Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Středověký máj od Danca95

05.07.2011 (13:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 6× • zobrazeno 1930×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Májový zázrak

Nikdo

Dav šílel, nepřemýšlel nad tím, jaké by jeho jednání mohlo mít následky, prostě uháněl stále kupředu, hnaný myšlenkou brzké pomsty. Vinil je za všech smrtí, které se v tomto městečku za posledních pár let udály. Ostře nabroušené vidle, určené právě jen k tomuto účelu, držely vysoko nad hlavami, stejně tak i louče, aby viděli lépe na cestu. Jejich kořist vycházela jen v noci, aspoň podle informací, které kde lidé pochytali. Nebyli si přesně jisti, jak tyhle stvůry a příšery vypadají, ale většinou braly podobu právě normálního člověka. Stačil jen náznak většího špičáku, žena, muž i dítě byli okamžitě upáleni. Po tomto rituálu občané městečka Forks slavili celou noc. Mysleli si, že každým zabitým viníkem zastraší ty ostatní, a oni budou mít konečně pokoj. Mýlili se však a velmi. Čím více zabíjeli, tím více se k nim vraždící monstra přibližovala, protože oni je připravovali o jejich popravu.

Dav šílel, běžel ulicemi s bojovým pokřikem. Chytl svou potenciální kořist. Nebohá dívka se bránila, ukazovala zuby, dokonce i řetízek s přívěškem v podobě křížku. Bylo jí to málo platné. Jedna skupina mužů už slavnostně zapalovala oheň a druhá dívku ověšovala provázky s česnekem. V povzdálí stály ženy skandující nadávky. Nebály se plivnout na obviněnou co víc, s klidem po ní házely všechno, co našly. I kameny.

„Zapalte hranici,“ poručil major Swan, hlavní vedoucí boje proti upírům. Okolí křikem souhlasilo.

„Otče, nechci vás nahněvat, ale jste si jistý? Ta dívka mi nepřipadá nijak zvlášť nebezpečná, co víc, je velmi vystrašená,“ zašeptala mu do ucha jeho dcera Isabella Marie. Každý jí tak říkal, oběma jmény. I když byla dcerou bojovníka proti upírům, i ona mohla padnout v podezření. Ale právě díky druhému jménu, které svědčilo o tom, že je pokřtěná, každý věděl, že ona je dívkou na správné straně.

„Drahá dcerko, já mám na tyhle nestvůry čich na sto honů. Přísahám ti na své vlastní hrdlo, že tohle je náš nepřítel,“ ujistil ji otec se samolibým úsměvem, až dceři přeběhl mráz po zádech. Svého otce milovala, ale v těchto chvílích by ho raději vůbec neviděla, ba ani jeho dcerou být nechtěla. S bolestí v očích odvrátila oči od ohně, kde se nevinná dívka kroutila, křičela, vzpínala se. Slabým větřík k ní zanesl pach kouře a něčeho, z čeho se jí neudělalo dobře u žaludku. Bylo to přiškvařené maso. Oblak pachu se plížil kolem skupiny všech lidí a obkličoval ji. Snad jako kdyby se tím chtěla ta nebohá dívka pomstít. Několik lidí si chránilo své nosy rukama, ostatní zase pyšně dýchali, hrdi na to, že se zbavili další nevítané bytosti.

Několik kilometrů, na kraji největšího lesa ve Forks, stála malá skupinka několika lidí. Tři chlapci a dvě dívky. Z dálky byste si těžko všimli nějakého rozdílu. Ovšem, při bližším prozkoumání vás jako první brnkne do očí jejich nezvykle bledá tvář a karmínově červené oči, které se na každého dívaly, jako na kořist.

„Tohle musí přestat,“ promluvil nejvyšší, s bronzovými vlasy rozházenými na všechny strany. „Za chvíli nám vyvraždí celé město a my se budeme muset opět stěhovat.“ Díky svému daru, který mu byl nadělen v tomto démonském životě, věděl, že ostatní s ním souhlasí.

Edward

Nenáviděl jsem to tady. Naše skromná chatička v prostřed lesa, kde ji nikdo nikdy nemohl objevit, byla pro nás, pět lidí či upírů, strašně malá. Nenáviděl jsem i tohle malé městečko. Kdybych se sem býval nikdy s rodiči nepřistěhoval, mohl jsem být v pořádku, možná bych byl i na univerzitě. Otec měl dobré postavení, takže nehrozilo, že by mě někam nevzali. Bohužel právě on byl jiného názoru, a rozhodl se, že z velkého města se přestěhujeme sem. Do Forks. Města dešťů, mraků a kdo ví, čeho všeho ještě. Když se mi tady začínalo líbit, zrodila se tahle pošetilá skupinka ubohých lidí, kteří museli neustále něco pronásledovat. Tentokrát to byli upíři. Otec, jakožto vysoce postavený muž, se musel okamžitě zapojit. Byl hrdý, na to, co dělá pro obyvatele tohohle městečka, takže když mi odbylo čerstvých osmnáct, rozhodl, že mě vezme na lov s sebou. Tehdy jsem se těšil a vytahoval se nad ostatními chlapci ve svém věku, že jsem dost vyzrálý na to, abych zabil upíra, či jinou zmiji, která pustošila naše městečko. Jak tomu každý lov bývá, chytili jsme nevinného člověka a upálili ho. Když jsme se vraceli celí pyšní a unavení ze slavnosti, něco se pokazilo. Vůbec jsem nechápal, kam otec mohl tak rychle zmizet a odkud se ozýval jeho křik. Byl děsivý, musel jsem si zakrývat uši. Neběžel jsem mu na pomoc, na to jsem byl moc vyděšený. Pelášil jsem domů, bohužel, ta cesta se mi stala osudnou. Těsně před brankou našeho krásného domku mě cosi srazilo na zem a já pocítil plameny po celém těle. Nechali mě tam ležet, svíjejícího se na zemi. Vůbec si nepamatuji, jak jsem se dostal zpátky do domu a kdo mě uložil do postele. Celé tři dny jsem trhal prostěradlo na kusy, jak jsem trpěl. Všechno mě pálilo, bolelo, jako kdyby mi tělo požírala nějaká kyselina. A pak byl najednou konec. Když jsem si to uvědomil, zhluboka jsem se nadechl, neboť při té bolesti jsem dech neustále jen popadal. V nose mě zaštípala nejkrásnější vůně, jakou jsem kdy cítil. Matka se na mě usmívala, seděla tiše na židli vedle mé postele a vyšívala. Znovu jsem se nadechl a tělo se dostalo do extáze. Matka vykřikla, zakrývajíc si oči.

„Tvoje oči!“ zanaříkala, ale více říci nestihla. Polykal jsem lahodné doušky krve a cítil uspokojení. Přivíral jsem slastně oči, jak mi teplá tekutina proudila hrdlem do žaludku. Nenechal jsem ani kapku. Tělo se svezlo na zem s menší ránou. Ta mě teprve probrala. Díval jsem se na vyděšeně otevřené oči své matky. Její tvář byla ošklivá, nezdravě bledá, smrtí pokroucená. Čekal jsem, kdy mé srdce zasáhne bolest, ale to jsem mohl čekat věčnost. Moje srdce totiž nebilo a už nikdy bít nebude. V šoku jsem si opět sedl na svou postel, která už mi přišla naprosto cizí, a neustále se díval do těch očí. Ten pohled nikdy nezapomenu. Přesně tohle totiž vystihuje mou existenci. Strach a smrt.

Isabella Marie

Snažila jsem se utíkat nejrychleji, jak jen to šlo, ale pitomé šaty a střevíčky mi to moc nedovolovaly. Navíc občas zafoukal slabý větřík, který mi podbíral klobouk. Už jsem tam nechtěla být ani o vteřinu déle. Nevěřila jsem ničemu, co mi kdy otec navykládal. Nevěřila jsem v existenci zlých bytostí a už vůbec jsem nevěřila, že otec zachraňuje město. Tolik nevinných lidí bylo zabito! Děti, ženy, muži, mladí lidé! Plakala jsem pro ně celou cestu do našeho statku, přesto to bylo málo. Nevrátí jim to jejich životy ani to neospravedlní mého otce. Každý ho tady obdivoval, vzhlížel k němu i k jeho celé rodině se ctí a úctou, já jsem ho pro tuto chvíli nenáviděla. Počasí se mnou patrně sdílelo mé názory a k tomu všemu nečasu se přidal i typický déšť. Paraple jsem samozřejmě nechala doma, neviděla jsem důvod, proč si ho na lov brát. Přidala jsem do kroku, přičemž jsem si šlapala na sukni od šatů. Vzdala jsem držení klobouku a raději si tedy držela sukni, abych neupadla. Nápor větru zesílil a klobouk se lehce zvedl z mé hlavy. Ani jsem se nezastavovala.  Chtěla jsem být co nejdřív doma, měla jsem totiž divný pocit, jako kdyby mě někdo sledoval.  Jako kdyby mi dýchaly na krk všechny ty životy, které můj otec poslal na smrt, chtěly se mi pomstít a já se tak cítila hrozně bezbranná. Všechna ta krev na otcových rukách pro mě byla noční můrou. Nepřála jsem si, aby byl mým otcem. Hnusilo se mi to, co dělal a byl tím tolik posedlý.

„Bello!“ zakřičela na mě Mona, moje nejvěrnější komorná a kamarádka. Jen ona mi směla takto říkat, sama jsem si to vydobyla u svého otce. Pro něho bylo něco nepřípustného, aby mi někdo takto říkal, protože to na mě vrhalo okamžitě světlo podezření. Držela mi dveře otevřené a máchala rukou, abych si pospíšila. Vběhla jsem do příjemně vyhřáté haly a Mona rychle zavřela dveře.

„Proč jsi nepřijela s majorem Swanem v kočáře? Běhat venku v tomhle počasí, to je holý nesmysl,“ pokárala mě, jako kdyby byla moje matka a ne děvče ve stejném věku jako já. Je pravdou, že ona mou matku od nějakých třinácti let zastupovala. Maminka nás totiž opustila, když mi bylo pouhých šest. A tehdy právě otec našel Monu u našich dveří, promočenou na kost, jen s malým uzlíkem věcí. Její rodina neměla peníze, tak ji poslala do města hledat práci. V šesti letech! Já jsem to tehdy vůbec nechápala a brala ji jako svou sestru, se kterou jsem si každý den chtěla hrát.

„Pro tuhle chvíli bych svého otce nesnesla v jedné místnosti, natož abych s ním musela sdílet ten samý kočár,“ oklepala jsem se hnusem a sundala si střevíčky. Byly plné vody a punčochy na tom byly naprosto stejně. Svlékla jsem je taky a dala je Moně, která je odnesla do kuchyně služkám, aby je vypraly a uklidily. Šaty na mě visely také naprosto zmáčené, ale já na to nehleděla a odkráčela do mé nejmilejší místnosti. Obrovské knihovny s pohovkou a krbem.

„Přejete si, slečno Isabello Marie, zatopit?“ zeptal se služebník, když mi otevřel dveře. Nikdy se na mě nikdo nedíval, obzvláště on ne, takže mě neudivilo, když se mi poklonil s hlavou zaraženou mezi ramena.

„Prosím, Demetri. Potřebuji se ohřát,“ poprosila jsem ho a dále mu nevěnovala pozornost. Sedla jsem si na pohovku, v náruči svou nejoblíbenější knihu a čekala, kdy mě zasáhne teplo, které by mělo sálat z plamenů ohně. Brzy jsem se ho dočkala, cítila jsem, jak se pomalu teplo vrací do mých ztuhlých končetin, které se postupně se uvolňují. Vylekaly mě dveře, které se náhle rozrazily.

„Bello! Bello! Prý chytili dalšího!“ zvolala udýchaná Mona a svezla se na zem k mým nohám u pohovky.

„Bože můj na nebesích, kdy tohle skončí,“ chytla jsem se za hlavu a opět měla pocit, jako kdyby kolem mě všichni ti lidé, které otec zabil, byli a ukazovali si na mě.

„Tohle hraničí s vyvražďováním. Kolik nás tady v tom městě zbude?“ uvažovala.

„Koho chytili?“

„Jamese Tearsona,“ pravila se skloněnou hlavou.

„Ach ne,“ vydechla jsem a slezla na zem k ní. Viděla jsem slzu, která jí ukápla z tváře na zem.

„Jsou to zvířata, ne lidé,“ zamumlala jsem, když jsem k ní natáhla paže a objala ji. Milovala ho. A on ji. Ale nikdo s tímto vztahem nesouhlasil, neboť on byl urozený a ona nebyla nikdo. Dlouho jsem s ní seděla u krbu, ona tiše plakající v mé náruči. Otec nás vyrušil svým jásavým příchodem. Jeho lov byl úspěšný. Vždycky prý věděl, že je James divný. A to s ním každý pátek hrával šachy.

Edward

Plížil jsem se s Jasperem po městě, měli jsme za úkol, zjistit kolik lidí tady ještě žije. Jakmile začneme opět zabíjet, vážně se může stát, že tu nebude dost lidí. Ale moc dlouho jsme už byli bez potravy, což se nám odráželo i v náladě. Stačil sebemenší dotyk a okamžitě jsme na sebe vystartovali. A náš čich byl také na člověčinu daleko citlivější. Proto jsem si nemohl nevšimnout lahodné sladké vůně, která ke mně přicházela z cesty směrem ke statku majora Swana. Instinkt mě přemohl a já se za ní vydal. Nohy si šlapaly naprosto samy a překvapeně se zastavily před roztomilým světle zeleným kloboučkem. Opatrně jsem ho zvedl, byl celý zmáčený, a o to víc voněl. Jemně jsem k němu přičichl, přičemž jsem docela ztratil hlavu. Ta vůně mě naprosto pohltila, jako kdybych neměl žádnou vlastní vůli. Táhla mě blíže k obydlí patřící majorovi. Nikdy jsem tu takovou vůni necítil. Musel to být někdo nový nebo někdo, kdo vůbec nevycházel.

„Edwarde,“ zasyčel Jasper, skryt stromy na začátku pozemku. Zatřásl jsem hlavou, jako kdybych se právě dostal z transu a překvapeně koukal na vstupní dveře. Byl jsem na nich téměř nalepený. Ale ta překrásná vůně vycházela právě z toho domu. Připadal jsem si jako nebohý psík, který byl vyhozen z jeho domu bez jídla a pití.

„Ještě zakňuč a bude to dokonalé,“ procedil skrz zuby Jasper, který vycítil, jak na tom jsem se svou náladou. Tenhle dar je někdy na obtíž.

„Ty to necítíš?“ zeptal jsem se jako smyslů zbavený.

„Člověk, jako každý jiný,“ pokrčil rameny a vydal se na zpáteční cestu. Já jsem ještě chvíli zůstal. Slyšel jsem tady nespočitatelně srdcí, přesto jedno mi bilo v uších trochu hlasitěji. Skoro jako kdyby mě k sobě lákalo. Nedokázal jsem se přinutit odejít. Prostě to nešlo. Seděl jsem tam do ranních hodin, ani na mě nepršelo, díky přístřešku, který tu byl. Teprve teď jsem se rozhlédl okolo sebe. Bylo to tu naprosto obrovské. Takhle si žil jen velmi vysoce postavený muž, kým major Swan určitě byl. Veranda, na které jsem seděl, byla velmi prostorná, možná by se na ni vešla celá naše chata. Z přemýšlení mě probraly těžké kroky, to jak se major vydával ven na obhlídku svého domu. Nemohl jsem se vzdálit více jak na pár kilometrů, protože jsem potřeboval slyšet to srdce. Stalo se pro mě neskutečně důležitým a já netušil, proč tomu tak je. Najednou se jeho frekvence bušení zrychlila. Slyšel jsem i hluboký nádech, vrzání postele, to jak se dotyčná zvedala. Pak se ozývalo slabé šustění, které vyjadřovalo noční košili šoupající se po zemi, jak mladá slečna nebo paní kráčela tiše po pokoji. Voda. Šplíchání vody, umývala si obličej. A ještě něco tam bylo. Ještě jeden pohybující se předmět, který jsem nedokázal zařadit. Srdce v této místnosti bilo jen jedno.

„Snídaně je připravena, slečno Isabello Marie,“ ozval se velmi známý sametový hlas, který mohl patřit jen jedné bytosti. No to snad ne! Zděšeně jsem se chytl za hlavu, ona je tam s upírem! Najednou mě skličovala touha jít ji zachránit, protože jestli je to stejné monstrum jako já, brzy zemře! A to pro mě byla nečekaně nepředstavitelná věc. Ale nic takového se nedělo. Slyšel jsem jeho myšlenky, a ani zmínka o touze po její krvi nebo žíznivosti. Čekal jsem, kdy ke mně dorazí i její myšlenky. Ale bylo ticho. Takové ticho jsem v životě neslyšel. Nemyslela na nic? Nesmysl! Každý člověk na něco myslí! Přicházím o svůj dar? Těžko, toho upíra slyším.

„Děkuji Demetri, ale vyřiď otci, že s ním nemám zájem snídat. Raději mi to dones sem, prosím,“ ozval se ten nejkrásnější hlas na světě. Nedokážu ani popsat, co se semnou v tu chvíli dělo. Já to vlastně ani nevěděl, měl jsem se sebou co dělat, abych neběžel k nejbližším oknu a nezíral na ni, jako na zjevení Boží. Ona ale byla Bůh, byla mou bohyní. Nikdy jsem ji neviděl a už jsem věděl, že na ni nikdy nezapomenu, ba co víc, že ji nepřestanu milovat.

Isabella Marie

„Byl bych velmi rád, Isabello Marie, kdybys mi přestala odporovat. Jsem tvůj otec a ty nemáš vůbec žádné právo mi nic vyčítat a už vůbec ne, mě soudit. To může jen náš svatý Ježís s jeho Otcem, ale ty rozhodně ne! Včerejší noc si mě velmi zahanbila před ostatním lidem, když jsi beze slova odešla a ještě sis dovolila protestovat při zapalování! Jak se to jen chováš, milá dcero? Chovej se tak, aby ti příslušelo tvé jméno Swanová, jinak-“

„Jinak co?“ zeptala jsem se nevinně a koulela na něj očima. V obličeji byl rudý, jako kdyby měl vybuchnout před mýma očima a užuž se natahoval, že mě potrestá za moje odmlouvání, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Vím, že jsem si dovolila hodně, a taky vím, že mě nakonec trest nemine. Ať už od otce, nebo od Boha. Ale na něho čeká taky trest, za všechny ty nevinné, které chladnokrevně zabil.

„Otče, miluji vás, ale pro Boha svatého, přestaňte už zabíjet! Nic z toho všeho, co hledáte, neexistuje a jen marníte lidské životy! Pamatujete si na Eudgena od novomanželů Parkerových? Byly mu sotva tři roky a jen se zmínil, že se mu upíři a čarodějnice líbí, a co jste udělal? Bylo to ještě nevinné dítě, které ani pořádně nevidělo svět!“ rozhazovala jsem rukama a zvedla se ze židle, když jsem mu připomínala pro mě nejhorší zabití, které kdy otec udělal.

„Děvenko, ty vůbec nerozumíš, co se ve světě děje. Lidé umírají a čím dál víc. Já jen chráním naše město, chráním tebe! Chci pro tebe to nejlepší, chci pro tebe bezpečný svět, který neovládají nějaká monstra!“ křičel mi do obličeje, přesto už nebyl naštvaný. Objevila se mu v očích něha, ve kterou jsem už bohužel nevěřila.

„Vy jste monstrum, otče!“ vypálila jsem, co mě zrovna pálilo na jazyku. S výkřikem jsem padla na zem a držela si hořící tvář, jak mi otec uštědřil facku.

„Jen počkej, Bůh tě potrestá za tvé chování. Kliď se mi z očí,“ zasyčel a otočil se ke mně zády. Vypálila jsem z jeho pracovny, jak nejrychleji to šlo, až mi služebníci nestíhali otevírat dveře. Krokodýlí slzy mi kanuly po tváři, ale ničeho jsem nelitovala. Jen jsem smutnila, ale rozhodně ne pro otce. Chtěla jsem, aby tady pro mě byla matka, chtěla jsem, aby ho usměrnila, tak jako to prý vždycky dělávala. Moc si ji nepamatuji, ale Bianka z kuchyně, kterou jsem brala jako svou babičku, mi o mé matce vyprávěla spoustu příběhů.

„Demetri!“ zakřičela jsem, ale znělo to spíše jako zaskřehotání.

„Přejete si, slečno?“ vkročil ladně do místnosti. Nikdy jsem si nevšimla, jak elegantně se pohybuje.

„Kde je Mona?“ zeptala jsem se a popotáhla nosem.

„Šla s Biankou na trh, potřebovaly nové suroviny do kuchyně. Mám pro ně poslat kočár?“ řekl smutně a soucitně. Poprvé za svůj život jsem ho viděla, jak zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Na chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce.

Edward

Váhal jsem se a velmi dlouho. V tom křoví, nebo co to vlastně bylo, vůbec jsem své okolí nevnímal, jsem proseděl celý den až do noci. Vyslechl jsem všechno. I její hádku s otcem. Zarazila mě její slova, když prohlašovala, že nic takového, jako jsem já, neexistuje. Jestli jsem měl nějakou naději, a jako že byla velmi malá, rozpustila se jako sníh na slunci. Vždyť je to přece směšné! Ještě jsem ji neviděl a už jsem ji miloval? A jak by ona mohla být se mnou, když jsem, to co jsem? Věděl jsem, že jakmile bych se dostal do její bezprostřední blízkosti, zabil bych ji. Ta vůně byla tak úžasná, květinová s kapkou drahocenné čokolády, která se tady moc nevyskytovala. Jak lahodně by musela chutnat! A pak vyšel ten jejich domácí upír ven. Dnes se žádný lov nekonal, tak jsem se beze strachu vydal k němu. Okamžitě se otočil a ohrnul přední ret přes zuby.

„Co po mně chceš?“ zavrčel. Udiveně jsem koukal do zlatých očí. Je to vůbec upír? Na chvíli jsem byl vážně vyvedený z míry, což ho ještě víc rozpálilo a zavrčel hlasitěji.

„Jak se udržíš mezi lidmi? Co jsi zač?“ zeptal jsem se naprosto stejným tónem. Nutkání se bránit a skočit mu po krku mě málem přemohlo.

„Co jsem zač ti snad ani nemusím říkat. A teď se odsud kliď, nedovolím ti tady lovit. Tuhle rodinu necháš na pokoji!“ vrčel nazpět a už se přikrčoval, připravoval se k boji.

„Nechci lovit, Demetri,“ uklidňoval jsem ho a snažil se trochu uvolnit. Když uvidí, že já jsem v klidu, bude i on. V myšlenkách přemítal, kde jsem zjistil jeho jméno.

„Slyšel jsem slečnu Swanovou tě takto oslovovat,“ odpověděl jsem mu na nevyřčené dotazy.

„Sleduješ nás?“ zasyčel a opět se postavil do obranné pozice. Téměř se narovnal, ale tohle ho opět vrátilo do pozoru.

„Vlastně ano,“ přikývl jsem s úsměvem. Zavrčel a já okamžitě natáhl ruce vpřed, abych ho opět uklidnil, že to není myšleno zle.

„Co tedy chceš?“ zeptal se netrpělivě. Už ho to přestávalo bavit. Přemýšlel, že mě jednoduše odstraní, aspoň bude mít on i všichni v okolí klid.

„Pomůžeš mi?“ Snažil jsem se o co nejvíce kajícný tón a své oči na něj prosebně upřel. Chtěl jsem se změnit. Kvůli ní.

Isabella Marie

Ty zlaté oči mě pronásledovaly i ve snech. Kamkoli jsem se podívala, zdálo se mi, že je vidím a zakrývala jsem si tak oči. Ani učitel, který tu se mnou teď seděl, neupoutal mou pozornost astronomií natolik, abych na ně zapomněla. Demetri stál v rohu místnosti a ostražitě hlídal každý pohyb učitele. Docházela ke mně spousta učitelů, téměř každý skončil v plamenech. Mohl za to můj otec. Dohromady zabil asi devět učitelů, a to jen proto, že když jsme v historii narazili na zmínky o upírech, čarodějnicích a tak dále, nepopřeli to. Vyučovali to tak, jak to stálo v knihách a za to museli zemřít. Což byl důvod, proč k nám moc lidí nechtělo chodit. Ale otec dobře platil, takže se pár výjimek našlo.

Když se na mě před dvěma dny poprvé Demetri podíval, zírala jsem na něj několik vteřin s otevřenou pusou. Neznala jsem moc lidí, jelikož mě otec nepouštěl v podstatě ven. Co já vím, jestli je tato barva normální. Ale cosi v mozku mi říkalo, že tohle normální není. Přesto jsem se uklidnila, Demetri mi ten den hodně pomohl. Stále na mě upíral ty oči a mluvil klidným, laskavým hlasem. Nevím, jak to udělal, ale řekla jsem mu naprosto všechno. A on mi rozuměl. Ještě ten večer mi ovšem ta barva přišla divná. A od té doby jsem ji viděla všude.

„Slečno Isabello Marie, dávejte pozor. Už jen pár měsíců a bude vás čekat zkouška, a nemyslím si, že tuto látku zrovna zvládáte,“ pokáral mě učitel Morisson, když mi opět oči utekly k Demetriovi.

„Jistě, omlouvám se,“ sklopila jsem je zpět k učebnici a snažila se rozumět slovíčkům, která tam byla napsaná. Písmenka na mě křičela, stejně jsem nerozuměla ničemu, co se mi pan Morisson snažil vtlouct do hlavy. Už to bylo několik dní, tak proč mi to neustále vrtá hlavou?

S vděčným povzdechem jsem se zvedla ze židličky, když učitel rozhodl, že pro dnešek to už stačí.

„Slečno?“ zastavil mě Demetri, když jsem chtěla okamžitě vystřelit z místnosti. Od té doby jsem se s ním totiž nebavila. Za prvé jsem se bála toho, jak se k němu teď mám chovat, když mi tak pomohl a za druhé mi bylo jasné, že kdybych s ním mluvila, musela bych se ho zeptat na tu barvu. Zastavila jsem se mezi dveřmi, které mi drželi dva služebníci, které jsem ani neznala.

„Zítra přijde nový učitel na historickou literaturu. Váš otec ho sám osobně schválil, tak by byl prý rád, kdyby tady aspoň chvíli vydržel. Má mnoho zkušeností i na svůj mladý věk,“ oznámil mi novinu s trochu zvědavým hlasem.

„Dobře,“ odpověděla jsem snažíc se znít lhostejně. Přemohla mě zvědavost a otočila jsem se. Díval se na mě s poťouchlým výrazem.

„Vy už se mnou nebudete mluvit?“ zeptal se a měřil si mě pobaveným pohledem. Měla jsem co dělat, abych si vzpomněla, jak se dýchá. Ty oči byly tak nezvyklé a lákavé.

„Jistě že budu,“ trhla jsem hlavou. „Jsem ráda, ten minulý učitel byl děsný nudný a děsně starý.“

„Tenhle je mladý… Až příliš,“ dodal naštvaně pro sebe, až jsem trochu poskočila. Byl to hlas plný zuřivosti.

„Prosím?“ zeptala jsem se rozpačitě. Najednou jsem nevěděla kam koukat. Demetri nasadil opět shovívavý úsměv.

„Nic, slečno. Můžete kráčet do svých komnat, jen jsem si chtěl s vámi ujasnit jednu věc. Nemusíte se mě bát a už vůbec se stydět za to, že jste přede mnou plakala. Kdykoli můžete přijít, budu tady pro vás.“

„Proč bych se vás měla bát?“ chytila jsem se okamžitě se zatajeným dechem.

„Myslím, že sama víte, proč. A jestli ne, tak na to brzy přijdete,“ odpověděl s úsměvem a odešel z místnosti druhými dveřmi. Zůstala jsem stát jak opařená. Takže je tu důvod, proč mi neustále vrtá hlavou ta barva. Je pravda, že jsem si vždycky říkávala, že má hrozně studené ruce, když mi něco podával. A teď se mi vybavila i bledost jeho kůže. Je nemocný? Má nějakou přenosnou nemoc? Když jeden víkend otec nebyl doma a přišly noviny, za které platil nemalé peníze, protože byly ze světa a nebyly cenzurované, psalo se tam o nově vyvinuté španělské chřipce. Bohužel mě tehdy vyrušil právě Demetri, takže jsem to rychle zakryla za knihu, ve které jsem to schovávala. Vím, že titulek článku hlásal: Hrozí epidemie? Kolik z nás přežije? Polilo mě horko. Jestli je Demetri nakažený, otec nebude váhat a zabije ho, nebo přinejmenším vyhodí.

„Bello!“ houkla na mě z vrchního patra Mona. Právě pro mě pletla novou šálu, abych prý teď na začátku jara neprochladla, kdyby mě otec pustil ven. Což se asi jen tak nestane.

Edward

„Jestli jí zkřivíš jediný vlásek, tvůj život skončil, je ti to jasné?“ vyhrožoval mi Demetri. Jako každý večer, šel se mnou na lov. Dnes mě dokonce nutil, abych zabil třikrát víc zvířat, protože zítra mě čekala těžká zkouška. S majorem Swanem to nebylo tak těžké, za ty týdny jsem byl téměř vycvičený, ale on nevoněl tak sladce a lákavě. Když jsem procházel jejich domem, abych šel na jakýsi přijímací rozhovor s majorem, její vůně byla skoro všude. Její srdce mi bušilo uklidňující tóny do uší.

Karmínová barva už téměř zmizela, smísila se se zlatou a vytvářela tak podivně hnědou až okrovou. Prý vypadám docela i jako normální člověk. Jasper s Alice a Rosalie s Emmettem mě skoro nepoznali, když jsem je šel včera navštívit. Ta malá trpaslice Alice se ke mně chtěla hned přidat, hned tentýž večer jsem lovil s nimi. Hoši se tvářili, jak kdyby polykali citrón, ale co prý neudělají pro své dobro. Rosalie nejprve odmítala, ale nakonec ji žízeň přemohla.

Měl jsem od Demetriho zakázáno se s nimi stýkat, kvůli špatnému vlivu. Nevěřil, že my, jakožto dlouho živící se monstra lidskou krví, se nemůžeme ponaučit.

„Ještě jednu srnu, ať máme jistotu,“ kývl na poslední vystrašenou bytost, která v našem okolí zbyla. Měl jsem pocit, že prasknu, ale co bych pro ni neudělal. Už za pár hodin ji konečně uvidím na vlastní oči. Ta vidina mě hnala k rychlejšímu polykání.

__

„Profesor Cullen čeká v knihovně, slečno Isabello Marie,“ slyšel jsem Demetriho, jak mě oznamuje slečně.

„Hned, jen dozkoušíme s Monou šaty,“ odpověděla spěšně krásným hlasem. Šustění okolo dokazovalo, že si opravdu něco zkouší.

„Chvilku strpení, Edwarde,“ pokynul mi hlavou, když dorazil ke mně. Oplatil jsem mu stejně a nervózně žmoulal klobouk v ruce. Dostal jsem dokonce i nové oblečení, Alice mi ho sehnala. Samozřejmě věděla, o co se snažím a držela mi palce. Její nápad jít se mnou jsem ovšem zamítnul okamžitě, jen co jsem ho zaslechl v její mysli.

Měl jsem strach. A to ohromný. Bylo to poprvé, co jsem lidskou bytost bral vážně jako něco živého, co má mozek a city jako já. Žádná chutná kořist, jen křehká dívka, s červenajícími tvářemi. Když vkročila ve světle modrých šatech a rukavičkami do místnosti, zcela jsem ztratil kontrolu nad svým tělem. Nebýt z kamene, patrně by mě má kolena neunesla a já se svezl na zem jako hadrová panenka. Její srdce se rozbušilo trochu rychleji, čímž mě ještě více uchvátila. Hluboce hnědé oči mě chytily do svých pastí a já věděl, že jsem ztracený. Nadobro. Stačil její jediný úsměv, můj svět se rozzářil. Dokázal jsem na chvíli zapomenout na všechno to zlé, co jsem udělal a co se mi přihodilo. Svět byl najednou dokonalý, celistvý. Ona byla dokonalá. Když uviděla, jak na nic civím, zčervenala a sklopila oči.

„Edwarde,“ zasyčel Demetri jen pro mé uši. Trochu jsem se vzpamatoval, ale úsměv z mé tváře nedokázal jen tak zmizet. Jen se na ni tak koukat, a jsem naprosto šťastný.

„Zdravím, slečno Swanová. S dovolením bych se vám rád představil,“ začal jsem upřímným hlasem a upíral oči do jejích. Zmátla mě její reakce, když trochu svraštila obočí a švihla očima k Demetrimu. Ten jen pokýval hlavou, jako že je všechno v pořádku. Otočila se opět na mě a zakotvila opět v mém pohledu. Tentokrát se už trochu usmála a opět začervenala.

„Jmenuji se Edward Cullen a budu vás vyučovat historickou literaturu. Doufám, že se mnou budete spokojena,“ pokračoval jsem.

„Jsem ti tím docela jistá,“ přikývla s šibalským a stydlivým úsměvem. Udělala pár kroků a sedla si ke stolu. Bylo to vážně jen několik malých kroků, přesto ke mně její vůně zavanula, jako kdyby stála v povětří. Zhluboka jsem se nadechl a na setinu vteřiny jsem zapomněl, kdo a kde jsem.

Přestaň! Dávej pozor! Jediný nebezpečný pohyb, a jsi mrtvý chlapče! křičel na mě Demetri v mysli, což mi pomohl se vrátit do reality. Opět jsem nasadil úsměv, ono to ani jinak nešlo, když přede mnou seděla ta nejkrásnější bytost na světě, a sedl si naproti ní.

Isabella Marie

Snad nikdy jsem se takto na historickou literaturu netěšila. Vždycky mě vyučovali staří dědečkové, na kterých šlo vidět, že znají každou knížku, co se v minulosti objevila. Ale on byl zvláštní. Byl tak mladý a znal je snad ještě lépe, než ti ostatní. Ale nebyly to jeho vědomosti, na které jsem se těšila nejvíce. Už mě učil několik týdnů, a já z něj nemohla nikdy spustit oči. Jen jsem ho zahlédla, moje srdce si dělalo, co chtělo. A myšlenky vlastně taky. Jako kdybych najednou ztratila rozum. Ale stále mi něco vrtalo hlavou. Ty oči. Byly naprosto stejné, jako Demetriho. Co měli ti dva společné? A nebyly to jenom oči. Oba byli nezvykle bledí, a když mi jednou profesor Cullen podával knihu, byl i podivně studený, jako Demetri. Nešlo mi to z hlavy.

„Můžeš mi vysvětlit, proč tohle všechno děláme?“ šeptala mi do ucha ospalá Mona. Už několikátou noc jsem nemohla spát. Mohl za to jeden sen. Honily mě v něm upíří a čarodějnice na koštěti. Nevím, jestli to bylo způsobené, jak o tom otec neustále mluvil, ale bylo tam něco zvláštního. Všichni měli ty zlaté oči.

„Potřebuji si jen něco přečíst a sama víš, že mě sem otec nikdy nepouští. A už vůbec ne teď, když spolu nemluvíme,“ šeptala jsem jí nazpět a táhla ji při malé svíčce do místnosti se zamčenými dveřmi.   S tím jsem samozřejmě počítala. Nevím, kde je Demetri ty klíče vzal, ale sehnal je. Byl vůbec rád, že na něj opět mluvím, což mě stálo velmi přemáhání. Cítila jsem se před ním divně.

„A vážně to musíme dělat v noci? A kde jsi vzala klíč?“ mumlala, až jsem ji málem nerozuměla. Vytáhla jsem ji z tvrdého spánku. Od té doby, co otec zabil Jamese, dávala si každý večer dva šálky čaje meduňky, což ji krásně uspalo. Kdyby si ji nedala, bděla by do rána. Srdce ji stále bolelo. Navíc, meduňka se v našem domě považovala za čarodějnou bylinu, takže si ji musela dělat tajně.

„Nepřemýšlej nad tím, jen se vzbuď, abys mohla hlídat dveře, ano?“

„Fajn. Jak dlouho ti to bude trvat?“ zabručela, když jsem ji s bušícím srdcem vtáhla dovnitř tmavé místnosti.

„Jen chviličku,“ zamumlala jsem a vrhla se na sloupy knih, které ležely na zemi a všude možně po křeslech a stolech, co tu byly. Jestli v tom otec nemá žádný řád, budu hledat do zítřka. Neodvažovala jsem si zapálit celý svícen, přece jen měl venku otec stráže a mohl by někdo zahlédnout světlo. Málem jsem vyskočila radostí, když jsem našla nadepsané kartičky. Sáhla jsem po první knize ve sloupečku pojmenovaném Čarodějnice a magie. Ale nic mi nesedělo. Nikde se nepsalo o zlatých očích. Opatrně jsem vrátila knihu do sloupce a sáhla do druhého. Ten byl pojmenován pro mě trochu více děsivě. Démoni noci a krve. Jen jsem viděla obal poslední knihy, kterou jsem vytáhla úplně ze spodu sloupce, přeběhl mi mráz po zádech. Ale no tak, Bello! Přece na tohle nevěříš. Jen se chceš na něco podívat, uklidňovala jsem sama sebe. S hlubokým nádechem jsem otevřela knihu a začetla se do prvního odstavce, který se mi naskytl

Lidé je často považují za monstra a mají proč. Jejich nezvyklá barva očí, většinou karmínově červená, když jsou nasyceni, Vás okamžitě ujistí o jejich nebezpečnosti. Pravděpodobně vycházejí jenom v noci, to aby mohli v klidu lovit. Jejich sílu nepřemůže zhola nic. Není radno se s nimi zahrávat, vidle, které lidé často používají, jsou v tomto případě spíše nebezpečné, než užitečně. Démoni, ačkoli mají své vlastně zbraně – neuvěřitelně ostré zuby – je totiž rádi použijí, aby si s Vámi pohráli. Jako kočka s myší. Jejich chladná a tvrdá pokožka je tvořena z krystalků kamene, které dokáže zničit jedině oheň.

„Vidím, že jsem měl pravdu. Přišla si na to velmi brzy,“ ozvalo se mi u ucha a já téměř vykřikla. Ale studená dlaň mi zakryla ústa.

Edward

Byl jsem nervóznější ještě víc, než před naším prvním setkáním. Nechtěl jsem přijít o ty čtyři hodiny týdně, kdy jsem se na ni mohl dívat, cítit ji a obdivovat ji. Bohužel, tohle všechno je patrně u konce. Nevěděl jsem, jak se bude tvářit, jediné, co mi Demetri řekl, bylo, že ví, kdo jsme. To bylo vše.

Když jsem zaslechl první krok na schodech, postavil jsem se. Šla pomalu, patrně váhavě. Byla na tom asi stejně jako já. No, vlastně to těžko. Ona se musela bát. Setkat se s takovým jako jsem já, to je pro člověka většinou smrtelný okamžik. S každým krokem ji srdce bušilo rychleji, a když se zastavila u dveří, které jí sluhové pomalu otevřeli, skoro se zastavilo. Měl jsem chuť schovat se do země. Vešla se sklopenou hlavou. Cvaknutí dveří, jak se zavřely, bylo najednou až moc hlučné, jak mezi námi bylo ticho. Měl bych odejít. Měl bych ji nechat žít její lidský život a nemíchat jí hlavu tím svým. Už takhle měla problémů nad hlavu, protože se hádala s otcem a ještě k tomu tohle? Na jednu stranu bych byl nejšťastnější na světě, kdyby to věděla a pochopila mě, ale na tu druhou jsem se pokoušel zahledět do budoucnosti a viděl, že to nevěstí nic dobrého. Tahle láska prostě nebyla souzena pro mě, a přesto jsem si ji ukradl, i když nemůže být má.

„Dobrý den, profesore,“ ozvalo se potichu. Ten hlas byla moje spása. Nezněl naštvaně ani vystrašeně. Jenom maličko se třásl, ale měl přátelský a veselý podtón.

„Dobrý den, slečno Isabello Marie,“ odpověděl jsem trochu zmateně. Stále nezvedala hlavu, tak jsem nevěděl, jestli jenom něco nepředstírá. Jak rád bych teď slyšel její myšlenky.

„Bello, prosím vás,“ špitla opět potichu. To mě udivilo. Od Demetriho jsem věděl, že jí tak mohou říkat jen ti vážně nejbližší a ještě většinou ne před otcem.

„Tedy, Bello, měli bychom se vrhnout na poslední kapitolu-“

„Nemyslím si, že se budeme dneska učit,“ přerušila mě pobaveně. Překvapeně jsem vzhlédl.

„Ráda bych si s vámi promluvila o.. no prostě bych si s vámi ráda promluvila. O samotě,“ dodala s významným pohledem. Jestli je to vůbec možné, polilo mě horko.

„Jistě, slečno. Chcete jít někam na příhodnější místo?“ zeptal jsem se nevinně, dělal jsem raději, že nevím naprosto nic. Chvíli mě sledovala s úsměvem na tváři a pak zavrtěla hlavou. Rychle ke mně přistoupila, až jsem se na chvíli lekl, protože bylo moc blízko. Teplo z ní sálalo, měl jsem chuť ji sevřít ve své náruči. Natáhla svou ruku k mé. Ten dotyk byl ohromně příjemný, když mi rozvírala dlaň a vkládala do ní papírek. Zmateně jsem na ni koukal a ona mi celá červená pohled opětovala. A pak rozpačitě utekla. Bylo to šíleně roztomilé, neubránil jsem se úsměvu.

Papírek jsem si přečetl až, když jsem dorazil do své provizorní malé chatičky, kterou mi přenechal laskavě Demetri. Bydlel v ní dříve, než se dostal ke Swanovým. Nikdy mi neřekl, jak se tam dostal a proč tam tak otročil. Ale to ani nemusel. Stačil jeden jediný pohled na to, jak kouká na Monu a bylo to jasné jako facka.

„Pane Cullene, vím, že víte, že vím, kdo jste.“ Její formulaci jsem se musel zasmát. I roztřesené písmo dokazuje, že musela být nervózní. Jak roztomilé.

„Sama jsem zmatená a nevím, co to dělám, ale vím jistě, že se s Vámi musím sejít. Není to jenom proto, abych se Vás zeptala na pár otázek... Takže, budu velmi ráda, když se dnes v noci okolo půlnoci dostavíte do kampeličky na kraji lesa na západ od našeho sídla. Pokud tam ještě nebudu, budu na cestě. Přijdu určitě a budu čekat do tří hodin ranních. Bella.“

Zíral jsem na ta písmenka. Kdyby moje srdce mohlo, patrně by bušilo radostí a vzrušením. Není to jenom proto, abych se Vás zeptala na pár otázek. Bylo mi jasné, že se bude vyptávat, já být na jejím místě, umíral bych zvědavostí. Ale ona psala, že to není jenom kvůli tomu. Bylo snad možné, že by cítila to samé, co já? Tolik štěstí jsem snad ani nemohl mít.

Isabella Marie

„No tak, přece se nebudete bát, slečno,“ zamručel nespokojeně Demetri, když jsem odmítala skočit mu z okna do náruče. Přece jenom to bylo docela vysoko! Avšak myšlenka brzkého setkání s Edwardem, jak jsem mu v duchu říkala, mě hnala kupředu, takže jsem zavřela oči a skočila do tmy. Narazila jsem do Demetriho náruče a bylo to jako spadnout na kámen. Sykla jsem bolestí.

„Promiňte, s tímhle bohužel nic neudělám. Leda si pro příště vzít polštářek,“ zašeptal vesele a pokládal mě na zem. Vedl mě naprostou tmou k místu, kde mi schovával koně. Srdce mi bušilo vzrušením, když jsem nasedala a holeněmi zvíře pobídla ihned ke cvalu. Nebylo kam pospíchat, měla jsem i patrně náskok, ale nemohla jsem se dočkat. Doufala jsem, že šaty, které mi Mona pomohla vybrat, vydrží tuhle divokou jízdu plnou kapradí, trnů, malých větviček a kmenů přes cestu. Nechala jsem si je ušít od Mony právě jen pro něj. Vím, bylo to pošetilé, nechat si šít šaty, pro někoho, koho skoro neznám. Ale prostě jsem to tak cítila. Trocha strachu mě čekala na křižovatce dvou cest, kde většinou stávala další otcova stráž. Dnes jsem měla štěstí, nebyl tu ani mravenec. Aspoň doufám.

Dorazila jsem při světle úplňku s bušícím srdcem ke kampeličce, kde nikde nic nebylo. Ani žádné světlo. Tato budova byla opuštěna velmi dlouho, od té doby, co nechal otec upálit místního faráře. Několik lidí se tehdy vzbouřilo, ale otec jako by je očaroval svou řečí, brzy mu uvěřili a dali mu za pravdu.

Musela jsem vynaložit velkou sílu, abych aspoň trochu ty dveře pootevřela a protáhla se dovnitř. Demetri slíbil, že dá na smluvené místo svíčky. Všude byla tma, ani paprsek světle, protože okna byla zatemněna. Šmátrala jsem rukama po stolečku, o kterém jsem si myslela, že tam je. Opravdu tam byl i ty svíčky. Rozložila jsem je na stole a tehdy si uvědomila vlastní hloupost. Čím já je asi tak zapálím? Zklamaně jsem se sesula na špinavou studenou zem. Tma mě trochu děsila, uklidňovala mě jen myšlenka, že on brzy přijde. Byla jsem nervózní, přesto jsem se těšila. Stačilo pár hodin bez jeho krásných očí, úsměvu, a pohlcovala mě úzkost, že není skutečný. Koneckonců, on by neměl být skutečný. Já jsem v něj ještě před pár dny nevěřila. Upír. Neměla bych se bát? Neměla bych si právě brousit vidle? Nesmysl. On byl hodný. Kdyby mi chtěl ublížit, už by to udělal. Nebo právě čekal na tenhle okamžik? Demetri přísahal, že mi nic neudělá. Věřila jsem mu. Teď mě zastihly pochybnosti. On byl taky upír. To slovo mi plynulo myslí, jako kdyby to bylo naprosto normální slovo. Vlastně pro mě bylo, já ho slýchávala doma neustále a už mi lezlo na nervy. Chtěla jsem si od toho odpočinout. A místo toho se zamiluji do upíra. Vážně jsem se zamilovala? Ano, další věc, kterou jsem si byla jistá.

„Nevadí vám ta tma?“ zašeptal mi najednou u ucha a já ucítila sladký dech ve své tváři. Na chvíli jsem naprosto zapomněla na to, kde jsem. Neviděla jsem nic a to jsem tak toužila konečně spatřit jeho obličej.

„Nemusíte se mě bát,“ zašeptal bolestně. Takže on mi do tváře patrně vidí.

„Můj výraz jste si špatně vyložil. Jen jste mě překvapil, nic víc. A ano, vadí mi, ale já hlava děravá zapomněla na louč,“ vzbudila jsem se konečně.

„Zařídím to,“ zašeptal opět radostně a já podle slabého větříku poznala, že už vedle mě není. Rychle jsem vstala a začala urovnávat šaty. Ty budou vypadat! Byly tmavě modré a ta černá podlaha potažená špínou! Br!

Než jsem se nadála, místností se rozvinulo světlo svíček. Bylo jich tady víc, než jsem si myslela. Postupně se všechny rozsvěcovaly a já se na chvíli vyděsila, co se to děje. U poslední se najednou objevil Edward.

„Promiňte, vaše rychlost mi přijde trochu pomalejší a ta tma vám tak vadila,“ omlouval se celý nesvůj. Až teď mi došlo, že svíčky zapaloval v běhu. Ve svém běhu. Jen jsem přikývla a sledovala ho. Stál nehybný jako socha. Upíral na mě své zlaté oči a odhadoval mojí reakci.

„Sluší vám to,“ řekl náhle. Ani jednou jsem ho neviděla si mě prohlédnout, ale byla jsem si jistá, že to zvládl už v té tmě. Jeho lichotka mi ovšem vehnala tu protivnou červeň do tváří, jako vždycky. Sklopila jsem oči, ten pohled jsem tentokrát nevydržela.

„Ty šaty jsem si dala ušít po první hodině s vámi,“ zamumlala jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem byla dost hlasitá na to, aby mě slyšel.

„Proč?“ zeptal se pouze. Takže má bystrý i sluch.

„Tak nějak jsem tušila, že tenhle okamžik nastane. Vlastně jsem si to přála,“ zamumlala jsem opět, stydíc se za své city. Nikdy jsem nemluvila s chlapcem o takových věcech. Nikdy jsem vlastně nemluvila s chlapcem ve svém věku. On byl sice o něco starší, ale vyšlo to na stejno. Díky otci jsem naprosto nevěděla, jak komunikovat.

„To jsme dva,“ řekl najednou nějak moc blízko. Přesunul do poloviční vzdálenosti, než byl před tím.

„Vážně?“ nechala jsem se opět uvěznit jeho zlatavým pohledem.

„Od prvního dne, kdy jsem ucítil vaši vzácnou úžasnou vůni, jsem vás chtěl poznat. Měl jsem takové štěstí, že se to stalo. Nikdy bych nevěřil, že můžu najít na světě takovou ušlechtilou, krásnou osobu, jako jste vy, Bello.“ To, jak vyslovil moje jméno, tím jeho sametovým hlasem. Srdce se mi rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí.

„Nemáte důvod se bát. Nikdy bych vám neublížil, byl bych sám proti sobě. Co bolí vás, mě spaluje milionkrát větší bolestí.“

„Já se nebojím, Edwarde,“ odporovala jsem mu. Líbilo se mi to říkat. Edward, Edward. Najednou stál půl metr ode mě.

„Slyším tvé srdce. Buší jako kdyby běželo závod o život.“

„To není ze strachu, věř mi,“ usmála jsem se na něj. Jak krásně jsme plynule přešli k tykání. Přišlo mi to tak přirozené, jako kdybych ho znala léta. Díval se na mě velkýma zvědavýma očima. Najednou mi to přišlo hrozně směšné, jak tady tak stojíme. Chtěla jsem stát u něho, cítit jeho ruce kolem mých ramen, cítit jeho dech na své tváře, držet jeho obličej ve svých dlaních. Ale neodvažovala jsem se udělat první krok. A on na to byl patrně naprosto stejně. Přemýšlela jsem, co by udělal, kdybych k němu prostě jen tak přistoupila. Odstrčil by mě? Nebo stál takhle jako socha? Proud myšlenek mi přerušil jeho pohyb. Posunul se blíže, až jsem cítila jeho ledovou kůži.

„Tak z čeho to je?“ zašeptal a mou tvář opět ovál ten omamný sladký dech.

„Z vaší přítomnosti,“ přešla jsem ze stydlivosti opět k vykání. Cítila jsem horkost ve tvářích a sklopila jsem proto obličej k zemi. Nedokázala jsem se na něj podívat Jeho chladné dlaně, které mi jemně položil na tvář, jsem uvítala s vděčností. Měla jsem už pocit, že celám shořím.

„Celá hoříte, je vám dobře?“ zeptal se úzkostně a hladil mě po obličeji. Jen jsem slastně přivírala víčka.

„Je mi moc dobře,“ uklidnila jsem ho téměř šeptem. Nevím, co mě to popadlo, ale zrušila jsem i tu poslední mezírku, která mezi námi byla a jednoduše se mu stulila do náruče. Ani vteřinu netrvalo jeho překvapení, obtočil okolo mě paže a jemně k sobě přitiskl. Pro tuhle chvíli jsem měla všechno, co jsem chtěla. Nikdy jsem tohle necítila, ale nechala jsem se tím naprosto pohltit. Vítala jsem to, protože jsem unikla od té vší zloby, co tu po světě posledních pár dní kolovala. Našla jsem svůj přístav klidu a lásky.

„Nevím, jestli je tohle správné, Bello. Kdyby váš otec věděl, s kým tady jste. Vůbec, kdyby věděl, že tady jste. Nechci vám přidělat potíže a už vůbec bych nesnesl, kdybych vás svou existencí mohl nějak pošpinit po duchovní stránce. Jste ta nejčistší bytost, jakou znám, proto se mi nezdá má přítomnost zrovna vhodná,“ mumlal mi do vlasů a něžně k nim přičichával. Slova o odcházení se mi nelíbila. Rozhodila jsem kolem něj své ruce a rozhodla se, že ho už nikdy nepustím.

„Ale musím přiznat, že je mi právě jedno, co je správné a co ne. Takhle bych s vámi vydržel celou tu věčnost, co mě čeká,“ zašeptal mi do ucha stydlivě a chtěl se odtáhnout. Vím, že byl stokrát, možná více, silnější než já, přesto jsem zpevnila držení. Nepustím ho, ani kdyby mi někdo musel urvat ruce. Přece nemůžu nechat odejít svůj přístav jen tak někam pryč. Nechtěla jsem ho nechat odejít, jen ta představa mi teď trhala srdce. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a snažila se slyšet to, co by tam mělo být. Ale bylo ticho. Zvláštní, nemělo by mě tohle přesně děsit? Žádné známky života. A přesto mě to ticho uklidňovalo. Dokázala jsem si představit, že bych s ním mohla strávit celý zbytek života. Naprosto jsem se uzavřela v té naší společné bublině, že mě celkem vylekalo, když najednou ztuhl.

„Co se děje?“ zeptala jsem se hlasem o oktávu vyšší, protože mě vyděsil i výraz jeho tváře.

„Váš otec sem jede, vlastně už je tady na dvorku před budovou.“

Edward

Přemítal jsem, jestli by bylo vážně tak špatné, kdybych jednoduše tu směšnou mříž vyrval a utíkal ji vysvobodit. Bohužel bych tím prozradil svojí identitu a pochybuji, že by mě její otec nechal jen tak napochodovat do jejího pokoje. Co víc, jestli by mě vůbec nechal vylézt z domu. Nebál jsem se ho, na to byl až směšně slabý a křehký, jako každý člověk. Ale vědomí toho, že je ode mě má láska jen několik metrů, stačilo by udělat pár menších skoků a mohl bych být v jejím okně! Sžíralo mě to jako oheň. Navíc jsem moc dobře slyšel, že ji uhodil! Uhodil ji! V tu chvíli jsem se vážně téměř prozradil a stráže, které mě držely, jsem skoro zabil. Tehdy se v pravý čas objevil Demetri. Nebýt jeho, patrně by tady nebyla živá duše. Vlastně jenom ta jedna, ta která pro mě měla cenu mé existence. Bez ní jsem byl v podstatě naprosto nic. Už nebyl důvod tady zůstávat, pokud tady nebyla ona. Ale ona tu byla a trpěla. Slyšela jsem ji každou noc, co jsem přečkával tady v té kleci, jak pláče a snaží se dostat z pokoje. Pokaždé byla odmítnuta a zamčena na dva západy. Byl jsem tady už týden a nic se nezměnilo. Čekal jsem, že její otec přijde a bude se mnou vyjednávat, nebo co já vím. Místo toho přišel jen soudce a oznámil mi, že mi hrozí šibenice. Když jsem se ptal proč, bylo mi řečeno, že za únos dcery nejvyššího majora, čili majora Swana.

Přesto jsem věděl, proč se tohle stalo. Nebylo to totiž ani za mák správné. Copak jsem mohl po Bohu chtít tolik, abych dostal naprosto čistou, krásnou, dokonalou dívku, když jsem démon? V podstatě jsem jeho úhlavní nepřítel. Ta chvíle, která mi byla dána být s ní, bylo vše, co jsem mohl dostat. Věděl jsem to před tou nocí a vím to i teď. Správně bych neměl ani existovat. Přesto jsem si odporoval. Miloval jsem ji tak mocně, že mi veškerá pravidla byla ukradená. Potřeboval jsem s ní být, potřeboval jsem ji cítit, držet ve svých rukách. Nebál jsem se toho, že by mě mohla šibenice zabít, vlastně bych smrt uvítal s otevřenou náručí. K čemu je mi nekonečný život, když ho nemůžu nikomu svěřit? Když nemůžu toho, koho miluju, zasypat modrým z nebe?

Až do téhle chvíli jsem si snad ještě nikdy nestěžoval na to, co jsem. Nikdy jsem netoužil být opět člověkem, protože se mi tenhle život docela zalíbil. Ale teď? Dal bych všechno, jen za to, abych mohl opět cítit své srdce bít, kdybych cítil krev, která by mi pulzovala žilami. O kolik by to bylo lehčí! Přesto tohle asi nebyla největší překážka, která nám bránila, abychom byli spolu. Nikdo o tomhle nevěděl. Největší překážkou byl otec, který nesnesl, aby byl její milenec někdo neznámý a už vůbec ne její profesor. Jeho mysl se mi vůbec nelíbila. Přemýšlel o ní jako o věci a hlavně neustále myslel na to, co si asi tak pomyslí lidé.

Zvuk kroků, rychlého dechu a srdce mě vyrušil z myšlenek. Poznal jsem ji okamžitě, přesto jsem to mu nemohl uvěřit. Chytil jsem se mříží, jako kdybych tak dokázal urychlit její běh. Stráž naštěstí před chvílí odešla. Patrně na společný oběd s ostatním služebnictvem domu.

„Bello?“ vydechl jsem, jen co se vyloupla zpoza rohu kamenné chodby.

„Tak ráda Tě vidím!“ rozběhla se k mříži a chytla mě za prsty, které čouhaly ven. Strčil jsem mezi mříže i kousek obličeje, jen abych na ni viděl z co nejbližší vzdálenosti. Moje poslední vzpomínky na ni byly oproti tomuto krásnému stvoření naprosto nicotné, ošklivé.

„Poslouchám tvoje srdce a to mi pomáhá, abych to tady všechno nerozbil a nepřišel si pro tebe. Jak jsi utekla?“ sklonil jsem hlavu, abych viděla do těch krásných hnědých studánek, ve kterých bych se chtěl topit po celý zbytek života. Už jsem ji nebral jako slečnu, kterou si teprve namlouvám, takže jsem přistoupil na tykání. Už jsem cítil, že je moje, i když by to tak nemělo být.

„Pomohl mi Demetri. Musela jsem tě vidět, Edwarde. Už jsem si začínala myslet, že jsem si tě vymyslela,“ usmála se na mě plaše. Oplatil jsem jí stejnou mincí a sledoval červeň, jak se jí vehnala do tváří. Byla tak roztomilá. Protáhl jsem ruku skrz mříž a položil ji na její tvář. Byla naprosto rozpálená, zase. Myšlenky stráže, která se přibližovala, utnula moje rozjímání.

„Musíš jít,“ zašeptal jsem a svěsil ruce podél těla. Ohlédla se přes rameno, kde nemohla nic vidět, přesto mě pochopila. S nešťastným výrazem ode mě odstupovala. Její skleslé oči mě skoro nutily, abych vyrval klec a vrhnul se k ní. Ale co bych udělal? Věděl jsem, že jsem toužil po něčem více, než jenom objetí. Už byla téměř za rohem a já se co nejvíce namáčkl na mříže, abych zachytil všechnu její vůni. Přivřel jsem oči. Voněla nádherně. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem zaslechl spěšné kroky. Řítila se ke mně, se šibalskýma očima a červenými tvářemi. Byl jsem tak ohromený, že mě překvapil až náhlý nával vzrušení, když se její teplé, pulsující rty přitiskly na ty mé. Najednou byla její krev všude okolo mě a já se musel mermomocí odtrhnout a vrazit do zdi za sebou, jinak bych tu klec vážně vyrval. Její srdce bušilo, jako by mě k sobě lákalo. Jen pojď, ona ti věří. Pevně jsem zavřel oči a snažil se myslet na ni, jako na svou lásku, ne jako na jídlo. Ještě jsem nebyl tolik trénovaný, na tak intimní dotyk. Tohle by se nikdy nestalo, být člověkem! Překonám někdy tu touhu? Bože, za co mě trestáš? Snažíš se mě zardousit vlastním andělem? Seslals mi ji, aby mě zahubila?

„Edwarde?“ zašeptala vylekaně.

„Moment, Bello,“ procedil jsem skrze zuby. Znělo to hruběji, než jsem chtěl, takže její srdce se rozbušilo ještě rychleji.

„Bylo to na mě moc rychlé,“ zašeptal jsem a konečně otevřel oči. Stála nalepená na mříži a sledovala mě umučenýma očima.

„Promiň, nemohla jsem si pomoct. Tohle bych neměla dělat,“ omlouvala se opatrně.

„Nemusíš se mě bát. Jen si myslím, že tohle jen tak dělat nemůžeme. Ne proto, že je to špatné, ale... ale proto, že já to nezvládnu Bello. Uvědomuješ si vůbec, do koho ses zamilovala? Jsem démon, příšera, monstrum!“ Na konci věty jsem zvýšil hlas, když jsem si uvědomil pravdu svých slov. O co jsem se tu snažil.

„Mně je jedno, co jsi. Pro mě jsi prostě jediná láska, kterou nikdy nechci ztratit. Najdu způsob, jak tohle vyřešit. Musím jít,“ ohlédla se spěšně za stráží, která se zdržela ještě v první místnosti. Pak se opět podívala na mě.

„Miluju tě,“ zašeptala a pak už jsem viděl jen její záda. Oddechl jsem si, když jsem zaslechl bouchnutí dveří a její hlasité dýchání. Stihla to. Za tohle jsem mohl děkovat jedině Demetrimu.

Isabella Marie

„Co tu zase děláme, Bello? Neměla by ses radši starat o to, jak osvobodit Edwarda? Zítra ho čeká šibenice. No, vlastně už dneska,“ zívla Mona.

„Musí to tady být,“ mumlal neustále Demetri a rychle přehraboval každou knihu, která mu přišla do ruky. Díky tomu, že Mona skoro spala, mohl to dělat svou normální rychlostí, což teď bylo více jak prospěšné.

„Co hledáte, Demetri?“ zeptala se Mona, ale nám bylo jasné, že stejně nevnímá. Nebrala bych ji už sebou, nechtěla jsem ji do toho ještě více zatahovat, ale vzbudili jsme ji hlukem.

Demetri ji nevnímal, neustále hledal. Také jsem nevěděla, co, ale slíbil, že to zachrání Edwarda. Věřila jsem mu. Za těch pár dní se stal mým nejlepším přítelem, snad bližším než byla Mona. Naopak on se mi taky svěřil. Už dříve jsem si trochu všimla, že po Moně kouká. Už několikrát jsem mu říkala, ať se jí svěří se svými city, ale jako kdybych mluvila do prázdné bedny. Bál se, že ho odmítne a co víc, když se dozví, co je zač, nahlásí to všem v okolí a on se tak bude muset odstěhovat.

„Mám to!“ vykřikl radostně Demetri, až jsem úlekem nadskočila. Rychle jsme se přemístili do mého pokoje, aniž by si nás někdo všiml.

„Bello, budete muset vyrazit na cestu. Musíte si najít co nejvyšší místo a tohle,“ podával mi vytržený kus papíru, „musíte přečíst přesně v tu chvíli, kdy slunce bude těsně nad obzorem. Máte na to jenom jeden pokus, tohle se může stát až za dalších sto let. Musí to být přečteno přesně s východem slunce prvního dne nejkrásnějšího měsíce – máje.“ Ani jsem se na ten papír nepodívala, přeložila jsem ho a zastrčila si do výstřihu šatů. Tam nikoho ani nenapadne hledat, kdyby mě někdo chytil. Tuto možnost jsem přesto okamžitě zavrhovala, nesměli mě chytit. To by byl konec. Kdyby lidé viděli, že Edwardovi sotva provaz ublíží, nedopadlo by to dobře. Navíc, slunce? Nikdy jsem ho neviděla, jak vypadá, ale byla jsem si jistá, že ne jako my, lidé.

„Demetri, děkuju ti. Bez tebe bych nevěděla, co dělat,“ chytla jsem ho za ruku.

„Snad to pomůže. Nemám to vyzkoušené. Plánoval jsem to pro sebe a..“ odmlčel se.  Došlo mi pro koho.

„Mrzí mě to,“ zašeptala jsem a sklopila oči. On se kvůli nám dvěma obětoval.

„Mono,“ chytla jsem za ruku i ji. Upřela na mě unavené oči.

„Vím, že s Jamesem to bolelo. Ale rozhlédni se okolo sebe, je tu někdo, kdo ti může dát daleko větší lásku. Nezalekni se toho, věř mu, on si to zaslouží,“ promlouvala jsem ji do duše, aniž bych reagovala na Demetriovo ztuhnutí. „Hlavně nevěř ničemu, co říká můj otec. Mám tě moc ráda, jako sestru.“

Moje ruka proklouzla mezi jejími prsty, které se mě snažily zachytit, a já utíkala, jak jen to šlo. Nevěděla jsem, jestli na mě někde čeká stráž, jestli někde nenarazím na otce. Bylo mi to jedno. Běžela jsem za svým cílem, hnaná myšlenkou osvobození, lásky a spravedlnosti. Kdo jen měl právo mu vzít život? Kdo měl právo ho takto odsoudit, aby se věčně trápil, myslel si o sobě, že je nestvůra? Nenáviděla jsem ten pohled, jakým se na mě díval, když jsem odcházela. Odsuzoval sám sebe do horoucích pekel, snad jako kdyby mohl za to, že se stal tím, čím se stal. A věděla jsem, že právě já jsem ho na tyto myšlenky navedla. Musela jsem to napravit. Muselo to fungovat!

Nezdržovala jsem se osedláním a uzděním koně. Naskočila jsem na něj bez sedla, měla jsem takovou rychlost, že mi to nedělalo problém a jen s uzdečkou ho vedla k nejvyšší hoře, o které jsem věděla. Nad jejím vrcholem se začala měnit šedá barva nebe na oranžovou.

Edward

Díval jsem se na červánky, které se začaly tvořit nad obzorem. Bylo tu miniaturní okénko, pro můj zrak to ovšem stačilo. Bylo to něco fascinujícího a strašidelného zároveň. Přicházelo nové jitro a s ním i mé odhalení, má zkáza, má ztráta. Ztráta té nejdražší osoby na celém světě. Bez ní bylo i nebe naprosto nepodstatné. Špicoval jsem uši, abych zaslechl její tlukot srdce. Našel jsem ho okamžitě, ale byl dál, než jsem předpokládal. K jejímu srdci ovšem přibyly i další zvuky, které jsem nejprve nemohl zařadit. A pak kůň zařehtal. Kam jede? Utíká? Na pár sekund mě zachvátila panika a pak nakonec radost, protože jsem věděl, že se dostala ze svého vězení. Opět jsem mohl děkovat jedině Demetrimu. Jestli se sem někdy budu moct vrátit, po tom, co mě tady objeví, musím mu tohle nějak oplatit.

Co se asi tak stane, až mě uvidí jiskřit na slunci? Celé městečko bude vědět, že jsem jiný, špatný, zlý. Pro mě to bude pouze odhalení, pro ně poslední hřeb do jejich rakve. Nemyslím si, že naše královská rodina z Itálie tohle nechá jen tak bez povšimnutí.

Opět jsem se soustředil na Bellu. O co se snažila? Slyšel jsem, jak skoro kope do koně, jak ho popoháněla, aby běžel rychleji. Kam tak spěchala? A pak jsem ji uviděl. Vlasy jí vlály ve větru, jela velmi rychle. Celou její postavu zalilo ranní slunko, vypadala naprosto božsky. Jako bohyně. Jela do příkrého srázu, až jsem se na chvíli lekl, aby nespadla. Měl jsem chuť všechno nechat za sebou a běžet za ní. Mohli bychom spolu utéct, žít spolu a nehledět na ostatní.

Najednou se na vrcholu hory zastavila. Být člověkem, patrně by mě oslepilo slunce, které bylo téměř celé vylouplé nad obzorem, ale já ji viděl moc dobře.

„Edwarde, modlím se pro tebe, aby to vyšlo,“ donesl ke mně vítr její krásný hlas.

„Tak zašel dnes první den,

v krajině ticho kráčí sen.

Byl pozdní večer – první máj-

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde Forkský zaváněl háj.

Nechte lásku změnit všechno zlé,

ať i upír může oživit srdce své.

Hleď na ty zlaté oči a bledou tvář,

nechť jej ozáří sluneční zář.

Živote věčný, ukonči se hned,

v teplou kůži promění se led.

Skutečný člověk se srdcem bušícím,

konec je létům v samotě trpícím.“

Její hlas se mi ztrácel ve větru, přesto jsem slyšel každý verš. A pak je všude jen tma, temná, děsivá, bolestná. Nutí vás křičet, smát se, bláznit. Jsem navždy ztracen, byla moje poslední myšlenka.

Nikdo

Upír, silný, nesmrtelný, žijící věčně, padl najednou k zemi. Svíjel se v bolestech, netušíc, co se to s ním děje. V hrudi na levé straně cítil tu největší bolest, jakou kdy prožil, snad ještě větší, než když probíhala sama přeměna na upíra. Lapal po dechu, snažil se uklidnit vlastní údy. Nic ho neposlouchalo. Trpěl ohromně, přesto nemohl vydat ani hlásku. Zavřel oči, a mlčky všechno snášel.

Po několika hodinách přišla stráž pro vězně, aby vykonala trest, který mu major dal. Šokovaně zírali na nehybné tělo uprostřed cely. Seběhli se k němu a zjistili, že nedýchá a ani jeho srdce již netluče. Ihned všechno nahlásili svému pánovi. Ten byl zklamaný, že se nedočkal pomsty, po které tak toužil. Nařídil hodit mrtvé tělo do řeky Quilete, bez oblečení, naprosto beze všeho.

Jen jedna jediná osoba věděla, co se přesně stalo. Viděla, jak bezvládné tělo hází do řeky a vydala se na cestu, aby ho mohla vytáhnout v místě, kde je nikdo neuvidí. Nehleděla na to, že je voda studená, že si namočila šaty a ty tím pádem ztěžkly, jako kdyby měly třikrát tak větší váhu. Toužila jen po jediném. Aby spatřila opět jeho oči otevřené, aby ji jeho paže opět objaly a ona se mohla cítit opět tak bezpečně, klidně, smířeně. Obalila ho dekou, kterou měla připevněnou k sedlu a položila si jeho hlavu do klína. Kolíbala s ním na strany a zpívala píseň, kterou si pamatovala z dětství. Neusnula, ani když zašly poslední paprsky toho kouzelného slunce, ani když se vylouply první hvězdy, a první máj se tak chýlil ke konci. Viděla jen jeho a modlila se, aby se ty oči otevřely. Všimla si, že se postupně tvrdá kůže jako kámen, změnila na teplou, měkkou, jemnou. Bála se, že ho vytáhla moc pozdě, že byl pod vodou moc dlouho. Plakala, i když měla na tváři stále úsměv. Svírala jeho tvář ve svých dlaních a líbala každičký kousek, jako kdyby se chtěla naučit jeho tvář nazpaměť. Neztrácela poslední naději, on musel žít!

Edward

Tohle muselo být peklo. Najednou kolem mě byla všude zima, tma. Nemohl jsem se hýbat a i když jsem to vlastně nepotřeboval, nemohl jsem se ani nadechnout. Jako kdyby se moje tělo ocitlo někde mezi zemí a peklem a nedokázalo se rozhodnout, kam dál jít. Snažil jsem se prorazit tou tmou, najít světlo, které by mi dokázalo najít cestu zpátky, cestu k ní, k mému slunci života, ale vlastní tělo mě zradilo. Padalo tiše dál, hlouběji, vstříc temnotě, která začala pohlcovat i mé zmrzlé, mrtvé srdce. Příšerně bolelo. Má tohle být konec? Jediné, na co jsem dokázal myslet, byl pohled na ni, stojící na vrcholku hory, zalitou slunečním světlem. Moje bohyně, moje soudkyně, můj život. Tímhle to všechno mělo skončit? Nechtělo se mi, ale dalo se s tím smířit. Získal jsem její lásku, na což bych nikdy dříve ani nepomyslil. Já, démon, monstrum, jsem získal lásku tak čistého, krásného a nesobeckého člověka. Co víc jsem si mohl přát? Myslím, že jsem dostal daleko více, než jsem si zasloužil.

Jako blesk z čistého nebe, jsem zahlédl světlo. Najednou jsem cítil, že moje tělo i s duší proplouvají vzhůru temnotou, už sebou nenechají vláčet jen tak, jak si temnota určovala. Bojovaly za svou záchranu a já pocítil zvláštní pocit. Někde vlevo na hrudi mi bouchlo. Nemožné. Musí to být sen, myslel jsem si, když se bušení opakovalo. Pomalu nabíralo na rychlosti, až se ustálilo v jedné frekvenci. A pak jsem otevřel oči.

Isabella Marie

Fascinovaně jsem se dívala do těch zelených očí a snažila se najít nějaká slova, která bych mu řekla. Neexistovala. Pro tuhle chvíli prostě slova nebyla, byl tu jen ten okamžik, tenhle člověk, ty oči. Upřeně mě sledoval a opatrně zvedl ruku, aby mě mohl pohladit po tváři. Jen jemně, jako motýlí křídla, se o mě otřel a opět nechal ruku klesnout podél těla. Přivíral oči, vypadal hrozně zmoženě.

„Tohle je nebe?“ zašeptal, až jsem ho skoro neslyšela. Překvapeně zatřepal víčky, jak jeho hlas zněl trochu jinak. Nebyl tak sametový, přesto byl ještě krásnější.

„Přesně tak. Tohle je naše nebe,“ přikývla jsem a se slzami na tvářích jsem se k němu sklonila, abych ho jemně políbila na rty. Chutnaly sladce, nebyly tak tvrdé jako prvně. Tentokrát neodskočil pryč.

„Co se semnou stalo?“ zaskřehotal, když nám oběma došel dech.

„Já sama nevím. Ale řekla bych, že se z tebe stal opět člověk,“ odpověděla jsem mu s úsměvem, čekajíc na jeho reakce. Vykulil překvapeně oči.

„Prosím?“ zeptal se zdvořile. „Nemožné.“ Kroutil hlavou. Chytla jsem ho za ruku a položila na místo, kde velmi silně bušilo srdce.

„Takže to nebyl sen?“

„Jestli ano, tak jsme v něm oba,“ usmála jsem se na něj.

„V tom případě doufám, že už se nikdy neprobudíme,“ odpověděl zamyšleně a stále přemýšlel, co že se to stalo.

„Neprobudíme,“ slíbila jsem. „Od teď jsme jen ty a já.“ Stále zamyšlený natáhl ruku a hladil mě po tváři.

„Navždy,“ slíbil, upírajíc své zelené studánky do mých očí. Oba jsme věděli, že pro teď to slovo už má trochu jiný význam. Ale oba jsme věděli, že jeden druhého opravdu navždy máme a na tom jediném záleželo.

Danca95

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Středověký máj od Danca95: