Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Konec dobrý, všechno dobré od EdBeJa

14.02.2012 (18:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 33× • zobrazeno 5265×

EDIT: Článek ponechán v původní podobě.

„Bello, počítáš dneska s tím večerem?“ zeptala se mě při odchodu z práce Mary.

„Jasně. Přece nebudu sedět na Valentýna doma, ne?“ odvětila jsem jí a protočila u toho oči. Dovolenou jsem měla na zítřek u šéfa domluvenou, takže mi nezbývalo nic jiného, než se těšit, jak si to s holkama večer užijeme.

„Super. Takže sraz v Déjá Vu v osm,“ houkla na mě a už pádila na parkoviště ke svému autu.

Pomalým krokem jsem došla k tomu svému, nasedla do něj a rozjela se domů.

Bylo krátce po páté, když jsem zaparkovala před domem. Do večera jsem měla spoustu času.

V obýváku jsem si pustila televizi a lehla si na sedačku.

Skoro jsem usínala, když se mi rozezněl mobil.

„Tati?“

„Bello, jen jsem se chtěl zeptat, jak se máš?“

„Ale jo, jde to. V práci se mi daří,“ sdělila jsem mu a zívla u toho.

„Vzbudil jsem tě?“ optal se.

„V pohodě. Je dobře, že voláš, ještě bych usnula a zaspala tak dnešní večer.“

„Je Valentýna. Máš schůzku?“ A bylo to tu zase.

„Mám. Ale ne takovou, jako si asi představuješ,“ oznámila jsem mu stručně.

„Škoda. Už jsem se těšil, že mi brzy představíš svého přítele. Bello, léta běží, pamatuj na to.“

„Já vím, tati. Jsem ráda, že jsi zavolal. Příští týden se za tebou zastavím, pa.“

Musela jsem hovor ukončit. S tátou to bylo pořád stejné. A to mi dnes naštěstí nestihl připomenout, jak moc se těší na vnoučata.

Copak jsem mohla za to, že se mi nedařilo najít toho pravého?

Měla jsem skvělou práci v realitní agentuře, která mě fakt bavila, ale i přesto jsem nebyla šťastná. Už takovou dobu jsem se snažila najít muže, kterému bych dala celé své srdce – a nejen srdce. Dokonce jsem absolvovala i několik schůzek naslepo. A také jsem se sešla s několika muži, kteří byli známí mých známých. A nic. Ten pravý stále nikde.

S povzdechem jsem vstala ze sedačky a vydala se do ložnice.

Chvíli jsem se přehrabovala ve skříni a přemýšlela, co si vzít večer na sebe. Sukni nebo kalhoty? Ne, sukní jsem měla z práce dost. Rozhodla jsem se tedy pro úzké seprané rifle a k nim jsem si vybrala bílé tílko se širšími ramínky.

Oblečení jsem položila na postel a ještě si k němu přichystala bílé tenisky a modrobílou mikinu.

S úsměvem jsem se přesunula do koupelny. S výběrem jsem byla spokojená.

Po sprše jsem si oblékla přichystané věci a pak se zase vrátila do koupelny před zrcadlo. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, jen jsem je pročísla. Oči jsem si zvýraznila řasenkou a na rty nanesla trochu lesku.

Poslední pohled do zrcadla a už jsem pádila po schodech dolů. Z věšáku jsem si vzala bundu a kabelku a vyběhla k autu.

Zaparkovala jsem nedaleko klubu a vydala se k němu. Nad vchodem visel nápis: Valentýnská párty: Vstup pouze nezadaným. Tak to jsem tu byla správně.

„Ahojte, holky,“ zahlaholila jsem na své kamarádky poté, co jsem si v šatně nechala bundu a přiřítila se jak velká voda ke stolu.

S Jane a Peggy jsem se objala. Obě pracovaly v obchodním domě a znaly jsme se ze střední. Na Mary jsem se usmála. S tou jsem již několik let pracovala v agentuře. Před rokem se rozešla se svým přítelem a tak jsme ji přijaly – my nezadané - mezi sebe.

„Je tu docela narváno,“ pronesla Jane. „Zdá se mi to nebo je tu snad ještě víc lidí jak minulý rok?“

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všechny stoly byly obsazené a na baru bylo jen jedno volné místo. U vchodu jsem zahlédla hlouček asi pěti kluků, kteří si dávali svršky do šatny. Kam ti si sednou? To ale nebyla moje starost.

Otočila jsem se zase na holky. „Dneska si to užijeme,“ řekla jsem jim a zakřenila se.

Asi po pěti minutách dorazil číšník. „Dáme si Valentýnský koktejl,“ oznámila mu Peggy.

„Takže čtyřikrát Valentýnský koktejl. Bude to vše?“ zopakoval číšník, a jakmile jsme mu to odsouhlasily, odešel k baru.

„Sledujte, kočky. Ti co teď přišli, vůbec nevypadají špatně,“ podotkla šeptem Mary. Všechny jsme se zaměřily na kluky, které jsem zaznamenala před chvílí u šatny. Stáli u baru a rozhlíželi se po ostatních.

Náhle se můj pohled setkal s jedním z nich. Vlasy měl lehce rozcuchané, ale byla jsem si jistá, že mu dalo sakra práci, aby ten účes vypadal takhle ležérně. Na sobě měl bílé triko, na něm tmavě modrou košili a k tomu světlé rifle. Hm, vypadal dost dobře.

Měla jsem dojem, jako kdybych ho už někdy viděla. Ale nemohla jsem se rozpomenout, kde to mohlo být. Dokázala bych vůbec na takového kluka zapomenout? Tím jsem si nebyla jistá. A možná mi jen někoho připomínal.

Odvrátila jsem od něj pohled.

Číšník nám přinesl koktejly a postavil je na stůl.

„Tak na Valentýna,“ zvolala Peggy a pozvedla sklenici.

„Na Valentýna,“ řekly jsme my ostatní, přiťukly si a napily se.

Byla to taková každoroční Valentýnská tradice. Sejít se v Déjá Vu a dát si Valentýnský koktejl. Většinou jsme jich vypily tak pět za večer a bylo nám fajn. Občas se nám podařilo si s někým zaflirtovat, ale nikdy z toho nebylo nic vážného.

Během chvíle začal pouštět DJ hudbu, která se rozléhala z repráků po celém klubu.

„Bello,“ zakřičela na mě Mary. „Ten kluk u baru na tebe pořád kouká. Asi se mu líbíš.“

„Třeba kouká na tebe,“ houkla jsem na ni.

„Ne, na mě teda určitě ne,“ nesouhlasila.

Povzdechla jsem si a podívala se k baru. A skutečně. Ten hezký kluk zvedl skleničku s pitím a mrkl na mě. Prvně jsem nechápala, co tím přesně sledoval, ale hned vzápětí se u stolu objevil číšník a postavil přede mě Valentýnský koktejl se slovy: „Od toho kluka na baru.“. Pozvedla jsem sklenku a znovu se podívala na toho kluka.

„Díky,“ naznačila jsem mu ústy. Odvětil mi úsměvem a já se zase otočila zpět na holky.

Všechny mě sledovaly a potutelně se usmívaly.

„Pojďte tancovat,“ vyzvala jsem je, abych předešla jejich případným poznámkám. Naštěstí jsem je k tanci nemusela přemlouvat.

DJ hrál docela slušně.

Na parketu jsme vydržely asi šest písniček, a když se začala z repráků vinout pomalejší hudba, braly jsme to jako popud k tomu, jít se posadit a napít se.

Jen co jsem usedla a srkla si koktejlu, zaslechla jsem přímo u ucha: „Smím prosit, Valentýnko?“

Valentýnko? Přejela jsem pohledem po holkách. Všechny koukaly téměř zbožně za mě. Pootočila jsem hlavu a ucítila oblíbenou pánskou vůni. Fahrenheita od Diora. Bože, jak já tuhle vůni na mužích zbožňovala. Poznala bych ji mezi stovkami jiných. A muž, který ji používal, měl u mě body navíc.

Postavila jsem se a zadívala se do tváře tomu klukovi od baru.

„Neznáme se?“ vyhrkla jsem na něj omámeně.

„Možná. Půjdeš si zatancovat?“ zeptal se mě znovu.

Bez váhání jsem přikývla a společně jsme se vydali na parket.

„Ještě jednou díky za koktejl,“ řekla jsem mu, jen co mě chytil kolem pasu. Položila jsem mu ruce na ramena a pak jsme se začali pohybovat v rytmu pomalé písně.

„Nemáš zač,“ odvětil mi po chvíli.

Nenápadně jsem vdechovala vůni z jeho košile a nemohla se jí nabažit.

Najednou jsem měla pocit, jako kdyby mě sledoval. Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do obličeje.

Pozoroval mě. A ten zájem o mou osobu v jeho očích byl zcela evidentní. Ztrácela jsem se. A vůbec mi to nevadilo.

„Díky za dům. Jsem v něm moc spokojený,“ ozvalo se těsně u mého ucha u druhé písničky.

Díky za dům? Za jaký dům mi děkoval?

Zamrkala jsem a zatvářila se nechápavě. Přemýšlej, Bello! nabádala jsem se.

„Před dvěma měsíci,“ nahodil další nápovědu.

Dva měsíce zpátky. Co jsem dělala…

A pak mi to došlo. Byl u nás v agentuře a hledal dům. A byla jsem to právě já, kdo ho provázel po městě a ukazoval mu nemovitosti k prodeji. Jak se mi to mohlo vykouřit z hlavy? Jak se mi mohl ON vykouřit z hlavy?

No jasně! Přišel k nám v době, kdy mamka hodně stonala a já o ni měla šílený strach. Muselo to být v ten čas. Protože jinak bych na něj zapomenout nemohla. Na něj teda ne!

„Už vím,“ sdělila jsem mu.

„To jsem rád, že sis vzpomněla,“ podotkl s úsměvem. „Edward Cullen, Isabello Swanová,“ představil se mi. Udivilo mě, že si pamatoval moje jméno. Já si to jeho nepamatovala.

„Stačí Bello,“ opravila jsem ho.

Byl neuvěřitelný. A také neuvěřitelně hezký. A ještě ke všemu tak krásné voněl.

Náhle jsem ucítila tlak na zádech a došlo mi, že si mě snaží přitáhnout blíž k sobě. Nebránila jsem se tomu. Proč taky? Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a pořádně ho objala kolem krku. Vdechovala jsem Fahrenheita plnými doušky a nechala se od něj hladit po zádech.

Po dalších třech - mlčky protančených -  písničkách, začal hrát DJ rychlejší songy.

„Děkuji za tanec, Bello,“ pronesl Edward. Odtáhla jsem se od něj a on mě pustil. Doprovodil mě k holkám a pak s úsměvem na rtech odešel.

„Tak co? Jaký je?“ spustily na mě všechny tři.

„Skvělý, holky. A jak voní,“ vydechla jsem.

„A uvidíte se ještě?“ vyzvídala Mary a společně s Peggy a Jane mi visela na rtech.

„Nevím. Nic takového neříkal,“ přiznala jsem jim.

Cítila jsem se zklamaná. Vlastně jsem ho vůbec neznala, neměla jsem ani tušení, co dělal za práci, zda neměl přítelkyni a tady se neocitl jen náhodou…

Možná mi něco z toho říkal před dvěma měsíci, když jsem mu nabízela domy, ale copak jsem si to pamatovala? Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem mu tenkrát nevěnovala víc pozornosti. Ale moje myšlenky byly v tu dobu u mamky…

„Bello, on odchází,“ oznámila mi Mary po pár minutách. Střelila jsem očima k východu a skutečně. Už jsem zahlédla jen jeho záda. Do háje!

„To se nedá nic dělat,“ podotkla jsem a snažila se o lhostejný tón. Nechtěla jsem, aby holky věděly, jak moc mě mrzelo, že mi právě pod rukama proklouzl úžasný kluk.

Po zbytek večera už jsem se moc nebavila. Náladu jsem nekazila, ale stálo mě to dost přemáhání.

Tenhle rok jsem to s pitím lehce přehnala. Dala jsem si těch koktejlů osm, místo pěti.

Po druhé ranní jsem si musela objednat taxík. Řídit bych teda fakt nezvládla. Mary jela se mnou. Sice na tom byla o něco lépe, ale ani ona si netroufla sednout za volant. Peggy se svezla s Jane.

Před domem jsem se rozloučila se svou kolegyní a vrazila jí do ruky nějaké dolary na taxi.

Chvíli mi trvalo, než jsem našla v kabelce klíče od domu. Když se mi to povedlo, vešla jsem dovnitř, svlékla si bundu a vydala se plouživým krokem ke své ložnici.

Na umývání jsem se vykašlala. Tak jak jsem byla, jsem se svalila na postel a s myšlenkou na Edwarda jsem v tu ránu usnula.

xxx

Druhý den odpoledne, jakmile jsem naznala, že už jsem schopná řídit, jsem si vyzvedla auto z parkoviště před klubem.

A hned další den ráno, jen co jsem dorazila do práce, jsem usedla k počítači a do systému zadala Cullen.

Aha, takže jsem mu prodala dům na Old Mill Road. Matně jsem si vzpomínala, že to byl odlehlý dům. A okolo bylo hodně zeleně.

Vstala jsem od stolu a rozešla se k šéfově kanceláři. Naštěstí tam ještě nebyl. Nechtělo se mi vysvětlovat mu, proč potřebuji ty a ty desky. Vklouzla jsem dovnitř a otevřela kartotéku s prodanými domy. Vytáhla jsem troje desky, na kterých bylo napsané Old Mill Road.

Až ty třetí byly správné. Přejížděla jsem prstem po prodejní smlouvě, ale k mému zklamání jsem se o Edwardu Cullenovi nedozvěděla vůbec nic. Ani jeho telefon nebyl na smlouvě uvedený.

V první chvíli mě napadlo, že bych se za ním po práci rozjela, ale pak jsem to zavrhla. Jak by to asi vypadalo? Co bych mu řekla?

Odfrkla jsem si, uložila desky zpět do kartotéky a opustila kancelář.

„Co je s tebou, Bello?“ ptala se mě Mary na obědě.

„Ale nic. Jen mě trochu bolí žaludek,“ zalhala jsem jí. Mary sice byla má kamarádka, ale nechtěla jsem, aby věděla, že mě Edward totálně dostal.

xxx

Uběhl týden. Soustředila jsem se na práci, což mi přinášelo uznání od šéfa. A také se mi díky ní dařilo pomalinku dostávat z hlavy Edwarda.

Právě jsem si připravovala podklady pro prodej dalšího domu, když se mi rozezněl telefon na stole.

„Prosím?“

„Slečno Swanová, můžete přijít na recepci?“ zeptala se mě Kate, naše recepční.

„Už jdu,“ oznámila jsem jí a položila sluchátko.

Po cestě jsem přemýšlela, co se mohlo stát.

„Dobrý den, slečno. Mám pro vás zásilku,“ řekl mi mladý muž s obrovskou kyticí rudých růži v náručí.

„Opravdu je to pro mě?“ ptala jsem se ho udiveně.

„Pokud jste Bella Swanová, tak ano,“ sdělil mi a odložil kytici na recepci. Pak mi podstrčil papír a ukázal mi, kde se mám podepsat.

Rozloučili jsme se, vzala jsem si kytici a rozešla se zadumaně k sobě.

Kdo mi mohl poslat květiny? A proč by to ten někdo dělal?

Posadila jsem se na židli a květiny položila před sebe na stůl.

Najednou jsem si všimla malinké červené obálky, která byla zasunutá mezi květy.

Stálo na ní: Pro moji Valentýnku .

Já byla pro někoho Valentýnka?

Neoslovil mě tak Edward na párty?

Celá nedočkavá jsem otevřela obálku a vytáhla z ní stejně červenou kartičku.

Skousla jsem si ret a začetla se do vzkazu.

Bello,

rád bych Tě znovu viděl.

Budu čekat dnes ve 20:00 hodin před Tvým domem.

Těším se

Edward

Nemohla jsem tomu uvěřit. Celý týden jsem se snažila Edwarda vyhnat z hlavy a on se mi náhle připomněl kyticí růží s psaníčkem?

Znovu jsem si přečetla vzkaz napsaný úhledným písmem.

Dával mi na výběr. Nenutil mě se s ním sejít. Toho jsem si cenila.

Až po chvíli jsem si uvědomila, že mi vůbec nebylo jasné, jak mohl vědět, kde jsem bydlela.

„Jééé, Bello, od koho jsou?“ vyhrkla Mary, jen co nakoukla ke mně do boxu.

„Nebudeš mi to věřit, ale jsou od toho kluka z klubu.“

„Fakt? Tak to jsi na něj musela udělat dojem,“ řekla nadšeně a mrkla na mě. „Uvidíte se?“

Uvidíme? Trvalo mi jen pár vteřin, než jsem si v sobě ujasnila odpověď na tuto otázku. A mezitím si Mary netrpělivě přešlápla z nohy na nohu.

„Jo, uvidíme,“ potvrdila jsem jí rozhodným hlasem.

Po roce

„Lásko, tak večer,“ řekl chlapec své dívce a políbil ji zlehka na rty.

„Těším se. A nezapomeň, že se tam musíme chovat jako nezadaní,“ odvětila mu a usmála se na něj.

„To půjde těžko, ale pokusím se,“ slíbil jí.

Znovu ji políbil a tentokrát se do polibku více ponořil.

„Miluji tě, Bello. Moje krásná Valentýnko,“ zašeptal po chvíli udýchaně. Jeho oči úplně ztmavly.

„Edwarde, můj Valentýne, také tě miluji,“ oplatila mu dívka a s úsměvem ho pohladila po bledé a chladné tváři.

Poté se rozloučili a vyrazili každý za svými přáteli, aby se spolu za pár desítek minut mohli opět sejít v klubu Déjá Vu na Valentýnské párty pro nezadané, kde se do sebe přesně před rokem zakoukali.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Konec dobrý, všechno dobré od EdBeJa: