Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction poezie » Parodovaná poezie » Cestou zoufalství

10.01.2018 (16:30) • chloe • FanFiction poezie » Parodovaná poezie • komentováno 0× • zobrazeno 1831×

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

Cestou zoufalství

U Cullenových se hrozné věci dějí.

Bella právě dítě rodí.

Hodnou chvíli už se svíjí v křeči,

a z plna hrdla přitom křičí.

Po návratu z líbánek,

přivezla si outěžek.

Ten ji nyní zabíjí,

tuze při tom zakvílí.

Monstrum se pod jejím srdcem schovává,

přesto jej však ukrývá.

Říká, jak jej miluje,

i když jí to zabije.

Bolest je to nezměrná…

Příšera je poroděná!

Belly srdce utichne navždy,

následkem té hnusné vraždy.

Rty hebké, jak hedvábí,

více mě už nevábí.

Již není tou osobou,

k níž zahořel jsem láskou velikou.

Přesto stále cítím cosi,

co vysvětlit se řádně nedá.

Mělo býti snadné říct si,

že živá stále je,

ale její bledé tělo,

proměně se přiblížilo.

Co teď?

Mám tu snad jen tiše sedět?

Smířit se, že už tu není?

Jak to jenom udělat,

když tu bude pobíhat,

její upíří vtělení?

Už svatební oznámení,

mělo by mi napovědět,

to co všichni dávno ví,

že se všechno pozmění.

Odvracím zrak od těla,

tohle by přeci nechtěla.

Zrůdu zabít tuze toužím.

Pomalu se za ní blížím.

Edward mi v tom zabrání,

a z domu mě vyhání.

Prý už mám i na dvorku,
připravenou motorku.

Nabídku jeho bez díků přijímám.

Na vybranou stejně nemám.

Musím se odsud rychle dostat.

Čas bude jej potrestat.

Za to, že Bellu zabil,

motorku jsem mu sbalil.

S jejím vrácením prý spěchat nemám,

a také to neudělám.

Nasedám tedy a mizím.

Pryč od rodinných krizí…

Pádím rychle švihem pryč,
šlápnu na to ještě víc?
Samozřejmě, však to dá.
Motorka je Edwarda.

Hlavu mi válcuje migréna,

Bella lákala mě jak siréna.

Nyní je jen kost a kůže,

kdo jen jí pomůže?

Tak moc bych ji chtěl.
Navždy milovat jsem ji měl.
Koneckonců to já jsem pro ni nej.

Osud tomu však nechtěl…

Že by byl už čas přestat snít,

a nechat ji dále jít?

Odmalička rád ji mám,

i když se v ní nevyznám.

Chtěl jsem býti jenom s ní,
tak pravda vážně zní.

V čem je problém říkám si,

a frčím si do kamsi.

Strašlivě jsem přitom zmok.

Jsem už z toho asi cvok…

Jako blázen řítím se městem.

Přemýšlím nad každým jejím gestem,

co chtěla mi dát najevo,

Než ji dítě zabilo?

Připadám si šílený.

Stále sám a bez ženy.

„Pozor dej si,“ hlásaly nápisy.

„Tohle nejsou závody.

Život přec jen jeden máš,

tak si jej laskavě važ.“

„Statistické nehody,
nejsou vždycky náhody.

Chceš li rychle jezdit,

ujisti se, že umíš i brzdit.“

Nic si z toho nedělám,

a v klidu jedu si dál.

Drtím plyn, když náhle ouha!

Přede mnou zjevuje se strouha.

Déšť řeku vyplavil,

překvápko mi připravil.

Strhám stranou motorku,

pryč od toho přítoku.

Rána velká ozvala se,

já se praštil do palice.

Málem kloužu ze skály,
brzdy zřejmě selhaly.

Součástky se válí kolem,
myslel jsem, že je to Golem.
Šém však zřejmě zapomněl,
a motor se odkoulel.

Do hluboké škarpy padá.
Nikdo mu však nevynadá.

Moc dobře to nevypadá…

„Ouha, ouha, ouha!
To jsem ale trouba!“

Motorka je na kaši…

„Ale třesky plesky,

pošupajdím domů pěšky.“

Nechávám ji ležet stranou,

bolest cítím ohromnou.

Náhle však nic nevidím.
No to bude asi tím,

že bezvědomí se o mě pokouší,

jak v mokru tak i na souši.

Prach okolo mě už si sedá,

zatímco má ruka cosi povědomého hledá.

Jsem v jakési boudě,

dle spousty dřeva soudě.

Náhle v rohu z trosek,

ozval se podivný hlásek.

Lidský nebyl naštěstí.

Komu se tohle jenom poštěstí?

Chřípí se mi stáhlo studem.

Náhle totiž prozřel jsem.

Do kurníku zajel jsem,

přímo rovnou za nosem.

To co jsem chtěl nejvíce,

nebyla však slepice.

„Mě snad vážně trefí šlak, 
stal se ze mě vlkodlak!“ 

To je na mě příliš změn,

už jsem ale uklidněn.

Slepici jsem celou sblajznul,

a domů se rozběhnul.

Pokud se líbilo, zanechte mi, prosím, komentík. :-) 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction poezie » Parodovaná poezie

Sdílet

Diskuse pro článek Cestou zoufalství: