Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Nadílka nejen sněhu, ale i lásky od KateSwan

24.12.2010 (09:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 2× • zobrazeno 2172×

KateSwan

Nadílka nejen sněhu, ale i lásky

Zaparkovala jsem na prvním volném místě, které jsem uviděla před školou a vypnula motor. Nasadila jsem si rukavice, čepici si pořádně stáhla až na uši a vylezla ven.

Jakmile jsem byla venku, zakřupal pode mnou sníh a já se propadla o pět centimetrů. Usmála jsem se a vytáhla z auta batoh, který jsem si následně nasadila na záda.

Zamkla jsem náklaďáček a vydala se do školy. Brodila jsem se přes hluboký sníh, a abych udělala krok, musela jsem nohy zvedat vysoko do vzduchu. Ale nevadilo mi to, protože jsem tím sněhem byla uchvácená.

Je to poprvé, co vidím sníh – tedy aspoň na živo. Když jsem žila s Reneé ve Phoenixu, žádný sníh tam nepadal. A když jsem přijela sem do Forks za Charliem, byl duben a všechen sníh pryč.

Konečně jsem se dostala ke škole. Na nic jsem nečekala a rychle vešla vchodem do vyhřáté chodby, protože venku mi pomalu začínala být zima.

Zamířila jsem do učebny matematiky, kde jsem měla mít první hodinu a přitom si oklepávala sníh, který se mi uchytil na botách.

Přišla jsem do třídy, kde už sedělo pár lidí. Pozdravila jsem je a šla si sednout na své místo do zadní lavice u okna.

Protože jsem přišla o trošku dřív – to kvůli sněhu, na který jsem se tak těšila – jsem si vytáhla knížku a začetla se do ní.

Ani ne po pěti minutách do třídy vlétlo malé tornádo v podobě Jessici.

„Tam je spousta sněhu, kdo přes to má chodit? Copak nemůže školník aspoň trochu proházet cestu? Kvůli němu mám mokro v botách!“

Vzhlédla jsem od knížky zrovna v okamžiku, kdy si Jess zula botu, ze které se vylila voda a udělala loužičku pod lavicí.

„Přinesla sis i hrníčky na dušičky?“ zasmála jsem se a položila knížku na stůl.

„To není vtipné,“ urazila se naoko a otočila se ke mně zády.

„Co se tady děje?“ objevila se ve dveřích Angela. Jen jsem ukázala na Jessicinu louži a znovu se rozesmála.

„Už ti chybí jen zelené vlasy,“ utahovala si z ní, když ji přešel záchvat smíchu.

„Vy jste teda kamarádky!“

Angela přešla ke mně a sedla si vedle na volnou židli.

„Dneska nic nepíšeme, že ne?“ zeptala se a přitom na mě upírala prosící pohled, aby se její nejhorší můra nevyplnila. Musela jsem se usmát. Ang vůbec nešla matika, ale zato v angličtině hýřila vědomostmi.  To u mě to bylo tak půl na půl – jakžtakž jsem zvládala všechny předměty.

„Ne, dneska nic,“ uklidnila jsem jí a sledovala, jak si mocně oddechla.

Pomalu přicházeli i ostatní spolužáci, až zazvonilo na hodinu a do třídy přišel učitel.

Začali jsme opakovat absolutní hodnoty a rovnice s neznámými, když v tom někdo zaklepal na dveře.

„Dále!“ vyzval učitel přicházejícího dost naštvaným tónem, protože mu přerušil výuku.

Otevřely se dveře a v nich se neobjevil nikdo jiný než Edward Cullen.

Jakmile ho spatřil učitel, ihned se přestal mračit a s úsměvem mu pokynul, aby si šel sednout, zatímco ostatní – hlavně holky – na něj valily oči a zkoušely ho sbalit. Bohužel k těmto holkám se řadím i já.

Však, kdo by nechtěl Edwarda Cullena? Ten jeho zářivý úsměv, který vrhal jen málokdy, bronzové vlasy – vždycky rozcuchané – jako kdyby byl venku prudký vítr a jeho zlaté oči, které vypadaly jako tekuté zlato, tomu prostě nešlo odolat.

Na kráse mu neubírala ani jeho bílá kůže, která byla bledší než u ostatních, dokonce i u mě, jež jsem z části albína.

Ale tyhle rysy neměl jen Edward, ale i celá jeho rodina. Nikdo nemohl přijít na to, proč mají zlaté oči – jestli je to nějaká vada, nebo nosí kontaktní čočky. Pár lidí se je na to pokusilo zeptat, a vždy dostali odpověď, že to dělá nějaká látka, kterou mají ve své speciální dietě.

A to byla další zvláštnost – nikdo z nich nejedl. Sice si vždy koupili jídlo, ale potom se v něm jen rýpali a do pusy nedali ani sousto. Nechápali jsme je, ale nechali jsme to být a neřešili to.

„Slečno Swanová?“ vytrhl mě z myšlenek učitel. Zaostřila jsem zrak a zjistila, že se na mě dívá celá třída, včetně Edwarda.

„Ehm, ano?“ zeptala jsem se a celá zčervenala.

„Mohla byste nám prosím odpovědět?“ zvedl učitel obočí a u toho se škodolibě smál. Věděl, že jsem ho neposlouchala a on se nemohl dočkat, až mi dá pětku za práci v hodině.

Po očku jsem se podívala na Angelu, jestli by mi mohla poradit, ale ta na mě koukala skoro vyděšeně. Takže od ní odpověď nedostanu.

„Ehm, no,“ dělala jsem, že přemýšlím.

V tom někomu na zem spadl sešit. Instinktivně jsem se na tu osobu podívala. Byl to Edward. Chtěla jsem se zase otočit, ale pak jsem zahlédla, že na sešitu je něco napsané velkým písmem. Zkusila jsem to nenápadně přečíst: c² = a² + b².

Co? Učitel po mně chce, abych mu řekla Pythagorovu větu?

„Ano, už vím. Je to cé na druhou rovná se á na druhou plus bé na druhou.“

„Správně,“ zamračil se učitel, jak byl naštvaný, že jsem odpověděla správně a nemůže mi dát pětku.

„Já myslela, že jsi ho nevnímala,“ ozvala se vedle mě Angela.

„Nevnímala,“ přiznala jsem se, „Edward mi poradil.“

Ang se nedůvěřivě podívala na předposlední řadu uprostřed, kde můj zachránce seděl.

„Edward ti poradil? To jako vážně?! Ty se tak máš! Kdyby někdy poradil i mně! Určitě se mu líbíš!“

„Ale no tak, jen mi poradil, nic víc v tom není,“ mírnila jsem její nadšení.

„To si myslíš ty,“ nedala se.

Nechtěla jsem se hádat, takže jsem ji nechala být a snažila se poslouchat učitelův výklad, ale přitom jsem si neodpustila myšlenku na Edwarda a na to, že bych se mu mohla líbit.

Pomalu se blížil konec hodiny, když někdo znovu zaklepal na dveře. Ani nečekal na vyzvání a vešel do třídy.

Byl to náš třídní učitel.

„Omlouvám se, že vás vyrušuji, ale musíme se na něčem domluvit a já po této hodině potřebuji odejít, tak snad vám nebude vadit, že přijdete o pět minut matematiky,“ řekl učitel a vytřeštěného pohledu matikáře si nevšímal. Ang najednou celá ožila a spolu s ní celá třída.

„Jak jistě víte, blíží se Vánoce a v každé třídě se bude konat vánoční besídka. Ale nebojte, nemusíte předvádět nějaká vystoupení nebo zpívat koledy, pokud nebudete chtít.

Měli bychom ale vyzdobit třídu a někdo by měl vymyslet program. Klidně si můžete pustit film, ale podmínka je, aby měl vánoční tématiku. A potom by někdo měl přinést stromeček. Nemusí být pravý a ani nijak velký, postačí umělý.

A samozřejmě, pokud budete někomu chtít věnovat dárek, můžete.

Dále byste mohli přinést cukroví a nějaké další jídlo, abychom měli takovou párty.

Ale teď, do kdy to musíte udělat. Máte na to čas do konce příštího týdne, takže šest dní. Vím, že je to docela málo, ale pokuste se to stihnout.

Tak, a teď musíme určit osobu, která za to bude zodpovědná. Hlásí se někdo dobrovolně?“

Ve třídě se rozhostilo hrobové ticho. Všichni se na Vánoce těšili, ale už museli se vším pomáhat doma a nechtělo se jim to dělat dvakrát.

„Já bych na to dohlédla,“ ozvala jsem se a zvedla ruku.

„Výborně,“ usmál se učitel. „Budeš ale potřebovat nějakého pomocníka, sama to nezvládneš, takže to se potom domluv s ostatními. A samozřejmě, pokud budete chtít zdobit třídu o hodině, budete uvolněni z vyučování.“

Přikývla jsem a celá třída zavzdychala, když pomysleli na deset dní volna.

„Tak to je všechno,“ řekl učitel a odešel ze třídy, zrovna když zazvonilo na přestávku.

Všichni si začali balit věci a odcházeli na další hodinu.

„Bello, ty si to myslela vážně? Opravdu chceš zdobit třídu, péct cukroví, vymýšlet program a různý jiný blbosti? Tobě nestačí, že to všechno musíš dělat doma?“ ptala se mě Jessica, jen co ke mně došla.

„Ano, myslela jsem to vážně. Jsou to moje první Vánoce tady a já si je chci užít. Navíc jsem je nikdy neslavila, ve Phoenixu jsem jenom dostala dárky a to bylo všechno.“

„Teda Bello, já bych to nemohla dělat,“ zavrtěla hlavou Jess.

„Takže s tebou nemám počítat jako s pomocníkem, co?“

„Nezlob se, ale tohle bych vážně nezvládla. Ale kdybys chtěla, můžu ti přinést nějaké ozdoby, máme jich doma spoustu.“

„To by bylo super!“ rozzářila jsem se.

„Bell, já jsem na tom podobně, ale můžu napéct nějaké cukroví, mamka má speciální recept,“ řekla Angela.

„Bezva!“

„Mluvil tu někdo o pomocníkovi?“ ozval se sametový hlas, který patřil té nejhezčí osobě.

Srdce se mi rozbušilo závratnou rychlostí a obličej mi hořel. Bello, uklidni se!

„Ano. Máš zájem?“ otočila jsem se čelem k němu a snažila se, abych vypadala normálně.

„Říkal jsem si, že bych to mohl zkusit, protože Vánoce jsou mé oblíbené svátky,“ usmál se.

„Tak dobře,“ souhlasila jsem, protože nikdo jiný se na post pomocníka nehlásil.

To bude zajímavé, spolupracovat s Edwardem, do kterého jsem totálně zamilovaná.

x x x x

Jakmile skončila škola, všichni se vyhrnuli ven. Začali po sobě házet sněhovými koulemi nebo se váleli v závějích a dělali andělíčky. Já už jsem to všechno zkoušela na naší zahradě, ale i tak jsem se chtěla přidat ke sněhové bitce.

Bello, no tak, potřebuješ vypracovat ten program!

Přebrodila jsem se přes vysoký sníh ke svému náklaďáčku a nastartovala ho. Potom jsem velice opatrně vyjela domů a přitom dávala pozor, abych se nevybourala, protože na silnicích bylo všude náledí.

Jen co jsem dorazila domů, rychle jsem se převlékla a zapnula příšerně pomalý počítač. Cestou sem jsem si rozmyslela, co všechno je ve škole potřeba. Ze sklepa vezmu ozdoby – doufám, že nejsou zničené – potom musím napéct cukroví, ale nějaké mi slíbila Angela… musím se ji ještě zeptat, jaké udělá, abychom nepřinesly stejné. Se stromečkem se musím domluvit s Edwardem, jestli ho obstará, klidně ho potom zaplatím, ale potřebuju, aby mi ho pomohl vybrat, sama si na to netroufám. A nakonec to nejdůležitější – aktivity. Chtěla bych, abychom dodržovali tradice. Sice ten den nebude Štědrý, ale stejně polovina lidí to doma vůbec nebude dělat.

Počítač se konečně zapnul a já hned klikla na ikonu internetu. To samozřejmě bude trvat dalších deset minut minimálně, takže jsem se mezitím rozhodla zajít do sklepa podívat se na ozdoby, jestli je máme a jestli nějaké nemám dokoupit.

Jak se ukázalo, ozdoby byly v pořádku, takže jsem je rovnou přenesla do svého pokoje, abych nějaké vybrala.

Internet se otevřel a já hned do vyhledávače zadala: vánoční tradice.

Netušila jsem, co všechno se na Vánoce může dělat. Vím, že se peklo cukroví a pod stromeček se dávaly dárky, ale to bylo všechno.

Hned jak se objevil první odkaz, který vypadal dobře, jsem hned rozklikla a začetla se do něj. Měla jsem štěstí, narazila jsem na zlatou žílu – bylo tady všechno. Spoustu jsem si toho opsala a vytiskla a mohla jsem začít.

x x x x

Chodila jsem po supermarketu a hledala různé ingredience na cukroví. Angela mi sdělila, že bude péct kokosky, takže jsem se rozhodla, že upeču vanilkové rohlíčky, pusinky, medvědí tlapky a linecké koláčky.

Zajela jsem s košíkem k regálu s oříšky. Vzala jsem vlašské ořechy, ještě ve skořápce. Potom jsem ale uviděla i lískové. Můžu je vzít taky? Ale co když toho bude moc? Co když to bude přeplácané? Ale co, vezmu je oboje, když tak je tam nedám. Popadla jsem balíček lískových oříšků, zkontrolovala datum spotřeby a položila ho do košíku.

Další zastávku jsem udělala v čokoládách, abych měla polevu na cukroví. Doufám, že zbude, protože miluju čokoládu v jakémkoliv skupenství.

Potom jsem koupila velké plato vajec, mouku, prášek do pečiva, marmeládu a skořici. Doufám, že to bude všechno, když tak sem ještě zajedu.

Už jsem chtěla jít ke kase zaplatit, když jsem si něco uvědomila – měla bych koupit ještě řetězy na stromeček a různé papíry, ze kterých budu vystřihávat ozdoby.

Dorazila jsem do oddělení s vánočními dekoracemi, kde všude byly pověšené ozdoby a svítily stromečky.

Zahlédla jsem řetězy a třásně a vydala se k nim. Byly tu různé velikosti a barvy, až mi z toho šla hlava kolem. Nakonec jsem vybrala stříbrné a zlaté, ty se hodí ke všemu a od stejné barvy i třásně. Líbily se mi ale i modré – já vím, na tu modrou jsem nějak vysazená – a neodolala jsem, takže jsem si je do košíku hodila taky.

Pak následovala cesta do papírnictví, kde jsem koupila potřebné barevné papíry, čtvrtky a izolepy.

Když už jsem měla opravdu všechno, vydala jsem se ke kase zaplatit.

x x x x

Stála jsem u kuchyňské linky a hnětla jsem těsto, když domů přišel Charlie.

„Bello?“ zavolal jako vždy, když se vrátí domů.

„Jsem v kuchyni,“ odpověděla jsem mu zpátky.

Po minutě se objevil v kuchyni.

„Co to děláš?“

„Cukroví,“ obrátila jsem se k němu s bochníkem těsta v rukách.

„Vždyť si ho mohla koupit v obchodě, takhle si akorát přiděláváš práci,“ kroutil hlavou Charlie.

„To ale potom není taková legrace,“ nesouhlasila jsem.

Jen pokrčil rameny a vzdálil se do obýváku, odkud se hned ozval křik nějakých fanoušků baseballového týmu.

Protočila jsem oči a otočila se zpátky k lince.

Jen co jsem těsto pořádně prohnětla, zabalila jsem ho do fólie a dala ho do lednice.

x x x x

Ráno jsem přijela do školy zase dřív, protože jsem se chtěla domluvit s Edwardem na stromečku. Doufala jsem, že nepřijde pozdě jako včera, ale jak se ukázalo, tak dneska jako by věděl, že od něj něco potřebuju a přijel brzy.

„Edwarde, chtěla jsem se s tebou domluvit na stromečku. Mohli bychom koupit živý, umělý nevypadá moc dobře. Co myslíš?“

„Ano, to samé jsem ti chtěl navrhnout. Znám jedno zahradnictví, kde prodávají úžasné stromky. Kdy ho pojedeme koupit?“ zeptal se a já mírně zčervenala.

Jet s Edwardem? To byl sen každé holky z téhle školy!

„No, ten stromeček by se neměl kupovat moc brzo, aby neopadal, takže –“

Edward mě ale přerušil: „Stromeček neopadá, pokud zůstane zabalený někde venku.“

Aha, to jsem nevěděla. Ten před ním musím vypadat jako totální idiot.

„Takže bychom ho mohli koupit klidně dneska?“ ptal se mě Edward a koukal na mě svýma zlatýma očima.

Úplně jsem ztratila nit a nevěděla jsem, na co se ptal.

„Tak co, myslíš, že jo?“

Konečně jsem se vzpamatovala. „Ne, dneska nemůžu, musím péct cukroví, už mám hotové těsto,“ omlouvala jsem se.

„To nevadí,“ usmál se, ale bylo vidět, že je trochu smutný.

„Myslím, že půjdu zdobit třídu, mám toho docela hodně,“ řekla jsem a chtěla se vydat do naší kmenové třídy, když mě Edward chytil za ruku. Proběhlo mnou mravenčení, které skončilo v břiše a vypustilo tisíce motýlků.

Edward asi taky něco cítil, protože hned mou ruku pustil.

„Pomůžu ti,“ vydal se se mnou po chodbě.

„Ale já budu stříhat vločky, malovat Santa Clause a jiné takové věci. To by se ti nechtělo dělat, věř mi.“

„Ale já chci,“ nedal se odradit.

„Nevypadáš jako typ, který vymalovává obrázek, a přitom se kouše do jazyka, aby to měl co nejpřesněji,“ usmála jsem se při té představě.

„Tak to mě neznáš,“ udělal na mě obličej.

Pokrčila jsem rameny a oba odešli do třídy.

x x x x

„Tak jo, tady jsou čtvrtky,“ zalovila jsem v tašce a vytáhla papír od toho největšího formátu po nejmenší, „normální papíry,“ položila jsem je vedle čtvrtek, „barevné papíry, a potom tužky, fixy, pastelky, nůžky a izolepy.“

Když jsem se podívala na stůl, byla toho opravdu velká hromada.

„Že ty jsi vykradla papírnictví?“ žasnul Edward nad tím, co jsem přinesla.

„To určitě,“ vyplázla jsem na něj jazyk jako pětiletá holka. „Tady jsem přinesla nějaké návrhy, které bychom mohli udělat,“ ukázala jsem na secvaknuté předlohy. Byli tam andělíčci, zvonky, vločky, sněhuláci, hvězdy, komety, svíčky a betlém.

„Hezké,“ komentoval to Edward. „Není to ale moc těžké?“

„Uznávám, je toho trochu víc, ale může se nám to povést, ne? Když jsme na to dva.“ Začervenala jsem se, když jsem řekla „na to dva“.

„Doufejme. Tak se do toho pustíme,“ zamnul si rukama.

„Dobře. Nejdřív bychom měli vyzdobit okna. Navrhovala bych toho anděla – uděláme ho velkého, aby byl dobře vidět. Do dalšího okna sněhuláka a do třetího… betlém?“ To jsem trochu zaváhala. Vystřihnout betlém znamená vystřihnout alespoň tři postavy a nějaká zvířata a na to jsem si tolik nevěřila.

„Betlém? Myslíš jako Ježíše, Pannu Marii, Josefa, Tři Krále, ovečky a to všechno?“ zeptal se pochybovačně Edward.

„No, taky mi toho připadá trochu moc. Ale bez betléma to nejsou Vánoce!“ Nevěděla jsem si rady.

„Vypustíme ho.“ Když ale viděl můj vražedný pohled, dodal: „Můžeme koupit nějaký malý skládací a postavit si ho.“

„Dobře,“ souhlasila jsem. „Jak ale teda zaplníme ty dvě zbylá okna?“

„Dáme tam vločky, hvězdy, komety nebo svíčky,“ řekli jsme oba dva nastejno. Rozesmáli jsme se. Byla jsem ráda, že jsem si vybrala někoho, kdo je na stejné vlně jako já.

Vzala jsem si dvě čtvrtky formátu A3 a slepila je k sobě, takže jsem měla jednu brovskou.

„Budu dělat sněhuláka. Nevadí?“ vzhlédla jsem k Edwardovi, který právě slepoval čtvrtku podle mého vzoru.

„Nevadí. Anděla moc kreslit neumím, ale pokusím se,“ usmál se a začal něco načrtávat tužkou.

Já jsem mezitím načrtla tři koule na sebe a každá byla o něco menší. Ale ne! Hlava vypadá jako ovál!

„Sakra,“ zaklela jsem potichu pro sebe.

„Děje se něco?“ vzhlédl můj pomocník od svého díla.

„Ále, ani neumím nakreslit kruh. Doufám, že jsem koupila i gumy.“ Ani jsem se nestačila zvednout a na papíře mi přistála guma.

Nechápavě jsem se rozhlédla.

„Jsou tu ještě další čtyři, takže jich máme dost,“ řekl Edward a přitom nespouštěl oči z výkresu.

Vygumovala jsem sněhulákovu hlavu a nakreslila ji znovu a pořádně se přitom soustředila.

„To je na nic,“ slyšela jsem, jak se Edward zvedá a potom trhá papír.

Vzhlédla jsem. „Proč ten papír trháš? Mohl jsi to vygumovat a pokračovat dál.“

„Vygumoval jsem to mnohokrát a ten papír se rozedřel,“ vysvětloval. Vyhodil papír do koše, takže nic jiného se tam už nemohlo vejít.

x x x x

Po půl hodině jsem celého sněhuláka měla hotového, dokonce i vystřiženého. Edward byl na tom podobně. Nechápala jsem, jak to mohl stihnout, když začínal od znova.

„Edwarde, myslíš, že ho mám i vybarvit? Nebo teda spíš tu čepici, koště, knoflíky a tak.“

Edward právě dokončil anděla a odstřižky vyhazoval. „Myslím, že jo, aby byl výraznější.“

„Dobře.“ Vzala jsem si fixy a začala ho vybarvovat.

„A co toho anděla? Taky se má nějak vybarvit?“

Vzhlédla jsem ve chvíli, kdy zrovna anděla držel ve vzduchu, a zalapala jsem po vzduchu.

„Bello?“ volal na mě Edward, když jsem neodpovídala. Potom položil anděla, protože přes něj neviděl.

„Bello, děje se něco?“ ptal se vystrašeně.

Vstala jsem od stolu a s vykuleným výrazem jsem přešla k němu.

„To jsi kreslil vážně ty?“ Jen přikývl a pozoroval mě. Měl takový zvláštní výraz, jako kdyby mě zklamal nebo co.

„To je naprosto úžasný! Nevěděla jsem, že umíš takhle skvěle kreslit! Já se se svým sněhulákem můžu jít zahrabat.“

„Ale no tak. Nejde mi až tak dobře,“ uskromňoval se. „Tak co, mám ho vybarvit?“

„Možná bys mohl zvýraznit postavu, křídla a vybarvit obličej, co myslíš?“

„Jo, to by šlo,“ usmál se a začal si brát fixy.

Po čtvrt hodince jsme to měli vybarvené. Dali jsme hotové výtvory k sobě a hledali nějaké nedostatky.

Když byly takhle u sebe, byl vidět jasný rozdíl našich děl. Zatímco Edwardův anděl vypadal jako skoro živý, můj sněhulák vypadal jako namalovaný od pětiletého dítěte.

Edward si asi všiml mého zkroušeného výrazu, protože ke mně přišel a palci mi vytáhl koutky úst nahoru.

„Úsměv,“ zasmál se. Srdce mi začalo příšerně rychle bít a celá jsem začala hořet. Tak blízko u mě nikdy nestál. Bylo to tak nádherné stát u něj, úplně cítila jsem, jak mezi našimi těly proudí statická elektřina.

„Pověsíme je?“ zeptal se a o kousek ustoupil.

„Jasně.“ Snažila jsem se srdce dostat do normálního tempa. „Jak je umístíme?“

„Sněhuláka bychom mohli dát do druhého okna a –“

„A anděla do třetího, aby byli vedle sebe,“ dopověděla jsem za něj.

„A do ostatních oken vločky a hvězdy,“ dodal.

„Naprosto s tebou souhlasím,“ usmála jsem se na něj.

Připravili jsme si lepenku a nůžky.

„Tak já vylezu nahoru,“ řekla jsem a chtěla vylézt na parapet.

„To tak, a já tě potom budu sbírat ze země, když spadneš,“ zakroutil hlavou s úsměvem. „Půjdu tam já.“

„Kdepak. Jen si sem stoupneš a rupne to pod tebou a budu sbírat nejen tebe, ale i učitele, až uvidí tu spoušť!“ smála jsem se té představě.

„Teď si mě urazila,“ vystrčil nos nahoru a otočil se ke mně zády.

„Promiň, já to tak nemyslela,“ řekla jsem vážně, ale on pořád zůstával otočený. „Spraví to, když tě pustím místo sebe na parapet?“

Dělal, že chvíli přemýšlí a potom se ke mně otočil. „To beru,“ zasmál se a rozeběhl se přímo ke mně.

Myslela jsem, že zastaví, ale on mi podrazil nohy a chytil mě do náruče.

„Áááá,“ křičela jsem, protože jsem se lekla.

Edward se potom zastavil a postavil mě na zem.

„To už nikdy nedělej!“ šermovala jsem mu ukazováčkem před obličejem, ale on se smál a já se po chvilce přidala taky. V jeho očích plápolaly ohníčky neposednosti a byly tak ještě neodolatelnější.

„Musel jsem si udělat místo!“ bránil se a pořád se smál. Chtěla jsem se taky urazit, ale ten jeho smích mi to nedovoloval a já mu to hned odpustila.

„Můžeš mi prosím podat kousek izolepy?“

Ani jsem si nevšimla, že už stojí na parapetu a přidržuje mého sněhuláka.

„Hned hned,“ řekla jsem a rozběhla se pro izolepu s nůžkami. Rychle jsem ustřihla kus pásky a podala mu jí. Naše prsty se o sebe zase otřely a já se mohla zbláznit radostí.

x x x x

„Teď teda uděláme ty vločky,“ rozhodla jsem. „Už jsi je někdy dělal?“

„Ehm, ne.“

„Nevadí, je to jednoduchý. Vezmeš si papír, kolikrát můžeš, ho přeložíš a potom do něj vystřihuješ různé ornamenty. Když se potom papír rozloží, je z toho vločka,“ názorně jsem mu ukazovala.

„Jasně, to je jednoduchý,“ usmál se a pustil se do toho.

V tom zazvonilo na přestávku.

„Můžu pustit rádio?“ zeptala jsem se Edwarda. „O přestávce jsou všichni hluční a mě to vyrušuje.“

„Jistě,“ pokýval hlavou.

Přešla jsem ke katedře, kde bylo postavené rádio a zapnula ho. Začala hrát nějaká písnička, kterou jsem neznala, ale byla rytmická, takže jsem si po chvilce začala podupávat nohou.

Po deseti minutách zazvonilo na hodinu, ale my nechali rádio pořád hrát, byla to hezká kulisa.

Edward najednou začal potichu zpívat. Měl tak nádherný hlas, klidně by mohl jít do Superstar a vyhrál by.

Zjistila jsem, že tu písničku znám: hráli Jingle Bells.

Tu písničku jsem měla ráda, párkrát jsem ji zpívala spolu s jednou kamarádkou na škole ve Phoenixu. Začala jsem si ji taky pobrukovat.

Edward se na mě s úsměvem podíval a potom začal zpívat nahlas na celou třídu.

Začala jsem se smát. Po chvilce jsem se k němu přidala – nechápala jsem to, nikdy jsem před nikým nezpívala, protože to moc neumím.

Zpívali jsme tam oba na celou třídu a u toho smáli. Potom ke mně Edward přišel a vytáhl mě na nohy, abychom si spolu zatancovali. Koukala jsem na něj jak vyoraná myš, protože já tančit neuměla.

Edward to asi na mém výrazu poznal, protože mě chytil za ruce – přičemž se moje srdce rozběhlo na plné obrátky – a začal se natáčet celým tělem ze strany na stranu.

Zasmála jsem se – takhle jsem tančila v pěti letech – ale tančila jsem spolu s ním. Samozřejmě jsme nezapomněli zpívat. Kdyby teď někdo přišel do třídy, zřejmě by ho trefil šlak.

Edward se najednou odpojil, ale pořád tančil sám – já ho samozřejmě napodobila – vzal si hrst vloček, které jsme už měli hotové a začal je házet kolem sebe. Potom je házel i na mě, a já samozřejmě neodolala, takže jsem vločky házela i na něj.

Písnička už dávno skončila, ale mi pořád tančili a nechali okolo sebe padat papír.

„Prosíme pana Molinu, aby se dostavil do ředitelny, opakuji, prosíme pana Molinu, aby se dostavil do ředitelny!“ ozval se skřípavý hlas z rozhlasu.

Strnuli jsme v pohybu a hned potom začali zvedat spadlé vločky.

„Kdyby nás někdo viděl!“ zhrozila jsem se, ale potom se zasmála.

„Tak bychom řekli, že nacvičujeme číslo,“ vymyslel pohotově výmluvu.

„To by se všichni bavili!“

Posbírali jsme všechny vločky a položili je na stůl. „Není toho nějak moc?“ zeptala jsem se.

„Trošku,“ uznal Edward. „Tak tam nebudeme dávat svíčky, ty potom můžeme vylepit po třídě.“

„Správně,“ řekla jsem. „Vločky ale vylepuju já!“

Edward nic nenamítal, takže jsem si vzala všechny výtvory a dala se do vylepování.

x x x x

„Tak jak vám to jde?“ zeptal se učitel, kterému ze dveří koukala jenom hlava.

„Už máme skoro hotová okna,“ ukázala jsem na vylepené postavy a vločky.

„To jste tohle všechno stihli za tři hodiny?“ zeptal se nevěřícně.

„Ale máme toho pořád spoustu,“ povzdechl si Edward. „Bella toho vybrala hodně, ale výsledek určitě bude stát za to.“

„Už se těším. No, já vás nebudu zdržovat a půjdu.“

„Pane profesore, chtěla jsem se zeptat, jestli bych mohla do programu přidat i něco, co se musí dělat venku.“ Řekla jsem to schválně takhle tajemně, protože jsem nechtěla, aby Edward věděl, o co jde. Chtěla jsem, aby to bylo překvapení i pro něj.

„Pokud to půjde dělat na venkovním hřišti, proč ne,“ pokrčil rameny. „Ale ať to není nic rizikového.“

„Nebojte,“ ujistila jsem ho.

„Dobře… tak já půjdu.“

x x x x

Jen co jsem přijela domů, oblékla jsem si zástěru, umyla ruce a z lednice vyndala těsto na linecké koláčky.

Kousek jsem ukrojila, na vál jsem nasypala mouku a těsto rozválela. Když mělo požadovanou tloušťku, začala jsem vykrajovat. Jedno kolečko jsem vykrojila úplně celé a druhému jsem udělala malou díru doprostřed, takže až je k sobě slepím, bude mít červenou tečku.

„Bello?“ ozvalo se ode dveří, až jsem úplně nadskočila.

„Tati, co tady děláš? Neměl jsi být v práci?“ křikla jsem na něj.

„Už jsem měl všechno hotové, tak jsem přijel dřív. Nevadí?“

„Ne.“

„Co děláš?“ přišel do kuchyně.

„Cukroví.“

„Zase? Vážně Bello, co na tom vidíš? Vždyť tě to vyjde dráž, než kdybys ho koupila.“

„Tati,“ otočila jsem se na něj, ale on se začal smát.

„Co je tu k smíchu?“ ptala jsem se ho hned.

„Máš vlasy od mouky,“ chechtal se Charlie.

„Sakra,“ zaklela jsem a snažila jsem se ji smést, ale místo toho jsem si to vlasů zapletla i kousky těsta, které mi ulpěly na prstech.

„Vážně je to taková legrace, Bello?“ slyšela jsem vzdalující smích Charlieho.

x x x x

„Pojedeme dneska pro stromeček?“ zeptal se mě Edward, když jsme na okna stříkali jakýsi bílý prášek v plechovce, takže to vypadalo jako sníh.

„Jo, to bychom mohli, dneska nemám nic na práci. Kam se pojede?“

„Do Port Angeles, je tam úžasné zahradnictví, kde mají snad všechno.“

„Tak jo. A kdy?“

„Co třeba hned po škole?“

„Dobře… budu ještě muset zavolat Charliemu, že večer neuvidí můj náklaďáček zaparkované u domu.“

Edward se zasmál. „Myslel jsem, že tě svezu.“

Celá jsem zčervenala a srdce se zase rozběhlo jak o závod.

„No… já…“ nevěděla jsem, co říct.

„Můžeš odjet se svým náklaďáčkem domů, já pojedu hned za tebou a potom odjedeme pro stromek,“ naplánoval.

„Tak, no… dobře,“ usmála jsem se a Edward mi úsměv oplatil.

x x x x

V jídelně jsem si sedla k Edwardovi, takže celá jídelna na chvíli oněměla úžasem a potom se rozhovor rozběhl dvakrát rychleji.

Snědla jsem salát – nebo alespoň ten kus, který jsem dokázala pozřít v přítomnosti Edwarda. On samozřejmě nejedl.

Když jsem dojedla, v doprovodu Edwarda jsem opustila školu. Nastoupila jsem do svého náklaďáčku a Edward mi gentlemansky podržel dveře.

„Tak za deset minut,“ usmál se Edward a zavřel dveře.

Vyjela jsem z parkoviště a stříbrné Volvo se mi neustále drželo v patách. Cítila jsem se celá nesvá, že mě někdo sleduje.

Jen co jsem dorazila domů a zaparkovala před domem, Edward se objevil u dveří a už je otevíral.

„Díky,“ řekla jsem a přešla k Edwardovu autu. Ten mi zase – jak jinak – přidržel dveře a potom sám nastoupil.

x x x x

„Tak jaký vezmeme, Bello?“ ptal se Edward, zatímco chodil mezi úhlednými řadami stromků.

„Smrček vypadá hezky. Mohli bychom vzít velký? Takový dvoumetrový by byl hezký.“

„Máte dvoumetrový smrček? A aby nebyl ochuzený,“ mluvil s prodavačem Edward.

„Určitě se tady něco najde,“ usmál se prodavač a zavedl nás do části s vysokými stromy.

„Tady máme dvoumetrové smrčky,“ ukázal na dlouhou uličku zeleně.

Zkusmo jsem vzala jeden smrk za kmen a vytáhla ho. Byl docela těžký.

„Tenhle ne, má málo větví,“ ozval se prodavač. „Co třeba tento?“ ukazoval nám košatý smrk.

„Ten by šel,“ řekli jsme s Edwardem unisono.

„Dobrá, zabalím vám ho. Budete si přát ještě něco jiného?“

„Ne, to bude všechno, děkuji,“ odpověděl Edward a spolu jsme se vydali ke kase.

„Zaplatím to,“ řekl Edward rozhodným tónem, kterému nešlo odporovat, ale i přesto jsem se začala hádat.

„Edwarde, já to zaplatím ráda.“

„Ne, Bello, ty už jsi utratila peníze za papíry, ozdoby a bůhvíco ještě, tak mě nech koupit ten stromeček,“ prosil mě Edward a přitom na mě vrhnul spalující pohled.

„Dobře,“ rezignovala jsem.

„Tady ho máte,“ přinesl nám prodavač stromeček zabalený do nylonové sítě a opřel ho o pult.

Edward zaplatil – a prodavači dal velké dýžko.

„Ať si s přítelkyní užijete svátky,“ usmál se prodavač na Edwarda a potom se vzdálil do útrob obchodu.

Prodavač si asi neuvědomil, že ho slyším taky, i když jsem stála opodál, a celá jsem zčervenala, když o mně mluvil jako o Edwardově přítelkyni.

„Půjdeme?“ zeptal se mile Edward, jako by se nic nestalo.

„A-ano,“ vykoktala jsem.

Edward přistoupil ke stromečku a vzal ho za kmen.

„Pomůžu ti,“ vyhrkla jsem a chtěla podepřít kmen, ale Edward mě mávnutím ruky zastavil.

„To je v pořádku,“ usmál se a vydal se k autu.

„Teda, ty jsi hotový Rambo!“ zasmála jsem se.

x x x x

„Takže teď začneme zdobit třídu?“ zeptal se Edward.

„Ano. Chtěla jsem všude vylepit nějaké obrázky – třeba svíčky, hvězdy nebo komety – a pověsit nějaké řetězy.“

„To by šlo. A mohli bychom tam přidat ještě oříšky nebo sušené ovoce,“ navrhnul.

„To je nápad! Výborně!“

„Tak začneme.“

x x x x

„Tak tady nesu ten stromeček,“ ozval se Edward ze dveří.

„Jdu ti pomoct!“ houkla jsem na něj a šla k němu mu pomoct. Opatrně jsme přenesli stromeček do třídy.

„Kam ho mám postavit?“ zeptal se.

„Tady doprostřed třídy,“ ukázala jsem na to místo, ale nemohl mě vidět, výhled mu clonil stromeček. Přesto ho ale dal na místo.

„Teď ho drž rovně a já nasadím stojánek,“ dirigovala jsem ho.

Stromeček se ani nehnul a já se k němu sklonila, abych mu nainstalovala stojan. Našroubovala jsem nožičky a potom to všechno utáhla.

„Hotovo,“ oznámila jsem Edwardovi. „Můžeš pustit stromeček.“

„Až zpod něj vylezeš.“

Jen jsem protočila oči v sloup, ale poslechla jsem ho a stoupla si vedle něj.

„Drží,“ řekl, když pustil kmen.

„Skvěle,“ usmála jsem se.

Vzala jsem si nůž a přistoupila jsem ke stromku. Edward se na mě díval velmi pozorně, snad abych se neřízla či co. Chytila jsem síťku, a ze shora dolů jsem ji rozřízla. U kmenu jsem ji musela trochu pižlat, protože nůž nebyl až tak ostrý.

Potom jsem síťku sundala, ale Edward mi musel pomáhat, protože až na špičku jsem nedosáhla – on samozřejmě taky ne, ale aspoň uměl vysoko skákat.

Jakmile byla síťka dole, smrk se rozevřel. Vybrali jsme opravdu dobře.

„Teď ho ozdobíme. Nejdřív přijdou světýlka, pak ozdoby, potom řetězy a třásně a nakonec hvězda,“ dala jsem instrukce.

Vzala jsem krabici se světýlky a na podlaze je rozložila. „Budeme muset začít od shora.“

„Dobře,“ uchopil žluté světýlko, „kam ho mám dát?“

Začal ho různě dávat ke špičce, až jsem nakonec vybrala jedno místo.

„Další přijde sem,“ ukázala jsem na větvičku a Edward tam dal červené světlo, „Další sem… a tohle sem.“

Takhle jsme ozdobily stromeček – ale zatím tam byla jen světla.

„Teď ozdoby. Máme tady dvě krabice, ale nevím, jestli tam dáme všechno. Ty se můžou zavěsit kamkoliv, je to jedno.“

Sama jsem vzala jednu krabici ozdob, kterou jsem přinesla. Byly v ní ozdoby různého druhu – jedny byly jako slzy, další byly koule a jiné zase jako zvonečky.

Edward už držel krabici v podpaží a jednu ozdobu už věšel na stromeček. Přidala jsem se k němu, až jsme nakonec krabice celé vyprázdnili a zbylo jen pár starých slaměných andělíčků, kteří měli polámaná křídla.

„Teď řetězy,“ řekla jsem a vytáhla stříbrný provaz.

„Myslíš, že tam budeme dávat i ty zlaté?“ zeptal se Edward, když jsme domotali poslední stříbrný. „Řekl bych, že to ani není potřeba, ne?“

Trošku jsem odstoupila, abych si stromeček mohla lépe prohlédnout. „Máš pravdu, zlaté tam dávat nebudeme, bylo by toho moc.“

Z tašky jsem dále vytáhla třásně. „Ty naházíme na stromeček, bude to vypadat, jako by to byl sníh.“ Půlku jsem dala Edwardovi a dali jsme se do „cukrování“.

Třásně se ale ke všemu přichycovali, takže když jsme je sypali, létali všude kolem – i na nás.

Měla jsem jich plné oblečení a Edward na tom byl stejně.

„Vypadáš jako víla,“ zasmál se.

„Jak to?“ zajímala jsem se.

„Máš to všude ve vlasech.“

„Ale ne,“ zaúpěla jsem a zkusila jsem si je z vlasů vyklepat.

„Pomůžu ti,“ usmál se a začal mi je z vlasů vybírat.

Celá jsem zčervenala a srdce se mi mohlo rozskočit. Divím se, že to nebylo slyšet na celou třídu.

„Hotovo,“ řekl po pěti minutách.

„Děkuju,“ oddechla jsem si.

Podívala jsem se mu do očí – a to jsem neměla dělat. Byl u mě tak blízko, stačilo se jen naklonit a mohla bych ho políbit…

Edward se podíval nahoru. „Jmelí,“ zašeptal. „Víš, že muž políbit jakoukoliv dívku, když stojí pod jmelím?“

„Opravdu?“ Hlas se mi zadrhával.

„A také se říká: kdo se pod jmelím políbí, tomu druhému se zalíbí. Nevím, jestli je to pravda.“

Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co na to mám říct.

„Co kdyby – “

V tom zhasla všechna světla a ve třídě byla tma jak v pytli.

„Co se děje?“ slyšela jsem Edwardův hlas.

„Omlouváme se za výpadek elektřiny. Bohužel, školník něco spletl a… teď dostávám zprávu, že je světlo spraveno, takže během minuty by se vám mělo ve třídách rozsvítit.“

Najednou se rozsvítilo. Edward stál na druhé straně místnosti a koukal do země. Já jsem pořád stála jako opařená nad tím, co jsem slyšela od Edwarda.

„Ehm, no, myslím, že bychom měli dozdobit ten stromeček,“ ozval se po minutě ticha Edward.

„Hm,“ zamručela jsem. Nic jiného jsem ze sebe nedokázala dostat. Došla jsem ke krabici a zvedla poslední ozdobu.

„Musíme tam dát tu hvězdu. Ale jak?“ zeptala jsem se, když jsem našla hlas.

„Vysadím tě tam,“ řekl jako by se nechumelilo.

Cože? On mě tam chce vysadit? Vždyť jsem těžká, neunesl by mě!

Už jsem chtěla začít protestovat, když se mi ruce obtočili kolem pasu a já byla ve vzduchu.

„Co to děláš? Vždyť jsem těžká!“

„Věděl jsem, že budeš proti, tak jsem se na nic neptal,“ zasmál se.

Velice opatrně jsem na špičku nasadila hvězdu a snažila se, aby se mi neklepaly ruce.

„Hotovo,“ oznámila jsem mu a on mě spustil dolů.

x x x x

Už zbýval poslední den do vánoční besídky. Naposledy jsem kontrolovala celý program, jestli mám všechno v pořádku a jestli všechno cukroví a dárky jsou na svých na místech.

Do školy jsem opět dorazila dřív, ale dnes tu už byli skoro všechny, protože se těšili na poslední den ve škole.

Vešla jsem do třídy. Už tam byla Jessica s Angelou a hned se mi vrhly okolo krku.

„Bello, to je tak nádherné!“ zářila Jessica a Angela horečnatě přikyvovala.

„To jsi udělala sama?“

„Ne, pomáhal mi Edward,“ opravila jsem ji.

„A jo, úplně jsem na něj zapomněla. Ale vážně, opravdu se vám to povedlo!“

„Díky,“ řekla jsem. Odložila jsem si tašku a kabát a potom jsem vyndala dárky a dala je pod stromeček, kde už pár balíčků bylo.

Potom jsem vzala cukroví a položila ho na stoleček, kam se postupně bude dávat všechno jídlo. Angela hned přišla za mnou a podle mého vzoru dala cukroví na stůl.

x x x x

„Tak, teď když jsme tady všichni, bych rád poděkoval Belle a Edwardovi, kteří tuto třídu vyzdobili a dali si na to velice záležet.“

Ozval se potlesk a já mírně zčervenala. Zalétla jsem pohledem k Edwardovi, který tleskal taky a přitom se tak nádherně usmíval.

„Teď nechám slovo Belle, která si pro vás připravila i program na dnešní dopoledne a jsem moc zvědavý, co všechno to bude.“

Ozval se další aplaus a já se zhluboka nadechla, než jsem se zvedla ze židličky.

Postavila jsem doprostřed třídy zády ke stromečku a podívala se na Edwarda, který mi ukázal zvednuté palce.

Usmála jsem se a začala: „Takže, na začátek jsem si pro vás připravila něco z tradic, které by se měli dodržovat. Já vím, že není Štědrý den, ale spousta lidí tyto tradice vůbec nezná a tak jsem jich vám pár chtěla ukázat.

První budeme pouštět lodičky se svíčkou, které jsem pro vás vyrobila.“

Všichni vstali a shromáždili se u obrovské mísu, kterou jsem si půjčila od kuchařek.

„Každý dostanete lodičku a pustíte ji na vodu. Když zůstane na místě, znamená to, že zůstanete doma. Když vám lodička vypluje, vydáte se na cesty, a když vám bude hořet dlouho, budete žít dlouhý a šťastný život.“

Rozdala jsem sirky, aby si každý mohl zapálit svou lodičku, a potom jsem už viděla, jak je pouštějí na vodu.

Podívala jsem se na Edwarda, který svou lodičku se zájmem sledoval. Chvíli mu plápolala a stála u kraje, pak ale najednou zhasla a potopila se.

To snad ne! Když se někomu potopí svíčka, znamená to, že umře!

Podívala jsem se na mou svíčku, která stála pořád u břehu. Takže žádné cesty se nekonají. No, nevadí.

„Další jsem si pro vás připravila lití olova. Každý nalije olovo do vody a utvoří mu nějaký obrazec. Potom se hádá, co by to mohlo znamenat. Je to takové věštění budoucnosti.“

Lodičky jsme dali stranou a každý dostal hrnek s olovem. Potom ho všichni nalili do vody a dívali se, co se utváří za obrazec.

Zase jsem se musela podívat k Edwardovi. Měl tam nějakou skvrnu a… nedokázala jsem přijít na to, co to je.

Mně se vytvořil obraz nějakého… počkat, je to opravdu čtyřlístek? A ten nosí štěstí!

Ostatní se mezi sebou dohadovali, co co znamená. Chvíli jsme je nechala, ale potom jsem opět upoutala jejich pozornost.

„Dále budeme krájet jablka.“ U toho se hodně lidí zakabonilo.

„Zjistíme, jestli budeme šťastní nebo jestli budeme nemocní,“ pokračovala jsem dál.

Každému jsem podala jablko a nůž – také musím poděkovat školní kuchyni. Někteří se na mě dívali docela otráveně, jako by je to nebavilo, ale s tím jsem nemohla nic dělat.

„Teď jablko rozřízněte,“ dala jsem jim pokyn.

Všichni řízli do jablka. Naštěstí se ozvalo žádné „au“.

„Plesnivé jádro znamená nemoc, hvězda šťastný život a křížek smrt.“ Doufala jsem, že to poslední nebude mít nikdo.

Samozřejmě mi to zase nedalo a já jsem nenápadně prošla kolem Edwarda, abych viděla, co má – křížek! Ale ne, jak je to možné!

„Teď mám něco pro holky. Každá si hodí botou, aby věděla, jestli bude mít kluka nebo ne.“ Tohle jsem musela trochu upravit, protože aby se vdávaly, byla blbost.

Holky si hned nadšeně hodily botou směrem ke dveřím, jestli konečně přijde jejich vysněný princ.

„Bello, hoď si taky,“ ozvala se Angela a tak jsem chtě nechtě musela hodit botou.

A představte si, špička ukazovala ke dveřím! Takže já budu mít kluka!!

Skoro jsem začala skákat nadšením, ale pak jsem si uvědomila, že to celé je jenom hra a nemusí to být vůbec pravda.

Všimla jsem si ale, jak na mě Edward kouká a u toho se usmívá jak měsíček na hnoji.

„A nakonec,“ přitom polovina třídy ožila, jakmile zaslechli, že je konec, „si vytáhnete papírek, na kterém něco bude napsáno a to se vám splní.

Začala jsem obcházet s kloboukem a každý si vytáhl nějaký papírek. Většinou to bylo jako štěstí, zdraví, ale také děti, takže když si to někdo vytáhl, všichni se začali smát.

Došla jsem k Edwardovi a natáhla k němu klobouk. Edward v něm zalovil a vytáhl lísteček. Hořela jsem zvědavostí, co na něm může být napsáno.

„Tak co?“ zeptala jsem se. Edward mi neodpověděl a díval se na papírek, tak jsem nakoukla: láska.

Edward bude mít lásku? A koho? Že by mě? Asi ne, dávala jsem si příliš velké naděje. I když, to, co se stalo pod jmelím…

„A teď, protože jste všechno splnili, půjdeme ven a tam…“ musela jsem se odmlčet, protože všichni kluci začali povykovat, „tam provedeme sněhovou bitvu!“

Celá třída nadšeně vyběhla ven a překvapivě s nimi i učitel.

Sněhová bitva neměla žádná pravidla, prostě jsme po sobě stříleli a koho jsme trefili, toho jsme si zapamatovali. Na konci si potom řekneme čísla, kdo měl kolik vybitých, a zvolíme vítěze.

Právě jsem byla schovaná za rohem školy a dělala si zásobu sněhových koulí, když mě jedna trefila přímo do čepice. Rychle jsem se zvedla a rozhlédla se kolem, kdo to byl, ale nikoho jsem neviděla. V tom přiletěla další. Podívala jsem se, odkud vyletěla. S napřaženou rukou jsem šla za strom, odkud ta koule vylétla.

„BAF!“

Nadskočila jsem a kouli pustila.

„Už mám dva zásahy!“ pyšnil se Edward.

„To ti nedaruju!“ vyhlásila jsem mu válku a rozběhla se za ním.

Házeli jsme po sobě koule a vytvořili si takou soukromou bitvu, protože ostatní jsme nechali někde daleko.

Došli mi koule, tak jsem si rychle chtěla udělat další, ale v tom mě někdo chytil kolem pasu.

Otočila jsem se na zlaté oči, které se zase smály. „Mám tě. A už tě nepustím!“

Začala jsem se vzpínat, zkoušela jsem ho i lechtat, ale nic nepomáhalo.

„Dobře, vzdávám se,“ přiznala jsem porážku.

„A jaká bude cena pro vítěze?“ zeptal se.

„Cože?“

„Za to, že tě pustím, si zasloužím odměnu.“

„Jakou by sis představoval?“

„Hm,“ zamyslel se. „Co třeba…“ Pustil mě na zem, ale byli jsme na sobě nalepení. „Pusu,“ rozhodl.

„Pusu?“ opakovala jsem nejistě.

„Ano.“

„Dobře,“ souhlasil jsem. Srdce se mi rozbušilo a cítila jsem, jak se mi do tváří žene červeň.

Rozhodla jsem se, že ho poškádlím a dám mu pusu na nos – byli jsme přece kamarádi, ne? – i když bych ráda něco víc…

V tom se ale Edward sklonil a políbil mě na pusu. Jen jemně se mi otřel o rty, jako motýlí pohlazení.

„Neměla jsem to být já, kdo ti má dát pusu?“ zeptala jsem se.

„Ano, ale ty stojíš pod jmelím a já můžu políbit kohokoliv, kdo stojí pod jmelím,“ usmál se tím krásným pokřiveným úsměvem.

„Hm, takže ti ještě pořád dlužím polibek,“ zašeptala jsem a znovu ho políbila.

Políbila jsem ho jen lehce, ale potom se to zvrhlo ve velice vášnivý polibek.

„Miluju tě,“ zašeptal Edward ty nejhezčí slůvka.

„Miluju tě,“ řekla jsem a položila mu hlavu na prsa.

Tak si tak říkám, ty Vánoce jsou asi kouzelné.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Nadílka nejen sněhu, ale i lásky od KateSwan: