Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Zázraky se dějí od Vilinka

24.12.2011 (16:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 4× • zobrazeno 1867×

Edit: Článek je ponechán v původní podobě.

Marcus

Nemohu dělat nic jiného než vzpomínat. Vzpomínat na tu krásnou tvář, tělo, smích… Na ni celou
mohu jen vzpomínat, protože tu už mezi námi není a to jen kvůli svému sobeckému bratrovi. Zprvu
jsem nemohl uvěřit, že by byl schopen ji zabít, ale udělal to. Byla to jeho jediná sestra, a přesto ji
zabil. Jen kvůli tomu, že mohla ohrozit Volterru svým odchodem…

„Marcusi,“ ozvalo se přede mnou a já vzhlédl. Až teď jsem si uvědomil, že sedím na svém trůnu a
nejspíše vypadám, jako ten nejbídnější upír na světě. Ale copak se dá bez lásky žít?

„Ano, Aro?“ řekl jsem neutrálním hlasem, nedal jsem na sobě nic znát.

„Zanedlouho bude pohřeb mé sestry. Měl by ses jít připravit,“ poroučel mi.

„Jistě,“ řekl jsem a upíří rychlostí se rozběhl ke svému pokoji.

Nemohlo mě překvapit, že v pokoji čekala Heidi, která jako jediná trochu chápala, co se semnou děje.

„Trochu se seber, Marcusi! Myslela jsem, že chceš svou ženu pomstít a ne pořád poslouchat každý
Arův příkaz,“ rozkřikla se. Bohužel, měla pravdu, ale já byl z jejího odchodu natolik zničený, že jsem
nebyl ničeho schopen.

„Máš pravdu,“ odpověděl jsem a začal se převlékat.

***

„Proč jsi to udělal?“ křikl jsem na něj, když jsem rozrazil dveře do jeho pracovny. „Takto ji zesměšnit!
Proč?“

„Nezasloužila si důstojný pohřeb,“ pravil klidně Aro a krutě se usmíval.

„Vždyť to byla tvá sestra, netvrď mi, že je ti úplně jedno, co se s ní stalo!“ zařval jsem mu do obličeje.

„Je mi to jedno, už dlouho to nebyla má sestra. Vlastně od doby, co si vzala tebe.“

S tímto prohlášením jsem ho přirazil ke zdi. „Zabiju tě! Je jedno jestli zítra nebo za tisíc let, ale zabiju
tě,“ zavrčel jsem a odešel. V těle mi proudilo tolik nově nabytého adrenalinu, že jsem byl přesvědčen,
že Ara Volturiho zabiju. Ach, jak jsem se tenkrát mýlil…

V pokoji jsem si začal balit ty nejnutnější věci s úmyslem odtud co nejdříve vypadnout. Nemělo smysl
tu zůstávat, navíc potom, co jsem Arovi vyhrožoval, si nemyslím, že bych zde přežil další noc.

„Co to děláte, pane?“ ozvalo se ode dveří a já se otočil. Stála tam Giana a na tváři měla nechápavý
výraz. Bože, ty mladé dívky…

„To tě nemusí zajímat!“ vyprskl jsem na ni, ale věděl jsem, že pokud bych jí jen naznačil, co hodlám
udělat, řekla by to okamžitě Jane a ta svému pánovi. „A teď vypadni!“

„J-jistě,“ vykoktala ze sebe a konečně odešla.

Aro

Jak si to ke mně může vůbec dovolit? Se mnou si nikdo zahrávat nebude a hlavně už vůbec ne on. Jen
kvůli němu jsem musel Didyme zabít, jinak bych to neudělal, měl jsem ji rád. Ovšem pro moc jsem
toho obětoval hodně a ještě určitě obětuju. Nevadí mi to, jsem s tím smířený.

O pár minut později a pár promrhaných myšlenek nad mou mrtvou sestrou se konečně ozvalo
zaklepání.

„Pojďte dál, pánové,“ řekl jsem a oni konečně vstoupili. Demetri, Felix a Alec.

„Dobrý den, chtěl jste od nás něco?“ zeptal se Felix.

„Jistě, sledujte Marcuse a nedovolte mu odjet z Volterry, mám s ním velké plány,“ zakřenil jsem se.
Ano, bude to ještě sranda, a já se na to těším. Marcus mě nemůže zabít, protože mám za svými zády
celou gardu a všichni se raději postaví za mě než za něj.

„Rozkaz, pane, doufám, že Vaše přání splníme bez nehod,“ zasmál se Demetri a zase si dělal srandu.

„Demetri, umíš být někdy v dané situaci vážný?“ otázal jsem se ho.

„To nevím, co dělám špatně?“

„Nedělej si z každé situace srandu, není to dobré,“ řekl jsem zcela vážně. Až tolik mi to nevadilo, ale
musí se naučit slušnému chování.

„Budu se snažit polepšit,“ řekl a já po dalším instruování těch tří usedl do křesla a vyhnal je z mé
pracovny. I upír může někdy odpočívat.

Marcus

Věděl jsem, že mě hlídají, abych nemohl odjet. Nebyl jsem na ně naštvaný. Museli jen plnit rozkaz,
který jim Aro, dal. Neviním je, viním jeho. Ze všech neštěstí, které se mi kdy v životě staly.

„Kéž bys tu byla semnou,“ povzdechl jsem si.

„Ale vždyť já jsem,“ ozval se hlas mé milované Didyme.

„Nemožné,“ zakroutil jsem hlavou. Určitě tu není, to jen pouze má představivost.

„Všechno je možné, pokud věříš,“ řekla znovu a já vzhlédl. Stála přede mnou, opravdu tam stála. Jako
bych se chtěl přesvědčit, že je to opravdu ona, natáhl jsem ruku. Už jsem se jí skoro dotknul a těšil se
na ten pocit, ale mé prsty jen prošly jejím tělem, jako by byla dým.

„Proč se tě nemohu dotknout?“ zeptal jsem se.

„Mé tělo není zhmotnělé, proto se mě nemůžeš dotknout,“ usmála se.

„Opravdu se mi to jen nezdá?“ ujišťoval jsem se.

„Miláčku, nemůžeš spát. Můžeš mě vidět, ale jen na chvíli, pak budu muset jít plnit své povinnosti,
které mě tam nahoře čekají,“ odpověděla mi.

„Nahoře?“ nechápal jsem. Neodpověděla, pouze se trochu otočila a já uviděl ty bílé křídla, které měla
na zádech. „A-anděl?“ vykoktal jsem ze sebe.

„Ano, někdo na tebe musí dávat pozor.“ Chvíli jsme stáli jen tak mlčky a já se díval do jejích, teď už
zelených, očí.

„Jsi krásná, ale to jsi byla vždy,“ zašeptal jsem a toužil se jí dotknout.

„Jsem ráda, že se ti pořád líbím, ale teď už budu muset jít,“ odpověděla smutně.

„Ale…“

„Pššt,“ umlčela mě. „Teď mě prosím chvíli poslouchej. Moc tě miluji, víc než cokoli na světě, to si
prosím pamatuj. Ale také miluji svého bratra a nevyčítám mu, co mi udělal, dokázala jsem se s tím
smířit a ty musíš taky. Nechci, abys ho zabil, chci se na vás z vrchu dívat oba, jak se hádáte, pomáháte
si… Slib mi, že to tak zůstane, že mu neublížíš, prosím.“ Dívala se na mě svýma uslzenýma očima a
mně bylo jasné, že má pravdu.

„Prometto,“ pronesl jsem italsky, abych tomu dodal vážnost a styl.

„Grazie,“ zašeptala. „Už budu opravdu muset jít.“

„Chci jít s tebou,“ řekl jsem. „Udělám pro to všechno.“

„Ne, zůstaneš tu, musíš.“

„Chci být s tebou, nechci být bez tebe, znovu tě ztratit…“ vzlykl jsem.

„Ale já tu budu. Budu tě kontrolovat, abyste s bratry a gardou nevyvedli něco, co by nebylo dobré,“
konejšila mě.

„Neuvidím tě.“

„Představíš si mě, nebo to snad nedokážeš?“ zeptala se mě a v jejím hlase byly stopy smutku.

„Dokážu,“ přiznal jsem.

„Tak vidíš a teď zavři oči. Bude to tak lehčí.“ Poslechl jsem ji. „A Marcusi, veselé Vánoce. Miluji tě,“
zašeptala mi do ucha a pak už bylo jen ticho. Po pár minutách jsem otevřel oči. Pořád jsem stál
uprostřed pokoje, ale už tu nebyl nikdo kromě mě. Byl jsem tu sám, ale z části jsem opravdu věřil, že
tu někde je.

„Taky tě miluji.“ Pak už si nic nepamatuji. Možná jsem upadl do nějakého transu, možná mě někdo
zabil, možná jsem jen nechtěl vnímat svět…

Nikdo

Život k nám není spravedlivý. Umře nám životní láska, přítel nebo někdo hodně blízký. Nemůžeme
s tím nic dělat, ale pro Marcuse to skončilo dobře. Rozloučil se se svou láskou a věřil v to, že tu s ním
opravdu je. Nikdo neví, jestli byla, andělé jsou nevyzpytatelní. Nikdo neví, jak příběh pokračoval dál.
Třeba Marcus zahynul, protože to bez ní nakonec nevydržel. Nevíme. Jedno je ale jisté. Umřel jako
šťastný muž, plný lásky, která ho naplňovala…

Vilinka

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Zázraky se dějí od Vilinka: