho, kdo mě volal.

Všimla jsem si, jak se davem hrne jeden muž. Otec!

„Otče!“ vykřikla jsem a vyběhla mu vstříc. Přežil to!

„Isabello!“ přiběhl ke mně a objal mě tak pevně, že jsem přestala dýchat.

„Jsem tak ráda, že žiješ,“ zašeptala jsem a vlepila mu pusu na tvář – sama jsem se tomu divila, co jsem to provedla.

„Edwarde! Bello!“ přiřítila se k nám Alice a za ní v těsném závěsu ostatní členové její rodiny.

„Jsme tu všichni,“ zalykala se radostí Esmé a všechny objímala. Já si ale všimla Ara, jak tam stojí sám a vymanila se z jejich objetí.

„Pane,“ přišla jsem k němu a poklonila se mu. „Děje se něco?“

„Vlkodlaci jsou hodně nervózní. Ale hlavně pořád ještě rozzlobení,“ kývnul hlavou na kraj pole, kde postávali vlci a potichu vrčeli. „Slíbil jsem jim, že můžou všechny příšery zabít, protože jste bez dovolení přišly na jejich půdu.“

„Nevěděly jsme, že je to jejich půda,“ převedla jsem to na pravou míru.

„Ale i tak jsou naštvaní. Ale spíše mi pověz ty, jak to chceš udělat?“

„Co jak chci udělat?“ nechápala jsem.

„Jak chceš dohlédnout na to, aby všechny ty upírky nevysály své manželi.“

A jé. Tak na to jsem nepomyslela.

„No…“

„Myslíš, že je nějaký protilék? Určitě musí být – všechno má svůj protiklad.“

„Obávám se, že u tohohle to nefunguje,“ kroutila jsem hlavou.

„Zatím nevíme, jestli je nějaký protilék. Třeba ho najdeme,“ přidal se ke konverzaci Carlisle.

„Myslíte, že je v podobě květiny nebo nějaké zázračné formule?“ vyptával se Aro.

Nechala jsem ty dva, aby si povídali – toto už sahalo za hranice mého rozumu.

Šla jsem zpátky ke své rodině, když mi oči mimoděk sklouzly dolů pod nohy. Spatřila jsem kamenné tělo, obrácené na břiše s rozhozenými končetinami. Ale hlava chyběla. Ležela trochu dál, ulomená jako kousek kamene ze skály. Okolo ní se povaloval bílý prášek, který byl dříve kus jejího těla. Jane byla definitivně mrtvá.

Podívala jsem se o kousek dál a to, co jsem spatřila, mě přimrazilo na místě.

Dívala jsem se na rozbitou tvář mé matky. Její hnědé vlasy jí spadaly do obličeje a překrývaly tak díru po ulomeném nose. Její tělo leželo stejně jako tělo Jane, jen jí chyběla část nohy.

„Matko,“ vydechla jsem a svezla se na zem vedle ní. Proč musela umřít? Zrovna, když jsme si k sobě po tolika letech našly cestu. To nebylo fér. Zadívala jsem se na její obličej, který byl zkroucený do zlověstné grimasy. Ochraňovala Jane a to se jí vymstilo. Ale padla tam, kde chtěla být – v bitvě po boku své vůdkyně.

„Bello, pojď,“ tahal mě od ní Edward. Ale já nemohla. Vpíjela jsem se očima do těch jejích, které se skelně dívaly na potemnělou oblohu, ale vidět už nic nedokázaly.

Edward mě vzal do náruče a odnášel pryč. Já se ale stále dívala na matku, jak tam leží, mezi ostatními mrtvými. Nedokázala jsem od ní odtrhnout zrak.

Začali chodit muži s pochodněmi a zapalovali mrtvá těla. Jeden muž přišel k mé matce a přiložil k ní hořící tyč. Chytilo jí oblečení a začala hořet. Dívala jsem se na ni, dokud ji celou nepohltily plameny. Z mé matky se stal jenom prach, který se vznáší, když zafouká vítr. A já někdy slyším, jak ke mně promlouvá.

***

Na památku všem ženám i mužům, kteří v bitvě padli, byl vyroben náhrobek, který stál uprostřed pole, na kterém se bojovalo.

Všem mužům i ženám, kteří bojovali zde, na tomto poli, a padli, vzdáváme úctu a myslíme na ně. Byla to těžká bitva, při které padla většina obyvatel, a kdyby nebylo mladé upírky, která rázně zakročila, nezbyl by tu nikdo. Jí patří všechen nás dík.

Od té doby se každých dvanáct lun na pole nosí květiny, nechají se tam půl dne a potom se zapálí – představuje to mrtvá těla žen i mužů, která se potom musela nechat spálit.

Vždy po skončení obřadu se obyvatelé uchýlili do svých vesnic a dívky všude pohazovaly žluté květiny. Samy nosily žluté věnečky na hlavách nebo je měly zapletené ve vlasech. Chodily po vesnici a zpívaly písně o statečných ženách, které se postavily mužům a o dívce se žlutýma očima, která zastavila válku. A muži na tento jediný den převzali celou úlohu žen – myli nádobí, vařili, uklízeli – aby se nezapomnělo, kvůli čemu se vlastně bojovalo.

KateSwan

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi v historii srdce Evropy od KateSwan:

6. klarusha

07.07.2011 [22:42]

Skvělé! Hodně dlouhé, ale to já mám ráda. Emoticon Moc se mi to líbilo.

5. KateSwan

07.07.2011 [17:53]

Kejkel: Je to 33 stránek - takže se také divím, že to někdo vůbec přečte Emoticon .

4. Kejkej

07.07.2011 [13:15]

Tak upřímně - divím se, že jsem to dočetla. Emoticon Jen tak pro zajímavost - kolik stránek to je ve wordu? Příběh byl naprosto dokonalý.

3. Winna

06.07.2011 [13:57]

páni, líbila se mi ta inspirace z pověstí a rozhodně to bylo originální. Tleskám. Emoticon

2. Katulqa

06.07.2011 [10:44]

krása Emoticon

1. LuLuu

05.07.2011 [20:49]

Emoticon

Přidat komentář:

OurStories.cz

Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz

...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!

Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Cullenovi v historii srdce Evropy od KateSwan