Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Twilight sága za 50., 60., 70. a 80. let od Rajce1

05.07.2011 (07:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 11× • zobrazeno 2341×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Květinové dítě

„Tatí…!“ zapištěla nadšeně asi desetiletá holčička, vracejíc se domů ze školy. A aniž by počkala na otcovu odpověď, hned spustila:

„Dneska ve škole jsme si vykládali o lidech, kteří tu byli v sedmdesátých letech minulého století, asi před čtyřiceti lety,“ upřesnila ještě, kdyby to snad nebylo dost jasné, a taky proto, aby dala najevo své bohaté matematické znalosti, „chodili oblečení v dlouhých volných šatech, s korálkama ve vlasech a taky neměli rádi války, chtěli jenom mír. Myslím, že se jim říkalo květinové děti. Ale pan učitel si to sám pamatovat nemůže, říkal, že mu bude zanedlouho devětadvacet. Nechtěl bys mi o tom něco povykládat ty?“

Výrazně bledý mladík s narezlými vlasy jakoby zbělel ještě víc. Neřekli byste do něj, že je mu něco kolem stodesíti let, a už vůbec ne, že je otcem tohoto stvořeníčka (ctnost z něj totiž doslova čišela i na první pohled). Díky jeho pobledlosti se dalo soudit, že se mu moc nezamlouvá představa, jak své půlroční dceři (tohle byl totiž skutečný věk holčičky) popisuje, že děti květin, kromě toho, že šířily mír, si také rády daly nějaké ty opiáty. Nemluvě o důsledném naplňování zbytku jejich hesel. Nebo to třeba byl upír, který si zrovna vzpomněl, že už dlouho nebyl na lovu… I když, možná, že právě teď by mu stačilo zakousnout svého (jinak oblíbeného) bratra Emmetta, jehož hurónský smích se z kuchyně donesl až k jeho uším:

„No, Edwarde, jenom do toho, jenom Nessience povykládej, jaks „dělal lásku,“ nebo jak ses poprvé napil jednoho hipíka… To si taky rád poslechnu.“ Nessie malinko svraštila čelo, zatímco Edward vrhal z jednoho na druhého podmračené pohledy. Nebyl schopný své dcerce cokoliv upřít, ale taky zrovna dvakrát nehořel touhou po tom, aby jí povykládal historii hippies od A do Z včetně těch temnějších stránek. Nebo zakouřenějších…

„Víš, Ness…“ řečnil dál Emmett, zatímco se přemístil z kuchyně do obýváku, „my lidi běžně nepijeme. Ale tehdy to byla taková volnější doba, tak jsme si sem tam cucli i lidské krve. Ani poznat to nebylo. Jenomže malý háček tu byl; květinové děti moc rády trávu…“

Nessie se zamračila trochu víc:

„Jakože jedli trávu? A proč? A nebylo to třeba jak se zvířaty, která trávu spásají kvůli tomu, že mají problémy se žaludkem?“ blýskla se pro změnu v biologii (znak, který určitě zdědila po otci).

„Ne, oni tu trávu nejedli, oni ji… s ní dělali něco jiného,“ odpověděl Emmett, zatímco dusil smích. Odpovědět tak, jak zamýšlel, ho přešlo hned poté, co se střetl s Edwardovým pohledem, smíchu se ale neubránil. Vlastně měl obrovské štěstí, že Edward není spřízněn s žádným baziliškem nebo Jane, protože v obou případech by se zhroutil k zemi. Pokud by Edward měl někde mezi příbuznými krále hadů, tak by se Emmett poroučel mrtvý okamžitě (stříbrné střely, topolové dřevo a česnek možná nepůsobí, ale baziliškův pohled zaručeně do dvou vteřin), kdyby tu milou blondýnku z Volterry, tak v krutých bolestech. V žádném případě by to pro něj nebyl příjemný zážitek. Proto se poté, co se dostatečně vysmál, jenom vyčkávavě zadíval na Edwarda:

„Tak co nám k tomu povíš, taťko?“

„Taťkovi“  se v hlavě rozpoutala lítá bitva. Měl jenom dvě možnosti, buďto Nessie povykládá o přelomu šedesátých a sedmdesátých let sám, jenže vezmeme-li v potaz zvědavost jeho dcerky (které nedokáže nic upřít), věděl, že s pravděpodobností více než stoprocentní zabrousí i do těch témat, které se pro půlroční dítě zrovna dvakrát nehodí. Anebo nechá veškeré povídání na Emmettovi, který je sám takové přerostlé dítě. A dvě děti plus hippies… to se rovná průšvihu. Pořádnému průšvihu. Průšvihu provoněnému omamnými látkami. Jenže Edward, k jeho vlastní smůle, váhal na Emmettův vkus příliš dlouho. Tak se milý Emmett rozpovídal…

Přenášíme se do doby před zhruba čtyřiceti lety, do doby sedmdesátých let dvacátého století, do doby rozkvětu Beatles, do doby trvalé a minisukní, do doby pochybné vlády, do strašně dávné doby, kdy ještě neexistovalo modrobílé zlo v podobě Facebooku…

„Víš, Nessie, my jsme měli tuhle dobu všichni strašně rádi. Bylo to takové volnější, otevřenější, upřímnější, všichni byli permanentně mimo, tak jsme se tolik nemuseli bát odhalení,“ rozhovořil se Emmett, ignoruje Edwardovy vražedné pohledy. „Jediné tetě Alici se to nelíbilo, a to hned ze dvou důvodů: kvůli otřesnému stylu oblékání a kvůli účesům. Každý nosil buďto afro nebo vlasy vyčesané nahoru do vysokého drdolu. Všichni ji potom převyšovali ještě o výraznější kus než obvykle,“ poťouchle se ušklíbl a zavzpomínal s téměř slzou v oku na to, jak se jednou domů přiřítil v blýskavých zelených kalhotách do zvonu a v taktéž třpytivé košili šíleného střihu s rozhalenkou. Aby toho nebylo málo, na hlavě mu trůnil ukázkový afro účes, za jaký by se nemusel stydět ani Michael Jackson v dobách svého mládí (a později se za něj doopravdy nestyděl). Alici se udělalo mdlo jen co na ni dopadlo první sluneční prasátko, co teprv, když uviděla celý Emmettův zjev. Jakoby to bylo včera, co první odlesk upoutal její pozornost, jak pomalu zvedala oči, jak byla s každým decimetrem překvapenější a šokovanější, jak konečně dosáhla Emmettovy hlavy… V té chvíli si všichni přítomní pomysleli, že snad může omdlít i upír (a pro Edwarda to byla příjemná změna; vidět ve všech hlavách totéž, ale moc blaženě se netvářil, protože po chvíli každému došlo, že Alice doopravdy omdlít nemůže, tudíž si každý začal velice pečlivě hledět svého). Každý děkoval Bohu (vlastně Jasperovi), který včas zasáhl svým darem a ušetřil všechny výbuchu. Vracíme se zpátky…

„Takže jsme všichni tu dobu milovali, Alice ji nesnášela. A tvůj tatínek, Edward, vlastně trochu taky,“ pousmál se znovu Emmett.

„Vážně, tati? A proč?“ upřímně se podivila Nessie a zamrkala na Edwarda zpoza temných řas. Edward pod jejím pohledem, ne tak nepodobným svému, roztál a usmál se na Ness.

„Kvůli hudbě, Nessie. Slyšelas někdy něco od ABBY nebo Boney M? A radši nemluvím o takových U2, Metallice nebo Pink Floydech…“ pro změnu se podmračil při té strašné vzpomínce. Nessie chtěla něco podotknout, ale předešel ji hebký hlas:

„Na Pink Floydy mi nešahej. To, že posloucháš jenom Debussyho, neznamená, že neexistuje i jiná dobrá hudba.“ Všichni tři sedící se po hlase sehraně otočili a uviděli Jaspera, kterak stál na schodech a s pousmáním bránil svoje oblíbence. Edward se dál škaredil, a zatímco se chystal k odpovědi, Jasper si plavně přisedl.

„Náhodou, Debussy není pořád o tom samém. V jeho hudbě můžeš pokaždé objevit něco jiného…“

„Jo, jenže tohle tam neobjevíš, ani kdybys tisíckrát chtěl,“ odpověděl Jazz opět s mírným úsměvem a tak rychle, jak je jen možné, se natáhl pro ovladač od hi-fi soupravy a naplno pustil Wish you were here. Emmett se zubil čím dál tím víc, jakoby ho neskutečně bavilo Edwarda takto trápit (ve skutečnosti na nějaké mučení ani ve snu nepomyslel, samozřejmě). Dokonce i Ness se písnička líbila, začala si hlavou mírně pokyvovat do rytmu. Edward, ač nemohl své dceři nic upřít, se zamračil ještě víc, a ujela mu poznámka o kulturním barbarství jeho rodiny. Jasper se jenom zakřenil, i když díky burácející hudbě neslyšel nic jiného, a po chvíli hi-fi soustavu opět klidně vypnul.

„On ten rock vlastně není tak špatný. Ani metal…“ opět prolomil sotva dvouvteřinové ticho Jazz a ve svých myšlenkách se přenesl do osmdesátých let, čímž Edwardovi znovu přichystal muka (taktéž neúmyslně). Sotva třicet let zpátky byl metalista tělem i duší, mířil hodně vysoko, později však svůj post raději přenechal Ozzymu Osbournovi (krev netopýrů nechutná zrovna nejlíp, navíc jsou něco jako spřátelený druh). Doopravdy metalista každým coulem… a k tomu neodmyslitelně patří i vzhled. Proti němu Alice zcela překvapivě nic nenamítala, vadil spíš Rosalii. Stačilo jí, že naprosté blbosti vyváděl a vyvádí její manžel, ještě aby se spustil její bráška. Poprvé, když ho uviděla v tmavých rozervaných kalhotách, tričkem s králičí lebkou, temně podmalovanýma očima, ostnatými náramky na všech možných končetinách v hodně velkém množství, a účesu, který mu pomáhal vytvořit Emmett, strašně se ho lekla a okamžitě začala uvažovat, co to individuum u nich doma chce. Tentokrát byl Jazz lehce mimo díky jednomu zbloudilému hipíkovi, tak ho jeho dar nezachránil. Výbuch, který Rosalie následně předvedla, byl v klidu srovnatelný s chrlícím Vesuvem, léta Páně 79. Jasper ovšem taky nehodlal ustoupit, kvůli svým dvou láskám – hudbě a Alici. Kvůli hudbě z jasných důvodů a kvůli Alici, protože Rosalie měla ukázkově vyčesané vlasy (jak už víme, Alici tyto účesy rozčilovaly kvůli její výšce, vlastně spíš nížce…). No, Rosalie se vztekala, Jasper se vztekal, tehdy jejich sourozenecký vztah prošel doopravdy těžkou zkouškou. A jakoby toho nebylo málo, Rosalii padly do oka legendární kapely jako ABBA. A The Beatles… Měli veliké štěstí, že už v té době bydlívali na odlehlejších místech, protože velice často se tehdy z jejich domu neslo něco jako:

„Yesterday… war without end… all my troubles seemed so faaar away… no remorse, no repent…“ sem tam ještě s ozvěnou váhavého akordu od Debussyho. To byly časy…

„Takže, Ness, i přes mírné rozpory v hudbě a vzhledu, jsme měli šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta doopravdy rádi. Už ti strýc řekl, že hlavně kvůli tomu, že jsme se tolik nemuseli bát prozrazení…“ snažil se Edward opět upoutat Nessienu pozornost, když ho přerušil Jazz uchechtnutím. Edward po něm střelil zlobným pohledem, protože se mu vzpomínka, které Jazze napadla, vůbec nezdála vhodná pro uši jeho dcery. Nehledě na to, že mu Jasper skočil do řeči (nezdvořák!).

Milému Jasperovi se vybavilo, že si na odhalení přece jenom pozor dávat museli, i když poněkud jiného rázu, než teď. Všem, včetně Carlislea, který v podstatě založil upíří vegetariánství, totiž zachutnala lidská krev. Ale lidi kvůli tomu zabíjet nezačali, to v žádném případě. Rosalie, Esmé, popřípadě Alice, vždycky nalákaly skupinku hipíků (výhradně hipíků, jiní lidé jim nechutnali) do Cullenovic vily, kde si všichni z klanu vždycky malinko cucli. Podobný systém potom přebrala Volterra. Tak tedy, Cullenovi popíjeli hipíky, protože se potom vždycky cítili daleko povzneseněji. A svět se zdál barevnější i pro jejich superostrý upíří zrak. Ovšem Carlisle se cítil malinko provinile, ten pocit nedokázalo zmírnit ani množství omamných látek v krvi dětí květin (ano, přesně tohle byl hlavní důvod popíjení lidské krve). Carlisle se trápil poměrně dlouho, než vymyslel elegantní řešení. Mělo to jenom malinký háček; bylo tak trochu nelegální. Vždycky po pití si sezval všechny hipíky nahoru do pracovny a tam jim vnutil množství dalších opiátů, kterých měl jako lékař vždycky zásobu. Nutno podotknout, že hipíci se nijak nebránili, právě naopak, díky tomu se jich v okolí vily vždycky potulovalo víc než dost. Překvapivě si nepamatovali nic, co se ve vile dělo, jenom to, že je Carlisle zásobuje opiáty. A i kdyby si to pamatovali, ztráta dvou set mililitrů krve je nemohla nijak rozhodit, hlava se jim motala i bez toho. Ano, v tomto období, se z Cullenů stali celkem společenští tvorové…

„Tatí? Proč nevykládáš dál?“ dožadovala se Nessie pokračování. Edward se jenom pousmál a podal jí strohé vysvětlení, že si vodili lidi do vily, aby se jich mohli napít. Ness se to trochu nezdálo, tak znovu zauvažovala.

„A proč se potom strýc pochechtával? Nic moc vtipného mi na tom nepřijde…“

Jasper se znovu zasmál, tentokrát za doprovodu Emmetta, kterému velice rychle došlo, na co si to Jazz vzpomněl (když chtěl, dost mu to pálilo). Následně si strýc s medovými vlasy přitáhl Ness na klín a pro jistotu se jí ještě optal:

„Vážně to chceš vědět?“

„No, chci…“ přikývla. Jenže jim do toho zasáhl Edward:

„Žádné takové, neměli jsme s tím vůbec začínat. Nebylo to jenom o hipících, vždyť ta doba byla plná historických mezníků, afér… Například Watergate, atentát na Kennedyho, výbuch Černobylu… a vy byste mysleli jenom na hulení.“ Jasper klidně vzhlédl a chvilinku se soustředil. Jakmile byli všichni zase jako beránci, oznámil Ness něco, co se jí ani trochu nelíbilo:

„Edward má pravdu, Nessie. Necháme si to na později. Na hipíky jsi přece jenom ještě trochu malá.“ Ness nazlobeně našpulila rtíky a založila si paže na hrudi. Po chvilce usilovného přemýšlení pronesla:

„Beztak vám nevěřím. A nebudu vám věřit ani později.“ Otec i oba strýčci se na ni překvapeně zadívali.

„A to proč, slečno?“ trochu ji popíchl Emmett.

Nessie vyhodila poslední trumf:

„Protože jsme si dneska pořád opakovali hlavní heslo hipíků; lidem nad třicet nevěřte!“

Rajce1

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Twilight sága za 50., 60., 70. a 80. let od Rajce1: