Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » I pád na pusu je pohyb vpřed od N1I1K1O1L

 N1I1K1O1L - I pád na pusu je pohyb vpřed

Svižným krokem jsem pospíchala sehnat poslední maličkosti na Vánoce. Dárek pro Jacoba, Setha a Leah jsem měla nakoupený. Charliemu jsem koupila zájezd do nejlepšího rybářského střediska pro dvě osoby a Renée jsem pořídila velký rám na fotky z těch jejích výletů.

Zbýval mi dárek pro Angelu, což byl ten nejtěžší úkol, když nic nechce. Ach jo…

Ruce jsem měla plné tašek s vánočními dárky a ozdobami. Chtěla jsem, aby tyto Vánoce byly nezapomenutelné, neboť to bylo po vážně dlouhé době, co jsme se měli všichni sejít jako rodina.

Máma s Philem často cestovala, takže jsem je vídala minimálně. A Charlie bydlel se Sue ve Forks, ale musím říct, že jsem je nenavštěvovala tak často, jak jsem si přála. Od té doby, co jsem se přestěhovala do většího města, jsem na rodinu neměla moc čas.

Došlápla jsem a najednou mi na ledu podjela noha. To, čeho jsem se celou zimu obávala, právě nastalo. Před očima se mi začal promítat celý můj život a srdce mi bušilo až v hlavě. No, musím uznat, že jsem spadla vážně hezky – přímo na zadek… au!

„V pořádku?“ ozval se sametový hlas nade mnou. Pohledem jsem putovala od nohou výš. Značkové boty, tmavé, potrhané kalhoty, šedivý kabát, který byl u krku nedbale rozepnutý a zpod něj koukalo černé tričko, a pak… Pusa se mi otevřela samým údivem dokořán, když jsem spatřila tvář anděla. Bledá pokožka, která byla hladká a bez jakéhokoliv náznaku nedokonalosti. Dominantou obličeje byly zlaté oči lemované hustými řasami a taky neučesané bronzové vlasy, ve kterých se drželo několik sněhových vloček.

„Anděl?“ zašeptala jsem nevěřícně, načež se neznámý muž zamračil a mezi obočím se mu tak vytvořila hluboká vráska.

„Prosím?“ Jen jsem zakývala hlavou ze strany na stranu a začala sbírat věci ze země.

Srdce se mi rozbušilo pořádnou rychlostí, když si na chladnou zem muž poklekl a začal mi pomáhat.

„Ehm… děkuju,“ řekla jsem upřímně a hned na to se začervenala. Sakra, naposledy jsem se červenala před pěti lety, co je to se mnou?!

„Není zač.“ Pomohl mi se zvednout a podal mi tašky, které on sám posbíral.

„Tak… tak ještě jednou díky.“ Přešlápla jsem z nohy na nohu a pohledem ledabyle zavadila o hodinky na mé levé ruce.

„Sakra, musím letět! Ještě jednou díky, že jste mi pomohl,“ zakřičela jsem na něj, protože jsem běžela do jednoho zlatnictví na náměstí. Angele se tam moc líbil jeden náramek a já jen doufala, že ho tam budou ještě mít.

Měla jsem štěstí.

Přilítla jsem do obchodu jako velká voda a vyděsila tak starého prodavače za pultem.

„Dobrý den! Máte ještě ten starý náramek s medailonkem, co jste měli tady ve výloze?“ zeptala jsem se, protože jsem ho tam nikde neviděla.

„Počkejte, podívám se.“ Čekala jsem, až se vrátí z vedlejší místnosti, do které zaplul, a mezitím si netrpělivě prohlížela ostatní šperky. Byla jsem šťastná, že jsem tam stihla dojít, neboť jsem přišla asi deset minut před zavřením.

„Tady ho máte. Byl už uklizený, protože se nepředpokládalo, že by si ho ještě někdo koupil,“ mile se usmál a náramek mi podal v krabičce. Nadšeně jsem se usmála, dala mu peníze a vzala si další tašku do mých, už tak dost plných, rukou.

Vyšla jsem z obchodu a v hlavě si odškrtávala seznam věcí, které jsem si slíbila koupit. Vypadalo to, že jsem měla vše, co jsem potřebovala.

Vydala jsem se rychlým, ale přesto opatrným, krokem na parkoviště pro svého mazlíčka. Ale nejdříve jsem musela projít obchodním centrem a přes náměstí s miliony lidmi, kteří jako já sháněli dárky na poslední chvíli.

Ale co jsem měla dělat, když jsem přijela skoro po roce teprve před třemi dny? Zkuste si stihnout za tak krátký čas nakoupit všechny dárky, ozdobit stromeček, zbytek domu a upéct cukroví.

Bude to náročné, ale nic, co bych nezvládla. Od té doby, co jsem začala pracovat v jednom americkém časopise, jsem si dokázala všechno zorganizovat tak, abych vše stíhala – nádhera! Takovou vlastnost jsem nikdy neměla a teď bych si bez ní nedokázala představit život.

Zatočila jsem za roh domu a narazila do něčeho tvrdého. Od mého, dnes již druhého, pádu na zem mě dělily dvě silné paže, které mě tiskly k jejich majiteli. Od nadávání mě odradil tichý smích a následné udeření tolik známé vůně do mého nosu. Zvedla jsem hlavu a setkala jsem se s jeho pobaveným pohledem.

„Už je to podruhé, co jsem tě dnes zachránil,“ podotkl, zatímco mi pomáhal postavit se stabilně na nohy.

„A já ti jsem čím dál tím víc vděčná. Jsem Bella Swanová,“ představila jsem se a natáhla k němu ruku.

„Edward Cullen.“ Stisk ruky pevný, opatrný a dlouhý. Dokonalý stejně jako jeho majitel.

„Ráda tě poznávám, Edwarde.“ Pustila jsem jeho ruku a měřila si ho zvědavým pohledem. Oči mu doslova jiskřily a já se na ně nemohla vynadívat. Nikdy jsem takovou barvu neviděla.

Nakonec jsem si opět vzpomněla na své povinnosti doma a nešťastně si povzdychla. Byla jsem přesvědčená, že už ho víckrát neuvidím a z té představy mi bylo smutno.

„Promiň, ale musím jít. Ještě mi zbývá zařídit několik věcí a mám obavy, že to nestihnu.“ Vzpomněla jsem si na Charlieho, který si dokonce domluvil s kolegy z práce, že půjdou na pivo, abych doma měla klid. I když pochybuju, že mu to nějak vadilo…

„Můžu tě doprovodit? To víš, musím mít jistotu, že nehodláš opět skončit na zemi.“ Nadšeně jsem přikývla, a tak jsme se pomalým krokem rozešli.

„Takže ty patříš mezi ty lidi, co celý prosinec tvrdí, že je na shánění dárků času dost a pak panikaří na poslední chvíli?“ Ukřivděně jsem se na něj podívala a vehementně začala kroutit hlavou.

„Takhle to vůbec není. Přijela jsem domů před pár dny, před tím jsem na to vážně neměla čas,“ řekla jsem důležitě na svou obhajobu.

„Ztracená dcera se vrátila domů,“ konstatoval a já se nad tím musela zasmát.

„Jo, tak nějak.“

„A co ty?“ Otočila jsem téma k němu doufajíc, že mi o sobě prozradí něco víc.

„Co já? Já už byl na vánočních nákupech před měsícem. Měl jsem přesnou představu o tom, co chci koupit. Jinak se na tyhle Vánoce docela těším, určitě budou zajímavější než ty ostatní.“ Zašilhal mým směrem, snad aby se přesvědčil, že se na něj dívám – dívala, a prohrábl si rukou vlasy, ze kterých mu spadal sníh. Působil nádherně a všimla jsem si pohledů kolemjdoucích, jež si ho taky se zájmem prohlíželi. No, nedivila jsem se jim.

Zastavila jsem se u auta, odemkla ho a naskládala tašky do kufru. U toho jsem matně kontrolovala obsah a hledala nějaké škody.

„Sakra!“ zaskučela jsem a vytáhla krabici se střepy, které dříve tvořily krásné vánoční ozdoby. To se mi snad jenom zdá!

„Tak tohle nevypadá dobře,“ podotkl Edward. Skepticky jsem se na něj podívala a pak zase zpět na bývalé ozdoby.

„Myslíš? Tohle je snad zlý sen! Všechny obchody už budou mít zavřeno a zítra je Štědrý den.“ Chytila jsem se za hlavu, zhluboka se nadechla a snažila se zabránit zoufalým slzám, co se draly ven. Zkazila jsem mé rodině Vánoce.

„Nepanikař, jo? Doma mám spoustu krabic s ozdobami, tak mi nadiktuj adresu, já pro ně zajedu a přivezu ti je. Hlavně klid, ano?“ Otočil si mě čelem k sobě a uklidňoval mě pohledem. Zklidnila jsem dech a začala kroutit hlavou.

„To po tobě nemůžu chtít. Vůbec mě neznáš a určitě je budeš potřebovat…“ Ruku mi dal před pusu a káravě se na mě zahleděl.

„Tu adresu,“ řekl panovačně. Chvíli jsme sváděli oční souboj, který jsem nakonec prohrála, a tak jsem mu svou adresu nadiktovala a domluvila se s ním, že mi je přiveze hned, jak je naloží do auta. Vždyť jsem hned říkala, že mi ho seslalo samo nebe…

Vydala jsem se na cestu v chladném autě a modlila se, aby se co nejdříve vyhřálo. Neměla jsem ráda, když jsem viděla svůj vlastní dech a drkotala zuby o sebe. V rádiu zrovna hráli další z tuctu vánočních písniček, které mi vždycky lezly na nervy, ale tentokrát jsem se dokonce přidala a začala si prozpěvovat. Divné.

Cesta uběhla rychle, možná i proto, že jsem se kochala pohledem na ozdobené domy lidí. Na zahradách byly ozdobené stromečky, celé domy měli nasvícený a v oknech jim hořely svíčky. Tohle jsem na Vánocích milovala – tu atmosféru.

Konečně jsem dojela domů a začala vykládat tašky z auta. Podívala jsem se na dům – jediný neozdobený, a zachmuřeně si povzdychla. To bude práce.

Tašky jsem položila v předsíni a pomalu se začala vysvlékat ze zimního oblečení. Na sobě jsem měla tolik vrstev, že bych bez obav přežila výlet na Severní pól.

Z tašky jsem jako první vyndala věnec na dveře a okamžitě ho na ně připevnila. Další přišel na řadu věnec se svíčkami, který mířil na stůl. Charlie vždycky míval malý stůl pro dva, protože on sám většinou jedl na gauči, ale pak si usmyslel, že až si pořídím děti, ke stolu se nevejdeme. A tak koupil stůl snad pro deset lidí… No, teď se to zrovna hodilo.

Rozbité ozdoby putovaly přímo do koše. Trhalo mi to srdce, protože jsem z nich měla opravdu radost, ale co se dalo dělat. Když je někdo nešikovný…

Pak jsem si pohrála s maličkostmi. Takže jsem aranžovala jmelí, samolepky na okno s vánočními motivy, svítivé příšery a rozvěšovala ponožky. Konečně to odpovídalo tomu, že následující den jsou Vánoce.

Přišla jsem do obýváku a podívala se na prázdný stromeček. Pokroutila jsem hlavou a ze skříně vytáhla krabici s hvězdou, kterou jsme měli po mé prababičce. Moje srdeční záležitost…

Z krabic jsem začala vyndávat cukroví a skládala ho na porcelánové talíře. Ty jsem pak položila doprostřed stolu. Musela jsem se pochválit – vypadalo to vážně dobře.

Ze všeho mě vyrušilo troubení auta před domem. Rychle jsem přiběhla k oknu a uviděla Edwarda, jak vychází z auta asi s pěti krabicemi v ruce.

„Počkej, pomůžu ti,“ zakřičela jsem na něj už ze dveří a šla mu naproti.

„Na to zapomeň,“ zasmál se a dal si je skoro nad hlavu, abych na ně nedosáhla. Musel být vážně silný, protože jsem pochybovala, že by byly tak moc lehké.

Alespoň jsem mu podržela dveře a navigovala ho do obýváku. Zatímco si šel do předsíně odložit oblečení, nenápadně jsem si potěžkala všechny krabice… Sotva jsem je nadzvedla.

„V tom všem jsou ozdoby?“ Poukázala jsem na množství krabic, jež by ozdobily snad deset stromů.

„Nevěděl jsem, jaké by se ti líbily,“ pokrčil rameny a pokřiveně se usmál. Srdce mi vynechala jeden úder a já rychle sklopila pohled. Otevřela jsem první víko a roztáhla ústa do největšího úsměvu, co jsem dokázala. Byly tam černé a zlaté kulaté ozdoby, ale tak nádherné, že se mi skoro nechtělo dívat dál.

V dalších byly ještě bílé, červené, stříbrné a další barvy. Všechny byly krásné, ale u mě to vyhrály ty první.

„Vážně ti nevadí, že si je půjčím?“ zeptala jsem se pro jistotu, kdyby si to náhodou rozmyslel.

„Myslíš, že kdyby mi to vadilo, vezl bych ti je až sem?“

„V tom případě ještě jednou moc děkuju. Můžu ti nabídnout něco k pití? Nebo cukroví?“

„Vodu.“ Šla jsem do kuchyně mu připravit pití a po očku ho stále pozorovala. Stál uprostřed obýváku a rozhlížel se. Pak ho něco upoutalo na poličce a šel se podívat blíž. A já přemýšlela, co tam je tak zajímavého…

„Tak tady to máš.“ Položila jsem mu skleničku na stůl a šla až k němu.

„To jsi vážně ty?“ podivil se a prstem ukázal na fotky, na které jsem zapomněla. Fotka, kdy jsem byla miminko, můj první den ve škole, první den na střední, fotka s mámou, z dovolené, s Jacobem… Všechny vzpomínky měl Charlie uschovaný.

„Jo,“ zašeptala jsem a něžně se usmála na všechny fotografie. Této sbírky jsem si nikdy nevšimla, Charlie ji musel udělat nedávno.

„Jde se na stromek,“ zavelela jsem. „Přidáš se?“ Edward s úsměvem přikývl a pomáhal mi rozvěšovat ozdoby. Naprosto jsem si to užívala a pocit, že mám Edwarda tak blízko sebe, mě rozechvíval.

Nakonec zbývala akorát hvězda. Vzala jsem ji do ruky a chtěla ji nasadit na špičku stromu, ale nedosáhla jsem tam. Natahovala jsem se na špičky a najednou se mi na bocích objevily ruce, které mě vyzvedly do vzduchu. Zaskočeně jsem hvězdu dala na místo a čekala, až se vrátím na pevnou zem.

„Ehm… měl bych jet,“ řekl Edward ve chvíli, kdy mě položil zpět na zem.

Neochotně jsem se s ním rozloučila a smutně koukala, jak jeho auto opouští naši příjezdovou cestu.

Netrvalo dlouho a domů přijel rozesmátý Charlie. Nevím, jestli byl tak natěšený na Vánoce, nebo mu jen udělalo dobře posezení u piva. Řekla bych, že spíš to druhé.

„Bells, na zítřek jsem pozval syna mého dobrého přítele. Jeho rodiče budou na svátky pracovat a sourozenci se odjeli bavit někam na Aljašku. Snad ti to nebude vadit, třeba si budete rozumět,“ řekl mi večer táta a divně na mě mrkl. Zase ta jeho snaha mě s někým seznámit, jako bych mu stokrát neříkala, že o to nestojím.

Raději jsem se šla pořádně vyspat. Zítřek bude náročný a dlouhý…

***

Crrr!

S radostí jsem se protáhla a vyskočila z postele. I když jsem byla dospělá, tento den jsem prožívala jako malá. Možná i víc.

Ačkoli bylo ráno, už jsem se oblékla do tmavě modrých šatů končící těsně nad koleny. Na uši jsem si vzala malé náušnice a k tomu prstýnek. A vlasy jsem si v koupelně natočila. K tomu jsem se jemně nalíčila a bylo hotovo.

Seběhla jsem po schodech dolů a políbila Charlieho na tvář.

„Mluvil jsi s mámou? V kolik má přijet?“ zeptala jsem se ho.

„Říkala, že dorazí k večeru. Neměj obavy.“

Zanedlouho přijela Sue, a tak jsem je nechala o samotě a věnovala se dolaďování detailů. Bohužel jsem po chvíli neměla co dělat, a tak jsem si sedla v kuchyni na židli a netrpělivě kontrolovala hodiny.

Teprve tři hodiny. To je hrozný!

Tik tak, tik tak, tik tak… Abych zahnala příšernou nudu, začala jsem přemýšlet nad prací. Po vánočních svátcích bude určitě fůra práce. Do redakce nám přijde spousta dopisů od věrných čtenářů, kteří nás obdaří svými zážitky, poznámkami a otázkami všeho druhu. Náš časopis bude plný slev, poukazů, možná že i nějakých rozhovorů s celebritami a stoprocentně se v něm objeví modely, které se stanou následující sezónu „in“. Jak říkám, spousta stresu a pospíchání. A přes to všechno jsem se nemohla dočkat, až se do práce vrátím. Ano, stal se ze mě workoholik.

Crrr!

Přiběhla jsem ke dveřím a prudce je rozrazila. Myslela jsem, že to bude ten očekávaný host, ale byla to partička dětí, co hned spustily vánoční koledy. Opřela jsem se tedy o futra dveří a pozorovala je se spokojeným úsměvem.

Když dozpívaly, dala jsem jim sáček plný sušenek, které jsem na poslední chvíli napekla. Tradice…

Šla jsem nazpět do kuchyně, když se domem opět rozezněl zvonek. Popadla jsem tedy další sušenky a šla otevřít. Zarazila jsem se hned, jak jsem dveře otevřela.

„Sušenky? Páni, tomu se říká přivítání na úrovni,“ zazubil se na mě Edward a já jen naprázdno otvírala pusu – jako leklá ryba.

„Ty… Jak… Proč… Ehm, co tady děláš?“ zakoktala jsem a rukou si vjela do vlasů. Nutno dodat, že on můj pohyb zopakoval, ale u něho to vypadalo o sto procent lépe.

„Charlie ti to neřekl? Nabídl mi, abych u vás strávil svátky,“ řekl a mírně se zamračil.

„Zmínil se,“ broukla jsem a nenápadně se podívala dovnitř domu, jestli náhodou Charlieho neuvidím.

„Můžu jít dál?“

„Jasně.“ Prošel kolem mě a já ihned ucítila nasládlou vůni. Zeptala bych se ho, co používá za voňavku, kdyby mi to nebylo trapný.  

„Edwarde! Konečně jsi přišel. Bella si samou nervozitou kousala nehty,“ zasmál se Charlie a poplácal Edwarda po rameni. Já jen zasyčela a zamumlala něco ve smyslu, že to není pravda a že ho zabiju.

„Vy dva se znáte?“ otočila se na mě Sue a já se vyděšeně rozhlídla okolo sebe. Ani nevím proč.

„Včera jsem Bellu sbíral ze země poté, co uklouzla na ledu,“ řekl Edward dřív, než jsem stačila vymyslet nějakou normální příhodu.

„To je jí podobné,“ zasmál se táta, vzal Edwarda kolem ramen a táhl ho ke gauči. Po cestě mu začal vyprávět vtipné historky o tom, jak už jsem jako malá byla nešikovná, kde všude jsem spadla, co všechno jsem si zlomila…

„Je moc pěkný, viď?“ zašeptala kousek ode mě Sue a já přikývla. Společně jsme se vydaly do kuchyně připravit vánoční večeři. Kachna už byla v troubě, takže jsme se pustily do přípravy biskupských chlebíčků a ovocných pudinků polívaných brandy.

***

„Dobrou chuť,“ popřála jsem všem a pustila se do jídla. Bylo to vážně výborné, ale to bylo asi tím, že jsem se na tom moc nepodílela. Ačkoli jsem byla dobrá kuchařka, dělat sama štědrovečerní večeři jsem si netroufla.

A jak jsem si všimla, Edward uždiboval po drobkách. Asi byl z domova zvyklý na něco jiného. Musela jsem přiznat, že mě to zamrzelo.

Po jídle jsme se všichni společně bavili, ale já začínala být nervózní z toho, že máma s Philem ještě nepřijeli. Podle tátových slov tu měli dávno být. Po osmé hodině mi to nedalo a zavolala jsem jí.

„Jste v pořádku?“ zeptala jsem se hned, jak mi to zvedla.

„Zlatíčko, uvízli jsme na silnici. Všude je spousta sněhu a my sotva vidíme na cestu. Nevím, jestli to neotočíme k nejbližšímu hotelu, kde bychom počkali do zítřka. Je mi to líto.“ Smutně jsem si povzdechla a modlila se, aby byli v pořádku. Moje představa dokonalých Vánoc se pomalu začínala bortit.

„Máma uvízla s Philem ve vánici, přijedou asi až zítra,“ řekla jsem poté, co jsem se vrátila ke stolu. Debata se okamžitě ubrala směrem k počasí, a tak jsem upřela svůj pohled z okna a pozorovala zatažené nebe.

„Jsi v pořádku?“ ozval se vedle mě Edward a já se zmateně rozhlídla – u stolu jsme zůstali sami.

„Jasně, jen… představovala jsem si to jinak. Měli jsme tu být všichni,“ řekla jsem a nešťastně zavrtěla hlavou. Edward mě chlácholivě objal okolo ramen a já se k němu přitulila.

„Co tu vlastně děláš? Charliemu už došly historky?“ Zasmál se a pokrčil rameny.

„Vlastně nám chtěl nechat chvíli soukromí, jinak by určitě pokračoval. Nevěděl jsem, že jsi tak nešikovná i na pevné půdě,“ zasmál se a já se od něj zamračeně odtáhla.

„To není pravda, jen přehání,“ zalhala jsem. Malá lež nikomu neuškodí a stejně jsem měla pocit, že mi to neuvěřil.

„Nevadilo by mi, kdybych tě mohl zachraňovat,“ zašeptal a já překvapeně zamrkala řasami. Myslel to vážně?

„Nic neříkej,“ řekl, vzal mě za ruku a táhl mě do obýváku. Okem jsem zabloudila k hodinám. Devět? Páni!

„Edwarde, nebude ti vadit, když ti ustelu tady na gauči?“ zeptal se Charlie a podíval se na mě pohledem, který jasně říkal, ať mě ani nenapadne, že bychom spali v jednom pokoji.

„V pořádku,“ řekl Edward a předvedl svůj oslňující pokřivený úsměv, který jsem korunovala na nejkrásnější úsměv na světě.

„V tom případě my už jdeme spát. Dobrou noc, děti. A ne, že budete ponocovat,“ pokáral nás a se smíchem se vydal do ložnice.

„No, já už asi taky půjdu,“ řekla jsem a zpod řas se podívala na muže před sebou. Přišel těsně ke mně a políbil mě na čelo.

„Dobrou noc, Bello.“

***

Probudily mě hlasité zvuky ze spodního patra. Podívala jsem se na budík, který ukazoval šest hodin ráno. Rozespale jsem se postavila na nohy, popadla župan, který ležel na židli, a vydala se zjistit, kdo způsobuje tolik rámusu. Na schodech jsem se potkala s Charliem a Sue.

„Držte se za mnou, holky. Mám pistol a nebojím se ji použít,“ zašeptal pan policista a opatrně se vydal po schodech dolů. Se Sue jsme ho následovaly.

„Zlatíčko!“ zakřičela máma a hned na to mě drtila v objetí. Charlie mezitím zklamaně odložil pistol na stůl a šel se přivítat s Philem.

„Co tu děláte? Myslela jsem, že přijedete až ráno,“ řekla jsem pravdivě a neměla daleko k pláči.

„Taky jsme původně měli, ale chtěla jsem být u tebe co nejdřív.“ Renée si utřela slzy a naposledy mě pevně odmítla.

Koutkem oka jsem spatřila, že dárky už byly pečlivě vyskládaný pod stromečkem. A bylo mi to jedno. Měla jsem u sebe svou rodinu a to bylo to hlavní.

Nikomu se už nechtělo spát, a tak jsme si sedli a začali rozbalovat dárky. Přišlo mi líto, že jsem nic nekoupila Edwardovi, protože on mi dárek koupil. Dal mi ho zvlášť od ostatních, když jsem zapínala vánoční písničky v rádiu.

„Ne, to nemůžu přijmout. Já ti nic nekoupila,“ řekla jsem rázně a omluvně se usmála.

„Já taky od tebe nic nechci. Tohle jsem koupil včera, když jsem ti vezl ty ozdoby.“ V duchu jsem se plácla do čela. Jasně, on věděl, že jsem dcera Charlieho… Takže taky věděl, že se mnou stráví Vánoce.

Vzala jsem si od něho sametovou krabičku a otevřela ji. Byl v ní náramek se stříbrným srdíčkem a kamínky.

„Páni,“ vyklouzlo mi z úst. To byla nádhera.

Edward se spokojeně usmál a už mi ho zapínal na zápěstí.

„Sluší ti,“ prozradil mi. Podívala jsem se do jeho zlatých očí a žasla nad tou krásou. Přetékalo z nich dobro.

„Děti, podívejte se nad sebe,“ zavolala na nás Renée. Nad námi bylo jmelí. 

Podívala jsem se na Edwarda a ten se ke mně začal sklánět. Jemně mě políbil na rty a já si uvědomila pravdivost jeho slov. Tyhle Vánoce byly stoprocentně zajímavější, než ty předešlé.