Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Zázraky se dějí od Roxany

Jacob/ Wolf


Zázraky se dějí od RoxanyPovídka Destiny of love od Roxany se umístila na 1. místě a s celkovým počtem bodů 59,5 v druhé kategorii.
Gratulujeme!

Edit: Článek je ponechán v původní podobě.

Destiny of love


Se sklopenou hlavou a tichými krůčky se procházel po zmrzlé pěšince, v ruce svíraje bílé růže. Díval
se na lesklé špičky svých bot a vzpomínal na chvíle, kdy se směl ještě dívat do jejích očí, které jej
vždy potěšily, uklidnily, ba dokonce i rozvášnily. Cítil z nich klid a radost, která se vmžiku přenesla
i na něj. Zbožný úsměv a nevinná gesta, kterými jej pobízela k smyslným činům. Kdykoli mu bylo
smutno, našel u ní rozevřenou náruč, do které se mohl schovat a vyhřívat se v ní, jak dlouho jen chtěl.

Smutně se pousmál a zastavil se. Studený vítr jej šlehal do obličeje a Edward hlasitě vzdychl, když na
obloze spatřil malý dorůstající měsíc. Chyběl jen maličký srpeček k tomu, aby byl úplný. Jako by to
bylo včera, pomyslel si a mávl nad tím rukou. Nozdry se mu roztáhly, zhluboka se nadechl a zahnul na
druhé cestičce doprava.

Byť to bylo nesmyslné a zcela nelogické, měl pocit, jako by jej její duch provázel po hřbitově a
popoháněl k tomu, aby se znovu setkali. Nedalo se popsat slovy, jak rád by ji Edward zas svíral
v náruči a polibky ji lechtal na šíji, líbat ji na rty kdykoli si řekne a objevovat sladká zákoutí jejího
těla. Prohlubovat jejich lásku stále víc a víc.

„Teď o tom mohu jen snít,“ zašeptla si pro sebe a v duchu si zakázal tvářit se smutně. Kelly by si
nikdy nepřála, aby se kvůli ní trápit, a on jí byl schopný vyhovět. Větve stromy se svíjely v chladném
počasí a obloha se začala zatemňovat. Uslyšel nějaký hluk, pohyb, který jej vyrušil. Vzhlédl od
orosené trávy a zadíval se před sebe s oněměným úžasem.

Přibližně deset metrů od Edwarda stála dívka menší postavy, s rozpuštěnými vlasy, které jí sahaly až
po štíhlý pas, s tmavou holí, o kterou se opírala, a bílým psem, jenž na dálku působil jako ochránce.
Směr jejího pohledu směřoval na černou, mramorovou desku, na kterém bylo ozdobným, zlatým
písmem napsáno Swanovi. Edward se zamračil. Chodil sem už pět let, každé Vánoce a výročí, které
pro něj znamenalo hodně, ale nikdy neshledal podobný náhrobek.

Malý červíček zvědavosti v něm začal hlodat a Edward přemýšlel, zda by měl dívku oslovit, nebo ji
nechat se svou, pravděpodobně, rodinou o samotě. Bylo to těžké dilema, Edwardova zastávka byla
jen pár hrobů od ní. Pevněji sevřel kytici v ruce a vzpřímeně vystrčil bradu. Co je špatného na tom, že
bych ji jen pozdravil? říkal si v duchu a odhodlaně vykročil směrem k ní. Čekal, že se otočí a odvětí
mu něco, nebo se projeví jen nepatrným gestem, ale ona stále hleděla na desku pod sebe a něco si pro
sebe mumlala. Bylo to tak potichu, že ačkoli špicoval svá upíří ouška, zaslechl jen nepatrné úryvky
monologu, jež mu ani nedávaly smysl.

„Prosím…“ zaúpěla tiše a Edward se napjal. Tón hlasu, kterým mluvila, mu způsobilo podivné chvění
po celém těle. Polkl tlustý usedlý knedlík a váhavým krokem se přibližoval k dotyčné. Dělilo je jen
pár metrů a mravenčení zesílilo; nejsilnější bylo v podbřišku. Stoupl si těsně za ni. Jeho dech byl
zběsilý, splašený nedočkavý… Taková zvědavost se v něm dlouho neobjevila.

Přešlápl z nohy na nohu a přehodil ti květinu do druhé ruky. „Dobrý podvečer, slečno,“ začal tichým
hláskem, sotva to mohla zaznamenat. Na tváři se mu usadil smělý úsměv a cítil se trapně – buď jej
ignoruje a daří se jí to celkem dobře, anebo opravdu neslyšela tichý, chvějící se hlas. Ale on se jen tak
nehodlal vzdát. Vždy vlastně o nic nešlo. Hlasitě si odkašlal a dal si ruky před pusu.

V tu chvíli hlava vystřelila do pozoru a dívka se začala splašeně rozhlížet kolem sebe. Stál těsně za
ní a potajmu se usmíval, když spatřil její pootevřená ústa. Podívala se na levou i na pravou stranu,
ale nikoho nenacházela. Její srdce bylo splašené a vyděšené. Edward by dokázal lehce určit, jakým
tempem zrovna utíkalo, zvon bití byl tak silný a zřetelný.

Lehce se dotkl jejího ramene a pokusil se usmát. Dívka se otočila čelem k němu a odstoupila pár
kroků dozadu, až zakopla o mramor a málem se skácela k zemi. Edward ji pohotově zachytil a obtočil
jednu ledovou paži kolem jejího pasu. Hlasitě vykřikla a pevně se chytila Edwardova rukávu.

„Omlouvám se vám,“ promluvil kajícně a pomohl jí znovu nalézt rovnováhu. Jejich prsty se na chvíli,
v nepatrný moment, setkaly a oba rychle stáhly paže k sobě.

„Vyděsil jste mě,“ vyčítala Edwardovi slabým, ale přesto zřetelným, hláskem, který mu v uších zněl
jako vánoční zvonečky. Alabastrová kůže silně kontrastovala s okolím, a tak v celém zorném poli měl
jenom ji. Malou, smělou, plachou a také velmi krásnou dívku, jež voněla po tajemnu.

„Ještě jednou přijměte mou hlubokou omluvu, nechtěl jsem vás vyděsit,“ omlouval se a přitom se
usmíval, bylo překvapivé, jak se jeho koutky samy povytáhly nahoru, „jen… není obvyklé, že tu
někoho vídám v takových hodinách, většinou před stmíváním žádné krásné dívky ven nechodí a už
vůbec na hřbitovy.“ Ušklíbla se nad jeho poznámkou ‚krásné dívky‘ a přenesla celou svou váhu na
hůl, o kterou se opírala. V té druhé ruce sevřela konec vodítka a její věrný kamarád si sedl těsně vedle
jejích nohou. Jako by chtěl Edwardovi dokázat, že ji střeží ve svém oku.

„Jsem vám vděčná za vaši starost, ale to, co tady dělám, vám může být srdečně jedno,“ odbyla jej a
bojovně vystrčila bradu. Tomu se Edward zasmál a podíval se na skrz dlouhé řasy. V rychlém rytmu
se pohybovaly červený, plné rty a vysoké čelo dávalo jasně najevo, že je inteligentní, alespoň tak ji
vnímal on. Chovala se statečně a bojovně a právě to na ni bylo nepřirozené. Toužil se podívat do jejích
očí, o kterých byl přesvědčený, že jsou vševědoucí, ale neměl šanci. Měla na sobě černé brýle, skrz
které neviděl vůbec nic.

„To máte pravdu,“ přitakal mrzutě a stále cítil potřebu dostat z ní víc. „Vy…“ zasekl se v polovině
věty a přemýšlel, zda je slušné ptát se jí na tak choulostivou věc, ale neodolal. „Vy jste nevidomá?“
vysoukal ze sebe a zvážněl. Snažil se narazit na její myšlenky. Doufal, že se dozví něco z nich, ale
jako by jej chtěla zastavit barikáda. Neviděl je. A i když se soustředil, vnímal jen ticho, tmu.

Jeden koutek jí nepatrně vyletěl nahoru. „K čemu by lhala, když to poznáte sám. Vidíte slepeckou hůl.
Dustiho a zřejmě i černé brýle na vás nezanechávají kladný dojem,“ zašeptala. Na kratičkou chvíli
Edward přivřel oči a naslouchal jen jejímu hlasu. Byl tak melodický a krásný, pomyslel si a vzápětí
se zastyděl. Byl na půdě, kde odpočívají nebožtíci, dokonce i jeho bývalá přítelkyně, a on myslí na
takové věci. Ucítil i nepatrné vrčení Dustyho, jenž bylo cítit z jeho těla.

„Nemáte se za co stydět. Nejde o mé dojmy, jde o to, jaká doopravdy jste.“ Nepohnula se ani o píď.
Stále se na Edwarda dívala, tedy doufal, že na něj, a nechala si větrem cuchat své dlouhé kadeře.
Jakmile kolem nich prosvištěl poryv větru, dívce se zvedly prameny vlasů a Edwarda do nosu udeřila
silná vůně krve. Ksakru! zaklel pro sebe a okamžitě přestal nasávat vzduch.

„O tom vy nic vědět nemůžete. Teď, kdybyste byl tak hodný, chtěla bych se rozloučit se svou matkou
a otcem.“ Tím zřejmě chtěla dát najevo, ať ji Edward nechá na pokoji. Nebyla unešená z jeho vzhledu
a ani jeho ‚sexy‘ pohledu, jak taky mohla. Popravdě, o Edwardovu přítomnost zřejmě ani nestála.
Pokýval hlavou na souhlas, prohmátl si krk a ještě jednou se na ni zadíval, detailněji. Viděl ji pouhých

pět minut, ale i za tu chvíli jej něčím zaujala. Čím? Co na ní bylo tak výjimečného? Vždyť neměl ani
možnost podívat se jí do očí. Nevěděl o ní ni, dokonce ani jméno.

„Smím se jen zeptat, jak se jmenujete?“ tázal se s planou nadějí. Něco na ní jej zaujalo a on ji chtěl
poznat víc. Chtěl znát její minulost, jak přišla k takové újmě, co se stalo s jejími rodiči… a to i kdyby
měla bydlet v sousedním městě. Otočila se zády k němu a znovu se zadívala na šedé obrázky svých
rodičů. Zahlédl je jen před její rameno, ale oni byli opravdu velmi mladí. Smála se na něj žena s
vlnitými vlasy a přívětivým úsměvem. Za ruku ji držel její manžel a tiskl jí polibek na tvář. Vypadali
šťastně.

„Ta, jejíž jméno není pro nikoho podstatné. Říkejte mi nikdo,“ pronesla bez špetky citu a váhavým
krokem proklouzla kolem něj. Mířila k východu a on ji nemohl zastavit, ačkoli jeho nohy byly
schopny utíkat za ní. Zapomeň na ni, sám jsi viděl, že jsi jí byl lhostejný, promlouval sám sobě a také
se k ní otočil zády, byť mu to dalo menší práci.

S plnou hlavou záhadné dívky se podíval na Kelly a jeho pohled zjihl.

„Moc mi chybíš, neumíš si ani představit, jak to tu bez tebe prázdný,“ pronesl směrem k ní a položil jí
růže na hrob. Zapálil svíčku v červeném kalíšku a pohladil její fotku.

„Šťastné a veselé.“ Poslal jí vzdušnou pusu a otočil se k východu. Něco jím hnulo… a to něco před
chvíli prošlo touto bránou.



Posadil se na svou postel a za tmy sledoval oblohu ze svého pokoje. Ani jedné hvězdy na obloze
nebylo, ale stále ji s radostí pozoroval. Přesně tak to dělával s Kelly v náručí. Tiché zaklepání jej
vyrušilo ze snění a dovnitř vstoupila Alice. Na tváři měla potutelný úsměv, ale v jejích očích Edward
spatřil smutek. Nemohla jej oblafnout, ačkoli se smála a snažila se být veselá, její oči vyjadřovaly jiné
pocity. A těm věřil víc.

„Neruším?“ špitla a překročila práh dveří. Přikývl a odvrátil pozornost od nebes k ní. Tiše, jako
křehký motýlek, se posadila vedle něho, aniž by sebemenším pohybem skrčila úhledně ustlané
přikrývky. Víla, pomyslel si Edward a pousmál se.

„Byl jsi za ní, že jo?“ vyrukovala s první otázkou. Oba moc dobře věděli, o kom mluví a koho myslí.
Celá rodina v období Vánoc držela s Edwardem, ale nikdo z nich nemohl pochopit, jaká je to bolest ze
ztráty někoho blízkého. Bolestivá rána se vždy příchodem čtyřiadvacátého prosince otevírala a trvalo
dlouho, než se znovu zacelila.

Opatrně přikývl. „Ano, je stále tak krásná, jakou si ji pamatuju,“ zašeptal s láskou v hlase. Aliciny
paže jej objala kolem ramen a hlavu si položila na rameno. Edward byl velmi rád za její přítomnost a
projev náklonnosti. Oplatil jí objetí a políbil ji do vlasů.

„Děkuju ti, Alice. Ani nevíš, co to pro mě znamená.“ V době, kdy se člověk cítí sám a světem zrazený,
pomůže objetí… ale někdy taky ne.

Výklad učitele byl pro upíří studenty vždy nudným proslovem. Edward seděl na židli s rozkročenýma
nohama, v ruce obyčejnou tužku a koncem tužky klepa do lavice v pravidelném rytmu. Několik hlav
studentů se za ním otočilo, ale pak se zas věnovaly výkladu. Jediný Edward byl myslí úplně jinde.

Už dva dny nemohl přestat myslet na onu neznámou dívku, jež potkal na hřbitově. Vždy, když na ni
pomyslel, vybavilo se mu nespočet otázek, na které chtěl znát odpověď. Dokonce byly chvíle, kdy si
vsugeroval barvu jejích očí a zkoušel si ji představovat bez brýlí, slepecké hole a psa Dustyho.

„Pane Cullene, dáváte pozor?“ Edward se narovnal a sevřel tužku v dlani tak pevně, až se zlomila
vedví.

„Jistě,“ sebevědomě zalhal a pousmál se, aby to vypadalo věrohodně. Profesor jeho falešnému úsměvu
nevěřil a i přesto se jej chystal potrestat.

„Výborně, zastavte se u mě v kabinetu po hodině, pane Cullene, mám pro vás speciální úkol.“
Ješitnost, arogance a škodolibost z jeho hlasu na Edwarda přímo narážela. Bez dalších slov sklopil
hlavu a věnoval se opět svým myšlenkám, aniž by dával okatě najevo, že profesora doopravdy vnímá.
V této chvíli byl posledním člověkem, o kterého by měl mít zájem.

Chodby byly o přestávkách zaplněné studenty a Edward se jimi šikovně proplétal, až stanul před
dveřmi profesora Mansona. Už se lehce dotkl klouby desky dveří, když se zarazil a do nosu jej udeřila
známá, líbezná vůně. Stočil hlavu na pravou stranu a zaostřil na postávající osobu, která si zrovna
prohlížela školní nástěnku školy. Její dlouhé vlasy a černá hůl Edwarda ujistily, že to je ona. Ta,
kterou se tak zoufale snaží najít.

Nechal Mansona Mansonem a vydal se za ní. Nechtěl ji vylekat jako minule, a tak si pomalu stoupl
před ní a doufal, že vnímá alespoň stíny. Nakrčila své malé čelo a nepatrně pohnula rty. Stejná reakce
jako minule se u Edwarda projevila ještě ve větší intenzitě.

„Stojíte mi ve výhledu, mohl byste uhnout?“ promluvila tiše, ale zřetelně. Pousmál se.

„Rád bych, ale mám pocit, že už jsme se někdy viděli.“ Zvedla hlavu a zadívala se mu do obličeje,
skrz černé brýle. Její srdce vynechalo dva údery a třetí byl kolísavý. Pamatuje si mě, křičelo jeho
vnitřní já a tetelilo se blahem. Letmo se dotkl její ruky a rychle ji stáhl zpět, když se načepýřila a už se
chystala k peprnému útoku.

„Áhh, vidím, že jsem vás nemusel ani představovat,“ vložil se do našeho rozhovoru Mansone a
usmíval se jako měsíček na hnoji. „Pane Cullene, představuji vám slečnu Isabellu Swanovou. Je
tu nová a určitě by potřebovala nějakého průvodce po škole, než se tu bude moci orientovat sama.
Doufám, že vyhovíte všem požadavkům, které si bude slečna přát.“ Otočil se na něj a sjel jej káravým
pohledem.

„Jistě,“ přitakal a sledoval ji, jak zareaguje. Ve své pěstičce svírala hůl a přes rameno měla přehozený
popruh batohu.

„Jsem Bella,“ utrousila mírně naštvaně, bojovně vystrčila bradu a našpulila rty, „a nepotřebuju
žádného průvodce po škole. Vystačila bych si sama. Není důvod, abyste kvůli mé vadě se mnou
jednali jako s malým dítětem,“ obořila se na něj a vypadala mírně namíchnutá.

„Dost diskuzí, slečno Swanová, snad si budete s Edwardem rozumět. A vítejte na škole,“ zakončil
naše sblížení a vzdaloval se. Nemohl přeslechnout, jak jeho ohavné myšlenky řvaly jejím směrem. Byl
to opravdu slizký učitel.

Bella se otočila zády k Edwardovi a beze slov se vzdalovala. Rychle ji doběhl a chytil ji za paži.

„Nech mě!“ prskla na něj a vytrhla se mu ze sevření. Nemohl ji nechat utéct, když byla tak blízko, ale

věděl, že svým šarmem ji jen tak nezíská.

„Bello,“ oslovení z jeho úst jí tak otřáslo, až jí naběhla husí kůže. Ještě nikdo ji neoslovil s takovou
křehkostí a opatrností jako Edward, „nechci ti ublížit ani ti v něčem bránit. Jen by možná nebylo na
škodu, abychom se trochu sblížili.“ Zamračila se a chvíli stála jako opařená, poté záporně zakroutila
hlavou a chystala se na odchod.

„Počkej, promiň,“ chytil ji za ruku a přitáhl blíž k sobě, „myslel jsem skamarádit. Nic o tobě nevím,
copak je tak špatné, kdybych tě chtěl více poznat?“ dožadoval se odpovědi a doufal, že nebude tak
bolestivá, jakou si potajmu představoval. Edward napřáhl ruku jako na pozdrav a čekal, zda ji Bella
sama dobrovolně stiskne.

„Nic víc, jen přátelé,“ přesvědčoval ji dále a Bella hlasitě vydechla. Nejistě stiskla Edwardovu ruku
a přitom se třásla. Edward jí dodal sebevědomí tím, že jejich stisk upevnil a usmál se. Z první třetiny
měl vyhráno. „Snad vám budu jako průvodce vyhovovat,“ křenil se a zaznamenal, jak Belle povyjel
nepatrně jeden koutek.

„Dávám vám dva týdny, pane Cullene, pak vaše služby ani vás potřebovat nebudu,“ ujasnila mi situaci
a on byl rád alespoň za ten týden. Věřil si, že se jí dokáže dostat pod kůži, alespoň tak jako ona jemu.
Snad si získá i její důvěru, ačkoli to bude chtít víc času, a ten on bohužel nemá. A mnohem víc, aby se
pokusil zjistit, co se Belle vlastně stalo.

Zrovna se Bellu chystal pozvat na oběd do jídelny, když kolem prosvištěla vlna studentů a jejich ruce
se roztrhly. „Sníh! Všichni povinně ven!“ řvali všichni najednou a přitom se mohli přerazit, aby byli
co nejdříve venku. Oba se usmáli a Bella sklopila pohled k zemi. Neviděla Edwardův pohled, ale
věděla, že sakra pálí. Cítila to.



(Po deseti dnech)

„Dusty, sedni!“ křikla Bella slabě a zhoupla se v posteli na druhý bok. Cítila psí pach, sáhla si na
tváře, na nichž měla stopy po věrnosti svého psa. Odstrčila Dustyho, a tak zmařila další jeho pokus
slíbat ji obličej psími pusinkami. Posadila se a spustila nohy z postele dolů. Nasadila si černé brýle a
podívala se směrem k oknu, odkud byly světlé stíny nejzřetelnější. Vzpomněla si na zajímavou teorii,
kterou jí Edward včera podal, a usmála se.

„Protože ti nevidím do očí, musím jen odhadovat a vtom jsem sakra mizernej. Nebylo by od věci,
kdybys mi čas od času řekla, na co myslíš. Vím jen to, že tvůj pohled upíraje se do země, znamená,
že se stydíš a vnímáš můj pohled na sobě, je to tak?“ Nečekaná otázka Bellu zaskočila natolik, že
se začala červenat, a Edward věděl, že se trefil do černého. Bylo pro ni překvapující a záhadné, že
se k věci postavil vždy tak, jak neočekávala, a tak ji dokázala velmi dobře zaskočit. A ona mu lhát
nemohla. V tom byla pro změnu mizerná ona.

Dokázal ji rozveselit a vykouzlit jí na tváři úsměv ve chvíli, kdy se cítila sama. Objala si hruď a
schoulila se do kubíčka. Už jen pár dní, pomyslela si, pár dní a budu zas volná. V jeho přítomnosti se
cítila nesvá a tak nějak stále pod dohledem. Ano, věděla, že se snaží sblížit se s ní a dát jí najevo, že
v něm může mít oporu, ale Bella byla uzavřený člověk, s nikým své osobní problémy nerozebírala a
děsilo ji pomyšlení na to, že Edward bude první, kdo by se dostala tak daleko.

„Nedostane,“ zamumlala do ticha a vstala. Šoupavými kroky došla k oknu, kde odhrnula záclonu.

Chlad ji uhodil do malé hrudě a mráz ji zaštípal na tvářích. Toužila po tom sundat si brýle a zadívat se
na sněhovou peřinu, která ležela v celé své kráse před ní. Mohla jen v duchu fantazírovat, jak to venku
vypadá a jaké barvy a kouzla krajina skrývá, a proto se bála vycházet mezi lidi ven. Byli pro ni cizí, a
ačkoli se snažili sebevíc je poznat, cítila k nim odtažitost, neboť si o nich nikdy nemohla udělat svůj
vlastní obrázek. A stejným případem byl i Edward.

Dostával se jí moc rychle pod kůži a tomu se Bella snažila zabránit. Nikdy jej neviděla, nedokázala
si představit obrázek jeho podobizny, věděla jen to, že bude neobyčejný. Stejně tak jako jeho hlas a
letmé doteky, kterými se jí dotýká. Vždy se jí zmocní nával horka a v podbřišku jí začnou poletovat
motýlci, které jí jsou velmi příjemné, a ona si snaží namluvit pravý opak. Láme její barikádu, skrz
kterou do teď nikdo neprošel.

„K čertu s ním,“ procedila skrz zuby a na okně se objevilo zamlžené kolečko. Bella zatáhla záclonku
a pomocí Dustyho, který ihned přiběhl k její noze, se dostala do koupelny, kde provedla ranní očistu.
Vánoce rychlostí blesku klepaly na dveře a Bella neměla doma absolutně nic vyzdobené. Vánoční
prázdniny byly na krku a dům, ve kterém bydlela po svých rodičích, zel prázdnotou. Jako každé
poslední dva roky bude slavit Vánoce sama, které stejně probrečí ve svém pokoji.

„Žádná výzdoba, dneska bude lenošení na gauči,“ zašeptala si pro sebe a moc dobře věděla, že ji
vnímá jen Dusty.

Oblékla se do černého roláku, který zakrýval její bledou šíji, a bílé domácí kalhoty. Cítila se v tom
příjemně, a to pro ni teď bylo hlavní. Došla do kuchyně, kde si podle hmatu vyndala krabici cereálií.
Připadala si nemožně, když musela využívat Braillovo písmo, ale jiného východiska nebylo. Jako
každé jiné ráno se posadila do svého křesla naproti oknu a se zachmuřeným obličejem si zkoušela
naplnit žaludek. Neúspěšně. Myšlenky se jí vždy zatoulaly k nehodě, při níž její rodiče utrpěli
smrtelné zranění v době Vánoc, a hned jí přešla chuť.

Otřela si hřbetem ruky oči a popotáhla. Chtěla do sebe snídani rychle hodit, aby mohla trochu poklidit
dům, s jejím tempem to vypadalo na celý den, když se ozval domovní zvonek. Bella sebou vyděšeně
trhla a nemotorně se postavila na nohy. Odložila misku na linku a nahmatala vodítko a černou hůl.

„Hned tam budu,“ křikla ke dveřím a pajdala se k nim. Srdce jí utíkalo maraton, kdo by to jen mohl
být? pomyslela si a žádná varianta ji nenapadla. Do tohohle domu nikdo nikdy nechodil, alespoň ne po
smrti Renée a Charlieho.

Rozechvělým pohybem se dotkla kliky a otočila ji ve směru hodinových ručiček. Dveře se otevřely
a ona stála bůhví proti komu tváří v tvář. Našpulila rty a přešlápla z nohy na nohu, když ji do nosu
udeřila známá vůně. Jen jediný člověk měl takovou vůni, jen u jediného člověka si pamatovala tu
sladkou stopu po jeho přítomnosti.

„Edwarde?“ zeptala se nejistě. Chvíli panovalo hrobové ticho, když kolem ní prosvištěl studený poryv
větru, a dveře se zavřely. Byl za ní, cítila to. Otočila se, ale v té chvíli byla bezmocná.

„Jestli chceš, aby byl, tak klidně bude,“ poškádlil ji těsně vedle jejího ucha a Bella se uvnitř
zaradovala. Věděl, jak na ni, a ačkoli by jej nejradši vyhodila za límec ven do té zimy, usmála se a
slušně jej přivítala u sebe doma.

„Znovu jsi to udělal,“ obvinila ho na oko uraženě, kdy si znovu s miskou a lžící sedla ke stolu. Vedle
ní zavrzala židle a Edward se posadil. Jeho zvonivý smích ji příjemně pohladil. Zavrtěla se na židli a
snažila se udržet své červenání se na uzdě, ale když jí začaly hořet uši, věděla, že neuspěla.

„Hluboce se omlouvám, ale nemohl jsem si odpustit vidět znovu tvůj výraz po tom, co odhaduješ, kdo
za dveřmi stojí,“ dobíral si ji a zvážněl, když se Belle objevily dvě zřetelné vrásky na čele. Moc dobře
věděl, že není radno si s ní zahrávat, jakmile se začínala mračit, hranice sranda tu končila a Edward
musel kajícně sklopit uši.

„Co tady vlastně děláš?“ změnila Bella téma.

„No, napadlo mě, že bychom mohli ozdobit stromeček a napéct pár cukroví. Doma se příšerně nudím
a ženské osazenstvo mě k takové práci nepustí, tys mě napadla jako první, s kým bych mohl strávit
příjemné odpoledne,“ řekl potichu, div jej Bella slyšela. Jedno obočí jí vyletěla až do výše nebes a
koutek jí ujel.

„My? Jako my dva, že budeme zdobit stromeček?“ Ukázala na sebe a před sebe, ačkoli Edward seděl
vedle ní. Hlasitě se usmál a Bella si skousla ret.

Bella začala zběsile kroutit hlavou. „Ne, žádná vánoční výzdoba ani nic takového. Já zásadně
stromeček nezdobím a cukroví nepeču. Nemám pro koho,“ zamítla striktně Edwardův plán. Cítila, jak
v ní bublá hněv.

Naklonil se těsně k ní, až oba cítili dech toho druhého. Edwardův sladký dech se odrážel od Bellinýho
obličeje a potajmu se snažila zachytit každý jeho doušek… ach, jak sladký byl. „Bello, nevím, co se
ti stalo, že jsi tak zatrpklá, ale nechci, aby dívka, která se stala mou dobrou kamarádkou, prožívala
Vánoce jako každý jiný den.“ Na zápěstí ji překvapil ledový dotyk. Edward jej jemně uchopil a
nasměroval na sebe. „Jsem schopen ti celý dům vyzdobit sám, jenom abych věděl, že jsem pro tebe
udělal, co bylo v mých silách. Doufám, že mi nedáš košem, prosím.“ Použil psí očka, která Bella
stejně vidět nemohla, ale on doufal, že cítí alespoň jeho napjaté tělo.

Jak ráda by se mu vytrhla a řekla mu ‚ne‘, ale byl v tom háček. Jednak neuměla říkat lidem ‚ne‘, ať
už to hraničilo s čímkoli, a jednak neuměla Edwardovi odříct. Snažila se samu sebe přesvědčit, že je
to čistě z hlediska kamarádského, kdy za ní přišel, aby jí pomohl postavit stromek, ale malý červíček
v ní jí říkal úplně něco jiného. „Nic ve zlém, ale měla bys to rychleji,“ rejpal do ní a Bella si dokázala
představit, jak se vítězně usmívá, když ona taje.

Hlasitě si povzdychla. „Dobře,“ souhlasila, „ale nemám tušení, zda tu vůbec stromeček mám.
Nestavila jsem stromeček dva roky,“ přiznala mučednicky a snažila se působit naštvaně, byť měla
radost z toho, že po dlouhé době ucítí vůni jehličí. Edward se vesele usmál. Měl dětinskou radost
z toho, že se mu ji povedlo přesvědčit.

„Neboj se, o všechno se postarám,“ pronesl nadšeně a už vstával od stolu, aby se vydal na první místo,
které jej napadlo – půda.

„Edwarde,“ oslovila jej nerozvážně Bella chvějícím se hlasem a on se zastavil v polovině pohybu mezi
futry. Nemohl si pomoc, ale Bellin hlas pro něj byl jako vysvobozením, a když vyslovila jeho jméno,
připadalo mu, jako by byl v ráji, „nedáš si něco k snídani, než se vydáme na dalekou štreku?“ Ach,
sladká Bello, kdybys věděla, že já nikdy nesnídám, posílal jí v myšlenkách.

„Ne, snídal jsem doma, děkuji,“ ubezpečil ji a vyběhl schody do druhého patra. Bella zatím dojedla
cereálie, které celá nervózní naházela do žaludku, a modlila se, aby jí z toho spěchu nebylo zle.

To jsem tomu dala, pomyslela si a sepnula si vlasy do culíku.

Následující hodinu společnými silami hledali ozdoby, barevné řetězce a hlavně stromeček, aby jej
mohli umístit do obývacího pokoje, na místo, které nakonec vybrala Bella. Edward se chvíli hádal, že
tam se stromeček vyjímat nebude, ale dělal to pouze proto, aby viděl uličnický úsměv na jejích rtech.
Bella neviděla místnost svýma očima, ale dokázala si ji hravě představit, a byla toho názoru, že vedle
krbu u okna bude stromeček mít své právoplatné místo.

„Stejně si myslím své,“ zabrblal Edward a vyhověl jejím požadavkům. Bella prošla kolem něho a
lehce jej plácla přes rameno.

„Je to můj dům,“ řekla nadřazeným tónem, „a proto bude stromek tam, kde já chci.“ Zvedl ruce
v míru, vzdal se. Jinak před ní ani nemohl. Zatímco Edward se ujal mužské práce, aby stromek usadil
do stojanu, Bella si dřepla ke krabicím na zem a po hmatu se jimi začala přehrabovat. Nepoznávala
barvy a nemohla určit, jaké obrazce se na ní zobrazují, ale to jí bylo vcelku jedno.

„Nejdřív bych začal světýlky,“ zamumlal Edward zamyšleně a Bella na znamení souhlasu přikývla.
Společně se pokusili pověsit světýlka tak, aby to svítilo na všech stranách. Větve jehličí se začaly
pomalu plnit barevnými řetězy, ozdůbkami a koulemi. Edward je navlékl na háček a podal je
Belle do dlaně, ona je potom s jeho pomocí zavěsila na větve a on tak směl pozorovat její šťastný
úsměv. Litoval jen jedné věci – nemohl jí sundat brýle, aby se podíval do jejích očí, o kterých mohl
v myšlenkách polemizovat. Za chvíli jim chyběl jen jeden maličký, ale přesto nezbytný detail. Červená
špička.

„Tu by sis měla pověsit ty,“ prolomil Edward ticho a Bellin zvonivý smích utichl. Stála těsně vedle
něho, cítila jeho nelidský chlad vedle svého těla a i přesto se cítila v bezpečí, v klidu. Nepamatovala si
chvíli, kdy by se naposledy cítila takhle skvěle.

„Nedosáhnu tam,“ přiznala celá červená.

Usmál se a vložil jí špičku do ruky. Stiskla ji a pevně držel ve své dlani. „Neboj se, já ti pomůžu,“
pronesl tak vážně směrem k ní, až Bella měla pocit, jako by se čas a všechno kolem ní zastavilo.
Nervózně přešla před něj a postavila se zády k němu. Natáhla se na špičky a pokusila se nahmatat
špičku stromku. Nedosáhla. Na pase ucítila ledové doteky, které jí byly známé. „Počkej, vysadím tě.“
Zdvihl Bellu do vzduchu a ona vykřikla překvapením. Pevně ji natiskl na své tělo, až mezi nimi nebyla
ani škvírka. Oba cítili to jiskření.

Bella zakroutila hlavou a chtěla znovu sesadit dolů, ale Edward ji stále svíral v náruči těsně na svém
těle, zdálo se, jako by si její blízkost užíval. Bellino srdíčko vydávalo hlasité zvuky a její dech se
stával kratším, přesto rychlejším. Rozklepaným pohybem špičku usadil na vrchol stromku a nervózně
si odkašlala.

„Hotovo,“ pronesla šeptem, chvíli trvalo, než ji Edward sundal zpět dolů. Stále ji ale držel kolem pasu,
a když si ji otočil čelem k sobě, jejich pohledy se střetly. Edward hořel zvědavostí, co se pod brýlemi
skrývá, a tak se prsty jemně dotknul její tváře.

„Bello, já…“ Věta se ztratila v napjaté atmosféře. Konečky prstů ji pohladil po tváři a kochal se
jemnou pletí. Zastavil se u sklíček brýlí. Dotkl se rámečků a uchopil je do prstů. Bella moc dobře
cítila, jak jí brýle z očí padají dolů a vtíravé světlo jí doráží na pevně sevřená víčka. Edward ohromen
krásou dlouhých řas brýle položil za sebe na stůl a pevněji si Bellu přidržel u sebe.

„Prosím, otevři oči.“ Jeho hlas byl jako zvoneček vábící její sluch. „Jen jednou,“ prosil ji a dotkl se
jí. Bella se zadýchala a pevně svírala v dlaních jeho košili. Pomaličku, tak aby ji to nebolelo, začala
otevírat oči a potajmu doufala, že když je otevře, spatří Edwarda v celé své kráse. Nestalo se tak.
Namísto toho se zamračila a posmutněla.

„Nic nevidím,“ přiznala Bella zmučeně a v koutcích ji začaly pálit slzy.

„To nevadí, hlavní je, že já vidím tebe,“ zašeptal medovým hlasem, který Bellu z neznámého důvodu
zahřál u srdce. Zdvihla jednu dlaň a jemně jí přejela po jeho tváři. Zavřela oči a zkusila si představit
Edwardovu podobu. Podle dotyků měl ostře řezané rysy, špičatější nos, husté obočí, vyšší čelo a…
ach Bože, ty rty! Byly přesné, plné a vykrojené. Sevřel rty pevně k sobě a Belliny prsty uvízly v jeho
ústech.

„Jsem tady, Bello, jsem tu s tebou,“ mumlal jí do ouška a přitom se lehce otřel rty o lalůček. Srdce
vynechalo dva čiré údery a Bella byla v němém úžasu.

„Nevidím tě, jen si představuji, jak bys mohl vypadat. Jakou máš barvu očí?“ vychrlila na něj
nečekanou otázku. Pousmál se.

„Vypadám tak, jak si mě představuje tvoje bystrá hlavička,“ pronesl vroucně a sehnul se těsně
k ní. Bella nemohla vidět vzdálenost, která byla mezi nimi skoro zřetelná, ale Edwardův dech,
který se krátil, jí napovídal. „Jsou zlaté.“ Bella si ihned představila topazové oči a málem vydechla
ohromením. Jak ráda by viděla jeho oči? Toužila po tom.

„Máš nádherné oči, Bells, čokoládové, hřejivé a láskyplné. Udělal bych cokoli, abych mohl vidět
šibalské jiskry v tvém pohledu, když se zadíváš na přírodu, do zrcadla na sebe, anebo na mě, když máš
nepříčetnou chuť mě praštit.“ Při poslední poznámce se Bella doširoka usmála a prkenně přikývla. Měl
pravdu. Byly chvíle, kdy jí svrběla ruka, a nebyla daleko od toho, aby mu jednu ránu uštědřila.

„Ne, jsou nijaké… nic nevidím a-“ Umlčel ji přiložením dvou prstů na prokrvené rty. Její krev mu
zpívala a cítil, jak všude kolem nich je její esence, ale fakt, že touha po její blízkosti byla silnější, jej
nesmírně těšil. Napadla jej šílená myšlenka, ale nemohl – nechtěl – zabránit tomu, aby se skoro setkal
s jejími rty.

Nevrle sebou Bella zavrtěla. „Nehýbej se, chtěl bych něco zkusit.“ Železné objetí bylo ještě silnějším
a Bella v jeho objetí skoro zkameněla. Pár centimetrů dělilo jejich rty, Edward přemýšlel, zda by měl
tu nekonečnou vzdálenost překonat, byl na vážkách. Bella se zhluboka nadechla, aby mohla něco říct,
když se Edward rozhodl a motýlím polibkem spojil jejich rty. Bella rozevřela oči, celá vystrašená
hleděla do jeho obličeje, který vnímala skrz tmavé stíny.

Jeho rty… jsou to jeho rty, pomyslela si zmateně a cítila, jak se jí začíná burcovat krev. Edward
Cullen ji políbil a ona? Stojí tu jako solný sloup.

Nehýbal se, chtěl si ji pojistit, aby jej z jedné strany nepřekvapil políček, a když viděl, že je Bella
více než svolnější, pomalu začal pohybovat rty. Byla to dokonalá souhra rtů, kdy spolu společně
splynuli v jednoho. Pro Bellu to bylo nové, něco nepoznaného. Nevěděla, jak chutná polibek, ale díky
Edwardovi poznala, že je to něco neobyčejného. A ačkoli Vánoce měly přijít až za pár dnů, ona cítila,
že motýlci v jejím podbřišku jsou tím nejkrásnějším dárkem za poslední celý život.

„Děkuji ti,“ špitla a pevně jej objala kolem krku. V tu chvíli Edwarda napadl vánoční dar, který by
udělal radost nejen Belle, ale i jemu.



Carlisle nad tím kroutil hlavou, v křesle s velkou vráskou mezi očima nevypadal nijak vřele ani
roztomile, jak jej většina něžného pohlaví v nemocnici nazývalo. Mračil se na Edwarda a přitom si
mnul bradu.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad, nemám s tím zkušenosti,“ vymlouval se už dobré dvě hodiny
na to, že se na takový nebezpečný zákrok necítí. Edward stále naléhal, neboť on věřil v neuvěřitelné
schopnosti Carlislea, měl v něm plnou důvěru, a jestli byl na světě člověk, kterému by svěřil svůj
život, byl to právě on.

„Věřím ti,“ opakoval stále dokola, „věřím tomu, že jsi nejlepší doktor na celém světě, a pokud by
jí měl někdo pomoc, pak jsi to právě ty, Carlisle.“ Sklopil hlavu, propalujíc pohledem koberec
z devatenáctého století. „Nikdy jsem si nic nepřál, neměl jsem potřebu přát si něco pod stromečkem,
chovat se jako puberťák a mít vše, na co si vzpomenu. Ale právě teď, v této chvíli, jsem přišel na to,
že tu mám ji. Za celá ta léta mého mizerného bytí jsem zjistil, že Kelly nebyla ta, kterou bych miloval
do konce svého života. Svým způsobem jsem ji miloval, ale není to to samé pouto, které cítím k Belle.
Jak jinak si mohu vysvětlit, že mě její nevinnost a andělská krása okouzlila už na hřbitově? Byl to
osud? Možná. Ale na ně já nevěřím, a proto musím něco udělat proto, aby na jejích rtech zůstal úsměv,
který jí tak sluší. Ten úsměv, v který se jí rty zvlní pokaždé, když slyší můj hlas a když se jí letmo
dotknu. Přál bych si, aby mě mohla vidět takového, jaký jsem.“

Po celou dobu vyprávění Carlisle sledoval svého adoptovaného syna a měl pocit, že nastala ta chvíle,
které se obával. Moc dobře znal tu bezmoc a zároveň pomyslnou sílu, která jej zžírala, jakmile
před ním umírala jeho láska. Ovšem, byl to úplně jiný případ než Edwardův. Bella neumírala, byla
odmalička nevidomá, nemohla spatřit krásu světa, přírodu, lidi kolem sebe. Ona vlastně neznala ani
své rodiče, a když ji Edward potkal, jako by v jeho mrtvém srdci zajiskřila maličká naděje štěstí.
Štěstí, které upíry nepotkává.

„Vím, jaké to je. Dokážu si představit, co se ti honí hlavou, když na ni jen pomyslíš,“ připustil
Carlisle, „zažil jsem podobný stav, a jakmile mě zasáhla taková rána, věděl jsem, že ona je ta pravá.“

„Neumíš si to představit, je to nepopsatelné,“ skočil mu do řeči Edward, „ona není jako ostatní.
Carlisle, pokaždé když jsem jí nablízku, se jí srdce rozeběhne neuvěřitelnou rychlostí a já s láskou
v očích naslouchám tomu, jak splašeně bije. Mám z toho radost, miluju tu chvíli, kdy z její hrudě
vycházejí líbezné tóny. A co je na tom ještě zajímavější, ona si o mně nedokáže udělat obrázek.
Zná mě jen podle doteku a já bych si přál, aby mě mohla vidět svýma očima.“ Carlisle si zhluboka
povzdychl. Bylo to těžké rozhodování, oba balancovali na tenkém ledě, který se mohl kdykoli snadno
prolomit.

„Bojím se jedné věci,“ přiznal Carlisle a zadíval se zpříma Edwardovi do očí, „bojí se té chvíle, kdy to
její srdce nezvládne a ona mi na stole umře.“ Při posledním slově se Edward zatvářil bolestivě. Byla to
pro něj neuvěřitelně mučivá představa, že by přešel práh dveří a dotkl se ledové Belly, nebo jí dokonce
chodil dávat květiny na hrob. Ne! To by neunesl.

„Zvládneš to!“ přesvědčoval jej, v jeho hlase byla znát pochybnost, jako by přesvědčoval i sám
sebe. „Vím, že uděláš cokoli, aby přežila a aby se nestala jednou z nás. To je to poslední, co bych si
přál. To radši ať je mrtvá a odpočívá v pokoji se svými rodiči, než abych ji držel na věčnost vedle
svého boku.“ Slova z něj plynula, aniž by o nich přemýšlel. Pravdivý fakt byl ale ten, že Edward si
opravdu nepřál, aby se Bella stala jednou z nich. Bolelo jej přiznat, že by ji radši nechal odejít na onen

svět, než aby se stala krvelačnou zrůdou. Ocitla by se ve světě, o kterém nemá ani ponětí.

„Dáváš mi zabrat,“ promluvil Carlisle do ticha, „dělám to jen kvůli tobě, Edwarde, ale předem ti
říkám, že šance jsou mizivé. Devadesát pět procent odpovídá tomu, že nemá cenu se o takový zákrok
snažit.“ Natáhl se přes dubový stůl a uchopil Carlislea za ruku. Pevně ji stiskl a děkovně se usmál.
Kdyby mohl, měl by slzy dojetí v očích.

„Pořád je tu pět procent, jsi můj spasitel, Carlisle.“ Edward obešel stůl a pevně jej sevřel v náruči. To
je pro tebe, Bello, pomyslel si.



„Edwarde, kam to vlastně jdeme?“ ptala se Bella zvědavě a v ruce žmoulala cestovní tašku se svými
věcmi. Edward jí řekl, že pro ni má překvapení k Vánocům, a ačkoli Bella protestovala, nedokázala
mu odříct, jak jinak. Edward se pousmál a chytil Bellu za ruku. Hladil jí palcem na hřbetě ruky a
přitom si užíval jejich poslední minuty v blízkosti, kdy je Bella taková, jaká je. V posledních dnech se
k sobě měli mnohem více a Bella se neděsila při každém sebemenším doteku.

„Už jsem ti říkal, že je to překvapení, tak vydrž,“ držel její zvědavost na uzdě, ale Belle pomalu ale
jistě docházela trpělivost. Vyprostila se z jeho sevření, překřížila si ruce na prsou a našpulila rty.

„Nemám ráda překvapení, jestli mi to neřekneš, nikam dál už s tebou nejedu a vystoupím si,“
vyhrožovala mu, „klidně i za jízdy,“ dodala a Edward se usmál. Bylo vtipné, jak se snažila působit
drsně a dát mu najevo, že se o sebe dokáže postarat sama, ale on cítil potřebu postarat se o ni.

Povzdychl si. „Dobře, řeknu ti přibližně, o co jde, ale slib mi, že z toho už nevycouváš, musíš to
podstoupit, i kdyby se stalo cokoli, jasné?“ apeloval na ni a doufal, že si vzala všechna jeho slova
k srdci. Bella chvíli rozmýšlela, až nervózně podupávala nožkou v sedu, ale usoudila, že s Edwardem
se jí nemůže nic stát, a tak přikývla. „Zajistil jsem ti schůzku s nejlepším doktorem, kterého znám.
Je to můj otec, Carlisle Cullen, ale je to vynikající doktor. Už dlouho jsem přemýšlel, co bych ti měl
koupit za dárek, a nakonec jsem přišel na to, že by se mohl pokusit o to vrátit ti zrak, který postrádáš.
Přál bych si, abys mohla vidět vše kolem sebe, a také mě,“ přiznal stydlivě. Po celou dobu Bella
zatajovala dech a nakonec nevěděla, co mu na to odpovědět.

Nevěřícně na něj hleděla. Ona je tu možnost, že by viděla? Že by mohla vidět Edwarda, který jí tak
přirostl k srdci? Krev ji tepala ve spáncích, ústa jí ztuhla a údy ztuhly. Byla najednou jako kámen.

„Myslíš to vážně?“ zeptala se a hlas se jí v polovině věty zlomil. Chvíli bylo ticho, až kola auta
zastavila a Edward znehybněl. Vzal Bellu za ruku, přiložil si ji na tvář a stiskl ji pevně svou dlaní.

„Opravdu,“ potvrdil jí její domněnku a Bella jako na povel začala plakat. Nedokázala kontrolovat
své pocity, horké slzy jí kanuly po tvářích a vpíjely se do šátku, který měla kolem krku. „Vše, co
teď dělám, je jen pro tebe. Chci každý den vídat v tvých očích radost, smát se s tebou a naslouchat
tvému krásnému smíchu.“ To v Belle spustilo ještě větší nával radosti, lítosti a zoufalství. Vrhla se na
Edwarda a pevně jej objala. Drtila jej v náruči svou drobounkou sílou, jenž skoro nepostřehl, a on jí
objetí oplácel.

„Děkuji! Děkuji ti za to, co pro mě děláš. Já-já… jsi neuvěřitelný,“ sklonila mu poklonu a věnovala
mu polibek na tvář. Edwardovo mrtvé srdce znovu po pěti letech zaplesalo radostí, ale tentokrát
neuvěřitelnou. Zabořil nos do důlku u krku a nasál Bellinu vůni. Modlil se, aby vše proběhlo
v pořádku a Carlisle došel ke spokojivému výsledku. Věřil tomu, že Bella je dosti silná na to, aby

„Ne, nejsem. To ty, doufám, že ti tím alespoň pomůžu.“ Políbil ji lehounce na rty a pak se odtáhl.
Vystoupil z auta a dovnitř se vetřel chladný vítr. Bella se oklepala zimou, ale víc dělat nemohla.
Prozatím. Dveře vedle ní se otevřely a kole zápěstí se jí omotal pevný stisk. Poznala jej. Pomohl jí
z auta ven a na úkon svého vysokého přesvědčení chránit ji jí vzal i tašku. Společně, bok po boku,
došli ke dveřím, kde čekala celá rodina, aby Bellu přivítala. Na tvářích všech tkvěl úsměv, jen Carlisle
se tvářil chmurně s nepatrnou vráskou.

Jestli se jí něco stane, budu si to vyčítat do konce života, poslal Carlisle v myšlenkách Edwardovi a
pokusil se usmát.

„Bello, rádi tě tu vítáme,“ promluvila jako první Esmé a přihrnula se k ní. Bella ustoupila a natiskla se
na Edwardovu hruď. Byl tu pořád ten strach z toho, že jí můžou ublížit, ale po boku Edwarda se cítila
bezpečněji.

„Dobrý den,“ pozdravila slušně šeptem. Hlas upírů byl jako zvonkohra, ale Bellin tón hlasu jim byl
tak podobný. Změkla i Rosalie a donutila se k Belle přistoupit na pár kroků blíž. Nebyla si jistá, zda
zvládne ten nával horké, sladké esence, ale Bella na ni působila tak nevinně a mile, že nepřipadalo
v úvahu neoblíbit si ji.

„Pojďme dovnitř, děti, Bella by mohla nastydnout a to nemůžeme dovolit,“ zakončil seznamování
diplomaticky Carlisle a pokynul jim rukou dovnitř domu.

V ruce držela hrnek s horkou čokoládou a nervózně podupávala nohou pod stolem. Edward s ní nebyl,
ještě zařizoval poslední drobnosti ohledně její operace, na kterou se těšila a zároveň se jí obávala jako
čert kříže. Co když se už neprobudí? Profesionálové v jiných státech tvrdili, že je téměř nemožné, aby
Belle věnovali zrak, jestliže je to vada od narození. Ale co se mohlo stát horšího? Smrt? To pro Bellu
nebylo trestem, brala to jako povinnost, vysvobození ze světa, ve kterém ji nic a nikdo nečeká. Co ji
ale trápilo, bylo, že by tu Edwarda měla nechat samotného. Ovšem, pak si řekla, že takových, jako je
ona, běhá po světě milióny, on určitě nemá nouzi o to, aby se zamiloval.

„Přemýšlíš?“ vyrušil ji melodický hlas a Bella nadskočila na židli. Šlehla hlavou na pravou stranu,
kde slyšela Edwardův hlas. Židle vedle ní zavrzala a po chvilce Bella cítila na tváři ledový dotek. Ach
Bože, o tohle přijít nechci, říkala si v duchu a napomínala se, aby opět nezačala plakat. Čím více se
blížila noční hodina, tím více byla neklidná.

Pomalu přikývla. „Všechno bude v pořádku, věřím Carlisleovi, je to dobrý doktor,“ zamumlal a přitom
se snažil, aby byl jeho tón hlasu přesvědčivý, ale i ona cítila záchvěv, který jím projel. Pevně stiskla
jeho ruku a přiložila si ji ke rtům. Políbila konečky prstů jeden po druhém a pak zvedla ukazováček,
aby si mohla možná naposledy zapamatovat veškeré detaily jeho tváře. Přejela přes vystouplé lícní
kosti, bezchybně formovaný nos, zavřené oči, až se zastavila na rtech. Takhle si jej bude vždycky
pamatovat. Hodný, milý, dobrotivý, pro ni krásný Edward s medovým hlasem, jenž hladí po duši.

„Ať už to dopadne jakkoli, jsem ti navždy zavázaná. Udělal jsi pro mě něco, co nikdo před tebou.“
Edward se na ni nechápavě zadíval, ale Bella nemohla vědět proč. „Dal jsi mi naději, že mám šanci
žít normální život, ačkoli jsem slepá a nemám před sebou žádnou budoucnost. Dokázala ses se mnou
bavit, aniž bys koukal na mé vady, jsi typ muže, kterého si přeje každá žena. A já ti za to neskonale
děkuji.“ Zvedla hlavu a natáhla se, aby cítila jeho dech těsně na tváři. Jako motýlí křidélka byl letmý

jejich polibek, ke kterému se Bella odhodlala.

„Děkuji za to, že jsi.“ Do dveří vešel Carlisle.



Z provizorní ordinace se ozývaly zvuky, které Edwardovi působily návaly. Emmett s Jasperem jej
museli držet, aby se nerozeběhl, nevrazil do dveří a nezačal na Carlislea řvát. Přístroj, který určoval
tepovou frekvenci jejího srdce, byl stále tišší a tišší. V jednu chvíli byl divoký, v druhou tichou, až jej
skoro zaznamenal. Tušil, že vše neprobíhá tak, jak by mělo, a proto veškerou vinu shazoval na sebe.

„Edwarde, klid, všechno bude dobré,“ konejšila jej Alice. Klekla si na zem naproti Edwardovi a
hladila jej po stehně, aby se uklidnil.

„Bude to dobré? Jak to víš, copak ji vidíš?“ Ironicky pozvedl obočí. „Ty to neslyšíš? Alice, Bellino
srdce to nezvládá, cítím, jak slábne, jak se mi ztrácí. Nechtěl jsem, abych ji zabil, já ji chtěl uzdravit.“
Z rozhořčeného hlasu přešel do vzlykavého. Schoulil se do klubíčka a schoval si obličej do dlaní.
Alice zakroutila hlavou a zatvářila se zničeně.

„Nevidím ji, ztratila se mi v té chvíli, kdy prošla těmi dveřmi s Carlislem,“ chytila jej za ruku a položil
si ji na mrtvé srdíčko, „ale věřím tomu, že Bůh existuje i pro upíry, pevně doufám, že by ti nezasadil
další ránu do srdce, nemůže ti vzít další lásku.“ Nevěřícně se na ni zahleděl. Jak mohla takhle hloupě
uvažovat?

Jako by jeho srdce poskočilo, když ze dveří vyšel Carlisle. V té chvíli nevnímal vůbec nic. Vytrhl se
ze sevření dvou upírů a utíkal k němu. Chtěl ji vidět, ale Carlisle jej prudkým pohybem zastavil. Jejich
pohledy se střetly, oba se zatřásly. Naplňovaly je obavy.

„Teď tě stejně vnímat nebude.“ Sklopil pohled k zemi. „Omlouvám se, ale nestačil jsem ji zachránit.
Její srdce bylo natolik slabé, že sebemenší tlak pro ni byl smrtelný. Byl jsem u konce s operací, když
jsem se předčasně usmál.“ V Edwardově tváři se usadil vyděšený výraz. Měl sto chutí vletět dovnitř a
všechno kolem ní rozbít. Měl zlost na sebe.

„J…e- je mrtvá?“ zakoktal plačtivě. Opřel se o futra a málem se po nich svezl na zem. Carlisle jej
pevně chytil za rameno a pomohl mu vstát.

„Teď nesmíš být slabý, teď ne! Bella potřebuje oporu, Edwarde, musí se v našem světě mít o koho
opřít, nemůžeš ji nechat. Vzchop se!“ napomínal jej a shledal v Edwardově pohledu nesouhlas.

„Tys ji proměnil?“ vykřikl vyděšeně a křečovitě sevřel v pěsti jeho bílý plášť. Prkenně přikývl.

„Musel jsem, nesnesl bych pohled na svého ztrápeného syna, už jednou jsem si tím prošel a tentokrát
vím, že Bella pro tebe znamená mnoho. Nemohl jsem ji nechat odejít a věř mi, že toho kroku nelituji.
Tentokrát vím, že jsem zachránil dva životy, jež pro mě znamenají neskutečně moc,“ prozradil
zvědavým ouškům. Ozvěna jeho slov v Edwardových uších byla tak hlasitá, až skoro neslyšel poslední
slova. Slýchal jen šum křideléke a snažil se soustředit na poslední údery srdce. Nic.

„Je alespoň nějaká možnost, že by viděla?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Možné to je, operaci jsem dokončil, ale nevím, zda morfin znovu neporuší tkáně, nikdy jsem takový

případ neviděl,“ podotkl chmurně. Užíral se pocitem viny, když pouštěl Carlisleovu košili. Bezvládné
údy mu spadly podél těla, hlava mu spadla dolů a pohledem propaloval perský koberec, na němž měly
být slzy vzteku a soucitu. Nebyly. Nemohly.

„Chci ji vidět,“ zašeptal zlomeně. Nikdo nepromluvil ani se nesnažil Edwardův pocit viny snížit.
Jasper postával u Alice, držel ji v náruči a snažil se nekolabovat. Nával negativních emocí jej zasáhl
natolik, že nebyl schopen komunikovat, jen nečinně přihlížet a pevně svírat svoje srdíčko v náruči.
Carlisle Edwardovi pokynul rukou dovnitř.

„Edwarde,“ oslovil jej nerozvážně a čekal, jestli zvedne hlavu, ač jej to stálo veškerou námahu,
podíval se na něj, „ty za to nemůžeš. Udělal jsi pro ni maximum.“ Mlčky přikývl. Otočil se
jejím směrem, nehybně ležela na lehátku a splývala s bílým okolím. Tichými krůčky přešel až
k nemocničnímu lehátku, jako by se bál, že ji může vzbudit. Opatrně se dotkl její ruky a rychle ucukl.

„Jsi tak křehká,“ podotkl a hlas se mu v polovině věty zlomil. Jedna jeho část byla nadmíru spokojená
a šťastná, že bude moc sdílet věčnost s osobou, která si jeho srdce získala svou vnitřní krásou, a nejen
jí, ale ta druhá, více hlasitější, si vyčítala, že ji připravila o poslední lidskou radost, kterou měla.

„Zítra je Štědrý den a ty balancuješ na prahu smrti,“ podotkl s velkou dávkou pesimismu a políbil ji na
rty, ze kterých se pomalu vytrácela krev. „Odpusť mi.“



(Po třech dnech…)

Edward pomalu už ztrácel naději, že by se Bella mohla probudit.

„Nic neslyším,“ podotkla zničehonic Alice, když se zavrtěla v Jasperově klíně. Edward zpozorněl
a zaposlouchal se do zvuků domu. Opravdu neslyšel vůbec nic, což u něj nebylo nic nového,
myšlenkami byl stále u Belly. Carlisle jej musel donutit, aby z pokoje odešel, neboť jeho stav se
zhoršoval a zhoršoval.

„Myslím, že bych měl jít nahoru,“ podotkl Edward a už vstával, když jej za rameno chytil Emmett.
Oba se na sebe podívali jako ostříži a ani jeden z nich nechtěl uhnout. Srážka dvou obrovských skal,
které se přou. Stisk na Edwardově rameni zesílil.

„Půjdou s tebou, bude to tak lepší,“ dodal na vysvětlenou, když Edward začínal cenit zuby. Shodil
jeho těžkou ruku ze sebe a vyběhl rychlým krokem schody. Dělilo jej jen pár kroků, aby spatřil, co
se za dveřmi odehrává. Měl podivný pocit, který potřeboval ukojit. Jako by se s Bellou něco dělo.
Cítil to. Tiše zaklepal na dveře, ze slušnosti, a zhluboka se nadechl. Žádná ozvěna. Mezitím jej dohnal
Emmett a stanul těsně vedle něho.

Když se nic nedělo, Emmett se dotkl kliky a pomaličku začal dveře otevírat. Do nosu je udeřila
neznámá vůně a oba se napjali do bojovné pozice. Vtrhli dovnitř a zůstali zírat na lehátko. V tichosti
a naprosté nehybnosti před nimi seděla dívka s dlouhými vlasy, kolem očí měla bílý obvaz a bělostné
paže s lehkostí přejížděly po jejím těle. Emmett otevřel pusu dokořán a sklesle se nahrbil, až mu
ramena klesla dolů.

„Bello?“ vypadlo Edwardovi z úst. Dotyčná se hbitě otočila po sluchu. Strach. Cítil z ní strach.

„Kdo jste?“ vykřikla vystrašeně, celičká se objala a schoulila se do klubíčka. Edward polkl tlustý
knedlík v krku. Začal dělat malé kroky směrem k ní, snažil se k ní dostat a pomalu ji přesvědčit, že jej
zná.

„Znáš mě moc dobře, jsem tvůj přítel,“ říkal jí po celou dobu, co se k ní plížil. Bella nastražila uši a
měla nutkání skočit po Edwardovi, dokud si nezačala uvědomovat tón jeho hlasu. Ona ho znala, moc
dobře jej znala.

„Promluv ještě jednou, prosím,“ pobídla Edwarda a on ji poslechl.

„Jsem Edward, ten, co tě vždycky štve, ten, kterého bys nejradši vynesla v zubech ven,“ usmíval se
při tom a ve skrytu duše měl neskonalou radost z toho, že vidí Bellu živou, byť to není tatáž Bella,
kterou potkal tenkrát na hřbitově. Rozlil se jí blažený pocit po těle a v podbřišku cítila motýlky. Chtěla
si sundat tlustou vrstvu z očí a podívat se na něj, ale nemohla. Začala bloudit po svém obličeji, aby se
zbavila zábrany, když k ní Edward přiskočil a chytil jí ruce.

„Nedělej to! Ještě ne.“ Bella nepatrně vycenila zuby, ale hned je zas skryla. Dotek, který cítila na
svých dlaních, jí byl dosti známý. Znala jej. Jen s rozdílem, že jejich teplota byla naprosto stejná.
Pomaličku zvedla ruce k jeho obličeji, pod záminkou, aby se na vlastní dotek přesvědčila, že osoba
před ní je Edward. Moc dobře si pamatovala obrysy jeho obličeje, ty by nikdy nezapomněla.

Lehce se dotkla splašených vlasů, přejížděla přes vysoké čelo, vystouplé lícní kosti, hebkou pokožku
na krku, až narazily na rty, kde ucukla. „Děje se něco?“ zeptal se vystrašeně Edward. Bella stáhla ruce
k sobě. Jakmile se dotkla jeho rtů, cítila v sobě změnu. Více nových pocitů najednou, nepoznaných a
přesto toužebných.

„Ne,“ zakroutila záporně hlavou, „jen…“ dokonce i její hlas se jí zdál jemnější, jako zvonečky, které
ráda slýchala od Edwarda, „mám pocit, že jsem jiná, cítím se jiná,“ prozradila mu. Edward se na
ni nevesele usmál a přitakal. Pohladil ji po dlani, jen letmo, aby nezpanikařila. Sice přiznala, že jej
poznává, ale kdoví, zda si jej opravdu pamatuje.

Neměl pravdu. Bella si pamatovala vše moc dobře, ba mnohem lépe. Docházelo jí, proč se nachází
v místnosti, kde jí štiplavý zápach dezinfekce rozežírá nosní dutinu. Nevonělo jí to. Poslední, co
zaznamenala před tím, než upadla do nepříjemného spánku, byl ledový dotek muže, jenž se představil
jako Carlisle. Ještě jednou se dotkla Edwardova obličeje a na tváři ucítila úsměv. Byl to on a Bella
toužila po tom spatřit jej. Vidět jeho krásu, která ji natolik očarovala.

„Edwarde, chci sundat obvaz, pomohl bys mi?“ poprosila jej a on jí více než ochotně vyhověl. Prsty
jako samet se jí dotýkal a přitom se snažil, aby ji nezatahal ani za jediný vlásek. Vypadala překrásně.
Pro Edwarda byla krásná už před přeměnou, ale teď byla jeho královnou. Nevidomou královnou. Bella
se celá třásla. Nevěděla, co od toho všeho očekávat. Uvidí jej? Uvidí vše v takových barvách, jakých
by měla? Co když se něco nepovedla?

Hlavou jí vířily obavy, dokud na tváři neucítila pohlazení. „Neboj se, vše bude v pořádku,“ ujistil ji
konejšivým hlasem a ona se chytila jeho košile. Chtěla cítit znovu ten pocit, kdy je v bezpečí. Vrstvy
obvazu ubývaly a ostré světlo doráželo na Bellin zrak. Měla z toho větší a větší strach. Obvaz byl
najednou pryč a Bella pevně svírala oči. Nemohla, nechtěla, se podívat před sebe.

„Vše je v pořádku, Bello, můžeš oči otevřít,“ pobídl ji roztřeseným hlasem Edward. Sám si nebyl jistý
a nechtěl, aby byla zklamaná.

„Mám strach,“ přiznala a tvrdohlavě tiskla oční víčka k sobě, „bojím se toho, že když je otevřu,
uvidím jen tmu, tmu a nicotu, do které spadnu.“ Chytil její obličej do svých dlaní a sklonil se těsně
k ní. Políbil ji na víčka a poslední polibek jí daroval na čelíčko.

„Ať už to dopadlo jakkoli, stále pro mě jsi mojí malou princeznou, bez ohledu na to, zda se operace
povedla, nebo ne,“ uklidňoval ji a snažil se korigovat velký nával nedočkavosti, který na něj
udeřil. „Jsem tu s tebou, Bells.“

Další přesvědčování nebylo třeba. Bella sama byla zvědavá, jak operace dopadla, a Edwardova slova jí
dodala odvahu. Nádech, výdech, nádech, výdech, nádech… a otevřela oči.

V první chvíli bylo všechno rozmazané, nezřetelné. Jen mihotavé obrysy místnosti? Asi ano. Zdi byly
pravděpodobně bílé a za okny panovala tichá, černá noc. Zkusila zamrkat, a když zjistila, že pak vidí
lépe, mrkala stále více a více. Edward se tomu jen poťouchle usmíval. Měl radost. Neskonalou radost.
Jak rád by ji políbil a řekl jí, že ji miluje. Že si získala jeho srdce. Ta malá, zaplašená, osamocená a
přesto silná dívka mu ukradla to jediné, co měl – mrtvé, kamenné srdce s láskou. Teď byl celý její.

Rozpoznávala ostré obrysy před sebou. Bronzové vrabčí hnízdo, oči tekutého zlata mísící se s hnědou
a příjemné doteky na své kůži. Znovu zamrkala a upřela pohled na Edwarda. Nemohla se na něj
vynadívat. Byl… krásný, nádherný, hříšný. V té chvíli měla Bella pocit, jako by snila, jako by si
představovala vysněný obraz. Nemohla se dívat svýma očima, to bylo nemožné.

„Asi sním,“ podotkla s chvějícím se hlasem a Edward se na ni usmál.

„Nikoli, beruško,“ oslovil ji něžně a propletl jejich prsty v jedny. „Opravdu tu stojím a ty vidíš.
Můžeš se na mě podívat, můžeš si prohlížet vše kolem sebe. Máš svoje oči, Bello.“ Čekala, že jí
neuvěřitelnou radostí škobrtne srdce, ale nestalo se tak. Jako by jej ani neměla.

„To nemůže být pravda, ty nemůžeš být Edward,“ podotkla.

Uchechtl se. „Nu, jak myslíš. Tak zavři oči a zkus se mě dotknout.“ Připadala si jako v andělském
snu, a proto doopravdy oči zavřela a rozklepaně se dotkla jeho kamenné tváře. Klepala se tak moc,
až ji Edward chytl za zápěstí a pevně jej objal. Přejížděl prsty po svém obličeji a užíval si tu chvíli,
jak jen to šlo. „Poznáváš ty oči? Oči, které se na tebe stále koukaly, bedlivě tě pozorovaly při spaní a
střežily jako poklad.“ Na očích ucítil jemný tlak. „A co nos? Jak sis s ním pohrával a kroutila mi jím,
když jsem tě naštval.“ Oba se od srdce zasmáli. „A tohle poznáváš?“ zeptal se jí vážně. Dotkla se jeho
rtů. „Ty, které tě tajně po nocích líbaly, rty, které jsi poprvé ve svém životě políbila a které byly rády,
že mohou hýčkat takovou krásnou ženu, jako jsi ty.“ Otevřela oči a vytřeštěně hleděla na své dlaně.
Opravdu se jej dotýkala.

A co bylo ohromující – ona jej poznávala, byl to Edward.

Chtěla plakat, řvát, křičet, ale nemohla. Zmohla se jen na jediné. Seskočila z postele a vletěla
Edwardovi do náruče. Pevně jej objala a přitom se dotýkala jeho paží, krku, vlasů, obličeje, jen aby
byl s ní. Tak moc jí chyběl a tak moc jej potřebovala.

„Ach můj Bože, já…“ vzlykla. Nemohla dokončit větu. Edward se k ní sklonil a políbil ji na rty.

„Jsme na tom stejně, lásko.“ Měl sto chutí ji drtit ve své náruči a celičkou ji schovat před světem.

„Jsi moje záchrana, moje spása, kterou ni seslal sám Bůh. Neumím si jinak vysvětlit, jak je možné, že
jsem tě potkala. Dal jsi mi mnohem víc, než kdokoli jiný. Mnohem víc. Tohle ti nebudu nikdy moc
splatit, i kdybych žila věčnost.“ Ani nevíš, jak dalek od pravdy jsi, pomyslel si a nevesele se zašklebil.

„Neděkuj mi, to já tobě děkuji. Ty jsi mi vrátila do života světlo, které jsem celé ty roky postrádal. A
ačkoli jsem způsobil to, čím teď jsi, jsem ráda, že jsi tady se mnou, byť je to ode mě sobecké.“ Bella

se zatvářila nechápavě. Vždyť se cítila skvěle. Měla pocit, jako by byl v jiném těle, bylo to pro ni
změna k lepšímu.

„Já se cítím fajn, lépe mi nikdy nebylo,“ řekla mu své myšlenky. Edward zakroutil hlavou.

„Jsi nočním tvorem, zrůdou, která se živí jinými živočichy. Jsi predátorem a zabijákem a to jen kvůli
mně,“ prozradil jí a obával se toho, co bude následovat. „Jsi upír.“ Bella se na chviličku zastavila.
Přestala dýchat a doširoka rozevřela oči. Slovo upír jí znělo v uších jako ozvěna. Copak oni existují?
Je pravda, co jí tady vykládá? Chvíli stála jako opařená a vykládala si význam toho, co jí Edward
pověděl.

Na druhou stranu, proč by to nebyla pravda. Nikdy nejedl, nebo jej alespoň neviděla, jeho dotek byl
ledový jako sníh, kolikrát ji hladil po krku a přičichal k jejímu krku a nejednou si o něm myslela, že je
nadpřirozenou bytostí.

Odkašlala si. „Chápu, že mě za tohle budeš nenávidět, ale já jsem byl natolik sobecký, že jsem tě
nechtěl nechat, omlouvám se já -“ Zastavila jej přiložením prstu na rty.

Zakroutila hlavou. „Za co se omlouváš?“ zeptala se nechápavě a cynicky se usmála. „Edwarde, ty si
to neuvědomuješ? Tys mi dal život. Zachránil jsi mě ze záhuby, do které jsem se řítila, a i když se ti to
nezdá, lépe jsem si vybrat nemohla. Co bych byla bez tebe? Dodal jsi mi sebevědomí, dal jsi mi pocit,
který by měla mít každá žena, pocit, že po ní někdo touží. Dal jsi mi možnost vidět okolí, vidět sebe
a hlavně, vidět tebe! A to nejdůležitější…“ prohrábla mu vlasy, „dostal si i mé srdce, které se může
samou láskou zbláznit, jen abys mě políbil,“ vyznala mu své city nepřímo a čekala na jeho reakci.
S němým překvapením na ni zíral.

Minuty ubíhaly a Edward stál naproti Belle. Nebyl schopen vstřebat veškerou dávku štěstí, které
se na něj po tolika letech usmálo. Nakonec se k tomu přeci jenom dokopal. „Tak nač čekat, noc je
sice dlouhá a věčnost ještě delší, ale každá chvilka s tebou se mi bude zdát málo. Vždy budu chtít
víc.“ Opatrně se k ní skláněl a přitom měl otevřený oči. Hleděli si do nich navzájem, pro oba to bylo
neobyčejné, směl vidět její oči, které jej tak přitahovaly. A ona? Směla vidět jeho, svého spasitele
upíra. A fakt, že jí nebezpečná bolest drásala krk? Ten šel stranou. Byla tady ona, on a jejich láska.

Jejich rty splynuly v magický polibek, jenž bral dech oběma. „Miluji tě,“ vyšlo z úst nastejno. Zatímco
si vyznávali lásku tichými slovíčky, za okny odbíjely hodiny půlnoc dvacátého čtvrtého prosince.

Konec dobrý, všechno dobrý…



V první řadě přeji Všem Veselé Vánoce, bohatého Ježíška a v předstihu šťastný Nový rok.

Touto povídkou bych se chtěla rozloučit se Všemi na Stmívání.eu a poděkovat Vám za Vaši přízeň,
jste neuvěřitelní a neumíte si ani uvědomit, jak moc dokážete člověka podržet. Největší dík patří mým
adminčátkům, ať už novým, či starším, všichni jste a budete moje rodinka, a proto jen…

Věnováno Vám, šmudlové…

 

S láskou Roxy




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zázraky se dějí od Roxany:

 1 2   Další »
16. kiki1
08.09.2012 [23:22]

kiki1Juj, to byla nádhera, opravdu neskutečně krásný Emoticon

15. Roxana
27.12.2011 [17:45]

RoxanaÁhh, děkuji! Emoticon
Moc Vám děkuji, jste zlatíčka a zahřáli jste mě u srdíčka. Ano, Ti, co to pochopili tak, že odcházím, to pochopili správně. Se psaním končím též, jsem amatér, který tady psal je pro radost, a když mě něco napadne, hodím Vám to sem, bude-li o to zájem.
Nakonec Vám přeji krásný Nový rok, hodně štěstí, úspěchů a všeho, co si sami přejete.
Děkuji Vám... Emoticon Emoticon

14. Verča
27.12.2011 [14:54]

Moc krásně napsané,moc dobrý nápad s tou slepou Bellou:-)
jsi talent:-))

13. belacullen
27.12.2011 [13:15]

naprosto dokonalý příběh Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon chvilkama to bylo šíleně smutné ale ten krásný závěr ten smutek vyrovnal... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon myslím, že 1. místo i určitě zasloužíš Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.12.2011 [9:54]

VeubellaPáni! Tak to bylo naprosto dokonalé! Zasloužíš si první místo. Klaním se před tvým spisovatelským talentem.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.12.2011 [20:24]

SummerLiliÚplne dokonalé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon .
Jediné, čo ľutujem, sú tvoje slová na záver. Pochopila som správne, že končíš s písaním alebo len tu na stránkach ?

25.12.2011 [17:26]

Bella130Nádherná povídka. Já sama nenacházím přesné vyjadřovací prostředky pro tuhle dokonalost. Vím, však jedno, ty sis to 1. místo opravdu zasloužila. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. BlackStar admin
25.12.2011 [15:40]

BlackStarRoxy... krásna rozprávka na Vianoce a taktiež ti prajem len to najkrajšie v živote... Emoticon

25.12.2011 [15:16]

dcvstwilight Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Krása, krása, krása, krása... neuvěřitelné! Krása, krása, krása, zasloužené místo! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Bani
25.12.2011 [12:13]

Wow! Naprostá nádhera!!! Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!