Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Věřím, že jsem zrůda od Alice1C

21.08.2016 (14:00) • souteznipovidky, Alice1C • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 3× • zobrazeno 2766×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pohled jí

Srpnovým podvečerem se procházel mladý muž. Svým vzhledem, oblečen v tmavém plášti, s hlavou skloněnou mohl obyčejným lidem připomínat šlechtice. On jím také byl – sir Jasper hrabě z Cornwallu. Byl povýšen za vojenské zásluhy ve službách Jejího veličenstva královny Viktorie. Měl by snad být šťastný, vždyť ho sama královna přijala, pasovala na hraběte a přidělila mu sídlo Lanhydrock. Avšak… On nebyl potěšen, podle něj si to vyznamenání nezasloužil. Bolestně zavřel krvavě rudé oči. Vzpomínal…

Jen kvůli své podstatě, své upírské podstatě se stal vojákem. Nechtěl zabíjet, už ne. Před svou proměnou byl vojákem… Zabíjel, už tehdy mu to přišlo špatné. Po přeměně získal dar. Cítil emoce všech bytostí ve svém okolí. Jeho schopnost ho ubíjela. Z každé své oběti cítil jen strach, nenávist, zoufalství… Neznal jinou možnost. Proto se stal vojákem, znovu, už po třetí… Vysával vojáky, co zemřeli v bitvě, nebo neměli šanci na přežití. Ti co žili, cítili velkou bolest, věděli, že budou umírat pomalu v utrpení. Proto brali smrt z rukou svého velitele jako vysvobození. Bylo to lepší pro obě strany – oni zemřeli rychle a jeho neubíjeli emoce obětí.

Otevřel oči a zahradami svého nového sídla se pomalým krokem vracel do svých komnat. Tak rád by řekl „domů“, ale co je to za domov, když tu žije sám bez lásky, bez rodiny. Jeho jedinou věrnou společnicí je smrt. Než došel k zámečku, setmělo se docela.

Vysvlékl kabát a usedl ke stolu. Začal psát:

Té pravé.

Lásko, přestávám věřit, že chodíš po tomto světě. Ztrácím naději, že Tě kdy najdu. A přesto stále část mého srdce věří, že tu někde jsi nebo budeš. I kdybys tu snad kdy žila a já, jsem - li vůbec toho citu schopen, se do tebe zamiloval, nevěřím, že Ty, tak čistá a krásná bys byla schopna milovat zrůdu. Bytost jakou jsem já. Lásko, jsem pekelnou bytostí, vrahem služebníkem smrti. Snad, snad nejsem schopen ani milovat. Ty naději dáváš, já ji beru. Kam ty přijdeš, Lásko, tam přineseš radost, lásku, porozumění. Kam přijdu já, tam přináším jen zmar, beznaděj, nenávist a smrt. Možná jsi tak velkodušná, že Tě ani to co si četla, doposud neodradilo. Avšak musím ti o sobě prozradit poslední tajemství. Potom, potom mě budeš nenávidět, je - li Tvé zlaté srdce schopno toho citu. Jsem upír, má Lásko. Bytost tak krutá, že i peklo od ní odvrátilo tvář. A přesto… Nemám duši, ani srdce, snad nejsem ani schopen lásky. Třeba, třeba si lásku ani nezasloužím. Lásko, už nemám, co víc bych Ti psal. A odpusť mi, prosím, mou naději. Malou naději, že mě i přes to miluješ. A dovol, abych na závěr napsal jen: Omnia vincit amor…

Sbohem

Jasper Whiteclock, Lanhydrock panství Cornwall léta páně 1894

Vstal od stolu a sebral dopis. Pomalým krokem přešel do vedlejší místnosti. Dopis položil na stolek a v krbu rozdělal oheň. Chvíli hleděl do plamenů, potom do nich dopis vhodil. Otočil se a kvapným krokem odešel. Usmála jsem se a zvedla dopis, naštěstí nebyl nijak ohořelý. Znovu jsem se usmála a dopis skryla v záhybech šatů. Až přijde čas, vrátí se na scénu.

Po pár měsících si Jasper zbalil svých pár věcí a zmizel z Anglie. Všichni si mysleli, že je mrtvý. A on to tak chtěl. Dalších osmdesát let bloudil světem. Hledal svou lásku a s každým západem slunce ztrácel naději. Naději na štěstí.

Však se dočkáš, chlapče. Už jen pár let. Ne, ty nejsi zrůda. Ty máš duši. Víš hochu, když ses stal, upírem neztratil jsi duši. Duši ztratilo mnoho upírů, ale ne pro svou podstatu. Oni zahodili svědomí, a proto ztratili i duši. Ty jsi byl od začátku jiný. Za každou oběť jsi truchlil. A proto máš duši. A potom, i kdybys byl zrůda…I tak bys našel lásku, protože i zrůdy si zaslouží milovat. A tvá láska se právě narodila – na tvém panství…Teď odejdu Jaspere, sto osmdesát tři let jsem byla tvou společnicí, tajnou pravda. Nevěděls o mně a to bylo dobře. Teď poprvé lituji, že mě nikdo nemůže vidět ani slyšet. Tak ráda bych ti řekla, že zbývá jen pár let, pár krátkých let a budeš se svou láskou. Opatruj se Jaspere! Vrátím se a přivedu ti lásku, po které toužíš. Poslední úsměv věnovaný tobě a vánek mě na svých křídlech unáší na panství Cornwall. Tady to kdysi začalo, tady to musí skončit. Vánek mě donesl do hraběnčiny komnaty. Právě porodila. Vedle ní spala v kolébce malá Mary Alice. Sklonila jsem se nad ní a lehce ji políbila na čelo. Na krk jsem jí pověsila medailon s mým znakem. Budu ji teď chránit. Naučím ji všemu, co bude muset umět.

Je to právě deset let, co jsem opustila Jaspera. Zase je srpnový podvečer, jen zahradou se neprochází zasmušilý upír nýbrž veselá dívenka. Je mnohem chytřejší než její vrstevnice. Vyrůstala v milujícím prostředí a každého si okamžitě omotala kolem prstíku. Nikdo jí nic neodepřel, ale rozhodně nebyla rozmazlená. Zařídila jsem jí vzdělání, ty nejlepší učitele. Ráda četla, dokázala diskutovat o politice a zároveň dovedně vyšívala a zbožňovala nákupy.

Uběhlo dalších pět let. Malé Mary Alice je tedy patnáct let. Rozhodla jsem se, že je na čase, aby našla dopis. Podmínky jsou přímo ideální. Je srpnové léto její rodiče i se starší sestrou odjeli do Londýna. Ona se má starat o chod panství. Usmála jsem se pro sebe a začala ji vést. Vedla jsem ji do sálu s krbem. Někteří se brání, ona však byla zvyklá – byl to můj způsob, jak ji chránit. Mnohdy, hlavně když byla malá, vyváděla hlouposti a byla stále v nebezpečí. Proto jsem ji často vodila. Ale zpátky k dopisu. Už včera jsem ho požila na vystouplou cihlu do komína. Vedla jsem Mary Alice po perském koberci až před krb a potom do něj. Tady jsem přestala. Mary se rozhlédla a pohled jí padl na dopis. Vzala ho do ruky a vylezla z ven. Rychlým krokem zamířila k sobě do pokoje. Položila dopis na stolek a odešla do koupelny. Za hodinu se vrátila, už umytá a převlečená. Vzala dopis do rukou a začala číst. Když dočetla, zůstala chvíli sedět. Z jejího pohledu mi bylo jasné, že ho lituje a nevěří, že je zrůda.

A zase je tu srpen. Teplé slunce hřeje, jakoby vědělo, že konec léta se blíží. Je to přesně 93let co Jasper napsal dopis. 17let, co se narodila Mary a 2roky co našla dopis. Její rodiče jsou velmi smutní Mary, je ty poslední dva roky jakoby duchem nepřítomná. Bojí se o ni. Mají strach, že je nemocná. Dnes uzavřu jednu kapitolu jejího života. Už dva dny sem vedu upíra Johna. Bolí mě to, jenže nejde nic dělat. Nemůžou se setkat, dokud je Mary člověk. Dnes má narozeniny. Dostane dárek o, kterém se jí ani nesnilo… Musím ho vést… Nejdřív ji kousni! Tak, teď se odtrhni a uteč! Hotovo…John je pryč a já se musím postarat o Mary. Přeměna už začala. Vezmu ji do náruče a nechám se vánkem odnést daleko odtud. Až do Ameriky. Položím jí na zem do lesa. Teď si musím pohrát s její pamětí. Nechám ji na všechno zapomenout. Vezmu jí i svůj řetízek. Místo něj jí dám stříbrný náramek s nápisem „Alice“. Ostříhám jí její dlouhé tmavé vlasy. Do rukou jí vložím dopis. A nakonec nechám na povrch vyplout její znalosti jazyků, matematiky a přírodních věd. Teď už je to jen na ní. Vlastně, ještě jedna věc… Když nesmí znát svou minulost, bude znát budoucnost. Dám jí dar nahlížet do budoucnosti.

Po třech dnech se probrala k „životu“. Posadila se a já jí poslala vizi „Co jsem? A kdo jste vy?“ ptala se vyděšeně „Klid děvče, jsi upír, stejně jako já…“ Tady jsem vizi ukončila.

„Páni, já jsem upír!? A co to bylo za obrázky? Ale já nechci zabíjet lidi!!“ tohle ze sebe vysypala na jeden nádech. Musela jsem se smát. Poslala jsem jí další vizi. Běžela lesem, potom vyskočila a zakousla se do krku malé lani. Zasmála se. Takže jde zabíjet zvířata a ne lidi. Pohledem sklouzla na svůj náramek.

„Takže už vím, jak se jmenuju! Alice, hezké jméno!“ zasmála se.

„A co je tohle?“ začala číst dopis.

„Já, já jsem jeho láska? Mám ho najít? Co mám dělat?“ vykřikla do lesa.

Rozhodla jsem se, jí naposled pomoc a poslala jí dvojitou vizi: Seděla v kavárně a vedle její ruky leželi bonaventurské noviny s datem i letopočtem vydání. Venku pršelo. Dovnitř právě vstoupil rudooký upír. Tady jsem vizi změnila. Alice stála na louce a za ruku držela onoho upíra. Otočila se k němu čelem. Natáhla se na špičky a on se k ní ochotně sklonil. Něžně se políbili. A konec.

„Teď už je to jasné! Děkuju!“ zakřičela směrem do lesa. Teď už je to jen na nich.

Uběhlo deset let a já stojím, nikým nepozorována v rohu kostela. Pár metrů ode mne právě probíhá svatba.

„Ano!“ šeptla Alice.

„Ano!“ řekl Jasper.

Potom si vyměnili prstýnky a poprvé se políbili. S jejich polibkem jsem rozezněla zvony.

„Zázrak! Stal se zázrak!“ šeptali lidé. Zvony dávno neměli provazy, za které by je někdo rozezněl… Tiše jsem se zasmála šokovanému pohledu faráře.

Poslední, co jsem viděla a slyšela, když odjížděli na svatební cestu, mě rozesmálo:

„Stejně věřím, že jsem zrůda. Nechápu, čím jsem si tě zasloužil, Lásko!“ zašeptal Jasper. Alice jen protočila oči.

Pořád stejně nepoučitelný. Však ona ho Alice jednou přesvědčí. Má na to celou věčnost. Celou věčnost, stráví jí se mnou, ale já tam nebudu…

 Kostel St. Marg

Autor: souteznipovidky, Alice1C, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Věřím, že jsem zrůda od Alice1C: