Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Preclík z Volva 6

23.03.2015 (07:30) • Tam • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2223×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Byl jsem ohromený a netrpělivý. Obojí kvůli Belle, která tady nebyla. Věděl jsem, že je spolehlivá a svědomitá. Tomu, že nepřišla na hodinu, jsem nejspíš přikládal příliš velký význam. Možná ji někdo zdržel. Možná jí nebylo dobře a odešla domů. Ale každou vteřinu jsem stále úporněji bojoval s touhou přesvědčit se, že je v pořádku.

Vždyť už jednou mi skočila pod auto, pomyslel jsem si frustrovaně, napjatý jako struna. Možná je právě teď někde ve vaně s podřezanými žílami a krev jí vytéká… Jenom silou vůle jsem bojoval s netvorem uvnitř mého těla a nic nerozbil.

Bylo to stejné jako včera, když jsem jí pohlédl do tváře. Byla tak křehká a něžná a já jsem si uvědomil, že jí kvůli její krvi nikdy nebudu moci být tak blízko jako Alice. Ta nepochopitelná žárlivost mi obličej vytvarovala do takového zhnusení a pohrdání nad sebou samým, že jsem si byl jistý, že ho viděla i Bella.

A pak mě za zamyšlení vytrhly kroky na chodbě. Zvláštní kroky, protože měly Bellin rytmus, ale vydávaly zvuk, který mi k ní neseděl. Nervózně jsem poposedl na židličce a zatajil dech.

A pak vešla s nervózním zaklepáním a zrůda ve mně byla pryč.

Na okamžik jako by se mi zatmělo před očima, když jsem ji uviděl a ani jsem nezaznamenal červeň v jejích tvářích, když se zahanbeně a udýchaně omlouvala za pozdní příchod.

Ve třídě to zabzučelo jako v úle, ale nevnímal jsem to. Klouzal jsem po hladově po Belliných neuvěřitelně svůdných křivách, které obepínal bílý vršek s krajkou vymodelovanými drobnými kvítky. Zatímco tělo bylo pod krajkou zahalené smetanovou látkou, záda a její paže kryla pouze ta krajka, která mi drobnými mezerami ve svém vzoru dovolila vidět její hebkou pokožku jako vzácný porcelán.

Málem mi vyrazilo dech, když si šla sednout vedle mě a můj pohled upoutaly její nohy v upnutých tmavě modrých legínách. Její nohy v té přiléhavé látce a její zadeček mi způsoboval zvláštní pocit v okolí srdce, jako bych mohl dostat infarkt.

Skoro jsem byl rád, že mě ruší hromada cizích myšlenek a s povděkem i se žárlivostí sledoval, že nejsem jediný, kdo je Bellinou změnou oblečení ohromený. Některým se dokonce ani v myšlenkách nedostávalo slov. Bylo to, jako bychom byli všichni slepí a najednou uviděli nesmírnou krásu tam, kde ji nikdo nečekal.

Takže jí teď někdo nejspíš platí za to, že se svlíká. Nejspíš ten Cullen, má na to dost prachů.

Don Foster. Jak já jsem ho nenáviděl. A zase myslel na tu fotografii. Znovu byla Bella nahá před mým vnitřním zrakem. Bylo to nesnesitelné. Stejně tak ta představa, že bych Belle platil jako nějaké nevěstce.

Přesto mě ta představa vzrušovala. Představa, že by byla Bella jenom moje a žádný z těch odporných kluků by neměl nárok si na ni myslet. Nepopiratelné bylo, že jí to hrozně slušelo.

K čemu myslela, že jí je to pěkné oblečení, když vím, jak dokonalá je bez něj? Znovu jsem zahořel podivným pocitem žárlivosti a touhy.

Nejspíš ty fotky někomu prodala a koupila si za ně tyhle hadry. Škoda, že jsem to neudělal sám, mohl jsem si koupit lepší kameru. Je teď tak pěkná, že mě mrzí, že jsem to s ní nedotáh až do konce…

Tentokrát jsem to už nevydržel a v záchvatu prudkého vzteku jsem podkopl Fosterovu židli přede mnou, takže se noha zlomila a on se pozadu svalil na podlahu, hlavou se udeřil o hranu mé lavice a skončil v troskách své židle. Celá třída se k němu obrátila a kolem nás zavládl chaos.

Bella se pousmála a naklonila se ke mně. „Nebolí tě noha?“ zeptala se pobaveně tak potichu, že jsem to mohl slyšet jenom já. Bella mě viděla?!

Dalo mi veškerou práci neotočit se na ní a předstírat, že stejně jako spolužáci se ohromeně zajímám o to, jak ta židle praskla. Bella byla tak blízko, že se mě mohla dotknout, pak se ale naklonila přes lavici k Fosterovi.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho jemným hlasem a já i Foster jsme na ni ohromeně zazírali.

Že by se na mě nezlobila? Vždyť by mě měla nenávidět… Vřele jsem s tím hňupem souhlasil. Proč se o něj ještě vůbec zajímá? Copak je do něj tak beznadějně zamilovaná že… Proboha! Tahle její změna oblečení a to chování…  Je možné, že Bella si chtěla vzít život kvůli zlomenému srdci a svou krásou se Fostera snaží znovu získat?

Už podruhé jsem měl pocit, že mé srdce bolí.

„Trochu jsem se zhoupnul a ten krám nevydržel,“ zahučel ten bídák a usmál se na ni jako ťulpas. A pak jsem jí viděl, jak flirtuje s tou obludou a vrací mu okouzlující úsměv.

Že bych u ní ještě měl šanci? Možná mě má pořád ráda a já bych mohl… Přemýšlel nadšeně a posadil se na vedlejší židli, takže seděl přímo před Bellou, ke které se okamžitě obrátil.

„Moc ti to sluší,“ složil jí trochu udýchanou poklonu a pohledem zalétl k Belliným dlouhým nohám. Sevřel jsem ruce v pěst, když se začervenala jako růžička a byl strašně vděčný, že si učitel všiml, jak je k němu Foster otočený zády a vyvolal ho k tabuli.

Byl jsem si ale vědom toho, že mě Belliny krásné oči sledují a soustředil se na to, aby neudělal nějakou zoufalou hloupost.

„Myslíš, že bys mě mohl naučit, jak přežít střet se dřevem?“ zeptala se mě a jsem se na ní ohromeně podíval. Mohlo se mi to jenom zdát, ale v jejích očích se zračilo pobavení ze společně sdíleného tajemství.

Samozřejmě to byl jenom odhad, ale podle všeho nejenom, že věděla, že jsem rozkopl židli, ačkoli ten pohyb byl příliš rychlý pro lidské oči, ale pochopila, že se mnou něco není v pořádku. Potvrdila mi to svými dalšími slovy.

„Zdá se, že ti židle ani stromy nedělají problém,“ pousmála se. Nezbývalo mi, než odvést pozornost. Nemohl jsem jí odpovědět.

„Ty jsi zase zřejmě neobvykle citově odolná,“ poznamenal jsem, neschopen nezatnout u toho zuby a kývl jsem k Fosterovi, který u tabule právě tančil mezi minami.

„To si myslíš?“ zajíkla se se zvednutým hlasem, takže se k nám několik spolužáků otočilo. Rozzlobil jsem ji. Ale čím? Neměl jsem snad pravdu, když jsem předpokládal, že její láska k tomu bídákovi je silnější než bolest, kterou jí způsobil?

„Máš mě snad za kus ledu?“ zašeptala, skoro neslyšně, dobře si vědoma, že nás několik uší stále poslouchá.

Pomalu jsem zavrtěl hlavou, cítící, že mi dochází vzduch a velmi opatrně do sebe trochu natáhl. Přitom jsem nedokázal spustit oči z její tváře, z tmavého obočí, vyklenutého do tázavého oblouku.

„Být tebou, spíš bych Fosterovi zakroutil krkem,“ (A že bych si to dovedl vychutnat.) „Než bych ho sváděl,“ zavrčel jsem potichu a vysloužil si Bellin nejistý, nicméně potěšený úsměv, který mi připomněl, jak je zranitelná. Měl jsem chuť vstát a chránit jí. Chránit jí před tím idiotem i před ní samou.

„Takže mi to jde?“ zeptala se potěšeně a znovu mě zanechala ohromeného, znejistělého a bolavého. Nejspíš mi unikala nějaká zjevná pointa.

 Náš rozhovor byl ale přerušen Fosterovým návratem a Bella na mě už nepromluvila. Když naše společná hodina skončila, ani se na mě nepodívala a vykročila s napůl zabalenými věcmi ke dveřím.

Pak už jsem se nedokázal zadržet a ráznými kroky mířil přímo k ní. Podařilo se mi ji zastavit před tím, než vyšla z učebny. Poodtáhl jsem ji stranou za loket a nechal ostatní spolužáky odejít.

„O co ti jde? Copak si nepamatuješ, co ti udělal? Co jsi ty kvůli němu udělala? Copak chceš, aby se cokoli z toho opakovalo?“ Skoro jsem to na ni zavrčel, takže jsem pro jistotu o krok ustoupil, když se na mě prudce obrátila. Ale kupodivu její plachá stránka někam zmizela. Na první pohled jsem viděl, že je Bella naštvaná. Obrátila se ke mně se vzdorným výrazem, který mě překvapil i pobavil.

„Už nikdy bych žádnou s těch hloupostí neudělala,“ ujistila mě suše. „A kdyby náhodou, ty bys mě nepochybně zachránil.“ Nebyl jsem si jistý, jestli je sarkastická, protože její hluboké oči byly najednou vážnější. Na chvíli jsem se v nich naprosto ztratil a uvědomil si, jak si mě jejich krása podmaňuje.

„Ostatně, Edwarde,“ oslovila mě uvážlivě, hlasem o poznání klidnějším, „máš ve zvyku intervenovat do všech cizích životů nebo jenom do mého?“ zeptala se, nikoli bez špetky humoru v hlase.

„Tak mi odpověz na otázku a složím zbraně,“ vyzval jsem ji potichu. „O co ti jde?“

„O pomstu.“ Prohlásila odhodlaně. „Rozhodla jsem se mu to vrátit. Tentokrát to budu já, kdo ho svede a odkopne.“ Pokrčila rameny a s trochou vzdoru se mi podívala do tváře, jako by mě vyzývala, ať se začnu smát.

Pomyslel jsem si, že nemohla říct nic méně směšného. Ona chce bojovat s tou lidskou zrůdou?! Je tak nevinná a křehká. Alice dobře věděla, proč jí kupuje krajku. Byla stejně čistá a něžná jako Bella.

„To nic z toho, co se ti stalo, nezmění,“ řekl jsem slabě, modlící se, aby na ten plán zapomněla. Už jenom představa, že ji Fosterovy tlapy osahávají a on jí strká jazyk do krku, mě dokázala zničit.

„Možná, ale myslím, že tím pomůžu sobě… Až všichni uvidí, že se umím bránit, ostatní mi dají pokoj. A tobě do toho nic není.“ S těmi slovy znovu pokrčila rameny a prošla okolo mě.

Měla pravdu. Musel jsem jí nechat jít. Nic mi do toho nebylo.

Viděl jsem člověka, kterého jsem nadevše miloval, jak se vrhá do záhuby. A musel jsem bezmocně přihlížet, protože jsem nesměl omezit jeho svobodnou vůli.

Teď už jsem přesně chápal, jak se musel cítit Bůh, když viděl Evu s plodem poznání.

Autor: Tam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Preclík z Volva 6: