Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 12

13.11.2015 (21:15) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2091×

Znovu jsem usnula a ještě téže noci se opět probudila. Mezitím jsem zapomněla na rozhovor, jejž jsem nechtěně vyslechla, a odebrala se do své ložnice. V noci jsem se ještě nikdy předtím po panství nepohybovala. Na některých místech byla taková tma, že jsem neviděla ani vlastní ruce, jinde se skrz okna na chodbu dostal měsíční svit, a tak veškerá dekorace vrhala strašidelné stíny. Běhal mi mráz po zádech a já si až v ten moment uvědomila, jaký chlad vycházel ze stěn. Celé panství v noční hodinu vyhlíželo studeně a nebezpečně. 

Jak jsem dál postupovala chodbami, zničehonic se přede mnou mihla čísi postava. 

„H-ha-haló?“ zvolala jsem opatrně. „Kdo je to?“ 

Avšak nikdo se neozval. 

Že by se mi to jen zdálo? ptala jsem se sama sebe v duchu, a ačkoliv jsem se o tom přesvědčovala, strach mi nedovolil pokračovat v chůzi. Když tu najednou se ona postava vrátila. Byl to vysoký hubený muž, ovšem se širokými rameny. Otevřela jsem ústa připravená vykřiknout… A hle, slabé světlo z venčí dopadlo na jeho bledou tvář a já si uvědomila, že to byl jen vévoda. 

Hlasitě jsem si oddechla a přiložila si ruku na hrudník. 

„Vyděsil jste mne,“ hlesla jsem. 

„To je mi moc líto, slečno Swanová. Zaslechl jsem váš hlas, a tak jsem se vrátil. Děje se něco?“ tázal se s otcovským úsměvem na sinalých rtech. Celý na mě působil jinak než ve dne. Jeho kůže nevypadala bledě, spíš mi přišlo, že je úplně bílá. Ani jeho vlasy se ve světle měsíce nechlubily blond odstínem, naopak byly stříbrné, leč ne stařecky. Vypadal jako… jako bájná bytost. 

„Ehm, usnula jsem v jedné místnosti s knihami a před malou chvílí jsem se probudila. Vydala jsem se zpět do svého pokoje, když tu jsem vás spatřila,“ odpověděla jsem. 

Nedokážu vysvětlit, proč jsem to udělala, ale pohlédla jsem na jeho bílou košili. Byla poněkud pomuchlaná a jeden knoflíček měl pan Cullen rozepnutý, ovšem nejvíce mě upoutala tmavá skvrnka na jeho límci. 

„Pane, máte tady něco…“ upozornila jsem ho a ukázala do těch míst. 

Podíval se na onu skvrnku a rychle ji přejel prstem, který si následovně olízl. Bylo to opravdu… Zvláštní. 

Znovu se podíval na mne a s úsměvem pronesl: „Přistihla jste mě při činu, slečno Swanová. Chodívám tajně do kuchyně na džem.“ 

Zmateně jsem vzhlédla. Nezdálo se mi pravděpodobné, že člověk, co se sotva dotkne večeře, v noci vyjídá zásoby. Vždyť je to vévoda! Může si dát, co chce. Pakliže mu chutná džem, proč si ho neporučí k jídlu? Nahlas jsem to ale nijak nekomentovala. 

„Chcete doprovodit k vašim dveřím? Jste dost daleko,“ upozornil mě. 

„Ne, děkuji,“ zakroutila jsem hlavou, „zvládnu to. Dobrou noc.“ 

„Dobrou noc i vám, slečno Swanová,“ popřál mi též, a jak rychle přišel, tak rychle i odešel. 

Ještě téže noci mne pronásledovaly sny plné hrůz, na které nechci nikdy ani pomyslet. A ráno, když se mi již dařilo spát klidně, mne probudila kuchařka svým zvoláním: „Je čas vstávat, madam. Přeci byste neprospala celý boží den!“ 

Rozespale jsem zamžourala a posadila se. 

„Děje se něco?“ zeptala jsem se poněkud nevrle, což si ta stará paní nezasloužila. 

„Ano, madam. Pan Cullen si vás žádá. Prý vám našel novou služebnou,“ oznámila mi. 

Zasténala jsem. „Tak brzy?“ 

Ještě po dlouhou dobu jsem žádnou osobní služku nechtěla ani vidět…

„Pokud si pánové myslí, že je to v tuto chvíli vhodné, pak to tak zajisté je, madam,“ oponovala mi a následně mi pomohla do šatů a učesat se, ačkoliv jsem musela přiznat, že její staré prsty nebyly tak šikovné jako štíhlé ručky mé travičky. 

Kuchařka se poté uklonila a odebrala se zpět do kuchyně, zatímco já jsem sama kráčela do vévodovy pracovny, kam mě ta dobrá žena nasměrovala. Zhluboka jsem se nadechla a zaťukala na jeho dveře. A v tu chvíli, ačkoliv netuším proč, mi na mysl vytanula vzpomínka na onu noc, na záblesk v jeho očích, když slízával kapku džemu ze svého dlouhého prstu. Přejel mi z toho mráz po zádech a právě v tu chvíli se ozvalo dále. 

Tak jsem tedy vzala za kliku a otevřela. 

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem svého hostitele a udělala pukrle. 

„Dobré ráno i vám, slečno,“ oplatil mi s úsměvem a mávl rukou na druhou stranu místnosti. Když jsem tím směrem pohlédla, nemohla jsem věřit vlastním očím, vždyť to byla…

„Chtěl bych vám představit vaši novou služebnou, Angelu Weberovou.“

„Angelo,“ vydechla jsem a překvapeně hleděla na tu vysokou dívku s medovými pramínky ve vlasech, která se na mne pousmála a nepatrně mi zamávala prsty. 

Vévoda si odkašlal a podíval se na hodiny, spráskl ruce. „Jakmile jsme s mými syny zjistili, že vás tady Angela zná, shodli jsme se, že bude skvělou volbou. Řekl bych, že si toho máte zajisté co říct, takže bych vám doporučil, slečno Swanová, jít na snídani, abyste toho stihly co nejvíce.“ A tím nás nenápadně vyhodil ze své pracovny. 

S úklonou jsme tedy vyšly z jeho kanceláře a vydaly se společně do jídelny. Nemohla jsem si pomoct a stále jsem na Angelu musela hledět jako na ducha. Cožpak bylo možné, aby tu skutečně byla? Nikdy jsem si s ní nebyla tak blízká jako s Jessicou, přesto jsem však byla neskutečně šťastná, že zde byla. 

„Bello, nejprve jsem nechápala, proč ses za mnou po tak dlouhou dobu ani jedenkrát nestavila a – pokud vím – ani Jessicu jsi nenavštívila, teď se ti ovšem ani nedivím. Slyšela jsem o pánech Cullenových spoustu řečí, ale že jsou to tak krásní muži, jsem si nedovedla představit. A podle těch knih všude zajisté i velmi chytří!“ 

„Angelo,“ bylo jediné, na co jsem se zmohla, zatímco se mé tváře zbarvily do nachova. 

Plynul den za dnem, ostatní služebné mou kamarádku naučily, co, kde a jak. Brzo jsem jí už nemusela vypomáhat, třebaže jsem sama o tomto panství měla minimální přehled. Po týdnu se však ukázalo, že jsme si již neměly co říct. Jak jsem již zmínila, Angela nebyla jako Jess. 

Tuhle jsme spolu seděly v knihovně a četly knihy, neboť nic jiného se dělat nedalo. To mi ji ale také trvalo přesvědčit, aby se nebála a něco si přečetla. Dle jejího názoru se neslušelo, aby někdo jejího postavení studoval pánovy knihy. Ale dle mého názoru – proč by i služka nemohla studovat? 

„Bello,“ oslovila mne najednou, což mě ovšem nepřekvapilo, neb se už několik minut nervózně ošívala. 

„Ano?“ 

„V čas, kdy jsi dnes byla na snídani, mě Helen –“ A ani mi nevysvětlila, o kom to mluví, naštěstí mi došlo, že myslí jednu ze sloužících. „– poprosila, jestli bych neutřela prach v pokoji jednoho z tvých nápadníků. Toho s vlasy, které připomínají bronz. Zaklepala jsem tedy a vstoupila dovnitř, ačkoliv jsem nečekala, že tam bude, třebaže opustil jídelnu ještě před tebou. Inu… Začala jsem tedy uklízet a zničehonic jsem zaslechla velmi prapodivné zvuky. Byly sice velmi tiché, ale poznala jsem, že pán zvracel!“ vylíčila mi s obavami v hlase. 

Překvapeně jsem na ni pohlédla. Ano, byl přeci velmi bledý a studený, nikdy mne však nenapadlo, že by mohl být tak nemocný, až by v sobě nedokázal udržet stravu! Vysvětlovalo by to sice, proč pokaždé jídlo na svém talíři spíš převaloval sem a tam, ale i tak… Doufala jsem jen, že to nebylo vážné. 

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 12: