Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Od této chvíle - Soutěžní povídka

26.12.2009 (17:31) • RosalieHale • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1817×

Písnička: Tady

Od této chvíle

Stála jsem tam a věděla, že za chvíli to přijde. Za několik málo minut, projdu těmi zavřenými dveřmi a zavážu se slibem na celý život. Kdybych si nebyla stoprocentně jistá, že ten život bude velmi dlouhý, nikdy bych těmi dveřmi neprošla. Ale při myšlence na toho kdo na mě vyčkávavě čeká v tom velkém sále přeplněném lidmi, se mi freneticky rozbušilo už tak dost splašeně uhánějící srdce. Podívala jsem se na sebe do zrcadla zavěšeného na stěně přímo proti mně. Nemohla jsem uvěřit, že tohle jsem doopravdy já. Přede mnou v odrazu stála nehybná kráska v bílém. Vlasy měla uvázané do složitého drdolu a pár neposlušných pramínků jí rámovalo obličej. Při pohledu na ní mi myslí proběhl šok. Jsem to opravdu já? Nebylo pochyb, že ano, protože přesně ve chvíli kdy jsem udivením zkřivila obličej, se na její tváři objevil naprosto stejný vyděšený výraz. Musela jsem se pro sebe usmát. Alice vážně dokáže zázraky. Zadívala jsem se znovu do zrcadla a tentokrát si sebe samu prohlédla lépe. Narůžovělé tváře, jemně namalované linky očí, šaty, které se svou krásou spíše hodili do pohádky. Byli jako ze starého černobílého filmu, jako z mých oblíbených románů. Bílá saténová látka měla jemný nádech smetanové barvy, padli mi naprosto dokonale. Nevěřila jsem, že jsou celé jen pro mě, že já jsem ta osoba, která má tu jedinečnou možnost si je obléknout. Stejně jako jsem i do této chvíle nedokázala uvěřit, že ta dokonalá osoba stojící za těmi dvojitými dveřmi patří jenom mě. A to na celý život. Nikdy jsem doopravdy nedokázala pochopit proč já. Proč si on vybral právě mě. Vždyť co je na mě zajímavé. Jsem obyčejná naprosto ve všem, co dělám. Znám plno jiných zajímavějších dívek než jsem já, které mě rozhodně přebíjejí i v mnoha jiných ohledech. Nikdy jsem nebyla v ničem nejlepší natož dokonalá. A i přesto tu teď stojím v bílém a čeká na mě ta nejúžasnější osoba na světě. A i přesto si vybral mě. Nikdy plně nepochopím proč, i když on na to má vlastní bláznivý názor. Prý vůbec nejsem obyčejná, prý jsem ta nejzvláštnější osoba, jakou kdy potkal. Prý mě miluje tak, že je ochotný pro mě i zemřít… a já mu věřím.

Nikdy jsem příliš nevěřila v lásku, četla jsem o ní, viděla hromadu zamilovaných filmů a ani to mě nepřesvědčilo. To až on, v den kdy se objevil v mém životě, mi ho celý přeházel vzhůru nohama. Nevím, jak to dokázal, jak mohl jediný pohled na něj stačit, aby mě přesvědčil. Svým pronikavým, jedinečným, karamelovým pohledem mě v jediný okamžik utvrdil v tom, že láska existuje. Ubíjející, bláznivá, neodvolatelná a naprosto nečekaná. S ním jsem začala žít. Když ho nevidím, když se ho nemůžu dotknout, nežiju. A proto jsem teď tady. I přes veškerá má přesvědčení, že tohle vůbec není zapotřebí, že ho budu milovat navěky i bez téhle té maškarády. Dělám to pro něj, jako už většinu věcí v mém životě. Nedokázala bych udělat nic, co by ho zranilo, nic kvůli čemu by se trápil, na ničem mi tak nezáleží jako na něm. Takže jsem tehdy před pár týdny, zatnula zuby a řekla ano na jeho nesmyslnou a pro něj velmi důležitou žádost. Já to beru jako ústupek, nepotřebuji sliby, ujišťování, nebo svědky, mně stačí on. Stačí mi vědomí, že ho mám a že ho miluji stejně, jako on miluje mě. Na ničem jiném tu nezáleží. Nezáleží na tom, co si o nás myslí ostatní, ani jak se na můj čin dívá Charlie s Renée. Jsme tu jen my dva a to mi k životu stačí.

S přemýšlení mě vytrhlo tiché zaklepání na dveře. Než sem se stačila otočit, ve dveřích stála Alice v tichém závěsu s Charliem. Oba se na mě upřímně usmáli a já věděla, že už je čas. Z nervozity se mi ještě více zrychlil puls a já začala přerývaně oddechovat. Charlie ke mně přistoupil, nabídnul mi rámě a já ho se zoufalým pohledem ve tváři přijala. Přála jsem si to mít co nejdříve za sebou. Protože čím dříve to bude, tím dřív budu sama jenom s Edwardem. Moje nohy mi najednou připadali jako dva dřevěné špalky, odmítala jsem se pohnout z místa. Kdybych celou svou duší necítila tu neutuchající Edwardovu lásku ke mně, nikdy bych se odtud nepohnula. Ale protože na mě čekal právě on, natáhla jsem potřebný vzduch do plic a udělala první pomalý krůček z pokoje. Šla jsem opatrně a každým krokem, který jsem udělala se víc a víc blížila ke schodům do sálu. Zastavila jsem se těsně u zábradlí a Charlieho ruku sevřela pevněji. Z přízemí se ozval tichý melodický hlas klavíru a já věděla, že to je pobídka pro Alici. Ta úžasná dívka se na mě naposledy povzbudivě usmála, mrkla na mě a pak začala scházet ze schodů. V tu chvíli mě popadla úzkost. Co když z těch schodů spadnu, zakopnu, škobrtnu, zlomím si nohu? To se Alici stát nemohlo. Snášela se dolů tak elegantně, až jsem si říkala, jestli se nevznáší. Hudba v přízemí se pomalu změnila, stala se pomalejší. Pomalu jsem v tom zvuku zaslechla, že jsem přišla na řadu já. Jednou rukou jsem se chytila zábradlí a druhou jsem měla pevně zaklíněnou v Charlieho rukách. Kradmým pohledem jsem se nejistě podívala na dvacet malých schůdků. Vážně se tolik bojím těch schodů nebo je to podvědomí pocit toho co má následovat? Dodala jsem si vytrácející se odvahu a s nesmělým úsměvem jsem kývla na svého otce. Vyšla jsem pomalu a s potěšením zjistila, že sejít dolů nebo zase až takový problém, ale mé oči pořád ještě sledovali podlahu. Bála jsem se, že pokud bych spustila oči ze stabilního povrchu, okamžitě by se stalo to, čeho jsem se obávala. Teprve když jsem pod svýma nohama ucítila hladký povrch parket, jsem, se rozhlédla.

To co se mi naskytlo před očima, se nedalo popsat. Jindy elegantně a vkusně vybavený sál domu Cullenů byl k nepoznání. Do nosu mě uhodila vůně milionů květin, které byli, rozvěšeny po celém pokoji. Židle všech hostů byli potažené smetanovým saténem, naprosto stejné barvy jakou měli mé šaty. Bylo to úchvatné. Až do této chvíle jsem byla ohromená krásou celého toho výjevu a tak jsem skoro nevnímala oči všech přítomných s úžasem hledících jen mě. Jenže když jsem si jich konečně všimla, bylo těžké si jich nevšímat. Zčervenala jsem, ale snažila se je ignorovat. Kvůli nim tu dnes nejsem. Já hledala v davu někoho jiného. Nespokojeně jsem těkala očima po místnosti, až se můj pohled zastavili nad místem přímo proti mně. Stáli tam tři osoby, ale mou úplnou pozornost si zasloužila jen jediná. Jeho medové oči se zaklesly do mých a já se ztratila v myšlenkách. Když uviděl můj poblouzněný výraz, usmál se tím odzbrojujícím a jemně pokřiveným úsměvem. Jeho rozcuchané bronzové vlasy, pohled jakým se na mě díval, oblek, který mu padl naprosto bezchybně. Byl dokonalý a byl jen můj. Pocítila jsem obrovskou touhu už s ním být, dotknout se ho, ujistit se, že to, že tam stojí, se nestalo jen výplodem mojí fantazie. Jediné co mě od něj dělilo, byla už jen krátká ulička mezi řadami židlí a i tak mi připadalo, že trvá věčnost, než tu vzdálenost překonám. Ale když se tak konečně stalo, když Charlie pustil mou ruku, aby ji předal Edwardovi, můj srdeční tep se konečně po dlouhých minutách šíleného tempa dostal do normálu. Byla jsem klidná, protože, ať si ho vezmu nebo ne. On je mým jediným smyslem existence, bez něj je všechno ztracené. Najednou jako bych se nemohla dočkat, až si ho vezmu, až bude oficiálně můj. Jako bych všechnu svou zatrpklost a nervozitu nechala, na tom posledním schůdku schodů. Vytratila se, když jsem procházela uličkou. A naprosto ji odepsala v tu chvíli, kdy jsem se dotkla jeho chladné kůže. To, že jsem si tímhle nesouhlasila, mi najednou připadalo nepochopitelné.

Vpíjeli jsme se jeden druhému do očí, a i když kněz začal odříkat svou část, pohled jsem od něj neodtrhla. Bála jsem se, že pokud bych i jen na okamžik odvrátila zrak od jeho dokonalé tváře, zmizel by mi, a to jsem za žádných okolností riskovat nechtěla. Drželi jsme jeden druhého za ruku a já věděla, že to není jen dotyk. Dávala jsem mu tím celé srdce a on si ho ode mě s ochotou bral. Ta chvíle byla tak jedinečná, tak dokonalá. Nic jiného v ten okamžik nemělo význam. Stála jsem po jeho boku a tam už navždy zůstanu. V tu chvíli dokončil kněz svou část a přišla řada na mě. Když jsem mu říkala své ano a slíbila mu, že ho budu milovat, dokud nás smrt nerozdělí, věděla jsem, že to není pravda. Já ho budu milovat daleko déle. A ať už přijde cokoliv, ve svém rozhodnutí nezaváhám. Teď přišla řada na něj. Podíval se na mě s ohromně šťastným pohledem v očích a jeho „ano“ se rozlehlo místností. Dál jsme nic nemuseli říkat, rozuměli jsme si i beze slov. Není nic, co bych mu nedala, nic co bych mu dokázala upřít. Milovala jsem ho za hranice svojí existence. A když se sklonil, aby zpečetil tuhle noc polibkem svět, se, se mnou zatočil. Obtočila jsem mu ruku kolem krku, druhá mi zajela do jeho rozcuchaných, bronzových vlasů a nikdo ani nic mě nemohlo vyrušit. I on se do toho jedinečného polibku ponořil a to, že nejsme v místnosti sami, jsme naprosto přestali vnímat. Nezáleželo na tom, kde jsme, svět v ten moment přestal existovat. Byl tu jen já a on. A láska, kterou ke mně cítil, se mi vryla až do morku mých kostí. Nikdo a nic mě od něj neodloučí.

Stále ho budu milovat. Od tohoto momentu mě od něj nikdo neodloučí. Budu ho milovat každým dechem, který vypustím, každým slovem, které řeknu, každým tepem srdce, které je v jeho vlastnictví. A až odezní jeho poslední úder, a já otevřu oči do nekončícího dne věčnosti, budu ho milovat o to víc. Tady a teď to slibuji, Navždy. Od této chvíle.

Autor: RosalieHale, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Od této chvíle - Soutěžní povídka: