Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Cullenovi v historii srdce Evropy od Myfate

05.07.2011 (15:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 9× • zobrazeno 1994×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

V zájmu lidstva zemři

10. květen 1741, Vídeň

Město se utápělo v tichu a černočerné tmě bezměsíčné noci. Většina lidí poklidně oddechovala ve svých nebo cizích postelích.

Hrstka měšťanů, v čele s knězem Petroniem, se opět chystala plnit své poslání. Ze všech koutů města se slezla skupina čítající dvacet lidí. Všichni stáli bez hlesu v jedné zapadlé, odporně páchnoucí uličce, se zhasnutými pochodněmi v rukách a čekali, až ponocný ohlásí jedenáctou hodinu a tím i příchod jejich vůdce. Ti odvážnější si volnou chvíli krátili pohráváním se zbraněmi, jež si nesli s sebou.

Ticho, vznášející se nad přítomnými, houstlo s každou přibývající minutou. Chvíle jeho příchodu se blížila a je všechny sžíral vnitřní neklid. Jejich zrychlený dech a opatrné pohledy dávaly tušit, že věděli, co je čeká a vůbec se jim ta představa nezamlouvala.

Jeden konec uličky náhle zaplavilo žluté světlo pochodně a ozářilo vystrašené obličeje. Nikdo úlekem nedýchal.

„Jdeme,“ zavelel tiše Petronius a pochodeň zvedl výš. Mírná úleva z toho, že je to ten, na nějž čekali, se zračila nyní ve tvářích, které se s nadějí upíraly jeho směrem. Doufali, že si to rozmyslí a řekne jim, aby šli domů.

Jednoho po druhém si všechny před sebou změřil přísným pohledem, aby zjistil, jestli někdo nechybí a zaplašil poslední úvahy nad útěkem.

Byli zde všichni a očekávali od něho pokyny. Aspoň, že tak, pomyslel si. Ještě aby si to na poslední chvíli rozmysleli. Potřeboval tuto práci udělat a věděl, že sám na to nestačí. Proto povolal své věrné ovečky, kterým o nedělích kázal, aby povstali se zbraněmi v rukou a učinili přítrž řádění těch démonů noci.

Volnou rukou ukázal směr a potom se tiše vydal nejkratší cestou ven z města.

Zástup lidí za ním nevydával při chůzi žádné zvuky, protože byli bosi. Díky tomu také včas zaslechli kroky měšťana, jenž byl bohatší a tudíš si mohl boty dovolit.

Při první slabé ozvěně kroků Petronius ztuhl na místě a poslouchal.

Když nabyl přesvědčení, že kroky se skutečně přibližují, posunkem naznačil, aby ostatní zůstali skryti ve stínech, zatímco on sám šel naproti narušiteli jeho plánu.

„Doktore van Swietene, co děláte venku v tak pozdní hodinu?“ Bodrý hlas Petroniův dolehl až k místu, kde se v naprosté tmě krčilo dvacet na smrt vyděšených duší.

„Otec Petronius, jaká náhoda. Také si pro vás poslalo její veličenstvo?“ zeptal se druhý hlas, o poznání uvolněnější a melodičtější.

„Dnes to není její veličenstvo. Bůh mne povolal, abych vykonal jeho poslání,“ odpověděl Petronius hrdě a stejně tak se i cítil. Věděl, že cokoli dnes udělá, bude vykonáno z Boží vůle. Doktorovy oči se v záři pochodně podivně zaleskly, jakoby nesouhlasil s tím, co slyšel. Zároveň více sevřel lékařskou brašnu ve své pravé ruce.

„Ach, tak to vás nebudu déle zdržovat. Ostatně, měl bych pokračovat ve své cestě. Přeji hodně štěstí,“ rozloučil se spěšně a naoko přívětivě lékař Gerhard van Swieten a svižnými kroky zamířil k zámku.

Petronius hleděl na jeho vzdalující se dlouhý plášť a blonďaté, dle jeho mínění až příliš dlouhé, vlasy s nedůvěrou, která se ještě prohloubila ve chvíli, kdy si uvědomil, že ten doktor nemá ani pochodeň, která by mu osvětlovala cestu. A přesto se jeho jisté kroky nesly ulicemi stále slaběji, až jejich ozvěna zanikla úplně.

Otec Petronius dlouze vydechl do nočního ticha a aniž se podíval za sebe na ty chudáky, vyrazil odhodlaným krokem vpřed. Jeho nohsledové šli za ním s odstupem, takže jim světlo pochodně už na cestu nesvítilo. Zakopávali o překážky i jeden o druhého a tiše kleli. Začínal s nimi ztrácet trpělivost.

Sám také pociťoval strach a jakousi nevolnost, ale oba dva pocity zastínila odpovědnost, s níž se chystal dnes v noci pracovat. Na rozdíl od něho, jeho pomocníci drkotali zuby a třásla s nimi zimnice, ač vál pouze vlahý vánek. Věděl, že je to ze strachu a tak se nad nimi slitoval.

Počkal pod hradbami na kraji rozlehlé louky, až ho dojdou, svítil jim na cestu a odříkával modlitby, které ho právě napadaly. Dodal jim trochu odvahy, s níž měli vytáhnout do nadcházejícího boje.

Alespoň těch posledních pár desítek metrů, které museli projít po otevřeném prostranství, jim trochu zpříjemnil a všichni, kromě jedné ze dvou žen, se uklidnili natolik, že byli schopni normálně mluvit.

Petronius se zastavil a věnoval té ženě smutný pohled. Byl si jistý, že je nejslabší z nich, ale až do teď mohl aspoň doufat, že jim bude nějak nápomocná. Nyní už ví, že nebude. Přesto neměl to srdce nechat ji zde.

„Buďte důslední,“ řekl do ticha a jeho slova ještě hodnou chvíli visela ve vzduchu. S táhlým zaskřípěním, které mrazilo až do morku kostí, otevřel bránu k místu, kam se živí dobrovolně neodváží vkročit a pokynul jim, aby postupně vcházeli, zatímco on jim bude u vstupu rozsvěcet pochodně.

...

Gerhard van Swieten byl ze setkání s otcem Petroniem nesvůj. Měl naprosto přesnou představu, kam jde a co se chystá udělat, což mu potvrdila přítomnost těch lidí schovaných ve stínu za Petroniovými zády.

Člověk by si jich opravdu nevšiml. Ale on není člověk, a tak před ním tma neskryje nic a ticho ve skutečnosti žádným tichem není.

Spěchal na zámek, aby jejímu veličenstvu osobně vyložil, co se stalo za uplynulý týden.

Lidskou chůzí došel před menší, dřevěnou bránu pro služebnictvo, aniž by potkal živou duši.

Na druhé straně slyšel oddechovat strážného. Zaklepáním ho probudil a slíbil mu, že když ho pustí do zámku, neřekne nikomu, že ve službě tloukl špačky.

Na chodbách se pečlivě ujišťoval, že ho nikdo nevidí a tiše se plížil tmou do své komnaty, odkud bude moci i v tuto noční hodinu navštívit její veličenstvo.

Byl si jist, že trápení jí nedají spát.

…

Mladá žena stála pouze v korzetu, spodní sukni a plášti na rozlehlé terase, kterou měla spojenou velkými dvoukřídlými dveřmi se svými komnatami. Lehký letní vánek jí cuchal dlouhé, rozpuštěné vlasy, které přes den musí nosit spletené do komplikovaných účesů, jak se na dámu v jejím postavení sluší, a tak si tento vzácný okamžik snažila užít, jak jen jí to její ustaraná mysl dovolovala.

Ponocný kdesi ve městě pod ní právě ohlašoval jedenáctou hodinu.

Ohlédla se za sebe, kde v tmavých komnatách na velké posteli odpočívalo jeho veličenstvo František Štěpán Lotrinský.

Dnes večer přišel do jejího lože, aby spolu strávili noc, ale protože byl až příliš posilněn vínem, velmi brzy usnul. Mohla svému muži pouze tiše závidět jeho spánek, protože ona nevěřila, že by se v ovíněném stavu byla schopna chovat dle etikety. Proto byla střízlivá jako vždy a její mysl neustále zaměstnávaly obavy o její vojsko a hlavně o zemi, jež je zžírána zevnitř neviditelnou nákazou, horší než mor a šířící se rychleji než požár.

Byla si jistá, že války s jejími sousedy jsou už téměř prohrané, ale přesto ještě mnoho lidí zemře, protože zdaleka nejsou u konce. To ji ovšem netrápilo tolik, jako město rozprostírající se pod ní. Žilo si vlastním životem a zvláště v noci dokázalo být velmi kruté. Ani mrtví zde nedošli klidu.

Dívala se do kraje, jež halila tma do svého neproniknutelného závoje a vše se zdálo poklidné. To bylo ovšem opravdu jenom zdání. Věděla, že ačkoli nyní všude panuje ticho a vypadá to, jakoby všichni spali, není tomu tak. Ona je jen nemůže vidět ani slyšet, protože se plíží nocí jako zloději či vrazi. Přesto kdesi dole jsou a čekají na znamení.

Bude to hrozná podívaná, která začne s ohlášením půlnoci.

Z úvah ji vytrhly kroky, které k ní směřovaly. Ten, na nějž čeká, právě dorazil.

„Vaše veličenstvo, opět si nedopřáváte dostatek spánku,“ řekl starostlivý hlas.

„Sám dobře víte, že od té doby, co můj lid zachvátila ta hysterie, nejsem schopna spát tak, jak bych potřebovala. Cítím odpovědnost za svou zemi, za svůj lid, za náš domov,“ odpověděla sklíčeně, vědoma si pravdivosti svých slov. Na jejích bedrech leží odpovědnost za vše, co se dnes odehraje. Každý další den jí přidával vrásky ve tváři a šediny do vlasů.

„Když se utrápíte, nebudete jim nápomocná nijak.“ Měl pravdu, to musela uznat.

„Jsem zoufalá, Gerharde. Co byste na mém místě dělal vy? Mnoho jste již zažil, poraďte mi.“

„Jsem si jist, že znám pouze jedno řešení, jenž vy neschvalujete. Proto bych chtěl požádat o vaše svolení a neodpovědět,“ řekl diplomaticky, čímž uzavřel toto téma.

„Dobrá tedy. Řekněte mi, prosím, jak dopadla vaše cesta?“ zeptala se, aby alespoň částečně rozptýlila svou mysl. Na malou chvilku.

„Hraběnka Eleonora Amalie von Schwarzenberg, jež skonala pátého května tohoto roku, zemřela na nemoc nepříliš obvyklou, přesto přirozenou. Pitva mne přesvědčila o tom, že se o hrozbu nejedná. Vy byste to měla vědět nejlépe, když znáte pravdu,“ odpověděl věcně a při posledních slovech se lokty opřel o umně zdobenou kamennou zídku, která sloužila jako zábradlí a zahleděl se do stínů pod nimi.

Jasně si uvědomoval, že vedle něho stojí jediný člověk, který zná pravdu o něm i o té zvrácenosti, která se šíří mezi lidem. Oba jsou si vědomi její bezúčelnosti.

„Zažádal jste o vysokou částku, jak jsem vám radila?“ zeptala se, aby jeho myšlenky odvedla jinam.

„Ano,“ vydechl téměř neslyšně s úlevou, že alespoň něco udělal dobře, ačkoli s tím vnitřně nesouhlasil.

„Vím, že vás to trápí, ale kdybyste upadl v podezření, již nikdy byste nezachránil jediný lidský život.“ Ano, věděla o něm naprosto vše. Proti tomuto argumentu nemohl nic namítat.

„Má paní, dozajista víte, že jste velmi moudrá žena. Řídil jsem se vašimi radami a řekl si o peníze, které nepotřebuji, abych neupadl ve spravedlivé podezření,“ odpověděl a bylo mu jasné, že z jeho hlasu čiší poraženecký tón.

„Vy víte, že vás potřebuji a také víte, že vaše tajemství je u mne v bezpečí. Do závěti jsem dala již zanést, aby po mé smrti připadly mé zápisky vám,“ odpověděla a považovala to za samozřejmost. On je jediný, kdo jí může pomoci ukončit mnoho bojů na vlastní půdě. Že mu jako poděkování odkáže své deníky, v nichž je celý její život, je pouze malá odměna za to, co pro ni udělal a dozajista v budoucnu ještě udělá.

„Jste laskava, má paní. Snad bych vám měl vypovědět o zbytku mé cesty.“

„Povídejte,“ vyhrkla natěšeně, téměř ho nenechala domluvit. Potřebovala vědět, co se stalo, když byl mimo její zámek.

„Po hraběnčině pitvě, jež proběhla v den skonání, jsme s dalšími lékaři přečetli závěť a společně se postarali o to, aby její poslední vůle byla naplněna. Vše se nám vydařilo, pouze její syn nepotvrdil účast na pohřbu, ani nepřijel. Rakev byla pro jistotu nastálo upevněna v zemi a přikryta největším náhrobním kamenem, jaký jsem za celý svůj dosavadní život viděl. Je pohřbena dle svého přání v Českém Krumlově. Neshody s místními měšťany jsem vyřešil obětováním části peněz, jež jsem dostal zde ve Vídni za pitvu.“ Chtěl ještě říci, jak si musel hrát na člověka, protože ve společnosti dalších lékařů byl několik dní, ale pozornost jich obou upoutaly ohně, jež se rozhořely na louce nedaleko hřbitova.

Je to tady, pomysleli si oba ve stejný okamžik a jejich pohledy utkvěly na místech, která se tak jasně rozzářila.

Církev vzala do rukou otěže spravedlnosti a nyní rozdmýchala ohně nenávisti, jež měly spolykat její nepřátele.

Tři obrovská ohniska osvětlovala hrůznou scénu, na níž se odehrávalo to nejodpornější představení, jaké kdy svět viděl.

Rakve právě vykopaných nebožtíků ležely na krajích osvětlených kruhů a vytvářely jakousi morbidní ohradu, uvnitř níž právě skupina lidí neskutečně ohavným způsobem nakládala se svými zemřelými.

Atmosféru, z níž běhal mráz po zádech i tak životem ošlehaným lidem jako byli Gerhard van Swieten a Marie Terezie Habsburská, dokresloval ještě ponocný, jenž ohlašoval právě míjející půlnoc.

Ačkoli by od tohoto pekla na zemi rádi odtrhli zrak, nemohli. V ohních bylo něco, co poutalo jejich pozornost a tak tento nepopsatelný a hrůzu nahánějící výjev sledovali až do úplného konce. Občas se ozval slabý výkřik, který se nesl nad celým městem, až k uším dvou hypnotizovaných přihlížejících na terase zámku.

Když už byla všechna mrtvá těla probodena kůly, spálena, setnuta či jejich končetiny zatíženy velkými, plochými kameny a znovu pohřbena, lidé se shlukli vprostřed mezi dohasínajícími ohni a ve dvojstupu odcházeli směrem k městu.

Všude zavládlo mrtvolné ticho a pouze vysoko stoupající kouř z dohasínajících ohňů byl připomínkou nedávné události.

Slabý proužek oblohy nad horizontem na východě se pomalu ale jistě zbarvoval do světlejších odstínů modři, které se pozvolna začaly šířit po celém nebi až k západu. Přicházel nový den.

„Potkal jsem je, když jsem šel za vámi,“ řekl do ticha Gerhard van Swieten a jeho myslí opět proběhly vzpomínky na odhodlaného otce Petronia, který věřil, že jedná v zájmu vyššího dobra.

Když neodpovídala, podíval se na ni. Stála naprosto bez hnutí, lokty opřené o zídku, dlaně křečovitě sevřené v pěst, oči doširoka otevřené. Dýchala velmi mělce. Byla v šoku.

„Vaše veličenstvo, pojďte se, prosím, posadit,“ mluvil na ni pomalu, doufaje, že se pohne. Až jeho ledový dotek ji probral z toho zvláštního stavu. Beze slova se jím nechala odvést ke křeslu, které stálo kdesi za jejími zády. Pohodlně se usadila a vzhlédla ke svému lékaři. Na okamžik vypadala jako žena, která už by měla mít vnoučata a ne mladá dáma, která se za dva dny chystá slavit své čtyřiadvacáté narozeniny.

„Omlouvám se, Gerharde, necítím se příliš dobře. Gerhard. Proč jen jsem vám dala tak hloupé jméno,“ posteskla si. Chvilku přemýšlel, co by měl odpovědět, protože před několika týdny se on ptal sám sebe na to samé. Nakonec se rozhodl zvolit diplomatickou odpověď, takže jí zopakoval argumenty, kterými ho přemluvila, aby převzal právě toto jméno. Byl to jediný možný způsob, jak mohl nadále provozovat svou oblíbenou činnost.

„Je to jméno vznešené, šlechtického původu a vybrala jste ho proto, že v této zemi není obvyklé. Pamatujte, že nemám žádné příbuzné. Vaše volba byla výborná, ačkoli mi nějakou dobu trvalo si zvyknout. Ale kdybych používal své jméno, jistojistě bych se nemohl skrýt na vašem dvoře před zraky všech. Carlisle Cullen byl proslulým lékařem vašeho děda, císaře Leopolda. Bylo by nanejvýš podezřelé, kdyby toto jméno bylo slýcháno i na vašem dvoře v jakékoli souvislosti,“ odpověděl opatrně a doufal, že jí to bude stačit.

„Jako vždy máte pravdu. Zapomínám, že nejste tak mladý, jak vypadáte.“ Svá slova doprovodila lehkým, upřímným úsměvem, který ji rázem omladil o pět let.

„Obávám se, že jsem zde jedním z nejstarších, ač to tak nevypadá,“ potvrdil její slova lékař a ihned nato si přiložil prst na ústa. Slyšel z města přicházet dva sloužící, kteří měli již hodně vypito, takže jejich kroky, ačkoli se navzájem podpírali, byly vrávoravé. Ten starší navíc mluvil až příliš nahlas, takže na terase bylo zřetelně slyšet každé jeho slovo.

„Ti řikám, že to je von. Dyk sem ho viděl u jejího děda. Šak víš, že sem tam sloužil,“ soukal ze sebe pomalu starší muž, zatímco se jeho syn snažil udržet ho na nohou. „Tehdá měl takový divný méno, snad Carl, nebo Carlson? Hlava moje děravá...“ Chvíli se zamýšlel. „No jasně, Carlisle se menoval. Jak dál nevim, ale jak řikám, stejný vlasy, stejný voči, porád ten stejnej vohoz. Kdo jinej by to byl, než ten samej doktor?“

Jeho syn si jenom povzdechl. Nebyl opilý tolik, jako jeho otec a už střízlivěl, takže jeho názory bral s rezervou. Sám ho znal nejlépe a byl si vědom faktu, že už mu paměť neslouží, jak by měla. Je starý a špatně vidí, takže předpokládal, že viděl pouze někoho, kdo mu toho lékaře vzdáleně připomněl a jeho mysl si ten obrázek dotvořila a přesvědčila ho, že i po téměř čtyřiceti letech je ten člověk stále stejný. Tiše se té naprosto absurdní představě zasmál, protože mu bylo jasné, že něco takového prostě není možné. Byl si jistý, že lékař Leopolda prvního již nežije, protože v době jeho smrti mu bylo už více než třicet let. Bez dalšího mluvení zmizel i se svým otcem v jednom domě kousek od brány pro služebnictvo.

„Ač se mi nelíbilo, co říkal, jsem velmi potěšen, že ještě zbylo alespoň několik málo měšťanů, kteří nepodlehli zbytečné hysterii kolem neexistujícího vampirismu,“ okomentoval výstup, který právě viděli z terasy.

„Ráda bych věřila, že máte pravdu, ale jsem si jistá, že nejste jediný svého druhu na světě. Naopak se obávám, že jste jediný, kdo chce lidem pomáhat. Ostatní nás považují pouze za potravu,“ odpověděla s nepřeslechnutelnou stopou obavy v hlase.

„Vy víte, jak to funguje a já vám mohu zaručit, že žádný... upír... se ve Vídni nevyskytuje,“ řekl tiše, aby ho slyšela jen ona. Mírné zaváhání na slově „upír“ dodalo jeho proslovu na dramatičnosti. Je v jeho zájmu, aby tato skutečnost zůstala utajena před světem, proto si musí dávat velký pozor, kde a s kým o tom mluví...

13. květen 1741, Vídeň

Oslavy na počest čtyřiadvacátých narozenin Marie Terezie Habsburské trvaly půl dne a již bylo zřejmé, že s večerem neskončí. Víno teklo proudem a z kuchyně v pravidelných intervalech nosili různé pokrmy, jejichž názvy hosté mnohdy ani neznali. K tanci hrála velmi pečlivě vybraná skupina nejlepších hudebníků ve Vídni a zdálo se, že se všichni výborně baví.

Pouze oslavenkyně byla duchem nepřítomna. Opětovala pozdravy, děkovala za gratulace a dary a všem věnovala úsměvy. Ovšem usmívala se pouze její ústa, oči zůstávaly podivně nepřítomné, zahleděné kamsi do dáli. Všichni to považovali za celkem běžný jev, protože bylo známo, že má mnoho starostí nejen se správou svých zemí a válčícími sousedy, ale také s dvěma malými dětmi. Skutečnost byla však jiná.

Vzpomínala na noční návštěvu Gerharda van Swietena a dohodu, jež té nezapomenutelné noci uzavřeli. Společně slíbili všem, za něž nese odpovědnost, ukončit to bláznovství, aby v jejích zemích mohli lidé v noci poklidně spát a zemřelí měli klid na věčný odpočinek. Oba tušili, že to nebude jednoduché, proto se rozhodli začít raději ihned. Jako přízračné znamení shůry, schvalující jejich úmluvu, se nad východním horizontem v okamžiku jejich slibu objevil malý srpek slunce a věnoval jim své první ranní paprsky jako poděkování.

Nyní byl Gerhard v Čechách a projížděl celým krajem, aby zjistil, jak vážná situace panuje na tomto území. Než odjel, nechal pro ni sice zavolat jiného výborného lékaře, ten ovšem nebyl tak společenský a vždy si pouze odbyl své povinnosti a zmizel dříve, než mu stihla alespoň poděkovat. Chyběly jí jejich rozhovory a jeho rady.

Svou mysl neustále zaměstnávala vzpomínkami na lékaře a přítele v jedné osobě. Jejich neobvyklé první setkání měla i nyní živě v paměti. Před více než třemi lety si u ní objednal audienci a potom přišel s dopisem od jejího mrtvého děda Leopolda, v němž stálo, že ho posílá a aby ho ve vlastním zájmu nechala na dvoře jako svého lékaře. Napsal o něm, že je velmi schopný, jiný než ostatní a na svůj věk velmi zkušený a kdyby potřebovala pomoci s čímkoli, může za ním přijít.

Už ten dopis byl sám o sobě zvláštní, ale ještě podivnější byla Leopoldova doporučení. Chtěl, aby nejpozději každých deset let vyměnila najednou celé služebnictvo a aby dávala velký pozor na to, aby měl okna své komnaty umístěná tak, aby do ní šlo co nejméně světla. Nejvíce ji zaujalo dědovo poslední přání, kdy ji pověřil, aby mu vybrala nové jméno. Ještě dnes jí ztěžkla hlava při vzpomínce, kolik jí stálo úsilí, než vymyslela to správné.

Vše, co stálo v dopise samozřejmě splnila. Ale až jednoho letního dne, před necelými dvěma lety, zjistila pravdu o svém lékaři. Díky tomu konečně pochopila Leopoldova slova o něm i jeho přání. Vše bylo nyní nad slunce jasné a ona se rozhodla vzít si jeho tajemství do hrobu. Byla odhodlána s nikým o tom nemluvit a všechna zrnka podezření zadupat do země ještě dříve, než vyklíčí v nedůvěru.

Ona sama na Gerhardu van Swietenovi pozorovala jisté odlišnosti již mnohem dříve, ale odvážila se s ním o tom mluvit až ten den. Ptala se ho, proč je jeho dotyk neustále tak chladný, proč se schovává před sluncem, proč téměř nejí, proč má tak neobvyklou barvu očí a kde za tak krátkou dobu nasbíral tolik zkušeností.

Pochopil, že něco tuší, a tak se rozhodl jít s pravdou ven. Tehdy jí řekl, že je chladný proto, že je už prakticky po smrti. Slunce mu neublíží, ale nesmí se na něm veřejně ukazovat, protože by se prozradil. Nejí proto, že lidské jídlo pro něho nemá žádnou výživnou hodnotu. Barva očí se mu mění podle toho, jak je sytý a zkušenosti sbírá už téměř celé století. A po tom všem, co jí řekl, ji zavázal přísahou, že to nikdy neřekne živé duši.

Zůstala na něho oněměle zírat a přemýšlela, co je zač.

Nikdy by ji nenapadlo, že tento mladý, příjemný, pohledný a vzdělaný muž může být ve skutečnosti jedním z těch, na něž pořádají hony lidé v jejích zemích.

„Vaše veličenstvo, smím vás požádat o tanec?“ zeptal se její choť a tím ji vytrhl ze vzpomínání. Věnovala mu jeden ze svých úsměvů a nechala se od něho dovést doprostřed tanečního parketu.

Její tělo samo vykonávalo s naprostou přesností a obdivuhodnou grácií pohyby, jimž se učila mnoho let, zatímco její mysl byla zatoulána kdesi v Čechách. Zajímalo ji, co právě nyní dělá. Jestli se stíhá krmit a být přitom nenápadný, když nemá nikoho, kdo by ho kryl. A kdy už jí konečně napíše, jak se věci mají, aby mohla začít plánovat.

Po několika tancích se manželovi i ostatním omluvila, že je velmi unavená a jde si dopřát odpočinku. Popřála společnosti příjemný zbytek večera a za úklony všech přítomných se za ní zavřely dveře velkého sálu.

Cestou do svých komnat se šla ještě podívat na děti, které poslední týden vídala pouze na kratičké chvilky během dne. Bylo jí líto, že na ně nemá více času a doufala, že až budou větší, pochopí to.

Potichu otevřela dveře do jejich komnat a přistoupila k první postýlce.

Marie Anna, jež v říjnu oslaví své třetí narozeniny, klidně oddechovala, zlaté vlásky rozhozené po polštáři jako svatozář. Zřejmě se jí zdál nějaký sen, protože občas se její drobné rtíky bezhlesně pohnuly.

Ve vedlejší komnatě právě chůva ukládala ke spánku jejího přesně dvouměsíčního synka Josefa.

Obě děti si s láskou prohlížela. Snažila si zapamatovat každý detail, protože věděla, že až je uvidí příště, budou oba vypadat jinak.

„Omlouvám se, že na vás nemám tolik času, kolik bych chtěla a kolik si zasloužíte, andílci moji. Věřte však, že se vám svou nepřítomnost budu snažit vynahradit alespoň bratry a sestrami, abyste si měli s kým hrát a zajistím vám dobrou budoucnost,“ dala i jim svůj slib. Na oplátku od nich bude vyžadovat naprostou poslušnost a zájem o vzdělávání ve všech oblastech. Byla rozhodnuta mít vychované děti, které si budou vědět rady v každé situaci.

Její přesvědčení, že tento slib nebude těžké splnit, u ní po velmi dlouhé době vyvolalo dobrou náladu, s níž se odebrala do svých komnat, kde se nechala svléknout a po krátké modlitbě ulehla na lože. Usnula téměř ihned.

6. říjen 1742, Čechy

Slunce se skrylo za mraky a s přicházejícím soumrakem začaly z tmavé oblohy padat první kapky deště.

Drožka tažená statným vraníkem zastavila před zájezdním hostincem na kraji Českého Krumlova. Kočí upevnil opratě a seskočil, aby otevřel dvířka.

Postava, zahalená v plášti od hlavy až k patě, vylezla a následována sluhou rozvážným krokem došla až ke dveřím hostince, kde shodila kápi. Delší, blonďaté vlasy toho muže zavlály kolem jeho hlavy, když se otočil, aby dal znamení kočímu, že může odjet. Ačkoli se necítil unavený, musel to alespoň předstírat, protože už byl večer a on měl za sebou dlouho cestu.

U hostinského objednal večeři pro sebe, sluhu i kočího a nechal se odvést do pokoje, v němž bude trávit příštích sedm dní. Po nocích bude chodit tmou a hledat důkazy vampirismu v blízkých i vzdálených obcích tak, aby nebyl viděn.

Už více než rok cestuje Gerhard van Swieten po zemích, jež náleží Marii Terezii Habsburské a sleduje, jak se vyvíjí hysterie kolem vampirismu. Za úspěch považoval fakt, že se lidé nikde nechovali hůře, než v samotném srdci říše – ve Vídni. To ho uklidňovalo natolik, že obava z opravdového nebezpečí, které pro lidi představují skuteční upíři, nepůsobila tak silně, jako když opouštěl Vídeň. Dokonce se již začínal radovat z toho, že žádné nebezpečí nehrozí, protože na  upíra za celou dobu nenarazil.

Dnes plánoval poslední noční výpravu a poté se chtěl vrátit zpět do Vídně, aby osobně podal hlášení jejímu veličenstvu. On sám považoval již svůj úkol za splněný a, jak sliboval v dopisech, až se vrátí, sepíše zprávu, na jejímž základě ona bude moci všechny protiupírské praktiky zakázat výnosem s okamžitou platností.

Právě se nacházel na venkově, poblíž jedné větší vesnice, která měla hřbitov hluboko v lese. Lidé tam chodili pouze ve dne a to jen v případě, kdy opravdu museli.

Alespoň to se dozvěděl od obyvatel z vesnice. Nebyl si jistý, zda jim může důvěřovat, protože jejich chování, zatímco jim pokládal otázky, bylo nanejvýš podezřelé. Tázaní se ošívali, častovali se kradmými pohledy a kvapně si navzájem skákali do řeči. Některým se dokonce klepaly ruce. Ať mu řekli, co chtěli, nedokázali u něho vzbudit patřičnou důvěru. Proto se rozhodl v noci vyplížit oknem ze svého pokoje v hostinci a sám se přesvědčit, jaká je skutečnost.

Třebaže byla tma a na cestu mu nesvítil ani měsíc, hřbitov našel bez problému. Zel prázdnotou a všude vládl klid a mír. To se zdálo jako dobré znamení. Dokud z velké dálky nezaslechl cosi, co identifikoval jako zvuky boje. Zbystřené upíří smysly mu ihned napověděly, odkud se zvuky ozývají a jak se tam dostane.

Doběhl na místo, které bylo vzdáleno odhadem pět kilometrů od vesnice. Na lesní mýtině leželo na zemi dvanáct lidí. Někteří sténali a snažili se odplazit co nejdále, jiní jen vyděšeně zírali na výjev přímo uprostřed, jež matně osvětlovala záře z několika pochodní, jejichž plameny vydržely pád na zem. Pouze jediný člověk se choval jinak.

Mladý muž ležel na zemi jako ostatní, ale se zájmem si prohlížel ženu, která je napadla.

Stála uprostřed mýtiny, zlověstná krása z ní sálala do okolí. V široké úsměvu se jí zaleskly bělostné zuby, když se s potěšením kochala svým dílem, svíraje třesoucího se nebožáka oběma rukama, aby neupadl. Popelavě šedý plášť jí splýval od ramen až na zem a kolem krku měla těžký zlatý řetěz, na němž visel zřejmě znak jejího rodu.

Havraní vlasy měla velmi dlouhé a lehce rozcuchané, přesto působila křehkým dojmem. Pro náhodného kolemjdoucího by bylo velmi snadné uvěřit, že to, co zde řádilo, bylo nějaké zvíře, jež ji nechalo z neznámého důvodu na pokoji, na rozdíl od ostatních.

Jen zasvěcení věděli, že to byla ona. Predátor s lidskou tváři. Monstrum, jež vraždí již sedm století a není k zastavení, protože jediný, kdo by jí v tom mohl zabránit, páchá snad ještě horší činy než ona.

Doktor van Swieten se velmi opatrně kradl ve stínech podél mýtiny, aby mohl obhlédnout situaci a zkontrolovat stav zraněných pro případ, že jim bude schopný pomoci. Jedinou překážku představovala vysoká, tmavovlasá upírka uprostřed, která právě za ušidrásajícího křiku své oběti pila krev ze třináctého člověka na mýtině. Tiskla ho k sobě velmi silně. Během krátkého okamžiku se ozvalo hned několikeré zapraskání kostí. Potom ten nebožák, naštěští pro něho, ztratil vědomí a les utichl.

Stopy boje okolo mýtiny naznačovaly, že ta žena si počínala jako pravý zabiják. Přepadla skupinku lidí někde poblíž civilizace a odtáhla je doprostřed lesa, kde je nikdo neuslyší, ani sem nezabloudí. Tady všechny zranila tak, aby nemohli utéct, ale nevykrváceli a postupně z nich začala vysávat život.

Nejhlubší instinkt každého z nich jim radil, aby utekli, třebaže ze začátku nevěděli, co je zač.

Nyní jim vědění již nebylo nic platné. Van Swieten děkoval v duchu žízni té upírky za to, že ji rozptýlila natolik, že jeho přítomnost nezaznamenala. Jeho zjištění už ovšem tak pozitivní nebyla. Všichni lidé měli rozdrcené holeně, kotníky nebo kolena, aby nemohli utéct a někteří zpřelámaná žebra a ruce, jak se snažili bránit.

Chtěl jim pomoci, ale věděl, že je příliš slabý, než aby bojoval s upírkou, která se právě nakrmila z člověka. To byla jediná nevýhoda jeho způsobu stravování. Nemohl se postavit upíru s karmínovýma očima a přežít.

Pozorováním z ústraní se snažil zjistit o ní víc, aby ji později mohl najít. Co s ní chce udělat, to zatím ještě netušil. Přesto cítil, že to takhle nemůže nechat. Nesmí dovolit, aby bylo lidem nadále tak krutě a zbytečně ubližováno.

…

Dvanáct srdcí již utichlo. Třínácté klidně tlouklo v hrudi mladého muže, na němž spočinul zrak krásné a smrtonosné upíří ženy. Věděl, že za několik okamžiků zemře a není ochoten udělat nic, aby tomu zabránil. Miloval zkazky o upírech, možná právě proto, že byly tak kruté, krvavé a brutální. Ovšem realita vypadala naprosto odlišně. Když mu v mládí jeho rodiče vyprávěli o krásných ženách s divokýma očima, které dokázaly jediným pohledem člověka přimět ke smilstvu, bedlivě poslouchal a po nocích snil o tom, že jednou nějakou takovou ženu potká a ona mu ukáže krásy života, než ho o něj připraví. V dospělosti, kdy musel sloužit svému krutému pánu, se celou svou myslí po večerech upínal k těmto představám a doufal, že se jednoho dne stanou skutečností.

Dnes v noci se mu jeho sny téměř vyplnily. Zažil už tolik bolesti, že zpřelámané hnáty ani nevnímal. Přesto neměl chuť s ní dělat to, co ve svých snech. Přál si pouze, aby to rychle skončila a darovala mu svobodu, o níž ho rodiče a později jeho pán po celý život připravovali.

„Nebojíš se mě,“ konstatovala potěšeně upírka s pohledem zabodnutým do jeho tváře. „To je dobře. Velmi dobře. Mám pro tebe lepší budoucnost než v náruči smrti. Co bys řekl, kdybych ti darovala nový život? Takový, který se ti bude líbit natolik, že budeš chtít mít celou věčnost, abys ho mohl žít.“

Muž naprázdno polkl a potom horlivě přikývl. Neměl sice představu, co to obnáší, ale byl si jistý, že cokoliv bude lepší, než jeho dosavadní život.

„Beru to jako souhlas. Jak zní tvé jméno?“ řekla a nepřestávala se přibližovat pomalou, ladnou chůzí.

„Eleazar.“

7. březen 1743, Praha

Smělé město Praha, jež by svou okázalou nádherou mohlo důstojně konkurovat Vídni, přivítalo vyhlášeného lékaře s otevřenou náručí. Povolaní lidé mu ukázali město z okénka kočáru a poté ho uvedli bez ptaní do komnat její výsosti, kde ho zanechali o samotě.

Zatímco čekal, až Marie Terezie přijde, vrátil se k oné noci, kdy vůbec poprvé od svého stvoření viděl, jak se krmí opravdový upír.

Vzpomínal na toho muže, jehož si upírka nechala na závěr a byl velmi překvapen, že se rozhodla učinit ho nesmrtelným. Hlodal v něm pocit, že ti ostatní nemuseli zemřít, kdyby ho potkala samotného.

Ještě více ho ovšem vyvedlo z míry to, co udělala poté, co jí řekl své jméno. Nezvedla ho na nohy jako všechny ostatní, ale sedla si na zem, kolem sebe rozprostřela svůj popelavě šedý plášť a vzala muže do náruče. Řekla, že jmenuje Renata a že ho odvede tam, kde pozná skutečné vládce světa. Zajímala se o jeho přízvuk a byla potěšena tím, že pochází ze Španělska a sem byl poslán, aby sloužil nějakému příbuznému, jemuž rodiče byli zavázáni, a tak jejich syn přišel splatit jejich dluh. Netrvalo dlouho a muž vyčerpáním usnul.

„Vím o tobě už od chvíle, kdy jsi mne poprvé spatřil,“ promluvila směrem k doktoru van Swietenovi. Chtěl namítnout, že to tak rozhodně nevypadalo, ale namísto toho jen vyšel ze stínu stromů a zpříma jí opětoval pohled. Neměl ponětí, zda se i mezi upíry dodržuje společenská etiketa – dle její mluvy zřejme ne –, ale v této situaci se rozhodl zachovat tak, jak mu radil jakýsi vnitřní pocit – snažil se vypadat silnější a neohroženější, než si ve skutečnosti připadal.

„Ach, jistě. Jsi to ty,“ pokračovala ve svém monologu, aniž z něho spustila zrak. „Zlatooký Carlisle Cullen, stvořen v Anglii. Ten, jež žije století, aniž by zavraždil člověka a ještě té chásce pomáhá. Jsi něco jako legenda na našem dvoře. Sama jsem za uplynulých sedmset let své existence nikoho podobného nepotkala. Prozraď mi pohnutky, které tě k tomu vedou.“

„Všichni jsme tak začínali, a i když jsou lidé vývojově pod námi, každý má právo na život,“ odpověděl a lehkým pohybem ruky strhl její pozornost k muži v její náruči. „Proč je on tak zvláštní, že ho chceš?“

„Já jsem pouhý posel. Můj pán ho chce. Sám ho přemění. A mně se dostalo té cti, že ho smím dopravit do Itálie.“ Zbožná úcta v jejím hlase byla nepřeslechnutelná.

„Kdo je tvůj pán?“ Ta otázka byla na místě. V té době se nestávalo, že by měl jakýkoli pán tak loajální a důvěryhodné sloužící, že by je mohl samotné posílat na dlouhé trasy s vědomím, že se vrátí.

„Je to vládce upířího světa. Jeden ze tří. Jeho jméno zní Aro Volturi a ty ho také zajímáš. Nenutím tě k tomu, přesto bych uvítala, pokud bys mne doprovodil.“

„Omlouvám se, ale mám zde své poslání. Přesto, pokud tvé pozvání bude trvat i poté, co se naše cesty rozejdou, rád ho přijmu později,“ odpověděl se zdvořilou úklonou.

„Dokonči, co musíš, my na tebe počkáme, jak dlouho bude třeba,“ odpověděla a nadále mu již nevěnovala pozornost. Pochopil, že se tímto s ním rozloučila a nastal čas jít. Raději nechtěl vidět víc, než byl nucen...

Ačkoli se nacházel v komnatách její výsosti, znovu pocítil tu zvláštní touhu zavítat do města jménem Volterra a pokusit se přesvědčit ty takzvané vládce, aby přestali zabíjet lidi. Jestliže je Renata natolik krutá, že mrtvá těla roztrhá a spálí nebo zahrabe, aby je nikdo nenašel, co potom dělají ti ostatní. V jednu chvíli přemýšlel, jestli si z něho Renata pouze netropí žerty, protože jaktěživ o někom takovém neslyšel. A pokud jim byl skutečně podřízen, tak by to vědět měl...

„Gerharde, omlouvám se za své zpoždění. Dopisy pro chůvy mých potomků zabraly více času, než jsem očekávala,“ přerušila svými slovy jeho vzpomínání její výsost Marie Terezie, té doby čerstvě korunovaná královna zemí českých.

„Neomlouvejte se, vaše výsosti,“ odpověděl s hlubokou úklonou a už si v mysli probíral, co vše jí řekne a co naopak vynechá z obav nejen o její bezpečí, ale i duševní zdraví.

„V dopisech, které jsem od vás obdržela během vašich cest, jste psal, že nejhorší, co jste viděl, se odehrálo ve Vídni. Jsem vděčna, že se lidé nechovali hůře. Přesto trvám na tom, že mezi prvními mými výnosy, které zavedu jako královna, bude zákaz používání protiupírských praktik na nebožtících po celém Rakousku-Uhersku. S tím souvisí i výnos o vzdělávání, aby se nic podobného již neopakovalo. Byl jste dlouho pryč a mnoho věcí se událo za vaší nepřítomnosti. Ale o tom jsem vás informovala v dopisech, jež vám jistě přišly. Úkol, jež jsem vám zadala jste splnil nad má očekávání. Proto nyní vyslyším vaše přání.“ Zatímco mluvila, přešla k oknu a postavila se zády do místnosti. Pohled z okna nabízel neobvyklý a přeskrásný výhled na Prahu.

„Ano, mám napsanou zprávu, na jejímž základě můžete výnos vydat. Pokud byste měla zájem o přečtení, vzal jsem ji s sebou,“ odpověděl a stojíc stále strnule na místě, díval se ven z vedlejšího okna. Přesto byl připraven, že ho požádá o ten dokument a pošle ho pryč.

„Buďte tak laskav a přečtěte mi ho.“ Její hlas zněl unaveně a jistě se tak i cítila. Na jejích bedrech spočívala velká odpovědnost a ona si toho byla vědoma.

Van Swieten sáhl do záhybu svého kabátu a vytáhl bílou, nezapečetěnou obálku. Rozložil ji a začal tiše číst. Jeho slova se nesla tichými komnatami a přinášela úlevu ztrápené duši její výsosti.

„Já, doktor Gerhard van Swieten, jsem z pověření jejího veličenstva Marie Terezie Habsburské osobně prováděl šetření na mnoha místech Rakouska-Uherska po dobu téměř dvou let. Viděl jsem mnohé a mluvil s lidmi místními i návštěvníky. Vyslechl jsem příběhy bájné i pravdivé.

Po všem, co jsem zažil, slyšel a viděl, jsem došel k názoru, že upíři se objevují pouze tam, kde panuje nevědomost.

Proto navrhuji zastavit veškeré protiupírské praktiky, kterých se lidé dopouští na mrtvolách svých příbuzných i přátel ze strachu, že opět obživnou.

Podepsán Gerhard van Swieten, lékař Marie Terezie Habsburské.

Napsáno šestého března roku sedmnáctsetčtyřicettři v Českém Krumlově.“

„Děkuji. Vaše zpráva je naprosto dostačující. Na základě vašeho oficiálního prohlášení je možné sepsat královský výnos. Budu vděčna za vaši pomoc, pokud budete ochoten mi ji poskytnout.“ Byl ochoten jí pomoci už kvůli tomu, aby se šla vyspat, protože jako její lékař musel konstatovat, že vypadá velmi nezdravě.

„Samozřejmě vám s tím rád pomůžu,“ odpověděl s povzbudivým úsměvem.

...

O dvě hodiny později seděli oba za jejím pracovním stolem, každý z jedné strany a skláněli se nad dokumentem, který vytvořili.

„Já, Marie Terezie Habsburská, z Boží vůle královna českých, rakouských a uherských zemí, tímto vydávám Výnos o protiupírských praktikách, platný po celém území.

Budiž každý, kdo od sedmého března roku sedmnáctsetčtyřicettři vykope hrob zemřelého a setne ho, spálí, rozčtvrtí, zatíží kameny, useká končetiny, probodne kůlem nebo jinak znesvětí jeho tělo, podroben soudu za rušení věčného spánku zemřelých a jejich znesvěcování.

Podle závažnosti přestupku jsou tresty následující...“ přečetla trest za každý přečin proti výnosu. Nakonec ještě připojila varování, že se tresty sčítají. Listinu podepsala a vtiskla pečeť vedle svého podpisu a potom na obálku.

„Dokázali jsme to,“ vydechli úlevně oba zároveň.

„Už žádné noční záře, křik, děs. Myslím, že bych vás měla odměnit. Co budete žádat?“ zeptala se a byla ochotná dát mu cokoliv za tuto jeho službu pro ni. Zároveň však věděla, že nic chtít nebude, což ji mírně popouzelo. Chtěla mu dát opravdu všechno, co si zaslouží a o co si řekne.

„Vaše výsosti, nejsem v postavení, v němž bych mohl o něco žádat nebo cokoliv chtít. Jsem nadmíru spokojen s příslibem vašich deníků v závěti,“ odpověděl pouze, čímž ji též taktně připomněl již daný slib.

„Budiž tedy. Jen mi sdělte, kde vás moji vykonavatelé zastihnou, až nastane čas.“ Vzala do ruky pero a papír a chystala si poznamenat vše, co jí řekne.

„Jsem váš lékař. Proto s vámi zůstanu do vašeho konce. Svou vůli tak budete moci vykonat sama.“ Na tvářích obou se po jeho slovech rozlil šťastný úsměv. Zvykli si na sebe, svým způsobem se mají rádi, drží se ve vzájemné úctě a oba by ranilo loučit se takto brzy. Probíhalo mezi nimi naprosté souznění.

„Jste příliš laskavý, než abych vás poslala pryč dříve, než mne síly opustí.“

29. listopad 1780, Vídeň

Služebnictvo bylo mnohokrát vyměněno a vlasy Její výsosti Marie Terezie zešedly všemi starostmi, které za tu dobu byla nucena řešit a strastmi, jež poznamenaly její život.

Jeho výsost František Štěpán Lotrinský se odebral na pravdu Boží. Všechny jejich děti, jež přežily, byly velmi dobře vychovány a dospěly, musely být výhodně sezdány, aby byla její země stále silná. Neutuchající války, někdy i na více místech zároveň, jí na klidu také nepřidávaly.

Lidé se měnili, stárli, umírali a noví se zase rodili.

Pouze lékař Gerhard van Swieten, jež s její výsostí přečkal vše až do úplné konce jejího života, nebyl poznamenán koloběhem života, z něhož byl nedobovolně vyhozen.

Když seděl u postele její výsosti, jež před sebou měla pouhých několik okamžiků do smrti, jeho vlasy byly stále stejně světlé, ani délka se nezměnila. Zlaté oči získaly více moudrosti, přesto bylo jeho tělo stále mladé a plné netušené nadliské síly. Jen černá lékařská brašna u jeho nohou voněla novotou. Dostal ji darem na památku od jejího veličenstva za roky v jejích službách.

V této brašně nyní spočívaly deníky jejího veličenstva, jež obsahovaly jedno z nejdůležitějších odhalení, které za celý svůj život učinila, jen aby ho celou dobu držela v tajnosti a deníky, do nichž ho zapsala, se dostaly do správných rukou tak, aby se nikdy nedostalo na veřejnost.

I lékař Gerhard van Swieten, jemuž za zády stáli další dva lékaři a za nimi všechny přeživší děti jeho jediné pacientky, kterou za posledních několik desítek let měl, si byl vědom slov, jež obsahují její deníky. Proto byl ochoten je střežit spolu se svým tajemstvím a vozit je všude s sebou jako svůj nejcennější majetek, jímž bezpochyby byly.

Po smutečním obřadu se Carlisle Cullen posadil do drožky a nechal se i se svým skromným majetkem, jež obsahoval pár šatů, dva obrazy a několikero deníků, odvézt daleko na jih, aby navštívil město Volterra v Itálii a dostál slibu, jež dal Gerhard jejímu veličenstvu. A to, že se bude vždy snažit lidem pomáhat a chránit je před jeho druhem.

Lékař Gerhard van Swieten zemřel sice s její výsostí Marií Terezií ve stejný okamžik. Měl však upíra Carlislea Cullena, jež vykoná jeho slova.

Myfate

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi v historii srdce Evropy od Myfate: