Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nové štěstí - 19. kapitola

21.07.2012 (07:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2316×

Čas neúprosně běžel a pomalu se blížil konec mého těhotenství a tudíž taky konec lidství. Porod mohl přijít každou hodinu, ne-li minutu. Emmett mě teď skoro nespouštěl z očí a taky podle toho vypadal.

„Musíš jít na lov,“ řekla jsem mu, zatímco jsem odpočívala v polosedu na posteli. „Chci, abys mohl být při porodu a to, když budeš hladový, bude docela obtížné.“

Sice nevím, jestli je to možné, ale nebyla bych moc nadšená, kdyby mě vysál dřív, než bych se stihla proměnit v upíra.

„Asi máš pravdu. Skočím si na nějaký rychlý oběd,“ přikývl a políbil mě na rozloučenou.

„Ne, že něco vyvedeš, když tu nebudu,“ řekl ještě ve dveřích a už byl pryč.

Modlila jsem se, aby byl doma co nejdříve, a abych nezačala rodit bez jeho přítomnosti. To bylo to poslední, co bych teď ještě potřebovala.

„Ahoj, teto.“ Vedle mě se objevila Renesmé s úsměvem od ucha k uchu. „Jak se vede?“

„Dobře. Co ty?“ zeptala jsem se a poklepala na místo vedle sebe. Okamžitě si ke mně přisedla.

„Mám se skvěle. Dneska mě Jake bere na pláž.“

„Páni, ty se máš. Taky bych si šla zaplavat,“ usmála jsem se na ni. Dneska bylo venku nádherně – což se tu moc často nestává. Počasí přímo vybízelo k opalování a koupání.

„Tak pojď s námi,“ navrhla Nessie.

„Ráda bych, ale obávám se, že to nezvládnu. Co nevidět už totiž přijde miminko na svět.“

„To je škoda. Tak si spolu zajdeme k moři, když už budeš znovu upír,“ povzbudila mě. „Těšíš se na to miminko?“

„A jak,“ zasmála jsem se. „Toužila jsem po něm pár desítek let.“

„Taky se moc těším,“ řekla upřímně a já ji pohladila po vlasech.

„Nessie!“ ozval se domem Jacobův hlas.

„Tak já půjdu,“ zahlásila a vesele vyskočila z postele. Bylo na ní vidět, jak strašně ráda tráví čas s Jakem. A on na tom byl ještě hůř. Kdyby nebyl Edward a Bella, je u nás už nastěhovaný.

 „Užijte si to,“ zavolala jsem, když už byla na chodbě.

 Pomalu jsem vstala z postele a vydala se dolů. Tohle byl možná můj poslední lidský den a já si ho musela – aspoň trochu – užít.

„Rosalie, měla bys ležet,“ řekla káravě Bella, když jsem se doplahočila do kuchyně.

„Tohle je jeden z posledních okamžiků, kdy jsem člověk. Chtěla bych se aspoň trochu projít,“ podívala jsem se na ni prosebně.

„No, dobře,“ povzdechla si. „Ale jenom kousek. A půjdu s tebou.“

Se zářivým úsměvem a podepřená Bellou jsem vyšla z domu a zhluboka se nadechla. Byla jsem neskutečně vděčná, že jsem dostala tu možnost být zase na chvíli člověkem. Samozřejmě se to nerovnalo mému štěstí díky děťátku.

„Už máte vybrané jméno?“ zeptala se Bella po pár metrech pomalé chůze.

„Mám pár nápadů, ale s Emmettem jsem to ještě neřešila,“ vysvětlila jsem.

„No, už je pomalu čas, ne?“ zasmála se.

„Dnes si o tom promluvíme.“

„A nechceš mi aspoň prozradit ty nápady?“ Na její prosebný výraz jsem nemohla říct ne. Posadily jsme se na lavičku a já pohlédla na okolní les.

„No, tak napadlo mě, že kdyby to byla holčička, mohla by se jmenovat Bethany. Myslím, že se tak jmenovala moje babička nebo někdo takový, koho jsem měla jako malá moc ráda. A kdyby to byl kluk, tak možná Daniel. To jméno se mi vždy moc líbilo.“

„Obě dva jména jsou krásná. Obzvlášť Daniel zní nádherně.“ Bella s úsměvem přikývla.

„Uvidím, co na to řekne Emmett. Možná bude mít nějaké speciální přání,“ vysvětlila jsem. Emmett si rozhodně zasloužil projevit svůj názor. Tohle se dělo taky díky němu.

„My o vlku a vlk na kraji lesa,“ zasmála se. „Tak si to teď můžete vyjasnit.“

Bella se zvedla z lavičky a začala odcházet do domu, zatímco se mezi stromy objevil Emmett.

„Nemělas odpočívat v posteli?“ zeptal se s káravým výrazem ve tváři.

„Neměl ses jít pořádně najíst?“ odsekla jsem hbitě.

 „Rosalie, Rosalie…,“ zakroutil hlavou a posadil se ke mně na lavičku. „Jak se máš?“

„Cítím se jako balón a taky tak vypadám. Ale co nevidět tu bude naše děťátko, takže skvěle.“ Mou tvář zdobil úsměv, i když jsem jinak vypadala hrozně. To poloupíře mi dávalo zabrat. Ale udělala bych pro něj cokoliv.

„Už se moc těším.“ Emmett mě se šťastným výrazem lehce políbil. „Hele, už jsi přemýšlela o jméně?“

„Zrovna před chvílí jsem o tom mluvila s Bellou a teď jsem to chtěla probrat s tebou,“ přikývla jsem.

„Tak povídej…“

„No, kluk by se mohl jmenovat Daniel. Je to nádherné jméno a sice vůbec nevím proč, ale symbolizuje pro mě naději. No, a holčička Bethany. Mám pocit, že se tak jmenovala moje babička, kterou jsem měla jako malá ráda – aspoň myslím,“ vyložila jsem mu svoje nápady a čekala na jeho reakci.

„S Danielem souhlasím, ale jestli bych mohl, chtěl bych holčičce dát trochu jiné jméno. Bethany sice není špatné, ale mám lepší. Lilien,“ pohlédl na mě prosebně.

„Vážně se ti Lilien tak moc líbí?“ zeptala jsem se váhavě. Ne, že by se mi to jméno nelíbilo. No, bylo to moje druhé jméno.

„Ano, nejen, že je nádherné, navíc je ještě spojeno s nádhernou ženou,“ vysvětlil a upřeně mi přitom hleděl do očí.

„Dobře,“ přikývla jsem s úsměvem. „Jestli to bude holka, bude se jmenovat Lilien.“

 „Děkuju.“ Emm se zářivě usmál a vtiskl mi rychlý polibek. Těšilo mě, že mu to udělalo takovou radost. „Teď si pojď odpočinout.“

Vzal mě opatrně do náruče a pomalu odnesl do ložnice.

„Teď si na chvíli zdřímni a já ti zatím udělám něco k jídlu,“ řekl tiše, když mě položil do postele a pečlivě zakryl přikrývkou a dveře se za ním zavřely.

Původně jsem neplánovala usínat. Byly to možná moje poslední okamžiky lidského života. Ale nakonec… Spát už přece moct nebudu. A tak jsem se s nadějí na krásné sny ponořila do spánku.

Seděla jsem na louce a v rukou držela malého chlapečka. Cítila jsem se naprosto skvěle, ale pomalu mě nahlodával podivný pocit. Blížilo se nebezpečí.

Z okolního lesa vyšel v tu chvíli Emmett, kterého držel Felix. Těsně za nimi šel Aro a Jane.

Neudržela jsem zdušený výkřik a hbitě se postavila.

 „Co tu děláš?“ zeptala jsem se vystrašeně Ara a přitom k sobě pěvně tiskla mého syna.

„Já jsem ten, kdo tady bude klást otázky, milá Rosalie,“ podotkl klidně Aro. „A být tebou, tak bych moc neodporoval. Jinak…“

Na pokyn toho zloducha Felix začal trhat Emmettovi ruku.

„Ne!“ zaječela jsem. Měla jsem sto chutí rozběhnout se k mému manželovi a nějak mu pomoct, ale nemohla jsem. V rukou jsem svírala náš poklad.

„Rose, vezmi našeho syna a utečte někam hodně daleko,“ zasténal bolestně Emmett.

„To bych nedělal,“ zasmál se Aro. Ve svém proslulém gestu složil dlaně jakoby k modlitbě, ačkoliv k modlení měl hodně daleko. Svými skutky byl blíž spíše peklu. „Váš čin nebyl moc moudrý. Zatajit mi takovou fascinující událost… Z mysli tvého manžela jsem se dozvěděl hodně. Ale jen ty mi můžeš poskytnout zbytek informací. A pokud tak neučiníš, bude konec nejenom s tvým mužem. Svolám obrovskou armádu a zničím celou tvoji rodinu.“

S trhnutím jsem se probudila. Za posledních pár dnů jsem měla nočních můr hodně a člověk by řekl, že už bych si mohla zvyknout. Ale nešlo to. I když se mi zdály neskutečné hlouposti, stejně jsem to pak musela vydýchávat.

A tenhle sen byl jeden z těch nejhorších. Protože se mohl uskutečnit i v realitě…

„Moc jsi toho nenaspala,“ podotkl Emm, který uslyšel, že jsem se probudila, a přišel do pokoje. „Další hrozný sen?“ zeptal se, když uviděl můj výraz.

Přikývla jsem, a tak se ke mně posadil a pobídl mě.

„Tak vyprávěj.“

„Seděla jsem na louce a v rukou držela našeho syna,“ začala jsem. Nad tím, že to byl kluk, jsme se nepozastavovali, protože v mých snech se pravidelně střídal chlapeček s holčičkou. „Pak přišel Aro s Jane a Felixem, který tě pevně držel. Aro byl nazlobený kvůli našemu dítěti a vyhrožoval, že jestli mu všechno nevysvětlím, zabije nejen tebe, ale i celou naši rodinu.“

„Sice to byl jenom sen, ale bylo by dobré se na to připravit,“ řekl s vážným výrazem. „Podobná situace může nastat. Volturiům se nebude moc líbit, že rod Cullenů se rozrostl o dalšího člena.“

„Co uděláme?“ zeptala jsem se se špetkou strachu. Aro a jeho bratři byli vážná hrozba. Kdo ví, jaká bude jejich reakce na Annin dar, díky kterému se tohle všechno dělo.

„Půjdeme dolů a probereme to s celou rodinou.“

Vstali jsme z postele a pomalu se vydali na chodbu. Už jsme byli v polovině schodiště, když najednou děťátko koplo a já ucítila šílenou bolest. Mimovolně jsem vykřikla. Začalo to…

„Carlisle!“ vykřikl Emmett a uchopil mě do náruče. „Dítě se dere na svět!“

Předposlední kapitola... Doufám, že se vám aspoň trochu líbila. :) Příště už bude konec...

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nové štěstí - 19. kapitola: