Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Dovolená s překvapením od emam

21.08.2016 (19:00) • souteznipovidky, emam • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 7× • zobrazeno 4053×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„A tak mu povídám, dej si vodchod frajere, a on místo toho....“ Rozvášněná brunetka se zastavila uprostřed vyprávění a kriticky pohlédla na svou společnici. „Bello, haló... Bello, posloucháš mě?“

„Promiň, Angi, pokračuj.“

Bylo pozdní odpoledne, seděly spolu u baru na místní pláži a mohlo se to zdát jako vrchol jejich letní dovolené na Havaji. Počasí jim přálo, barman uměl míchat vážně báječné drinky a zdálo se, že i pánské pozornosti by měly dostatek, kdyby o ni stály. Jenže, Angela se zrovna před odjezdem rozešla s Benem a neměla na mužský náladu. Isabella by nic proti letnímu románku nenamítala, kdyby natrefila na někoho, kdo by za to stál, ale...

„Já to vzdávám,“ povzdechla Angela a hluboce se napila koktejlu, aby zahnala nespokojenost z nepozornosti nad takovým důležitým příběhem. Jak se zdá, její story o dalším odpálkování blonďatého námořníka bude muset počkat. „Řekneš mi, konečně, co se s tebou děje? A neříkej, že nic, jinak budu mít pocit, že tě nějací teroristi unesli a zabili už v letadle a mně zbyl jen tvůj duch. Tak se alespoň tváříš, víš?“

„Hmmm,“ zabručela Bella nešťastně. „Promiň, nechci ti kazit dovolenou. I tak to máš teď těžký.“ Zatřepala hlavou, aby odehnala myšlenky, a usmála se: „Jen mluv dál, co ti ještě řekl, aby tě dostal?“

Angela se zamyslela a pak řekla vážným hlasem: „Nebyl to žádný pořádný chlap. Chtěl jen jedno. A jak jsem řekla Benovi, pokud máš vážnej zájem, koukej dávat pozor i na mí kámošky, protože ony taky potřebují moji pozornost.“ Začala se smát svému hloupému vtipu.

Bella jen zavzdychala a přemýšlela, kolikátou skleničku to Angi vlastně pije.

„Tak honem. Mluv konečně,“ osopila se její společnice.

„Je to blbost. Nechme to být.“

„To jsem se pokoušela, ale nemůžu, když s tebou kvůli tomu není ani řeč.“

„Ach jo, tak dobře.“ Byly sice nejlepší kamarádky, ale byla jedna věc, ve které si nikdy nerozuměly. Bella vždycky milovala historii a už od střední to byl důvod prvních hádek mezi nimi. Angela nedokázala pochopit, jak může být někdo ochotný trávit víkend s lidmi, kteří jsou už dávno mrtví, a navíc si o nich jenom číst v knížce. Přesto jim to nezabránilo v přátelství, a to ani v okamžiku, kdy šly na vysokou. Angela se rozhodla studovat tanec a Bella šla na historii se zaměřením na archeologii. Pořád si měly o čem povídat, jen mladá nadějná vědkyně nesměla začít o své vášni. Jenže v tomhle případě se tomu nedalo vyhnout.

„Pamatuješ si, jak jsem byla na tom výletě lodí?“

„Jo, přijela jsi celá nadšená. Vůbec nechápu proč, když se ta loď nedokáže ani na chvíli zastavit. Pořád se houpá,“ podotkla Angela roztrpčeně, protože se jí ani navzdory předsevzetí, že si ten výlet tak užije, nepodařilo překonat mořskou nemoc.

„Je mi to tak líto, Angí. Ale ber to takhle, kdybys se mnou jela, přišla bys o možnost znemožnit toho mariňáka.“

„Zajímavá myšlenka, ale nezamlouvej to. Co se stalo na tom výletě?“

„No, to... Jak jsem se zpozdila, nebylo proto, že by se lodi porouchal motor, jak jsem ti říkala,“ pronášela Bella omluvným tónem.

„Co?“

„Trochu jsem se zdržela na Kauai.“

„Jak jako zdržela? Ty ses ztratila?“

„Ne tak docela,“ přikrčila se mladá archeoložka a raději se honem napila na posilněnou.

„Bello, jak to myslíš?! Víš, jakou jsem o tebe měla starost?“ začala se Angela rozčilovat, ale cosi ji napadlo a náhle zcela zaměnila rozhořčení za zvědavost: „A měl v tom prsty hodně pohledný Havajan?“

            „Vůbec ne. Jsou malí a tmaví,“ oklepala se naoko zděšeně. Po pravdě řečeno, nepřišli jí vůbec oškliví, ale kdyby to kamarádce přiznala, hned by jí měla chuť dohodit kohokoli, kdo by se namanul, a ona neměla na náhodné známosti povahu. Angela sice taky ne, ale když Bellina poslední známost skončila už před pár lety, snažila se jí dost neobratným způsobem někoho dohodit. Klidně číšníka nebo toho sympatického mladíčka, co v hotelu nosil kufry. Bylo jí jedno, s kým si její příliš vážná kamarádka užije, hlavně když se jednou taky pobaví.

„Tak potom nechápu...“

„Ostrov Kauai má hrozně zajímavou historii. Asi kolem roku tisíc před naším leto...“

„E-eee, počkej. Zadrž. Nadechni se a zkrať to, ano? Na přednášku z místních dějin jsem pořád ještě málo opilá.“

„Dobře. Ještě na začátku devatenáctého století byl ostrov Kauai samostatným královstvím a král Kauaii nechtěl, aby se jeho ostrov stal součástí Havaje, proto se rozhodl navázat styky s Ruskem.“

„Hmmm,“ přerušila ji společnice nenaladěně. „Doufala jsem v kratší verzi. Pořád totiž nechápu, co to má dělat s tebou.“

„K tomu se dostanu, jen chvilku počkej. Díky tomuhle zvláštnímu přátelství vznikla blízko zátoky Waimey Alžbětina pevnost. Dnes už jsou tam jen trosky, ale to místo je stále hodně působivé.“

„Až tak, že kvůli němu nemůžeš spát a nemyslíš na nic jinýho? Holka, nech se léčit.“

„Nebyl čas pořádně si to tam prohlédnout a mě to mrzelo. Tak mi jeden místní kluk nabídl, že jede za hodinu zpátky a klidně mě přibere na palubu.“

„Věřila jsi cizímu klukovi?“ probrala se Angela na chvíli z alkoholového oparu.

„A nedohazuješ mi pořád takový podobný?“

„Ty nejsou cizí. Já je mám prověřený.“

„Jasně,“ ušklíbla se Bella.

„Počkej, nemysli si, že se z toho vykroutíš. Bylo s ním něco?“

„S ním ne, ale na té pevnosti jsem našla něco zajímavýho.“

„Jinýho kluka?“ vyhrkla Angela s nadějí.

„Zklamu tě, ale možná tě potěší, že ta skříňka má možná velkou cenu. I když víc budu vědět, až ji prozkoumají v laborce. Ale i tak si myslím, že může být z období...“

„Je to tak. Definitivně to tak je. Ben se toho vždycky bál a já mu tvrdila, že to zvládáš, ale měl pravdu. Bello, jsi posedlá svou prací. Tohle není ani workoholismus, tohle je už nějaká obsese. Něco jako pedofílie na starý věci nebo tak něco.“

„Už jsi toho vážně vypila hodně. Nemá cenu o tom s tebou dál mluvit. Nejde totiž tolik o tu skříňku jako spíš o...“

„O?“ Kamarádka jí visela na rtech.

„Necháme to na ráno nebo až nastane hodina, kdy vystřízlivíš.“

Angela zatřepala hlavou: „Děláš si srandu? Co je s tou skříňkou?“

Bella se vítězně zasmála a začala rychle, ale tiše vyprávět: „Ta skříňka vypadá, že je stará stovky let, ale mnohem zajímavější byl dopis, co jsem našla uvnitř.“

„Co tam bylo a proč šeptáš?“

„Ššš, Angí, správně bych to měla nahlásit na úřadech. Je to hodně cenné.“

„A proč jsi to vlastně neudělala? Myslela jsem, že ctíš všechny pošahaný zákony archeologů.“

„Chtěla jsem, jenže pak jsem si přečetla ten dopis.“

„Ty umíš havajsky?“

„Ne, ale byl anglicky.“

„Jo, tou mluvíš i čteš celkem slušně.“

„Neplácej hlouposti a poslouchej. Ten dopis je sice anglicky, ale je psaný angličtinou asi tak sto let starou.“

„A to umíš přečíst?“ Bella už se nadechovala k podrážděné odpovědi, jako historička ovládala řadu jazyků, ale Angela ji překvapila další otázkou: „Počkej, neříkala jsi, že ta pevnost byla původně ruská?“

„To je právě to divný. Ta skříňka a ani dopis neodpovídají tomu, kde jsem to našla, a navíc ten obsah... Nikdo na počátku dvacátého století by nenapsal takový dopis.“

„Proč?“

„Asi si vážně budeš myslet, že jsem se zbláznila, ale skoro to vypadá, že ten dopis byl pro mě.“

„Co?“

Bylo by těžké to vysvětlit i normálně a natož teď po tolika skleničkách hodně pestrého obsahu. Isabella se rozhodla, že vezme kamarádku do hotelového pokoje a raději jí ty neuvěřitelné řádky přečte sama. Jinak to nešlo.

            Moje nejdražší milovaná dívko tmavých dlouhých vlasů stažených na temeni do účesu své doby!

Jsem si vědom, jak prapodivně mé oslovení zní, a věz, že bych jej rád nahradil Vaším jménem, ale nemohu. Přál bych si jej znát a stále bych si jej opakoval, kdyby to bylo možné.

            Až budete tyto řádky číst, jistě mě budete považovat za bláhového snílka či za muže, který zcela pozbyl zdravého ducha, když byl ochoten k takovému zoufalému činu. Snad ještě vydržíte pár chvil u mého psaní, abych Vám mohl vše řádně vyložit.

 Nejspíš bych to nikdy neudělal, kdybych neměl sestru, jež všichni považovali za rozkošnou mladou dámu s mnoha přednostmi, avšak v některých chvílích se všem pozdávalo její chování nežádoucí. Tvrdě jsem ji soudil, jako všichni ostatní, a nabádal ji k rozvážnému chování a aby se více nepoddávala svým niterným pohnutkám, ke kterým jsem jako všichni ostatní nenacházel opodstatnění. Myslel jsem to s ní dobře a ona mi i přiznala, jak ráda by se vzdala chvil přivádějících ji do vytržení a na hony vzdálených od lidí a míst, v jejichž blízkosti se skutečně nachází. Často jsme o těchto stavech spolu hovořili a já jí nejednou kladl na srdce, aby s nikým jiným o nich nemluvila, neb by ji považovali za blázna a nebo se jí zle vysmáli.

Čím častěji jsme spolu hovořili, tím víc jsem poznával její utajovanou dovednost, až se jednoho dne ukázalo, že nejde pouze o nahodilé fantazie bloudící myslí, nýbrž o obrazy budoucnosti, jež se dříve či později vyplní.

Těžko se tomu věří a jsem si jist, že po takovém přiznání budete mým řádků věřit ještě méně. Ale věřím, že pokud budete jen trochu nakloněna vyslechnout vše, co bych Vám rád sdělil, jistě mi uvěříte.

Mnoho se změnilo od dob, kdy jsem dbal na mínění lidí a hleděl si dobrého vystupování, aby to neublížilo mé sestře či jinému z blízkých. Osud často zvrátí naše plány do podob, v jejichž existenci jsme ani neměli tušení. Nemohu vše vypovědět v tomto listu, ale rád bych se Vám svěřil, jak má drahá sestra našla ve spletitých cestách budoucnosti Vaši půvabnou tvář. Z jejího vyprávění jsem nabyl téměř již živou představu něžného stvoření s plachým pohledem a rozkošnými rty.

Dovolte mi však, abych se vrátil k tomu, jak poprvé jste se Alici ukázala. Nikdy jsme neopustili ostrovní království náležející Britské koruně, dokud nedošlo k oněm velkým nevysvětlitelným změnám. Po nich jsme nikde neměli stání a cestovali jsme po celém světě, až jsme navštívili Nový svět. Jedno místo se nám zdálo nejvíce příhodné, byly zde bohaté lesy se zataženou oblohou a když jsme zvažovali, zda se zde usadit na delší dobu, byli jsme nerozhodní, neboť se zdálo, že nedaleké město se bude rozrůstat. Raději jsme se k němu šli ještě podívat, než padne poslední slovo, a tu při pohledu na jeden skromný dům vyjevil se Alici obraz budoucnosti, v níž si hledíme do očí právě před oním domem.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Znal jsem její vidiny a věděl, že se jen málokdy mýlí. Sotva jsem překonal nejistotu, zmocnila se mě nedočkavost a prosil jsem svou předrahou sestru, jak by se dalo naše setkání uspíšit.

Alice se snažila, jak jen mohla, najít to nelepší a nejjistější řešení. Nikdy mi však nemohla dát jistou odpověď, zda se náš pokus zdaří. Bylo zde až příliš proměnných, abychom si mohli být jisti, že i tyto řádky najdete. Mé zoufalé srdce však po Vás touží a i třeba jen zoufalý pokus, který by Vás mohl rychleji přivést ke mně, nemohu nechat nevyužitý.

Pokud je Vaše mysl stále ještě otevřená těmto řádkům a dokážete pochopit jejich naléhavost a nezatracovat vše dopředu, jistě hledáte vodítko k našemu setkání. Ach, jak blažený bude okamžik, kdy Vás konečně budu moci spatřit tváří v tvář!

Až příliš neskutečně mnoho se toho změní od času, kdy držím v ruce pero namáčené do kalamáře, do okamžiku, kdy si budete číst slova jím napsaná. Hvězdy a měsíc naštěstí zůstávají stejné v každé době, a proto Vás prosím, ne, na kolenou  žádám, přijďte za dalšího novoluní od dnešního dne. Nečekejte na půlnoc ani jiná znamení připisovaná nevšednímu dění. Postačí, když naše první setkání bude ponecháno na čas těsně po slunce západu na místo zvané pláž Waipio.

Možná stále nevěříte, že očekávám právě Vás, a já si nejsem jistý, jak Vám dokázat, že se nemýlím. Alice viděla, jak se o tento nález podělíte s kamarádkou, jež bude v ruce třímat sklenku s nápojem prostodivných barev, jež zakaluje smysly. Nerad bych hovořil o tom, co budete mít na sobě, neboť v mé době takový oděv ženám nepřísluší, a až přijdete na Waipio, budete oblečena sice víc, přesto mi je stále podivná představa dam v kalhotách. Neberte to však jako výtku, modrá Vám bezesporu velice sluší.

Nemohu se dočkat, až Vás spatřím. Nezapomeňte tedy, pláž Waipio v době novoluní.

            Dychtivě Vás očekávající a po Vás již předlouhá léta toužící

            Edward Cullen

Obě dívky se vzájemně prohlédly, měly na sobě dosud oblečené bikinky, jak spěchaly z pláže. Něco takového v době tak starodávného jazyka, jakým byl dopis psán, bylo nepředstavitelné.

„Do háje, Bello, toho chlapa musím vidět!“ vyhrkla Angela, sotva dočetly.

„Tak moment, to pozvání je pro mě a pak, neměla by sis nejdřív dát raději něco na vystřízlivění, než se o tom budeme dál bavit?“ Isabella se snažila udržet klid, ale srdce jí bušilo jako zvon.

Obě se posilnily kávou a Angela si navrch dala ledovou sprchu. No, popravdě řečeno byla vlažná, ale jí to k probrání stačilo. Ještě si sušila vlasy ručníkem, když vyšla z koupelny a dost hlučně se podruhé zeptala: „Neříkala jsi, že ta pevnost byla ruská?“

„Jo, říkala. To je taky na tom dost divný. Ale jestli Alice opravdu vidí budoucnost...“ Nedopověděla. Znělo to až moc šíleně.

„A kdy je vlastně novoluní?“

„Dneska,“ přiznala Bella přiškrceným hlasem.

„Tak na co čekáš? Stmívá se!“ zakřičela na ni kamarádka a hodila po ní džíny, kdyby se náhodou ochladilo a pak taky, aby ten gentleman z dávných časů nedostal infarkt, kdyby uviděl svou vyvolenou spoře oděnou.

„Myslíš, že mám?“ ptala se nervózně.

„Co váháš? Při nejhorším si uděláš pěkný výlet.“

Měly pronajaté auto z půjčovny a nebyl problém zamířit na pláž tak často zmiňovanou v průvodcích. Nemusela se tedy ani bát, že by se ocitla sama v divočině. Bude na pěkném veřejném místě a trochu se projde. Západ slunce byl kouzelný, jenže... Novoluní znamená, že měsíc svítit nebude a nebyla si jistá, zda je pláž osvětlena. Všude bude tma, jako když je zatmění... Nahlas polkla, ale to už se přiblížila k parkovišti.

Zastavila, váhavě vypnula motor a rozhlédla se, kolik aut tu okolo stojí. Napočítala jich pět, ale na klidu jí to nepřidalo.

Zhluboka se nadechla a natáhla ruku ke dveřím.

Kdosi jí zaklepal na okénko a vzápětí se ozval sametový hlas: „Dobrý večer, slečno. Mohu Vám pomoci vystoupit?“

Strnula a nevěděla jestli nastartovat, ujet pryč nebo souhlasit. Vtom světlomety okolo jedoucího auta ozářily cizincovu tvář. Byla bledá a přesto podmanivá a okouzlující. Měla dojem, jako by se rozbřesklo nové slunce. Cosi v jeho tváři ji upoutalo a uklidnilo. Ruku v jeho ruce vystoupila.

„Prokázala byste mi tu čest a byla mi společnicí při procházce na pláži?“ zeptal se s křivým úsměvem.

Autor: souteznipovidky, emam, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Dovolená s překvapením od emam: