Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 6. kapitola

03.06.2015 (22:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2035×

Ani jsem netušila, že by dnešní lov mohl být tak vydařený. Nemusela jsem běžet moc daleko a už jsem měla ve svých spárech lahodnou pumu. Potom jsem si dala ještě nějakou tu srnku a vydala se domů. Když už jsem byla téměř doma, zachytila jsem pach Cullenových. Nebo spíš jednoho z nich. Nedalo mi to a já zamířila za ním. Obtáhla jsem se štítem, jelikož jsem věděla, že díky němu mě neucítí a vydala se, co nejtišeji to šlo.

Ležel tam jen tak v trávě na nějaké loučce. Něco si pobrukoval a přitom si jemně prsty jedné ruky klepal do stehna. Vypadal tak uvolněně. Mnohem lépe než ve škole. Tam se neustále mračil a byl napjatý. Měla jsem takovou chuť dojít k němu. Co se to s tebou děje, Isabello! okřikla jsem se v duchu. Nebudu se tady rozplývat nad nějakým upírem, ještě k tomu, když je zadaný. Nemohla jsem se od něj odtrhnout. Neustále jsem ho pozorovala, ale najednou se zavrtěl a střelil pohledem mým směrem. Stihla jsem se sice schovat, ale nechtěla jsem, aby zjistil, že ho sleduju. Ještě bych byla za šmíráka! Tak jsem se tedy vydala zpět domů.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Thomase, který koukal na baseballový zápas.

„Nazdar.“ Usmál se na mě. Přisedla jsem si k němu a chvíli s ním koukala. Jenže mě to moc nebralo, tak jsem se zvedla a šla do pokoje. Zavřela jsem se a pustila si muziku. Začala jsem si zpívat a tancovat.

„Nějaká veselá.“ Vylekal mě Thomas opírající se u dveří. Hleděl na mě s rukama založenýma na prsou, nadzvednutým obočím a u toho se usmíval.

„Neumíš klepat?“ odsekla jsem. On se zasmál a přistupoval ke mně.

„Takhle ti to strašně sluší,“ zašeptal mi do obličeje. Ovál mě jeho dech, ale nic to semnou nedělalo. Když si vzpomenu, co semnou tohle dělalo, ještě když jsem byla člověk, když na jeho místě stál ten zpropadenec… Zatřepala jsem hlavou. Na co to zase myslíš! okřikla jsem se. Neměla jsem absolutně náladu na to skončit s Thomasem v posteli, takže jsem se od něj vzdálila.

„Co ta blondýna?“ zeptala jsem se na holku, kterou mi ukazoval ve škole.

„No, co by. V pátek jdeme do clubu. Přidáš se?“ Usmíval se jako měsíček na hnoji.

„Ještě nevím.“ Pokrčila jsem rameny. Sice jsem věděla, že stejně na práci nic zajímavějšího mít nebudu, ale co kdyby. Thomas si nejspíš všimnul, že nemám zrovna nejlepší náladu a tak jsem zase v pokoji osaměla. Svalila jsem se na postel a začala přemýšlet nad tím, co jsem viděla na louce. Nebo spíš bych měla říct nad ním.

„Ach jo.“ Plácla jsem se do čela.„Jsem případ.“ Zvedla jsem se s odhodláním přestat uvažovat nad blbostmi. Teda hlavně nad tou jednou obrovskou blbostí, co se kolem ní věšela blondýna s obrovskýma kozama. Stoupla jsem si před zrcadlo a začala se prohlížet. Postavila jsem se z boku a koukla se na mé poprsí. Nadechla jsem se, ať se mi zvedne hrudník. Pořád nic. Uchopila jsem tedy svá prsa a snažila si je narvat snad až ke krku. Potom jsem ruce zase zpustila a nasupeně vzdychla.

„S tím nic nenadělám.“ S těmito slovy jsem odešla od zrcadla a sedla si k notebooku, který mi ležel na stole. Otevřela jsem ho a podívala se, co nového je na internetu. Podívala jsem se i jak pokračuje pátrání po Dereckovi. Bylo tam toho spousty. Povzdechla jsem si. Ještě chvíli jsem pročítala nějaké zprávy na internetu a pak s dalším povzdechem jsem notebook zavřela.

„Tak, co teď?“ řekla jsem si pro sebe. Co dělat s věčností, když nevím, co dělat, než půjdu zase do školy. Tak tohle je maras. Já se těším do školy! Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a zasmála jsem se. Nakonec jsem se rozhodla, že si půjdu něco přečíst, jinak ten čas ubíhat nebude. Svalila jsem se tedy opět na postel, tentokrát i s knížkou a začetla se.

Ve chvíli, kdy jsem knížku zaklapla a zjistila, kolik je hodin, musela jsem se usmát.

„Akorát čas.“ Vyskočila jsem na nohy a šla se převléknout. Hodila jsem na sebe nějaké oblečení, co k sobě pasovalo, na nohy nahodila boty a popadla tašku s knížkami.

„Mám hroznou chuť na něco sladkého.“ Usmívala jsem se, když jsem scházela schody, kde na mě už čekal Thomas.

„Hnus.“ Zašklebil se na znamení nesouhlasu toho, co jsem právě teď pronesla.

„Nekomentuj to.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a letěla do auta. Dneska jsem se rozhodla řídit. Sedla jsem si proto na místo řidiče. Thomas se ale neměl k tomu, aby nasednul na místo spolujezdce.

„Ale no ták,“ žadonila jsem. Ještě chvíli mu to trvalo, ale pak něco zabreptal a nasednul. Poklepala jsem mu po stehně na znamení, že je to hodný kluk a usmála se na něj. Potom jsem vyjela směrem ke škole. Netrvalo dlouho a už jsem parkovala. Parkoviště už bylo zase přeplněné lidmi. Vystoupila jsem z auta a chtěla ho obejít za Thomasem, než jsem tak ale stihla učinit, přilítla ke mně Alice.

„Ahoj!“ zapištěla.

„Ahoj,“ vysypala jsem ze sebe.

„Nejela bys se mnou nakupovat Bello?“ Usmívala se na mě jako sluníčko.

„To fakt nevím.“ Hleděla jsem na ni.

„Prosím.“ Udělala psí oči. Nevěděla jsem, co to má znamenat. Střelila jsem pohledem po zbytku jejich povedené rodinky a nestačila se divit. Všichni nás nasupeně sledovali.

„Jich si nevšímej.“ Máchla nad tím Alice rukou. Teď jsem byla zmatená ještě víc.„Neumí být přátelští! Pořád jak morousi,“ štěbetala dál.

„Prosím?“ ozvalo se najednou za námi. Otočila jsem se a uviděla Emmetta, jak si to za námi tráduje.

„Já že neumím být přátelský?“ říkal ublíženě. Najednou mě popadl a otočil se mnou ve vzduchu. Vyjekla jsem, jelikož mě to opravdu překvapilo.

„Nazdar.“ Zasmál se Emmett, když mě položil na zem. Podívala jsem se na Thomase. Viděla jsem, jak mu cukají koutky. Střelila jsem po něm naštvaným pohledem. Ihned se vzpamatoval a snažil se nasadit si neutrální masku.

„Včera jsme nezačali moc dobře, já jsem Emmett.“ Natáhl ke mně ruku ten obr, byl o něco svalnatější než Thomas, ale neměli od sebe daleko. Ruku jsem přijala a potřásla si s ním.

„Bella,“ řekla jsem stroze. Thomas se přemístil k nám a začal se s Emmettem o něčem bavit. Nepřestávala jsem zírat.

„Pojď.“ Popadla mě Alice za ruku.„Oni to tu zvládnou sami.“

„Kam jdeme?“ ptala jsem se. Táhla mě směrem do školy. Zatáhla mě až do třídy a posadila se vedle mě.

„Máš tu snad místo, ne?“ Usmívala se dál. Jak to ví, sakra? Najednou si zaklepala na spánek. Teď jsem byla zmatená ještě víc.

„Vidím do budoucnosti. Tobě sice jenom občas, ale tohle jsem viděla a taky vím, že s vámi nám nic nehrozí. Oni jsou jen strašní bručouni. Emmett je ještě v pohodě, ale ostatní si nedají říct. Pořád si myslí, že nás můžete nějak ohrozit. Nechtějí mezi sebe pouštět cizí, jelikož se prostě jen bojí o rodinu,“ mlela a mlela a usmívala se na mě.

„Tak jo, zpomal.“ Zasmála jsem se. Alice se zarazila a trochu posmutněla.„A nám od vás nic nehrozí?“ zeptala jsem se na věc, která mě zajímala ze všeho nejvíc. Alice se zase začala usmívat.

„V žádném případě.“ Vrtěla hlavou ze strany na stranu, aby dodala důraz na větu, kterou právě vyslovila. Tak aspoň, že tak. Usmála jsem se na ni. Sice byla strašně ukecaná, ale vypadala mile.

„Dokonce vím, že Emmett a Thomas budou skvělí kamarádi.“ Usmívala se dál.

„Thomas k sobě potřebuje chlapa, začíná se z něho stávat ženská.“ Zasmála jsem se. Alice se ke mně přidala. Já jen slyšela tiché zavrčení, a když jsem otočila hlavu, viděla jsem, jak kolem naší třídy zrovna prochází Thomas.

„Ups.“ Zasmála jsem se znovu.

„Bello, včera v té jídelně to bylo něco! Nemohla jsem tomu uvěřit ještě pěkně dlouho. Tobě to fakt chutná?“ ptala se mě rozzářeně ta malá elfka. Pokrčila jsem rameny.

„Jo, zrovna ráno jsem říkala, že bych si dala něco sladkého.“ Usmála jsem se. Alice najednou zašmátrala v tašce a vytáhla z ní čokoládu. Vyvalila jsem oči. Ona si opět poklepala na spánek. Mně nestačilo nic jiného, než se začít smát. Podala mi čokoládu a já ji začala baštit. Během chvíle přišel do třídy učitel. My jsme však s Alicí prokecaly celou hodinu. Bavily jsme se o hloupostech, ale na pobavení to stačilo. Několikrát jsme dostaly vynadáno, že rušíme, ale stejně jsme se za chvíli bavily znovu. Když zazvonilo na konec hodiny, neochotně jsem se zvedla a šla na další. Ještě jsem zamávala Alici. Řekly jsme si, že se uvidíme na obědě a pak jsem zmizela za dveřmi třídy.

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 6. kapitola: