Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Nessie musí zomrieť - Blackie Cullen

23.05.2010 (10:30) • RoseDublest • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 2× • zobrazeno 3688×

Nikdy nezapomenu

JACOB

Přitažlivost zemská mě už nepoutala k místu, kde jsem stál.

Byla to holčička v náruči blonďaté upírky, kdo mě tu držel.

Renesmé.

Seshora se ozval nový zvuk. Jediný zvuk, který se mě v tomto nekonečném okamžiku

mohl dotknout. Frenetické bušení, rychlý tlukot...

Měnící se srdce.

Na chvíli jsem ztuhl na místě a netušil, kam se mám vrhnout nejdřív. Takhle štastný jsem nebyl už... vlastně, když o tom tak přemýšlím, takhle štasný jsem nebyl nikdy. Usoudil jsem, že Bella teď nebude v takovém stavu, aby byla schopna mluvit. Proto jsem se přesunul blíž k Renesmé. Rosalie to zaregistrovala a o krok ucouvla, ve tváři zpola ostražitý, zpola nechápavý výraz. Viděla, že se nepřipravuji k útoku, jak by se nejspíš dalo očekávat a to ji zmátlo.

,,No tak. Nechci jí ublížit.“ přemlouval jsem ji s dychtivým úsměvem, který jsem Renesmé věnoval.

Nessii.

Hmm. Nessie. Ness. Ta zdrobnělina mi k ní pasovala mnohem víc než Renesmé. Vzhlédl jsem zase k Rosalii a zjistil, že v ostražitosti ani trochu nepolevila. Přemítal jsem, jak bych jí dokázal, že moje ujišťování je zcela upřímné. Po schodech seběhla Alice. Taky se přišla podívat na nového člena rodiny. Nejspíš spatřila můj absolutně zbožný pohled upřený na Nessie a velmi rychle jí došlo, co se stalo.

,,No, vypadá to, že Nessie není jediným novým členem rodiny.“ usmála se na mě.

A já jsem byl rád, že tu novinku vzala takhle klidně. Začal jsem si malovat skvělou budoucnost. Teď, když jsem se otiskl do Nessie, jsem konečně mohl mít Bellu rád, jako nejlepší kamarádku. Upíry už snad nějak snesu. Teda jestli oni snesou mě.

Podíval jsem se na Alici a Rossalii. Alice se rozplývala nad Nessií a Rosalie na mě hleděla s šokovanou grimasou ve tváři.

,,Ty ses otisknul do Renesmé?“ Přinutila se ta slova vyslovit nahlas.

Pak se její šokovaný výraz pomalu změnil na znechucený. Zadívala se na Alici.

,,Znamená to, že Renesmé bude mít vlkodlačí chůvu?“ Vypadala, že se s tou představou

hned tak nesmíří. Moc pěkné, Rose, komentoval jsem to v duchu. Připadá ti snad vlkodlačí chůva horší, než upíří chůva? Alice měla nejspíš podobný názor, protože to nenechala bez komentáře.

,,Rose, on jí neublíží. Obávám se, že se s ním teď o Renesmé budeš muset dělit.“ pousmála se.

,,Nessie“ opravil jsem ji tiše.

Tázavě se na mě podívala. ,,Ty už pro ni máš i přezdívku?“

,,No, mě se ta zdrobnělina líbí..“ bránil jsem se.

,,Já jen, co tomu bude říkat Bella...Jsem si jistá, že je na to jméno pyšná.“ pokrčila rameny.

Co tomu bude říkat Bella jsem nevěděl a ani jsem se tím nehodlal v nejbližších několika hodinách zabývat. Teď jsem jen toužil pochovat si to úžasné, drobné stvořeníčko, které tiše dřímalo v Rosaliině náruči. Prosebně jsem natáhl ruce a Rosalie mi do náruče váhavě položila překrásné miminko. Nechtěl jsem ji vzbudit, tak jsem ji jen kolébal v náruči a užíval si ten opojný okamžik štěstí. Přivinul jsem si Ness blíž k sobě. Poznal jsem, že takhle nějak by se měl cítit nejšťastnější člověk (v mém případě vlkodlak) na světě. Už jen kvůli téhle jediné magické chvíli stálo za to žít.

Během dne jsem se od Nessie nehnul ani na krok. Všichni se ji teď chtěli věnovat a po tom, co se pořádně prospala, se jí ta pozornost začínala zamlouvat. Esmé ji vzala taky nahoru za Edwardem, ať si prohlédne svoji malou dcerušku, ale to byla jediná místnost, kam jsem za Nessií nešel. Nebyl jsem připravený vidět Bellu zkroucenou v bolesti, i když jsem ani neslyšel, že by křičela.

Za několik hodin se vrátil Carlisle, který samozřejmě už všechno věděl, protože když Rosalie zrovna nedržela Ness v náruči, obvolávala snad polovinu upírů v USA. No dobře, přeháním, ale s tím klanem na Aljašce (Jak že se to jmenují?) visela na drátě celé hodiny.

Napadlo mě, že v La Push to určitě ještě nikdo neví. Jak by taky mohli, když jsem si na Setha a Leu za celou noc nevzpomněl! Naposledy jsem je viděl to odpoledne, když jsem se vracel z projíždky. Určitě o ničem neví. Připadalo mi divné, že se ještě nepřišli podívat, co se děje.

Byly tři hodiny ráno. Asi deset hodin od chvíle, kdy jsem se vrátil do vily a celý můj život

se změnil. Vykouknul jsem z okna. Nikdo tam nebyl. Možná jen byli na lovu... Carlisle zřejmě uvažoval podobně, protože se po chvíli zeptal:

,,Smečka už všechno ví?“  snažil se, aby tόn jeho hlasu působil ledabyle a snažil se dobře,

ale přesto jsem vycítil zvědavost.

,,Ne. Zatím jsem jim to neřekl. Dokonce ani Seth a Leah o ničem neví. Asi bych měl počkat

do rána, než jim to povím.“

Při představě, že bych měl třeba jen na chvíli opustit Nessii... To bylo snad nemožné. Nedokázal jsem si to představit, nedokázal jsem na to myslet a odmítal jsem o tom jen uvažovat. Ale oni se to musí dozvědět. Bylo to tak rozumější. Zvykej si, nakazoval jsem sám sobě přísně. Co budeš dělat, až Bella přijde k sobě? Má na Ness minimálně stejný nárok, jako já.

Chtěl jsem se Carlislea zeptat ještě na něco. Teď jsem se o ten ledabylý tόn pokoušel zase já.

,,Neviděl jsi  náhodou cestou sem Setha a Leah?“ Moc ledabyle to teda neznělo...

Upír zavrtěl hlavou. ,,Celou cestu zpátky jsem jel autem. Spěchal jsem a ani mě nenapadlo

je hledat. Ale nedělej si starosti. Hned ráno můžeš zaběhnout do La Push a všechno vysvětlit.

Seth s Leah se určitě brzo vrátí.“

Ta poslední věta vůbec nezněla přesvědčivě. Carlisle ji sám nevěřil, protože věděl stejně dobře jako já, že by se tady už dávno ukázali.

Měl jsem nedefinovatelné podezření, ale vůbec je netušil, kde by mohli být. Seth by nikdy neudělal nic, co by ublížilo Cullenovým. V jeho očích byli nevinní a -přiznejme si to, když jsem se na to podíval ze správného úhlu- v mých teď taky.

Dál jsem bezmyšlenkovitě chodil po domě a choval v náruči Nessii. Sem tam jsem vykoukl z okna

a pátral po náznaku vlčího pachu. Nic. Ale díky Nessiinu malému tělíčku, které teď tiše spinkalo na mé hrudi, jsem se dokázal aspoň trochu uklidnit. Všechno se vysvětlí. Přesvědčoval jsem sám sebe pořád dokola. Seth a Leah se vrátí. Já půjdu říct smečce pravdu o Nessii. Jí, ani Belle už nebude hrozit žádné nebezpečí ze strany vlkodlaků.

Teď jsem si uvědomil, že ten nedefinovatelný pocit je zlá předtucha. Strach o Ness. Že bych začínal být paranoidní? Nehodlal jsem ale nic riskovat. Měl bych počkat, dokud se Seth a Leah neobjeví. Jistě, i tak je tady minimálně šest boje-schopných upírů. Čím dřív jim to řeknu, tím líp. Počkám do rozbřesku a půjdu do La Push, ať se vrátí, nebo ne. A takhle jsem se přel sám se sebou po zbytek noci až do úsvitu. Seth, ani Leah se nevrátili.

Slunce už vyšlo, červánky které po něm zbyly se rozplynuly. Zářilo. Renesmé spolu se mnou pozorovala východ slunce a zdála se jím nadšená. Oba jsme (hlavně k mému překvapení) zjistili, že Ness má zvláštní nadání. Znovu - už po několikáté za poslední půlhodinu- zvedla drobnou ručičku k mé tváři a zrychleně mi přehrála celý východ slunce. Pečlivě si ho uložila do paměti. Jako by věděla, že ho mnohokrát neuvidí. Měla pravdu. Ve Forks prakticky celý rok nepřetržitě pršelo. Její první den na světě určitě bude prozářený sluncem.

Povzdechl jsem si a poodešel od okna směrem k netrpělivě vyčkávající Rosalii, abych jí podal Nessii. Už jsem to nemohl dál odkládat. Sam byl sice většinou rozumný, ale tahle situace mu připadala nepřijatelná. Podle něj Ness představuje velké nebezpečí, které je nutné zlikvidovat při sebemenší příležitosti. Nejen, že Nessie nepředstavuje žádné nebezpečí (tím jsem si byl jistý, hned jak jsem ji poprvé držel v náručí), ale kdyby kterýkoliv vlkodlak zabil dívku, do které se jiný vlkodlak otiskl, museli by oba bojovat na život a na smrt.

Kromě toho - pro smečku by to bylo velmi bolestivé, ať by přežil kdokoliv - a já jsem si byl téměř jistý, že bych to byl já. Rosalie odešla s Nessii do kuchyně, aby ji nakrmila a Ness po mě vrhla poslední toužebný pohled. Povzdychl jsem si a vyrazil ven z venkovních dveří. Zabouchnul jsem je za sebou a v běhu se proměnil. Ať jsem co nejdřív zase zpátky, přál jsem si v duchu a nabral rychlost. Měl jsem pocit, jako by mě Ness silou gravitace přitahovala zpátky. Už ted jí chybím. A ona chybí mě.

SAM

Věděl jsem, že Leah není vůbec nadšená. Teď si připadala jako trojnásobný zrádce. Nejdřív zradila mě a smečku, pak Jacoba a dokonce i svého vlastního bratra, Setha. Seth teď ležel doma v posteli a spal. Vůbec netušil, že spí ve svém pokoji. Netušil ani to, že ho sem Leah odtáhla, když po dlouhé a vyčerpávající hlídce usnul. Já si nepřipadám, jako zrádce... Snažil jsem se obelhat sám sebe. Nepovedlo se. Začal jsem vymýšlet strategii.

Ta věc musí být zničena. Ať je to, co je to, nedokázalo by to dodržovat smlouvu. Pokud při tom budeme muset zničit i Bellu... Nedá se nic dělat. Dobře, upoutal jsem pozornost vlků kolem sebe. Leah byla mezi nimi. Aspoň projednou se rozhodla správně. Když viděla, jak to všechno Jaka ničí, prostě se rozhodla, že to vyřeší po svém. Však on nám za to jednou poděkuje, až se na to podívá s odstupem.

Ale v hloubi duše jsem věděl, že nepoděkuje. Stejně jako jsem věděl, že tohle není tak docela správné. Věděli to i všichni ostatní. Ale nic víc jsme dělat nemohli. Smečka vychovaně předstírala, že si posledních několika myšlenek, které nebyly určeny jim, nevšimla.

Tohle bude boj na život a na smrt. Znovu si rozdělíme členy rodiny. Snažte se zabít..tu věc co nejdřív. Jakmile se to někomu z vás podaří, padáme pryč.

Nechtěl jsem příliš riskovat, i když tohle by se dalo brát jako zbabělost. Napadneme je s úmyslem zabít minimálně dva členy jejich rodiny a utečeme... Ne! Zase jsem se okřikl. Začali si oni. Oni stvořili tu věc a tím porušili smlouvu. Teď je můžeme klidně zabít všechny.

Same, oni smlouvu ještě neporušili. To dítě nikomu neublížilo. Namítl Embry, který už nedokázal

dál přehlížet moje myšlenky bez komentáře.

Embry, dobře víš, že až se narodí-

A u toho nejspíš ještě zabije Bellu. Přisadila si Leah.

Prostě je to nebezpečný, chápeš?!! To už jsem v myšlenkách řval, zoufalý spíš ze sebe,

než z Embryho.

Tak fajn. Pokračoval jsem v instruktáži.

Nikoho nešetřete, ale taky se je nemusíte hned všechny snažit zabít. Naším cílem je zabít tu věc,

ne Cullenovy.

Věděl jsem, že nás za to Jacob i Seth budou nenávidět, ale neviděl jsem jinou možnost.

Ti, co se zachrání (nemá cenu si na nic hrát. Je nás osm proti osmi, pokud tam bude Jake)

asi budou muset uprchnout někam daleko odtud, aby vás zbylí upíři nevypátrali.

Nedokážeme je zabít všechny, nemá cenu se o to snažit. Na chvíli jsem zapochyboval. Nabízím své smečce buď smrt, nebo vyhnanství, možná by jsme přece jen... Teď už nikdo nepředstíral, že neposlouchá moje myšlenky.

Same, je to naše povinnost. Je to důvod, proč jsme vlci. A je to správná volba.

Paul, samozřejmě. Definitivně jsem se rozhodl a nechal nahromaděný adrenalin, ať se vleje do žil. Už jsem nepřemýšlel, co je správné a co špatné. Už jsem jen plánoval strategii boje, přidal pár dalších instrukcí a v čele své smečky vyrazil kupředu.

JACOB

Běžel jsem pokudmožno nejkratší cestou k La Pushské pláži. Celou cestu jsem se soustředil, jestli neuslyším něco ze Sethových, nebo Leiných myšlenek. Neslyšel jsem nic. Začínalo mě to štvát. Proč mi prostě nenechali vzkaz, nebo nepřišli? Seth by to určitě udělal. Blížil jsem se k vesnici a proměnil se zpět. Bleskově jsem si natáhnul své ustřižené džíny a sprintoval k Uleyovým. Usoudil jsem, že bych si měl nejdřív promluvit se Samem.

Zabušil jsem na dveře. Žádná odezva. V domě bylo naprosté ticho. Nikdo nebyl doma. Rozběhl jsem se směrem k Embryho domu, který byl sotva o pár set metrů dál. Embryho máma doma byla, ale vůbec netušila, kde Embry je, samozřejmě. Popoběhl jsem k Atearovým, ale moje podezření se potvrdilo. Celá smečka byla pryč. Vehementně jsem odmítal myslet na nejhorší. Rozhodl jsem se zaběhnout ještě k nám, jestli táta něco neví. Vrazil jsem do domu jako tornádo. Táta seděl ve svém vozíčku a soustředěně pozoroval televizi.

Otočil se ke mně, zjevně štastný, že mě vidí.

,,Jaku! Už tak dlouho jsem tě neviděl!“ přijel mě přivítat.

Kdy jsem naposledy byl doma? Před pár dny? Možná i týdny..

Ale moc dlouho se tu zdržet nemůžu.

,,Ahoj tati. Neviděl jsi smečku? Je to důležité.“

,,Ne, dneska jsem nikoho z vlků neviděl.“

A já už jsem byl pryč. Uháněl jsem zpátky k vile, jak nejrychleji to jen bylo možné. Byl jsem bez sebe hrůzou a vztekem. Jak daleko je Sam schopný zajít? Věřil jsem, že hodně daleko. Dělá holou pitomost, copak věří, že se může postavit sedmi upírům a přežít? Vlkodlaků je taky sedm. Zarazil jsem se. Pokud se k nim ovšem nepřidala Leah. Docela to i zapadalo. Seth by něco takového nikdy nedopustil. Co s ním teda udělala? A není to teď jedno?

Oni chtějí zabít Ness. Nic není důležitější, než moje malá Nessie a oni ji chtějí zabít. Hnal jsem se dopředu šíleným tempem. Tak rychle jsem ještě nikdy neběžel. Ale bylo to málo. Pořád mi to připadalo zoufale pomalé. Musel jsem běžet rychleji. Věděl jsem, na čí stranu se postavím. Nemusel jsem o tom vůbec přemýšlet.

Jaku? Můžeš mi vysvětlit, co se stalo? Najednou jsem se probuil ve svém pokoji a-

Sethe! No konečně! Bál jsem se o tebe. Smečka jde po Nessii, Sethe. Musíš nám pomoct.

Počkej. Nessie?

Bellina holčička. Já ti všechno vysvětlím, ale dělej! Čím dřív tam budeš, tím větší máme šanci.

Byl jsem vážně rád, že je Seth v pořádku a na naší straně. Kdyby byla jiná možnost, nezaplétal bych ho do toho, ale teď nebyl čas na nic jiného. Ostatně - určitě by si to nenechal ujít. Má to v krvi.

EDWARD

Bella zůstávala nehybná a nejevila žádné známky vědomí. Doufal jsem, že tu bolest necítí. Držel jsem ji za ruku, ale nejspíš to nevnímala. Za pár hodin bude po všem. Představoval jsem si, jak se bude tvářit až poprvé uvidí naši dcerušku. Renesmé byla úžasně inteligentní, na svůj věk. Byl jsem tak štastný, když jsem ji choval v náruči. Lepší život jsem si nedokázal představit. Dokonce i s Jacobem bych teď mohl vycházet mnohem líp. Ne, že bych ten otisk schvaloval... Zaskřípal jsem zuby.

Tohle se teda Belle nebude líbit ani trochu.

Usmál jsem se nad představou, že by se Jacob měl bát Belly.

Obejděte to ze strany a lezte dovnitř okny, neměli by jsme jít postupně, to by nás snadno odrovnali-

Ztuhnul jsem. Smečka. Copak jim to Jacob nevysvětlil? Možná jim to bylo jedno. Mám zůstat tady u Belly nebo chránit svoji rodinu? Ale došlo mi, že Belle žádné nebezpečí nehrozí, dokud je naživu Renesmé. Vystartoval jsem dolů po schodech. Viděl jsem všechny kromě Esmé a Emmetta. Zavolal jsem na ně a v tu chvíli už tam stáli a všichni na mě upírali své zlaté oči. Věděli, že jsme v nebezpečí.

,,Vlci. Zaútočí na nás za pár vteřin. Chtějí zabít Nessii.“

Na dvě vteřiny všichni ztuhli zděšením. Rosalie se vzpamatovala jako první a rychle mi podala Renesmé. Bylo to tak nejlepší nejen pro to, že jako její otec ji budu bránit nejvíc ze všech, ale Rose by se sama neubránila a já teď budu hlavním terčem veškerých útoků. Nadruhou stranu mi bylo jasné, že pokud ji nedokážu ubránit, budu si to vyčítat do konce svého života, pokud tedy nějáký konec nastane... Kolikrát jsem si ji za ten její kratičký život pochoval v náruči? Proč ji ho někdo chce vzít tak brzy? Proč nám chce kazit rodinné štěstí? Je to snad osud? Kolik z nás dnes přežije? Nechtěl jsem ani myslet na to, jak by byla Bella zoufalá, kdyby někdo...

,,Edwarde, možná bys měl-“ začal Jasper, ale větu nedokončil.

Snesla se na nás sprška skla. Chránil jsem Renesmé, aby ji žádný ostrý úlomek nepoškrábal. V té stejné chvíli přistála uprostřed místnosti velká chlupatá koule. Vlk se postavil na nohy a okamžitě zaútočil. Další vlci se dostávali do domu a vrhali se na nás. Úspěšně jsme je odráželi, ale byli jsme v nevýhodě. Vlci byli větší a v domě bylo příliš málo místa, aby nám k něčemu byla naše hbitost. Koutkem oka jsem zahlédl, jak Jasper jednoho z nich kousnul. Vlk měl nejspíš velké bolesti. Zmítal sebou na podlaze a po několika vteřinách ochabl. Nevěděl jsem, jestli ho lituji, nebo ne.

Vlků zbývalo sedm. Útočili ještě zuřivěji, než předtím. Jednomu z nich se málem podařilo chytit mě za nohu. Do patra by se po schodech nedostali a všichni jsou tady, takže o okna v horním patře se nestarají. Slyšel jsem pár myšlenek na téma ,,Kde je Bella?“ , ale zmizely hned jak vlci spatřili Renesmé v mé náruči a usoudili, že Bella je mrtvá. Pokud na horní patro neupozorním, měla by být v bezpečí.

Co se zvrtlo? Z jejich myslí jsem vyčetl, že nemají ani potuchy o Jacobově otisku. Proč jim to nevysvětlil? Minuli se snad po cestě? Odrazil jsem nejbližšího vlka na stěnu. Probořil se ven. Renesmé na to všechno hleděla vyděšenýma očkama. Tohle měl být její první den na světě. Nezasloužila si, aby byl tak děsivý. Viděl jsem, jak vlci postupně zahánějí členy mé rodiny do koutů. Alice na tom nebyla dobře. Vůbec nic neviděla a mlčky mě žádala o pomoc. Vlci se je jen snažili odříznout ode mě a od Renesmé. Chtěli je zabavit, aby to ostatní z nich měli snažší.

Jasper se vrhl na vlka, který ohrožoval Alici s nepříčetnou zuřivostí. Pět vlků utvořilo mezi mnou a ostatními členy mé rodiny nepropustnou hradbu. Téměř všichni upíři byli poranění a nedokázali se přes ně dostat. Vlkodlaci zaplňovali celou místnost od podlahy do stropu. Zbylí dva se bleskově otočili směrem ke mně.

Teď! Zařval Sam krátký rozkaz a úplně všichni vlkodlaci se odrazili a skočili na mě.

Bylo to bleskové a hlavně nečekané. Měli to dobře naplánované. Nikdo z nás nestihl včas, účinně zareagovat. Věděl jsem, že tohle je konec. Celý skok trval jen zlomek vteřiny.

Ne! To byla Jacobova myšlenka a to poslední co jsem slyšel.

Aspoň tím jsem si byl v tu chvíly jistý. Nezavřel jsem oči. Jen jsem si přitiskl Renesmé blíž k sobě. Budu ji chránit až do úplného konce. Ucítil jsem strašlivou bolest, jako by mě někdo rval v půli. Rozpálila se mi po celé horní části těla. A najednou jsem byl na zemi se třemi hlubokými rýhami uprostřed hrudníku. Renesmé byla pryč. Vymrštil jsem se zase nahoru, ale vlci byli rychlejší. Jediným máchnutím tlapy ji rozervali na cucky. A pak byli pryč.

Přežili čtyři, zbytek stihli ostatní členové mé rodiny zlikvidovat. Svezl jsem se na kolena a hleděl na zbytky drobného tělíčka mé malé Renesmé. A pak jsem se zhroutil. Bylo mi všechno jedno. Bylo mi jedno, že vlci, kteří ji zabili, utekli a nikdo je nepronásleduje. Bylo mi jedno, že se na mě dívají otřesení členové mé rodiny, kteří vypadali jako ledové sochy, které se už nikdy nepohnou. Plakal jsem zlomenými srdceryvnými vzlyky. Plakal jsem bez slz, tak, jak to dokáží jen upíři. Plakal jsem a myslel na svou jedinou dceru Renesmé, která už nikdy nespatří denní světlo, ani temnou noc.

Nebylo možné ty kousky složit. Renesmé nebyla tak odolná, jako upíři. Nemohl jsem se na ně dívat, nemohl jsem odejít. Co mám teď dělat? Navždy jsem ji ztratil. Můj pocit viny byl ještě horší, když jsem si vzpomněl, že jsem ji nejdřív nechtěl. Nemohl jsem to ospravedlnit ani tím, že to bylo jen ze strachu o Bellu. Zvládneme to spolu? Bude to po nějáké době jako dřív? To jsem netušil a ani jsem neměl chuť o tom teď přemýšlet.

Neposlouchal jsem nic a nikoho v místnosti. Neslyšel jsem je. Nevěděl jsem ani o Jacobovi.

Nevěděl jsem o ničem. Myslel jsem jen na Renesmé a vybavoval si každou vteřinku, kterou jsem s ní strávil. Jak ji Bella milovala už když ji čekala. Jak ji milovala i když byla Renesmé pořád silnější, i když ji nechtě lámala kosti. Pořád ji milovala. Já jsem ji taky miloval. Byla to moje nádherná dceruška a těch pár okamžiků, které jsem s ní strávil byly teď jedny z nejcenějších vzpomínek,

které mám.

Všechny jsem si je přehrával pořád dokola a v očích mě pálily slzy.

Slzy, které nikdy nepřetečou.

JACOB

Příliš pozdě. Vletěl jsem do místnosti příliš pozdě na to, abych ji zachránil. Selhal jsem. A  neměl jsem sílu pronásledovat ty bestie, co to udělaly, ale jednou se jim pomstím. Byl jsem plný zuřivosti, která přesto nedokázala zvítězit nad smutkem a zoufalstvím. Byl to hrozný pohled. Letmo jsem zahlédl čtyři mrtvoly zrádců na podlaze. Sam byl mezi nimi. Máš, co jsi chtěl. Pomyslel jsem si hořce. Upíři se dávali dohromady. Doslova. Nikdo jiný z Cullenových nezemřel. Vzpomněl jsem si, jak jsme s Nessií ráno pozorovali úsvit. Jaký to byl závratný pocit, mít ji v náručí.

Zvysoka jsem zavyl. Nechtěl jsem se proměnit zpátky. Ta bolest ze ztráty Nessie byla absolutně nesnesitelná i ve vlčím těle. Sedl jsem si na zem vedle Edwarda, který zlomeně vzlykal nad ostatky své dcery. Tiše jsem ronil slzy. Neměl jsem ponětí, co bych mohl dělat jiného. Ostatně - na nic jiného už mi nezbývala síla. Radši bych si vyrval srdce z těla, než cítit tu bolest, ale Bella mě bude potřebovat. Oba nás bude potřebovat.

Věděl jsem, že už do ní nejsem zamilovaný jako dřív. A taky jsem věděl, že tak, jako Renesmé už nikdy nikoho mít rád nebudu. Ale Bellu musíme podpořit oba. Musíme se podpořit navzájem a život nějak půjde dál. Ale nikdy nezapomenu.Chtěl bych, aby to Nessie věděla. Nikdy nezapomenu na těch několik málo hodin, které byly určeny jen pro mě a pro ni.

Když usínala, stulená v mé náruči, když jsme sledovali vycházející slunce. Noc vystřídal den a temnota zmizela. Když jsem ji poprvé uviděl a uvědomil si, že je to nejdůležitější v mém životě. Nikdy, nikdy nezapomenu, Renesmé. A tak jsme tam seděli, upír a vlkodlak spojeni společným zármutkem.

Autor: RoseDublest (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Nessie musí zomrieť - Blackie Cullen: