Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry navždy (?) 16. kapitola - Rodinné tajemství

27.05.2014 (16:15) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1680×

Elena:

„Stejně by mě zajímalo, kdo bude náš novej dějepisář,“ řekla jsem, když jsem seděla s Bellou v autě a jela s ní domů.

„To jo,“ kývla. „Ale mě by spíš zajímalo, co bude s Vicki. Chudinka. Neumím si představit, kdybych byla na jejím místě já.“

„To ani já ne,“ povzdechla jsem si. „Vicki je fajn. Když zrovna není sjetá.“

„Trochu jako Matt,“ poznamenala Bella.

„Jo,“ potvrdila jsem. Bella zaparkovala na své obvyklé místo a vypnula motor. „Matt ji vychovával – jejich máma vždycky někam zdrhla, opít se nebo tak. Vicki vyrůstala jen s Mattem.“

„To je smutný,“ vzdechla Bella a vytáhla klíče ze zapalování. Potom jsme vystoupily z auta a mlčky vešly do domu.

„Pššš!“ sykla Bella. „Slyšíš to?“ Zpozorněla jsem. Z obývacího pokoje se ozývaly tiché vzlyky.

„Máma,“ řekla jsem a podívala se na ni. Jako bych dokázala slyšet její myšlenky, jak se shodují s mými. Byla by Rebekah schopná…

Rychle jsme vešly do pokoje. Na zemi seděla máma a tiše vzlykala. Pak k nám vzhlédla uslzenýma očima, ale místo, aby se uklidnila, ještě víc se rozplakala.

„Promiňte mi to,“ opakovala dokola. Přiskočila jsem k ní, abych ji objala, zatímco Bella šla někam vedle ní. Tam ležela nějaká krabice. Ta krabice byla plná fotek a papírů – podobné krabice máma používala, aby zarchivovala můj a Bellin život, což znamená vysvědčení, ocenění a fotografie, dokonce i videokazety, cédéčka a nahrávky. Nechápala jsem tu souvislost. Bella vytáhla nějaké album a začala v něm listovat. Její výraz se ze zmateného měnil na překvapený a ještě zmatenější. Já jsem mámu stále objímala a opakovala, že to bude dobrý. Bella se zatím prohrabávala v papírech a byla čím dál zmatenější. Máma mi mezitím usnula v náručí. Vzala jsem z pohovky polštář a opatrně ji položila na zem. Za chvíli ji vzbudím. Chvíli jsem se jen na ni dívala a přemýšlela o tom, co se děje, když mě vyrušil Bellin hlas:

„Em, Eleno? Pojď sem, tohle bys měla vidět.“ Přešla jsem k ní a nahlédla do alba, které Elena otevřela na první straně. Tam bylo ozdobným písmem, které nemohlo být ničí jiné než mámino, napsáno jméno Katherine. Na druhé straně byla fotka miminka ve fialovém overalu. A taky tam byla ta fotka, kterou jsme tak dobře znali. Byla i na krbové římse, fotka, když jsme byly miminka, ale teď jsme tam nebyly dvě, nýbrž tři. Sebrala jsem jí album z ruky a začala v něm listovat a prohlížet si fotky. Bella ochable seděla vedle a pozorovala mě. Prohlížela jsem data. Byla tam fotka mámy, Charlieho, mě, Belly a té Katherine. Pod tím bylo máminým rukopisem napsáno:

13. 9. Naše zlatíčka poprvé spatřila světlo světa. Katherine se neustále dožaduje pozornosti a přísahám bohu, že se usmívá a spiklenecky na mě mrká, i když Charlie říká, že se mi to zdá. K tomu tam byla šipka, která oznamovala, kdo je Katherine. Projížděla jsem fotografie, data, místa, události. Křtiny, první narozeniny, a pár dalších fotek, tam bylo napsáno Forks a byly jsme tam my tři – já, Bella a Katherine - a taky máma. Potom se místo změnilo. Mělo se změnit na Mystic Falls, ale to místo bylo jiné. Phoenix, Florida. Máma zmizela, stejně jako já a Bella. Místo nás se tam objevila zrzavá žena Miranda a blonďák, trochu starší, Michael. A bylo tam to miminko Katherine. Všechny ostatní fotky už byly s nimi. Jen mámin rukopis se neměnil. První zoubek, první den ve školce, první kamarádka, první výrobek… Čas od času tam byla nahrávka, na jedné bylo napsáno Hvězda Katherine Gilbertová, na jiné První slůvko. Když jsem procházela fotky, bolestně jsem si uvědomovala, že to jsem já. Katherine byla já. Nebo tak aspoň vypadala. Jediný rozdíl mezi námi byl, že ona měla vlasy ve velkých objemných loknách. Když jsem dolistovala na stránku, kde byla poslední fotografie, zavřela jsem album a hodila ho vedle. Podívala jsem se na Bellu. Nebylo třeba slov. Bella se natáhla a podala mi nějaké papíry. Začala jsem je procházet. Kopie rodného listu, spoustu dalších formalit. Já se ale zastavila u papíru, který se týkal adopce.

Znovu jsem se podívala na Bellu. Chvíli jsme nic neřekly, ale potom jsme vydechly synchronizovaně jednu větu, já to vyslovila jako otázku, Bella to oznamovala, ale rytmus byl absolutně stejný.

„My máme sestru?!“

Bella:

Dívaly jsme se na sebe s Elenou ještě chvíli, než se Elena vzpamatovala a sklonila pohled. Já jsem se snažila zhluboka dýchat, abych to vstřebala.

„Fajn,“ začala Elena. „Ve zkratce. Máme sestru. Ta se jmenuje Katherine. Gilbertová. Vypadá stejně jako já, a když jí byl asi rok, naši ji dali k adopci. My jsme to netušily. Fajn. Ale co nechápu je, proč mámu teď najednou přepadly ty výčitky, že si tyhle věci prohlížela a plakala.“

„Taky bych to chtěla zjistit,“ řekla jsem. „Taky bych ale ráda věděla… Proč?“ Elena vzhlédla a já začala blábolit. „Proč nám to prostě neřekli? Proč… Proč nás připravili o sestru? Všechno mohlo být jinak, vždyť já…“ Nemusela jsem být sama, dodala jsem v duchu. Nevěděla jsem o té Katherine zhola nic. Stačilo mi vědět, že je to moje sestra, že jí v žilách proudí stejná krev jako mně. Jako Eleně. Víc jsem vědět zatím nepotřebovala. Tohle mi stačilo, abych ji měla ráda a mohla kdykoli jí dát další šanci. Ale jí šanci odepřeli ihned.

„Eleno? Bello?“ oslovila nás máma. Nevšimly jsme si, kdy se probrala a kdy se posadila. Oči měla zarudlé od toho, jak plakala. Všimla si papírů v Eleniných rukách a alba opodál. „Já… Mně je to líto. Měli jsme vám to říct.“

„To měli,“ přikývla Elena. Máma vstala a posadila se na gauč. Pokynula nám, abychom se taky posadili.

„Víte,“ začala máma, „já a váš otec jsme byli velmi mladí, a když jsme se dozvěděli, že místo jednoho dítěte budeme mít hned tři… Moje máma mi řekla, že nezvládnu ani jedno dítě. Natož tři! Ale… Já jsem byla moc šťastná a Charlie taky… Vybírali jsme jména, ale žádná nám nepřipadala dost dobrá. Jména jsem vám dala až poté, co jste se narodily. Elena – protože jsi zářila, absolutně jsi všem dodala optimismu a všichni se na tebe chodili dívat. Byla jsi světlo. Nositelka světla. Isabella – protože jsi byla taková klidná, nechala jsi sestry, usmiřovala jsi je ve správnou chvíli. Už i tehdy. Anděl byl slabé slovo. Ty jsi byla povýšená Bohem – ačkoli jsem na něj nikdy nevěřila. Navíc jsi byla nádherná. Svým způsobem. Mám pocit, že bella znamená krása, že? Ale nad posledním jménem jsem váhala. Nevěděla jsem, jaké jméno jí dát. Byla taková… Ráda se dostávala do středu pozornosti. Pořád se dožadovala pozornosti, a když se o ni nikdo nezajímal, křičela, celé město ji slyšelo. Ale je fakt, že si pozornost vždycky obstarala. Byla spontánní a já jsem věděla, že bude mít vysoké cíle a že bude výjimečná. A všem působila radost. Takže bylo rozhodnuto – Katherine.“ Máma se odmlčela, ale za chvíli pokračovala:

„Tehdy, když vám byl rok… No, s Charliem jsme to přestávali zvládat. Bylo to těžké se dvěma, a tři už byla katastrofa. Hádali jsme se kvůli tomu s Charliem a báli jsme se, abychom to nedotáhli až k rozvodu a nezničili rodinu. Věděli jsme, že existuje řešení – dát jednu z vás pryč. Museli jsme se rozhodnout koho. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Nakonec jsme se rozhodli pro Katherine, protože… Protože jsem věřila, že jí tím dám nejlepší šanci na život. Ale mými podmínkami bylo, aby věděla, že je adoptovaná – nemusela vědět, jak vypadám nebo tak nějak, ale prostě, aby to věděla. A taky, aby mi její rodiče posílali nějaké pěkné fotky – první školní den, vystoupení…“ Máma se odmlčela. Do očí se jí hrnuly slzy. „Ale poslední dobou jsem měla strach. Už mi dlouho nic neposlali a já měla strach, že se něco stalo…“

„Ale co tě tak vyburcovalo, že jsi dneska…“ Elena se odmlčela.

„Ona…“ začala máma. Moje mysl tvořila jednu myšlenku za druhou. Je nezvěstná? Je mrtvá? Je v nemocnici?

„Ona se vrátila,“ dokončila máma. „Ráno sem přišla.“

Katherine:

Phoebe oproti mně jen stála a ztěžka oddechovala. Přejela jsem ukazováčkem po krbové římse.

„Máš to tu pěkně zařízené,“ řekla jsem a promnula mezi prsty imaginární prach. „Tvým dcerám se tu musí skvěle žít.“

„Taky jsi má dcera, Katherine,“ řekla Phoebe. Zavrtěla jsem hlavou se samolibým úsměvem.

„Nikdy jsem nebyla,“ řekla jsem. „Vykašlala ses na mě.“

„Tak to není!“ vyhrkla. Do očí se jí draly slzy. „Já… Mně je to líto!“

„Mně taky,“ napodobila jsem posměvačně její výraz. „Dobře, pochopím, dalas mě k adopci, ale proč ses neukázala?“

„Já…“ Očima zalétla k fotografii, kde byly mé sestry.

„Mohlas je vzít sebou,“ navrhla jsem. „Třeba bychom byly kamarádky.“ Phoebe se kousla do rtu. Najednou jsem pochopila.

„Aha,“ pousmála jsem se zlověstně. „Tak ony to neví, že? Vůbec neví, že existuje nějaká Katherine, že?“

„Prosím, Katherine,“ řekla Phoebe a z očí jí vytryskly slzy.

„Řekni mi, neřekla já jsem taky prosím?“ zeptala jsem se, abych ji mučila. „Když jsi mě vyhazovala jako smetí?“

„Katheri…“ nedořekla moje jméno, protože vzlykla.

„Zajímalo by mě, co udělají ty dvě. Elena a ta druhá?“ mučila jsem ji dál. Phoebe mlčela.

„Jak se jmenuje ta druhá?“ naléhala jsem škodolibě.

„Bella,“ zamumlala.

„Cože?“ předstírala jsem. „Promiň, já tě neslyšela. Jak že se jmenuje?“

„Bella,“ řekla Phoebe jasným, silným hlasem.

„Bella…“ zopakovala jsem. „Bella, Bella… To jako Isabella?“ Kývla.

„No, co by ti na to řekly Elena a Bella?“ usmála jsem se. Phoebe klesla na podlahu. Tohle bylo citové vydírání. Chudák. Jako člověk musela cítit všechno… Tuhle myšlenku jsem rychle zahnala.

Přistoupila jsem k ní a dřepla si.

„Máš vůbec ponětí o tom, jak jsem žila?“ zeptala jsem se. Kývla.

„Posílali mi tvoje fotky,“ řekla.

„Ha!“ zasmála jsem se. „Myslíš, že to stačí?“ Mlčela. Rozhodla jsem se její trápení ukončit. Podívala jsem se jí do očí a využila svou omamnou moc.

„Dnes řekneš Eleně a Belle o tom, kdo se rozhodl vrátit.“ Dnes večer. Bude zajímavé, jak dobře chutná krev mých sester…

„Řeknu,“ odpověděla prostě. Usmála jsem se.

„Hodná holka,“ pochválila jsem ji a vstala. Potom jsem vyšla ven.

Auto jsem nechala být a radši jsem se šla projít.

V parku bylo samozřejmě živo. Vzdech krásně voněl – listím. Klasický den v září. Děti poskakovaly a hrály si, zamilované dvojice seděly na lavičkách, přátelé si povídali v nedalekém baru. Obrázek pohody.

„Eleno?“ oslovil mě někdo. Otočila jsem se. Stál tam kluk zhruba stejně starý jako já. Měl blonďaté vlasy, pěkné tělo a modré oči.

„Ahoj,“ usmála jsem se.

„Co ty vlasy a bunda?“ zeptal se. Pokrčila jsem rameny.

„Chtělo to změnu,“ řekla jsem na vysvětlenou.

„Matty?“ zeptal se přiškrceně hlas. Otočili jsme se. Stála tam bruneta. Okamžitě vběhla Mattymu to náruče.

„To je dobrý, Vic,“ uklidňoval ji. Potom se Vic otočila na mě.

„A ty ho nemůžeš nechat být?“ vyjela na mě.

„Vicki…“ řekl Matty. Vicki pokračovala.

„Tahala jsi ho za nos tak dlouho, toho nejlepšího kluka pod sluncem! To ho nemůžeš přestat provokovat?“

„Cože?“ zamrkala jsem.

„Ty vlasy a to oblečení… Vědělas, že tu Matt bude!“ osopila se na mě.

„Vicki, v klidu.“ Matt se snažil zachránit situaci. „Víš co? Běž napřed, hned přijdu.“ Vicki po mně hodila ještě jeden nenávistný pohled a pak odešla někam dopředu.

„Promiň jí to,“ omlouval se Matt. „Po tom, co včera našla Tannera…“ Odmlčel se. Pomalu jsem se lekla, že uslyší, jak mi to v hlavě docvaklo. Ona včera našla mou oběť.

„Ne, to je v pohodě,“ pokrčila jsem rameny. „Měl bys jít.“

„Jo,“ kývnul.

„Tak někdy zas hodíme řeč, ne?“ usmála jsem se a koketně zamrkala.

„Em, jo…“ Trochu jsem ho zmátla, ale potom se vrátil k Vicki. Usmála jsem se a trochu zakroutila hlavou. Pak jsem si šla najít ještě nějakou zábavu.

Damon:

„Bello?“ zeptal jsem se, když jsem vlezl oknem k ní do pokoje.

„Konečně,“ objevila se tu Bella. Beze slova ke mně přistoupila a políbila mě.

„Em…“ znejistěl jsem. „Děje se něco?“ Samozřejmě, že se něco děje. Jinak by mi nepsala hysterickou SMS zprávu: Damone, ihned přijď.

„Em…“ začala, ale asi nevěděla, jak pokračovat. Nakonec pokrčila rameny. „Já mám další sestru!“

„Cože?“ zeptal jsem se. Copak byl apríl?

„Právě jsme se dozvěděly, že máme sestru, kterou naši dali k adopci,“ začala blábolit hystericky Bella. „Jmenuje se Katherine a vypadá jako Elena. Vyrůstala ve Phoenixu a prostě byla sama a…“ Radši jsem ji objal, abych trochu zdusil její pláč. Další Gilbertová... Tišil jsem ji ještě chvíli, než se uklidnila. Najednou promluvila.

„A ona je tady,“ řekla. „Vrátila se.“

„To je dobrý,“ utišoval jsem ji. „Možná chce nový začátek.“

„Já si nemyslím, že by nám jen tak odpustila,“ řekla upřímně. Odtáhla se ode mě a posadila se na postel. Posadil jsem se vedle ní a vzal ji za ruku.

„Vypadáš fakt vyčerpaně,“ poznamenal jsem.

„Všechno se kazí,“ řekla nešťastně Bella. „Nejdřív Tanner, potom tohle, jak já teď můžu mámě věřit? Mám strach, že se to s Katherine taky pokazí, a taky mám takový divný pocit ohledně tebe a mě.“

„Ale to nemusíš,“ uklidnil jsem ji. „Já jsem tady a jsme spolu. A myslím, že tu není nic, co by nás mohlo rozdělit. A to by teda muselo být něco.“

„Jo,“ usmála se. „Doufám, že máš pravdu.“ Dole někdo zazvonil.

„Zůstaň tady,“ řekla Bella a usmála se. Kývnul jsem a uvelebil se na její posteli. Bella i s Elenou seběhly dolů a někdo otevřel dveře.

Bella:

Otevřela jsem dveře a pak jsem se zarazila. Dívka, která tam stála, byla krásná. Byla to Elena, jen měla vlněné vlasy, oči měla nalíčené tmavými stíny a na rtech měla sytě červenou rtěnku. Usmála se na mě – ale nebyl to dobrý úsměv. Cítila jsem, že v něm nejsou emoce. Nebyl to úsměv. Byla to jen jeho chabá náhražka.

Katherine…

„Ahoj,“ řekla. „Ty jsi Bella, že?“

„Katherine?“ ujistila jsem se. Pokrčila rameny a znovu se usmála, ale tentokrát nějak tajemně. Byla to vlastně Elena, která jen trochu víc zdůrazňovala svoje ženské zbraně. Nemohla jsem se ani pohnout, když Katherine zřejmě došla trpělivost.

„Nechtěla bys mě pustit dovnitř?“ zadívala se mi do očí. Zorničky se jí rozšiřovaly a zužovaly, čímž vytvářely dojem hypnózy. V podstatě to byla hypnóza, ale na mě to nepůsobilo.

„Katherine?“ zeptala jsem se znovu. Copak ona je…

Uhnula jsem stranou, aby mohla vejít. Překročila práh bez potíží, takže ji máma asi už pozvala. Zavřela jsem dveře a ona vešla do obýváku.

„Ahoj všichni,“ pozdravila. Elena ztuhla. Chvíli ji sledovala a zkoumala, pak se zadívala na mě a zkoumala mou tvář. Pokusila jsem se jí naznačit, aby si dávala pozor.

„Můžu ti něco nabídnout, Katherine? Vodu?“ Krev?! Snažila jsem se znít mile, nezaujatě. Doufala jsem, že se mi to podařilo. Jsem špatná lhářka.

„Voda by nebyla k zahození,“ poznamenala Katherine. Snažila jsem se Eleně naznačit, aby za mnou přišla a odebrala se do kuchyně. Napustila jsem sklenici vody. Slyšela jsem, jak se Elena omlouvá, že si musí odskočit. Vešla do kuchyně za mnou a pohledem se mě zeptala, co se děje. Zavrtěla jsem hlavou a ukázala si na uši. Chvíli jsem zběsile těkala po místnosti. Pak jsem vzala propisku a nějaký papír, co tu byl. Rychle jsem na něj čmrkala slova a pak papírek předala Eleně.

Katherine se mě snažila ovlivnit.

Elena luštila můj škrabopis, ale když si to přečetla, ztuhla. Sebrala mi propisku a psala dál.

To jako vážně? Je…

Jo, je upír. Aspoň myslím. Normální lidé tě nehypnotizují pohledem.

Elena si prohrábla vlasy a snažila se zklidnit. Pak psala dál.

Co budeme dělat? Nad odpovědí jsem chvíli přemýšlela.

Vrátíme se tam. Nic víc dělat nemůžeme.

Elena kývla. Vzala jsem sklenici vody do ruky a odešla zpět. Podala jsem ji Katherine. Ta ji vzala a napila se.

„Žízeň?“ usmála se Elena mile.

„Ani nevíš jaká,“ ušklíbla se Katherine.

„Ale jo, myslím, že vím,“ oponovala Elena. Bylo zajímavé to sledovat. Bylo to jako to kouzelné zrcadlo. Jako by mluvila sama se sebou. „Ale myslím, že vodou tu strašnou žízeň nezaženeš. Nechtěla bys třeba… já nevím… džus?“

„Ne, voda stačí,“ odbyla ji Katherine.

„Vážně?“ nedala se Elena. „Máme takovej dobrej. Třešňovej.“ Červenej.

„Opravdu,“ otočila se na ni Katherine netrpělivě – nedocházely jí ty narážky. „Žádnej džus tu žízeň nezažene líp než ta voda.“ Elena pokrčila rameny.

„Takže, Katherine,“ utnula jsem Elenu. Aby na chvíli ty svoje narážky přerušila. „Ty jsi z Phoenixu?“ Kývla. Neubránila jsem se úsměvu. Není to ironie? Ve Phoenixu je neustálý sluneční svit a ona je upír. „Neměla bys být ve škole? To ti dali omluvenku, abys zajela za námi?“

„Já už do školy nechodím,“ řekla lhostejně.

„Proč?“ zeptala jsem se zaujatě. Potřebovala jsem se ujistit, jestli je upír. Popravdě, kdyby byla, asi by do školy už fakt nechodila.

„To je moje věc,“ zadívala se mi do očí a opět mě zkusila ovlivnit. A zase se jí to nepodařilo.

Musela jsem se kousnout do rtu, abych se neusmála. Prostě jsem v sobě nedokázala potlačit škodolibost, že to zkouší a nejspíš se jí to nikdy nepovede.

„Tam je dost sluníčka, viď?“ usmála jsem se.

„Jo, o to tam nemáme nouzi,“ souhlasila a trhla sebou. Na chvilku jí zabloudil zrak na náramek, který měla na zápěstí.

„Nechceš si odložit?“ nabídla Elena. „Musíš úplně hořet.“

Katherine pokrčila rameny a sundala si bundu. Buď je blbá, nebo je jí všechno jedno.

Moje oči jí zabloudily na krk. Všimla jsem si zlatého náhrdelníku na jejím krku.

„Co to je?“ zeptala jsem se. Katherine se na něj podívala.

„Ten nosím od malička,“ pokrčila rameny. Přiložila jsem si ruku na svůj. Takže se ten třetí přívěšek našel? Nebo se prostě nikdy neztratil?!

Katherine si všimla našeho počínání (Elena totiž udělala to samé) a usmála se.

„Zřejmě nejsem jediná,“ poznamenala.

„No a…“ snažila jsem se vrátit k mým otázkám. Ale nějak se mi to nedařilo, tak jsem zabloudila úplně někam jinam. „Ty tu teď zůstaneš? S námi?“

„Uvidíme,“ řekla s obdobou toho Damonova nevyzpytatelného úsměvu.

Ztuhla jsem. Damon. Je nahoře.

„Emm…“ začala jsem. „Omluvte mě, zatím si tady spolu povídejte.“ Vběhla jsem do kuchyně, popadla mou a Eleninu soukromou konverzaci a vyběhla po schodech. Jakmile jsem vešla do pokoje, ukázala jsem Damonovi, aby byl ticho. Přeložila jsem papír takovým způsobem, aby byla vidět jen jedna věta.

Katherine se mě snažila ovlivnit.

Damon nadzvedl obočí. Opět jsem papír přeložila, aby byla vidět jiná věta. Nebo spíš věty.

Jo, je upír. Aspoň myslím.

Pak jsem popadla tužku a načmárala další slova.

Pak si promluvíme.

Kývnul a já se vrátila dolů. Katherine se usmívala, zatímco Elena se kysele šklebila. Jak jsem jen mohla odejít? Vždyť se mohly pozabíjet!

„No, a Katherine,“ začala jsem. „Řekni nám o sobě něco víc. Já nevím.“ Jsi upír? „Proč jsi přijela?“

„Byla to náhoda,“ pokrčila rameny. „Pak ke mně doletěla zpráva o tom, že tady bydlí Phoebe.“

„A o nás jsi věděla?“ zeptala se Elena kousavě.

„Popravdě, ne,“ odpověděla Katherine otráveným tónem. „Kde je vůbec Phoebe?“

„Už spí.“ Byla na tom špatně. Byly potřeba prášky na spaní.

„Aha,“ usmála se. Otočila se na Elenu a zahleděla se jí do očí. „Nevydáš ani hlásku a ani se nepohneš.“ Sakra. Obě jsme s Elenou věděly, co bude následovat.

A Damon zřejmě taky. Přiběhl a zastavil Katherine právě včas, než se stačila vrhnout po mně.

„Damone?“ zeptala se Elena překvapeně.

„Šel jsem kolem,“ zalhal Damon a držel Katherine na zemi pod krkem. Katherine se ho snažila všemožně zneškodnit. Já a Elena jsme to fascinovaně pozorovaly. Zprvu se snažila odstranit Damonovu ruku, ale potom se mu rozmáchla po obličeji. Damon jí otráveně jednou rukou podržel ruce nad hlavou.

„Ale no tak, Katty,“ pousmál se. „Nebuď taková. Vím, že to nerada slyšíš, ale jsem starší a silnější než ty. Ve chvíli ti utrhnu hlavu. Takže buď jako hodná holka a nemel sebou.“

Nevím, jak se to stalo, na mě to bylo moc rychlé. Zkrátka – Katherine se nějakým způsobem podařilo Damona kousnout. Damon v šoku povolil sevření a Katherine se osvobodila. Dovolila si ještě letmý pohled ke mně a Belle. Pak zmizela. Damon zanadával.

„Mrcha jedna,“ řekl potom. „Bojovná.“

„Máme to v krvi,“ usmála jsem se smutně.

Shrnu to – za dnešek jsem se dozvěděla, že mám sestru. Aby toho nebylo málo, došlo mi, že je upír, a potom jsme zjistily, že je to strašně vychytralá mrcha. Super. Myslím, že výraz těžký den plně dnešek nevystihuje. Když jsme se rozloučily s Damonem, byla jsem ráda, že můžu na chvíli vypnout.

Takže, doufám, že jsem nezklamala. Katherine, ačkoli, jak jste možná pochopili, má vypnuté emoce, je jednoduše mrcha. Neříkám, že není schopná lásky, ale zase by určitě nepomáhala v nějaké armádě spásy. 

LiviaCullen - :-D Ne, neboj. :-D Katherine jsi nepřivolala. :-D Měla jsem v plánu ji sem dát v této kapitole... Jak vidíš, Edd se neobjevil. XD A potěšilo mne, že si myslíš, že bylo v minulé kapitole dost Della scén - celá kapitola byla na můj vkus moc krátká a nemyslela bych si, že tam je dost těch scén. Když jsem totiž čekala na schválení, napsala jsem ji předem... No, to je jedno, zkrátka, nikoho nepřivoláváš, mám jasnou představu o tom, kdo, kdy a jak se objeví. :-D

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry navždy (?) 16. kapitola - Rodinné tajemství: